Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Yvonne Šebesťáková (* 1920  †︎ 2017)

• narozena v roce 1920 Londýně, vystudovala herectví

• za války pracovala ve zdravotnictví s malými dětmi

• „válečná nevěsta“

• provdala se za výsadkáře Karla Šebesťáka

• v 60. letech dělala pro Čs. televizi kurzy angličtiny

• vyučovala překladatelství a tlumočnictví na jazykové škole a na filozofické fakultě

• později se věnovala překladům a výuce angličtiny na volné noze

• po roce 1968 pro nesouhlas s okupací vystoupila z KSČ

• zemřela v listopadu 2017

Yvonne Šebesťáková nechtěla o svých osudech mluvit, nechala se přemluvit jen na doporučení její dlouholeté kamarádky s podobným osudem Ivy Kovandové. Než začala vyprávět, vymínila si prohlášení pro rozhlasové posluchače. „Než budu dál mluvit, tak bych ráda řekla: Milí posluchači, nezlobte se na mne, bude nepříjemný tohle poslouchat, protože nemluvím dobře česky. Byla jsem líná a musím přiznat ne dost chytrá, abych se naučila česky. Bohužel. Takže takhle to je.“

Nutné podotknout, že Yvonne Šebesťáková je na sebe víc než sebekritická. Do její češtiny samozřejmě tu a tam zabloudí anglické slovíčko, jazyk bez chyb to není, ale rozhodně to není na úkor srozumitelnosti. Naopak hlas je velmi svěží a nikdo by neřekl, že mluví čerstvá devadesátnice.

Yvonne Šebesťáková je jednou z mála dosud žijících „válečných nevěst“, které si po roce 1945 přivedli českoslovenští vojáci z Británie. V poválečných letech jich tu bylo několik stovek, ale ne všechny vydržely strasti života v zemi, jejímuž jazyku nerozuměly a kde se k moci brzo dostali komunisté. Některé odešly se svými muži ilegálně za hranice a usadily se znovu v Británii či jinde ve svobodném světě, jiné se rozvedly a své české manžely opustily. Yvonne Šebesťáková „hloubkaře“ a parašutistu Karla Šebesťáka neopustila.

Narodila se ve středostavovské londýnské rodině, její otec byl projektant. Před válkou studovala herectví. Ráda by se bývala herectví věnovala i v Československu, kdyby to bylo jen trochu možné. „Češi byli hákliví na cizí přízvuk u herců, tohle tady nebylo možné.“

Jak se seznámili

Yvonne, děvče ze slušné londýnské rodiny, se zakoukala do českého vojáka. „To bylo takový srandovní setkání. Já jsem stála na nádraží, on taky, bylo to takové venkovské nádraží. Za války měly vlaky třeba tři hodiny zpoždění. Tak jsme tam stáli a na sebe jsme koukali. On vypadal úžasně, já taky samozřejmě, protože jsem měla rande s nějakým jiným důstojníkem. Tak jsme na sebe koukali a pak jsme na sebe začali i mluvit. To byl začátek a takhle to skončilo (smích). Už jsem tady delší dobu než v Anglii. Jsem tady asi pětašedesát let (smích).“

„Pořádně jsme se neznali a vzali jsme se.“ Taková byla válečná doba, měla prý štěstí, že její manželství vydrželo, i když to prý nebylo jednoduché. Dnes dává Yvonne rady do života. „Takovéhle věci v životě nikdy nedělejte.“

Příjezd do Československa

Do Prahy přijela v listopadu 1945. Ještě někdy v roce 1946 nebo 1947 se mohla podívat do Anglie, pak na více než deset let nemohla vycestovat vůbec. Aby se mohla setkat s rodiči, museli oni přijet za ní. Její otec zakoupil zájezd do Mariánských Lázní a Karlových Varů s cestovní kanceláří, která, jak se později ukázalo, byla napojena na britskou komunistickou stranu.

Chtěla jsem utéct

Po srpnové okupaci chtěla utéct do Anglie. Vystrašily ji představy divokých Rusů, kteří zde budou zavádět své vlastní pořádky. Její manžel byl však spokojený s životem v Praze, nechtěl začínat jinde, nicméně souhlasil s tím, že ona se s dětmi vystěhuje. Její dcera však přišla s tím, že nechce nové kamarády.

„Posílali (Sověti) tisícovky lidí z jedné strany Ruska na druhou. Já jsem byla vystrašená. Tak jsme o tom v noci mluvili, on pochopil, že jsem měla obavy. Tak mi řekl, abych si obstarala papíry pro vystěhování, ale abych nepočítala s tím, že on též pojede. Řekl mi: ‚Já tady zůstanu. Anglii a Angličany jsem ve válce obdivoval, ale já tam nepatřím.‘ Jeden den přišla ze školy dcera Nataša a viděla na stole vystěhovalecké papíry – exit visa. Dala se do breku, že prý nikam nepojede, že i kdyby přišli třeba Eskymáci. tak z domova pryč nepojede. Takže jak se rozhodnete, když byli tři děti a otec, který byl dobrý otec? Nakonec jsem si řekla, že horší než v padesátých letech to už nemůže být, a zůstala jsem.“

Zůstali tak všichni v Československu. Alespoň mohla konečně s klidným svědomím odevzdat stranickou knížku. V komunismus, na rozdíl od Karla Šebesťáka, přestala věřit již dříve, ale k tomu, aby vystoupila ze strany, nenašla před rokem 1968 odvahu.

Byla též předvolána k výslechu na Státní bezpečnost. StB o ní zřejmě mnoho nevěděla, jednalo se spíše o pokus využít ji pro spolupráci. Dvakrát si s ní dali lidé od Státní bezpečnosti schůzku, jednou na jejím pracovišti, poté po nějaké době byla přímo předvolána na Bezpečnost. Dnes se domnívá, že šlo hlavně o to, že chtěli proniknout mezi lidi pohybující se okolo britského velvyslanectví a zkoumali, zdali by ona nebyla tou vhodnou osobou. „Několikrát během výslechu se mne ptali: ,A nepůjdete v brzké době na britské velvyslanectví?‘“ Yvonne jim však řekla, že na velvyslanectví nechodí a chodit ani nechce, dobře si uvědomovala, že vchod do velvyslanectví na Malé Straně je pod drobnohledem Státní bezpečnosti.

Fakt, že její děti zůstaly žít v Československu, byl tedy rozhodující pro její spokojenost s životem i jejím rozhodnutím zůstat zde. Když se jí zeptáte na životní filozofii, dostane se vám následujícího shrnutí, česko-anglicky, jak bývá u těchto válečných nevěst typické:

Životní filozofie

„Žádné nádherné filozofické fráze ze mne nedostanete. I just got on with it. Whatever was the situation I just accepted it and tried to make the best of it. It was the only way I could get through anything.  Luckily I was born with sense of humor and optimism. That’s a great thing to have it. (Přibližný překlad: Ať byla jakákoliv životní situace, snažila jsem se ji přijmout a vybrat z ní to nejlepší. To byla nejlepší a jediná cesta, jak z toho ven. Naštěstí jsem se narodila se smyslem pro humor a vrozeným optimismem. To je velký dar.)Jestli všechno vidíte negativně, nemůžete být šťastní. … Ještě za bolševika jakou jsme měli radost, že jsme našli pár bot v naší velikosti a barvě. Z toho jsem měla radost. Mám štěstí, že mám tři fantastický děti. Jsme jako kamarádi, není to vztah jako matka a dítě.“

Její nejmladší syn Marek Šebesťák se stal po roce 1989 velmi úspěšným podnikatelem v oblasti reklamy. Se svými americkými partnery se mu podařilo založit reklamní agenturu Mark BBDO, která je jedním z velkých hráčů na českém reklamním trhu. Paní Šebesťáková je ale hrdá na všechny své děti a na to, že s nimi má velmi dobré vztahy. Žije v Praze-Podolí.