Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Šebková (* 1954)

• narozena 21. dubna 1954

• její rodina byla věřící, což se negativně propsalo do jejího kádrového posudku

• v období pražského jara vstoupila do skautského oddílu

• srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy prožívala v Praze

• vystudovala obor dětská sestra, dlouhé roky pracovala v dětském domově

• v roce 2023 žila v Praze

Nosili jsme trikoloru potaženou černou páskou

Anna Šebková se narodila 21. září 1954. Její maminka byla v domácnosti a starala se o ni a její čtyři sourozence, tatínek byl strojním zámečníkem. Rodina pamětnice byla věřící, což se v době komunistického režimu negativně propsalo do jejího kádrového posudku. K tomu se přidal i vstup do skautského oddílu v období pražského jara, který byl později interpretován jako účast v protistátní organizaci.

V době invaze vojsk Varšavské smlouvy bylo Anně Šebkové 14 let a události intenzivně vnímala. „Nikdo z nás nevěděl, co se děje, moji rodiče zažili druhou světovou válku, tak se strašně báli,“ vzpomíná. V té době bydlela s rodinou v pražských Vršovicích poblíž parku Grébovka, kam jim rodiče zakázali chodit. „Rusáci najeli do Grébovky, ta Grébovka byla plná tanků a obrněnců,“ popisuje. Pamětnice také vzpomíná, jak se do malého obchodu, kam se běžně vešlo jen pár lidí, nacpala celá dlouhá fronta, když okolo projížděl sovětský tank s kulomety. „Všichni se báli, aby nestříleli. Nikdy bych nevěřila, kolik lidí se do toho malého obchodu vešlo, jen z hrůzy z toho, jak jeli ti obrněnci.“ Ve skautském oddíle si zas vyráběli placky s portrétem zabitého chlapce. „Nosili jsme trikoloru potaženou černou páskou, to byl protest našich čtrnácti let. Vůbec jsme neuvažovali o tom, že to byla odvaha, prostě jsme měli vztek, že nás okupují Rusáci.“

Měla jsem štěstí, že jsem se dostala na školu, na kterou jsem se chtěla dostat

Anna Šebková končila základní školu v roce 1969, takže se jí normalizační prověrky ještě vyhnuly a nastoupila na obor dětská sestra. „Měla jsem štěstí, že jsem se dostala na školu, kam jsem se chtěla dostat.“ Její mladší bratr už takové štěstí neměl. Ačkoliv byl jedničkář, na vysněnou dopravní školu nebyl přijat a musel nastoupit do učebního oboru, na vysokou školu nemohl ani pomyslet.

Když přišla sametová revoluce, těšila se pamětnice na svobodu, která je čeká. V té době už měla malé děti, tak se přímo do revolučního dění zapojit nemohla, přesto se jedné demonstrace zúčastnila. „Byli jsme nakupovat na Václavském náměstí, kde byla jedna z těch demonstrací, a to se mně strašně tehdy líbilo. Se svým tříletým synem jsem tam nakupovala a najednou lidi začali křičet, že se ženou vodní děla shora i zdola. No a teď já tam zůstala mezi těmi lidmi a všichni najednou začali křičet: ‚Pozor, pozor, udělejte cestu!‘ A dostala jsem se jenom díky uličce, kterou nám udělali ti lidi, tak jsem se dostala doprostřed Václaváku do metra a mohla jsem s tím dítětem dolů do metra,“ vzpomíná.

Anna Šebková po dokončení školy nastoupila do dětského domova. „Mohla jsem si splnit sen, že jsem si začala hrát s dětmi,“ říká. V roce 1997 byl domov zrušen a ona přešla do ústavu sociální péče pro mentálně postižené děti. V roce 2023 žila v Praze.