Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Šedinová (* 1936)

• narodila se 1. května 1936 jako Libuše Skácelová

• v osmi letech byla unesena

• zažila bombardování Vyškova na konci války

• její snoubenec byl v procesech v 50. letech zatčen a odsouzen

• pracovala v technických oborech

• žije v Praze

Libuše Šedinová je milá a aktivní dáma s optimistickým pohledem na život, pro kterou jsou slova nuda a zahálka neznámými pojmy. Narodila se jako Libuše Skácelová 1. května 1936 do velmi skromných poměrů. Žila s rodiči a starší sestrou v církevním sociálním bydlení, v bývalém špitále. Tatínek pracoval v tiskárně.

Únos

Když jí bylo osm let, zasáhla do jejího života nepříjemná událost. „Přišel rok čtyřicet čtyři a mně se stala taková příhoda, že jsem byla unesená. Unesla mě sedmnáctiletá dívenka.“ Z rodného Vyškova ji odvezla do Brna. Pamětnici to nepřipadalo zvláštní, myslela si, že tam jedou navštívit příbuzné. Přítomností malé holčičky se dívka snažila v lidech vzbuzovat soucit a potom je okrádala. Libuše Šedinová u krádeží nebyla, únoskyně ji posílala pryč, například koupit noviny. „Je třeba říct, že byla doba heydrichiády, čili všichni, co nás ubytovali, se vystavovali de facto zastřelení. V době, kdy byl nálet, byty byly prázdný, my jsme do sklepa nesměly, protože jsme nebyly evidovány, takže ona měla volný pole působnosti.“ Nakonec ji v jedné kavárně poznali podle fotografie v novinách. Nezletilou únoskyni odsoudili ke dvěma a půl letům vězení, což byl jeden z nejvyšších trestů, jaký byl u soudu pro mládež vynesen. Pamětnice tuto událost shrnuje prozaicky: „Zaplaťpánbůh, nebylo mi ublíženo.“ Dodejme, že pamětnici zde patrně vzpomínky splývají, období Heydrichiády klademe o dva roky dříve, strach z represí okupačního aparátu ale nebyl v roce 1944 o nic menší.

Němci lítali nad Vyškovem a házeli na něj fosforový bomby

Konec války prožila ve Vyškově. „Ty poslední dny, když už mělo dojít k odsunu Němců, kdy měla být kapitulace, tak sami Němci lítali nad Vyškovem a házeli na něj fosforový bomby, takže Vyškov z velké většiny vyhořel. My se utíkali schovat do krytu, a sice na faru do vinného sklepa.“ Při bombardování vyhořela i továrna, ve které pracoval otec pamětnice. Po skončení války se rodina přestěhovala do pohraničí, kde otec získal zaměstnání u firmy Brettschneider.

A byli jsme pionýři

Vzpomíná na rok 1948, kdy do třídy přišla paní učitelka a řekla: „‚Tak, a dneska malujeme odznak Pionýra.‘ Namalovali jsme každej odznak Pionýra a pak řekla: ‚Tak tam napište přihláška.‘ Každej jsme podepsali výkres a byli jsme pionýři.“ Se sestrou byly v té době členkami Katolického svazu mládeže a celá rodina měla silnou vazbu na církev. Velmi je proto zasáhlo násilné ukončení činnosti Jezuitského filozofického ústavu v Děčíně v roce 1950.¹ „Všechny profesory pozavírali. Jednoho konkrétního jsem znala, protože k nám chodil do rodiny, vyučoval španělštinu, portugalštinu, řečtinu. Pak dělal výhybkáře na dráze...“

Budovali jsme socialismus

Po základní škole začala pamětnice studovat na obchodní akademii. „Šíleně mě to nebavilo.“ Když jí kamarád navrhl, ať přestoupí na střední průmyslovou školu, neváhala. Ve Svazu mládeže se seznámila s chlapcem, začali spolu chodit a v poválečném nadšení jezdili na studentské brigády. „Byli jsme oba budovat socialismus v Ostravě.“ Zasnoubili se a plánovali, že se po maturitě vezmou.

A ten můj milej dostal sedm let

„Nicméně, co život chtěl...“  Dne 17. listopadu 1953 přišla na průmyslovou školu StB a provedla hromadné zatýkání. Zachytila totiž u pracovníků děčínské paroplavby dopis, který se snažili převézt do Svobodné Evropy. Snoubenec Libuše Šedinové s několika přáteli v něm žádali o finanční prostředky na boj proti komunistickému režimu. StB vyslýchala v této záležitosti třicet sedm lidí a nepříjemnému výslechu se nevyhnula ani pamětnice. Nakonec byl její snoubenec v politickém procesu obviněn z velezrady a v březnu 1955 odsouzen k sedmi letům vězení. „Ale byl v dobrý společnosti, byl tam právě s těma profesorama, prelátama...“ Libuše Šedinová ho jezdila několik let navštěvovat do valdické věznice, ale jejich vztah nakonec odloučení nevydržel. „Nebyla to sranda, jezdila jsem za ním, rodina se mu rozpadla, máma s tátou se mu rozešli.“

Tak se starali o pracující lid

Střední průmyslovou školu ukončila Libuše Šedinová prací o dieselových motorech. Na takzvanou umístěnku nastoupila do Tesly Hloubětín v Praze, kde pracovala jako konstruktérka rádií sedmnáct let. „Tesla byl znárodněnej Philips. Když jsem tam nastupovala, zázemí pro pracující lid bývalýho Philipsu bylo: bazén, fotbalový hřiště, kuželník, jídelní a divadelní sál. To všechno se zlikvidovalo. Na fotbalovým hřišti se postavila nová budova, v jídelně se začaly vyrábět vysílače, z bazénu se udělala chladicí nádrž a myslím, že tam byla galvanovna. Tak se starali o pracující lid.“

V roce 1959 se pamětnice vdala a narodil se jí syn. V roce 1968 nastoupila do Technické ústředny spojů na Ortenově náměstí v Praze, kde také pracovala jako konstruktérka přípravy výroby rádií a vysílačů. Podala celou řadu patentů, jejichž podání se platilo. Toto obstaral podnik, ve kterém pracovala, a na něj pak byla převedena i autorská práva. Doplnila si vzdělání a podílela se na vytváření podnikových norem. „Založením jsem technik, a rozuměla jsem si tak i s manželem.“ Manžel pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů a stál u počátků výpočetní techniky v tehdejším Československu.

Scestovali jsme všechno

V roce 1994 odešla Libuše Šedinová do důchodu, a měla tak čas navštívit sestru v Austrálii, která emigrovala po roce 1968. Protože není zvyklá zahálet, po návratu z Austrálie si našla zaměstnání v podniku Telekom, kde měla na starost soupis majetku. Jakmile se otevřely hranice, využili s manželem nových možností. „Scestovali jsme všechno, jenom v Rusku jsem nebyla.“

Po manželově smrti v roce 2006 začala studovat Univerzitu třetího věku – práva, hospodářství a sociální dějiny, pedagogiku, psychologii pro život, archeologii. Studovala i Policejní akademii, kterou pro seniory organizovala městská část Praha 7.

Nejdál je moje panenka až v Japonsku

V devadesátých letech iniciovala obnovení setkávání Svazu katolické mládeže. Pravidelně jednou za rok, kolem Velikonoc, se sjíždí z celé republiky a setkávají se v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze. Na jednom z těchto setkání se seznámila s paní Hřebejkovou, která vyráběla panenky pro UNICEF. Panenky se prodávají po šesti stech korunách a každá prodaná panenka umožní proočkovat jedno dítě v Africe. Pamětnici tato myšlenka nadchla a zapojila se také. „Ušila jsem na čtyři sta panenek. Nejdál je moje panenka až v Japonsku.“ Ušila také dvě miminka, pojmenovala je Láska a Naděje na život. „A protože lásku a naději doprovází víra, tak jsem požádala kardinála Vlka, aby nám je posvětil. Měli jsme u něj audienci s UNICEFEM a pak byly vydraženy ve Zlíně na filmovém festivalu.“ Její maxipanenka, kterou ušila, se dostala do muzea kuriozit v Pelhřimově.

Libuše Šedinová nezahálí, věnuje se bádání v archivech, v matrikách hledá střípky do rodinného rodokmenu, šije sovičky pro organizaci Moudrá sovička, která pomáhá seniorům objevovat tajemství internetu, a navštěvuje přednášky v Muzeu hlavního města Prahy. „Žiji natolik, nakolik jsem prospěšná jiným.“

1. Akce K – nezákonná násilná likvidace klášterů a mužských katolických řeholních řádů, která proběhla v komunistickém Československu v dubnu 1950. www.wikipedia.org