Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Šedivý (* 1927  †︎ 2021)

• narozen 2. července 1927 v Zadní Třebáni

• otec i oba strýcové v revolučních dobrovolných vojscích (později Československých legiích)

• nuceně nasazen v továrně firmy Junkers v Loděnici a na opevňovacích pracích v Brně

• spolupracoval s odbojářskou skupinou v Křivoklátských lesích

• studoval na Vysoké škole věd hospodářských v Praze

• založil a vedl podzemní organizaci národně-socialistických studentů

• organizace infiltrována agentem provokatérem, její členové zatčeni

• za velezradu a špionáž odsouzen ke čtrnáctiletému odnětí svobody

• vězněn na Mírově a v pracovních táborech na Jáchymovsku a Příbramsku

• v roce 1964 podmínečně propuštěn

• zemřel 16. února 2021

Pamětník František Šedivý se v rámci projektu Příběhy našich sousedů setkal s dětmi ze Základní školy v Praze 5 - Smíchov (ulice U Santošky 1). On sám chodil do stejné školy, jen o 75 let dříve než ony. Tehdy tu ovšem nebyla základní škola (obecná, jak se tehdy říkalo), ale reálné gymnázium. František chtěl původně přejít po 5 třídě obecné školy na Lesnickou školu do Písku, ale škola byla placená a otec si nemohl dovolit platit ročně 12 tisíc korun, tak se nakonec rozhodl, že svůj sen o něco odloží, vystuduje nejdřív reálné gymnázium. Ta takzvaná „reálka“ trvala sedm let a byla přípravou pro vysokou školu technického směru. „Když se člověk ocitl v téhle škole, to už znamenalo být rozhodnutý pro nějaký směr. Já jsem mířil k lesnictví,“ ohlíží se František Šedivý. Jenže válka jeho plány změnila.

V roce 1942 nacisté zavřeli střední školy a ani studium na reálce pamětník nedokončil. Po nějaké době se dostal do Obchodní školy, ale přišel konec války, nacisté měli nedostatek sil a vyhlásili totální nasazení a František Šedivý byl povolán k Technische Nothilfe. Ze zdravotních důvodů se mu podařilo této povinnosti se zbavit, ale byl nasazen do zbrojovky Junkers v Loděnici. A na jaře roku 1945 mu nařídili práci na Moravě. Do Brna odjel 15. března. Bylo horké počasí a František se skupinou pracovníků kopal zákopy. Šťastnou náhodou tady v dubnu přežil spojenecký nálet. Navzdory zákazu si totiž šel s kamarádem pro vodu ke studni a z dálky najednou viděli, jak nad výkopy nízko nad zemí přelétá letadlo a pilot hází do hustého davu kopáčů malé granáty: „Vrátili jsme se s tou vodu a pohled to byl šílený, lidi roztrhaní. V noci jsem si pak řekl, že už tam nebudu, a pokusili jsme se o útěk.“ Bylo jich sedm a šli v noci pěšky po silnici směrem na Jihlavu. Všude potkávali prchající Němce i ozbrojené německé oddíly. V nouzi zastavili českého řidiče s náklaďákem a ten je dovezl do České Třebové. Odsud se dostali vlakem do Prahy a František Šedivý brzy přijel domů do Zadní Třebáně. „Maminka zrovna loupala uvařené brambory a plakala. Tak skončila moje válka.“

Pamětník vypráví a ví, že v krátkém setkání je nutné vybírat. Vzpomíná tedy spíš na podrobnosti spojené se školou a školstvím, které by mohly děti zajímat, a vynechává například svoje kontakty s odbojem, kdy ještě jako dělník v Junkers vynášel cenné informace o montovaných zbraních a předával je partyzánům operujícím u Přílep. Po prozrazení skupiny ji ještě stačil varovat, aby se přesunula jinam. Zkrátka už během války, ve věku dospívání nebyl jen pasivní obětí událostí, ale snažil se sám aktivně něco dělat.

Mentalita lidí se po válce změnila

Podle Františka Šedivého po válce všichni čekali, že se vrátí situace z předválečné republiky. Ale poměry po válce už zůstaly jiné. „V podstatě jsme se všichni zmýlili,“ říká pamětník dnes. „Změnila se mentalita lidí. Někteří zhrubli prožitými zkušenostmi, jiní se naučili švindlovat. Bez švindlu člověk válkou neprošel.“ Žáci, kteří jako František nemohli pokračovat ve studiu na středních školách, se mohli vrátit do tříd, kam by normálně patřili. Pamětník se ale místo toho přihlásil do 2. ročníku Obchodní akademie. Po roce 1948 se škola musela rozloučit se svým ředitelem. Byl to starý sokol a přijal tu informaci se slzami, protože už za války byl z ředitelského místa jednou sesazen a po válce vzat zpátky. Teď tedy musel odejít podruhé. Příznačné je, že ho po únoru 1948 nahradil stejný člověk, kterého sem nasadili nacisté.

František Šedivý studoval na Vysoké škole obchodní a zde začal s letákovými akcemi. Působil i jako převaděč na Šumavě. „Někoho napadlo: ‚Zkuste získat toho kluka, to je skaut, umí se pohybovat v lese.‘ Tenkrát totiž nikdo Šumavu neuměl přejít. Šumava, to nejsou Brdy. Tam je tolik možností, kde můžete spadnout a přijít o život, aniž by se o to někdo musel snažit! Od těch starších lidí bylo dost nezodpovědné, že nastrčili kluka, když se tam sami báli.“ Dvakrát převedl uprchlíky, ale pak toho nechal kvůli vysoké míře rizika.

Ilegální skupina

„Tenhle systém nebude trvat dlouho a musíme tlačit na to, aby komunisté odešli z důležitých míst,“ byl v roce 1948 přesvědčen František Šedivý. Podařilo se mu na vysoké škole vybudovat ilegální skupinu o více než stu osob. Organizovali se podle trojkového principu, takže jeho znali jen dva další lidé. Jednou jeden starší zkušený kolega Šedivému nabídl, že jeho organizaci napojí na člověka, který má styky se zahraničním exilem a bývalou vládou a může se stát spojkou. Tak bude jejich organizace účelně řízena ke společnému cíli, jímž je odstranění komunistického režimu. Šedivý souhlasil, ale po roce začal pozorovat podezřelé okolnosti. Jistého Lukeše, který byl jedním z prostředníků mezi ním a spojkou, za záhadných okolností kdosi zavraždil. Jako by se někdo snažil spojku krýt.

Pamětník měl známého, který plánoval útěk za hranice pomocí vlastnoručně sestrojeného letadla, a pověřil ho, aby v cizině zjistil nějaké informace o této spojce. Po jeho úspěšném útěku František Šedivý čekal na informaci. Měl ji zprostředkovat zahraniční rozhlas. Když na jaře roku 1952 pamětník uslyšel z přijímače smluvené heslo „Jan Sladký Kozina“, roztřásl se očekáváním. Zpráva ale naznačovala pouze to, že pátrání zatím pokračuje bez výsledků. Nicméně ačkoli pátrání zatím nebylo úspěšné, samo o sobě mělo u státních orgánů velký ohlas. Za dva měsíce totiž Františka Šedivého zatkla policie. Byl teplý den, 8. května 1952 a František Šedivý se vracel domů do Zadní Třebáně. Od domu odjíždělo černé auto a na zahradě ho ozbrojený muž zatkl. V domě čekali další tři muži. Po domovní prohlídce ho odvezli do vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici v Praze. Výslechy směřovaly ke „spojce“, k člověku, který měl údajně zajistit kontakt s exilem. František Šedivý dedukoval, že československá bezpečnost zjistila pátrání jeho člověka v zahraničí a reagovala na to zatčením Šedivého.

Informace o skutečné identitě spojky se dozvěděl až po roce 1989: byl to Vilibald Gold, režimní člověk, kterého nasadili, aby se jeho prostřednictvím infiltrovali mezi mládež. Strategie byla zřejmě taková: získat vliv v ilegální skupině, nějaký čas ji řídit a dostat ji tam, kde ji potřebují mít. Pak všechny s důkazním materiálem v kapse pozatýkat. Goldova činnost byla rozsáhlá a tímto mu to zřejmě František Šedivý definitivně překazil.

Odsouzen na 14 let

V Bartolomějské strávil 2,5 měsíce a pak ho převezli na Pankrác, kde čekal na soud. František Šedivý vzpomíná na permanentní hlad, kterým tu trpěli. Na jeho cele se střídali provokatéři. Jeden z nich vysvětloval, že pokud má někdo dostat trest smrti, pozná se to podle toho, že vězně umístí na samotce. A Františka Šedivého po převozu na Pankrác opravdu umístili na samotku. U soudu ale nakonec nedostal nejvyšší trest, „pouze“ 14 let odnětí svobody.

První roky strávil ve vězení na Mírově, dalších skoro 11 let na jáchymovsku v dolech. V době zatčení byl zasnouben a chystal svatbu, ale teď z ní sešlo. Dva roky se svou snoubenkou korespondovali, ale pak jí napsal, aby na něj nečekala. Po propuštění ji raději ani nenavštívil, měla v té době už svoji rodinu... Pamětníkova maminka byla dlouho nemocná a na jaře roku 1961 zemřela. Přestože neměli žádný kontakt, František Šedivý popisuje nezvyklý zážitek, kdy jakoby přesně vycítil okamžik, kdy se to stalo. Velmi těžce nesl, že se nesmí zúčastnit jejího pohřbu.

Za dobu, kterou strávil František Šedivý ve výkonu trestu, proběhlo několik amnestií, ale ani jedna se ho netýkala. V roce 1963 na podzim si podal už několikátou stížnost na porušení zákona, protože byl přesvědčen o neoprávněnosti svého trestu. Pravidelně na ně nedostával žádnou odpověď, ale tentokrát mu volal náčelník věznice, aby si požádal o milost. To ale František Šedivý nechtěl, protože tím by přiznal vinu. Situace už byla taky jiná: maminka zemřela, přítelkyně se provdala, takže neměl kam spěchat. Až v roce 1964 byl podmínečně propuštěn. Když vyšel ven, hned zahájil pátrání a žádal obnovu procesu. Nový proces se táhl několik let a nakonec opravdu dosáhl zproštění viny.

František Šedivý v rozhovoru se žáky připouští, že ho někdy přepadaly pochybnosti, jestli jeho ilegální činnost stála za to, co musel následně vytrpět. Zároveň ale vysvětluje, že nebyl schopen myslet jinak, „myslet kapitulantsky“. Nedokázal se smířit se zlem. A pozitivem bylo, že se ve vězení setkal s řadou výjimečných lidí, které by jinak těžko mohl osobně poznat. „Dnešní nejmladší generace by se měla snažit o co nejhlubší poznání minulosti,“ domnívá se František Šedivý. „Tak můžete přijít na to, jakých chyb jsme se dopouštěli my a jimž jsme se nemohli vyhnout, protože jsme neměli informace, které máte vy. Mladá generace by se především měla snažit, aby ji nezlákaly nejrůznější návnady a politické sliby, s jakými uspěli komunisté v roce 1948.“