Jaroslav Šebek

„My jsme možná i brečeli vzteky. Byli jsme mladí, plní optimismu, chtěli jsme to dělat. Tak jsme to dělali dál. Junák byl rozpuštěný, náš oddíl se dohodl na vánoční schůzce, že činnost ukončí, což také udělal. Rozebrali jsme si věci, vznikly nějaké dokumenty. Rozešli jsme se. Ale ještě předtím jsme se nemohli dostat do klubovny, protože nám ji nechtěli otevřít, protože my ji měli v boleslavském lihovaru. Tam byla vrátnice a přes ni se muselo jít. A někdo, asi ředitel závodu, dal pokyn nás tam nepouštět. Protože to už se předával majetek pionýrům. Tak nás to štvalo a řekli jsme si, nás pár lidí, že budeme skautovat dál. Dokonce jsme pak vydávali časopis Junáček. Neměli jsme tolik nápadů, bylo to vše v nás, že jsme se tak přibližovali. I klub jsme nazvali Psohlavci a jako znak jsme použili kus znaku, co nechal Svojsík namalovat Mikolášem Alšem. Tak jsme to upravili jako znak. A dělali jsme si Skauta sami.“

„My jsme se samozřejmě v rámci určité loajality účastnili prvomájového průvodu. Tím to začalo. No, a prvomájový průvod roku 1985 to byl, tak jsme šli v těch krojích. K tomu jsme měli zelené šátky. A šli jsme tím prvním májem tam, jak je dnes kulaťák v Mladé Boleslavi, tak to bylo náměstí Hrdinů socialistické práce. Úžasný název. Tam byla tribuna, tam ti soudruzi. Tam se ten průvod zastavil. My zastavili, bylo nás asi třicet. Byli jsme jeden jak druhý, takový tam nikdo nebyl kromě sestřiček ze zdrávky. Najednou vyběhl chlap z chodníku. Vletěl mezi nás a začal řvát: ,Skauti, hurá, skauti.‘ Hned ho dva policajti stáhli do davu, takže dál nevíme. Tak říkám: ,To bude problém.‘“