Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bořivoj Sedláček (* 1927)

• narodil se 9. srpna 1927 v chorvatské vesnici Gudovac v tehdejší Jugoslávii

• za války se štěstím s celou rodinou unikli masakru Ustašovců

• jako partyzán se zapojil do bojů druhé světové války

• po válce odešel s rodinou na jižní Moravu do Lednice

• byl mezi prvními, kdo v místě vstoupil do tehdy nově budovaného JZD

• 50. léta mu přinesla rozčarování

• v roce 2020 žil na jižní Moravě

V Hitlerovi viděli mnozí Boha

„Nacisty totiž Chorvaté vítali jako osvoboditele od srbské nadvlády,“ vzpomíná v úvodu svého vyprávění dvaadevadesátiletý Bořivoj Sedláček, bývalý jugoslávský partyzán. Narodil se 9. srpna 1927 v chorvatské vesnici Gudovac, blízko maďarských hranic. V jeho zemi byli komunisté skutečnými hrdiny, s těmi československými ale nechtěl mít nic společného.

Napětí mezi Srby a Chorvaty podle něj vzniklo už po první světové válce. Srbové se totiž cítili jako vítězové. Byli legionáři a Chorvaty, kteří bojovali na rakouské straně, brali proto jako poražené. Zemi následně vedl srbský král Alexandr, který se choval k Chorvatům i komunistům velmi tvrdě. Jeho nástupce, kníže Pavel, se pak už sice choval mírněji, ale brzy po jeho nástupu k moci začala druhá světová válka. „V Hitlerovi proto mnozí viděli spasitele, který zemi osvobodí od nenáviděných Srbů,“ vypráví pamětník.

I když se Bořivoj narodil už na území dnešního Chorvatska, jeho otec Florian Sedláček pocházel z Čech a jeho matka Cecilie Alexejevna Nikolajeva z Ruska. Rodina vyznávala díky matce pravoslaví, stejně jako většina Srbů, a jen díky včasnému varování unikla v začátku druhé světové války masakru v místním pravoslavném kostele. Jakmile Německo napadlo Jugoslávii, vznikl v roce 1941 Nezávislý stát Chorvatsko. Byl v područí Třetí říše a v jeho čele stálo fašistické hnutí ustašovců. V té době se na Srby svedl vražedný incident, jehož následkem byla smrt Chorvata. Nacisté pak na základě toho dostali povolení postřílet všechny místní pravoslavné, kteří náleželi do okresu Gudovac. „Rodiče ale včas varoval jeden známý, a tak se nám podařilo uprchnout do lesa, což nám tehdy zachránilo život.“ 

Měl jsem přidělené úkoly, nebyl čas myslet na to, že na nás střílí

V době nacistického státu Chorvatů se s těmi, kteří nebyli Chorvati, krutě zacházelo. Fašističtí ustašové byli používáni k různým masakrům. „Po vzoru SS prostě likvidovali nevinné lidi.“ Bořivojova rodina bydlela na konci vesnice. Partyzáni se u nich chtěli najíst a napít a protipartyzánské jednotky kozáků zase často přijížděly na kontroly. Navzájem se ale naštěstí u Sedláčkových nikdy nesetkali. „K masakru u nás ale i tak došlo. Otce přepadli ustašové. Rabovali na našem hospodářství a pak zmizeli. A jednou k nám také přišla chorvatská jednotka. Prý na nás přišlo nějaké udání. Nic sice nenašli, ale vzali nám koně, uzeniny a vůbec vše, co se jim líbilo. A k tomu všemu museli ještě rodiče podepsat, že se jim nic neztratilo a že jim nic neudělali,“ dokresluje Bořivoj atmosféru života rodiny za druhé světové války.

Spolu s bratrem odešli postupně k partyzánům. V této souvislosti vzpomíná Bořivoj také na první boj, který viděl zblízka, sám se ho ale neúčastnil. Společně s partyzány pak prožil řadu nočních pochodů nebo také vyhazování železničních tratí. Obrovským krveprolitím téměř stovky partyzánů skončilo jejich setkání s kozáky. Na strach podle Bořivoje ale čas nebyl. „Měl jsem úkoly, pořád se muselo něco dělat. Střelbu jsem slyšel, ale vnímal jsem ji jen tak na půl ucha.“ Ještě mnoho dalších dní po faktické kapitulaci Německa se podle něj střílelo. Němci ani ustašové totiž nechtěli přijmout prohru. Partyzáni je pak hnali až na hranice, kde si mysleli, že už jsou zachráněni. Tam na ně ale čekali Angličani a málokdo z nich to pak přežil. Rodina měla štěstí. Po válce se sešli všichni. Jinak přežily většinou jen vdovy a děti. Nejlepší léta pak podle Bořivoje zažila Jugoslávie za vlády někdejšího partyzánského vůdce a pozdějšího prezidenta a diktátora Josipa Broze Tita. Pod jeho vládou byla podle pamětníka jeho země svobodná a vzkvétala.

Čeština mi dělala problémy

Krátce po válce se rodina rozhodla odejít do Čech, odkud pocházel otec. Jejich soused z Gudovce jim vyprávěl o úrodné Moravě, polích a vinohradech, a tak se rozhodli, že se usídlí v Lednici. Bořivoj dostudoval gymnázium a následně absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Brně. S úsměvem vzpomíná na problémy s češtinou. Největší potíže byly podle něj s tvrdým a měkkým „i“ a také s háčky a čárkami. Rodnou zemi podle něj opouštěli lehce. Zažili v ní totiž hodně bolesti a trápení. V Lednici pak podle jeho slov žili tehdy takzvaně na cizím. Tedy na tom, co zůstalo po Němcích. I proto se jim posléze celkem lehce vstupovalo do jednotného zemědělského družstva (JZD). Byli tehdy dokonce mezi prvními. 

Jugoslávští komunisté byli ti nejlepší, bojovali za naši svobodu, ti v Československu mě zklamali

Komunistický režim po roce 1948 vnímal Bořivoj v Československu zpočátku příznivě. Viděl v něm sociální pokrok, který pomůže chudým. „Pak se ale začalo udávat a zavírat pro hlouposti. Stačilo například, abyste někomu poradili cestu, někomu, kdo pak emigroval, a už vás stíhali. A lidé byli vyhazováni z práce a všude vládl tlak a nervozita.“ Sám měl zkušenost s ilegalitou jugoslávských komunistů. Podle něj to byli ti nejlepší lidé, kteří bojovali za svobodu jeho země. „Ti naši toho o marxismu-leninismu moc nevěděli, ale byli to velcí bojovníci. Komunisté v Československu mě pak hrozně zklamali. Jak začaly ty hrozné procesy... Oni se báli sebe navzájem! Co je to za stranu, když se sami sebe navzájem bojí? Také proto jsem do strany nikdy nevstoupil. To byla opravdu hanba, co tu provedli. Byl jsem rád, že to skončilo.“

Spolu s manželkou vychoval Bořivoj Sedláček čtyři děti. Když se ho ptáme na jeho životní motto, odpovídá, že nejdůležitější je být slušný, pracovitý, nezávidět a také pomáhat a dávat, kde to lze. Dodnes žije na jihu Moravy v Lednici a zůstává obklopen milující a pečující rodinou.