Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Přežil jsem, to je náhoda
narozen 11. 12. 1923 v Bratislavě
židovský původ
dětství v Bytči
gymnázium ve Spišské Nové Vsi, reálné gymnázium v Žilině
únor 1939 – odjezd do Anglie
gymnázium ve Winchesteru
práce na farmě u Lorda Newborough
1939 – vstup do anglické armády
13. 7. 1940 – vstup do československé armády
prozrazení skutečného věku
kurzy na radiostanici, řidiče obrněného vozidla, střelba aj.
1940 - vstup do 311. peruti RAF, poté 168. peruť a 147. peruť
radiotelegrafista, střelec
závodní plavec v armádě
6. 6 .1944 – účast v operaci Overlord
rodiče internováni v pracovním táboře
1946 – demobilizace, odchod do Anglie
23. 1. 1947 - svatba
podnikání v oblasti železniční dopravy
zemřel v lednu 2018
Na výrobu ovčího sýra do Anglie
Ivan O. Schwarz se narodil 11. prosince 1923 v Bratislavě v tehdejším Československu. V hlavním městě Slovenska se však pouze narodil, dětství prožil v malé obci Bytča v blízkosti Žiliny. Tatínek pracoval jako advokát, a ačkoliv rodina byla židovského původu, Ivan Schwarz dodává, že nebyla příliš nábožensky založena. Již od mládí se budoucí generál věnoval sportu, zejména vodnímu pólu: „[Hrál jsem] v Bytči a potom jsme jezdili po celé republice. [A v Bytči bylo koupaliště?] Velké koupaliště, co táta postavil. To byl náš majetek, co to bylo postaveno. To dal městu dar. (…) Začal jsem závodně plavat za gymnázium, když mně bylo třináct. Byl jsem šampion středních škol v Československu v kraulu a pak prsa. Musel jsem mít tu výdrž hrát ve vodě pólo devadesát minut.“
Ivan Schwarz vychodil měšťanskou školu v Bytči, poté odešel studovat gymnázium do Spišské Nové Vsi a následně přešel na reálné gymnázium do Žiliny. Otec však s ním měl jiné plány – jelikož měl jako advokát kontakty na významné představitele vyšší třídy, domluvil se svým znojemským přítelem a Lordem Newborough, že Ivan půjde pracovat do továrny na výrobu ovčích sýrů v Anglii. To byl již únor 1939, měsíc před vyhlášením samostatného slovenského státu. „Tak jsem se dostal do Anglie, abych zde vystudoval a pak se o to staral. Lord Newborough souhlasil, že potom, když ovečky odrostly, tak se budou dojit, aby bylo mléko. Pak samozřejmě byla práce a ostatní farmáři [požadovali], aby se také pokračovalo s dojením mléka. Bez mléka se nebude dělat sýr. Tak na to jsem byl cvičený. Šel jsem do Anglie, abych se naučil angličtinu, zperfektoval, a šel do Walesu se o to [výrobu ovčího sýru] starat. Kdyby válka začala o rok později, tak jsem byl teď ve Walesu s obrovskou výrobou ovčího sýra. Celá severní část Walesu souhlasila s dojením.“
V anglické armádě
Zároveň s prací na farmě studoval Ivan Schwarz gymnázium ve Winchesteru. Ovšem s příchodem války se vše změnilo. Dne 3. září 1939 vypukla válka a Ivan Schwarz slyšel mluvit ministerského předsedu Chamberleina v rádiu, parafrázuje: „,Prohlašujeme konflikt s Německem. Dekret, co jsem donesl, jsme splňovali, ale Hitler se rozhodl, že to nebude splňovat.‘ (…) Britské obyvatelstvo vůbec nebylo šťastné, že ten dopis od Hitlera donesl. Ale on hrál o čas.“
Tatínek již nemohl posílat peníze na školu a Ivan narukoval v roce 1940 do anglické armády, kde musel lhát o svém věku a o ztrátě dokladů. Díky vysoké a sportovní postavě mu uvěřili, a tak mohl narukovat: „Já jsem lhal o svém věku, plaval jsem, hrál vodní pólo a podobně, tak, když mně bylo čtrnáct let, jsem řekl: ,Mně je osmnáct.‘ Šel jsem k doktorovi, ať mě prohlédne, a říkal jsem, že je mi osmnáct. Tak mě prohlédl, byl jsem macek: ,Tak tomu je osmnáct.‘ Říkal[jsem]: ,Všechny dokumenty se mi ztratily.‘“
U československých pozemních jednotek v Anglii
Když přišli z Francie českoslovenští vojáci, byl Ivan Schwarz automaticky zařazen do československých vojenských jednotek, přesněji do tvořící se československé smíšené brigády ve Velké Británii. S vojáky se účastnil pobytu ve Fritz Hillu a v Lemmington Spa, ale poté byl zjišten skutečný věk Ivana Schwarze, a jelikož byl již mobilizován a nevěděli, co s tak mladým vojákem dělat, zařadili ho do nejrůznějších kurzů. Ivan Schwarz však toužil vstoupit do RAF: „Já jsem říkal: ,Proč jsem v armádě? Já jsem chtěl jít k letectvu. To mám v těch papírech, že chci do letectva.‘ Velitel na Fritz Hillu říkal: ,Jo, to máš pravdu. Zítra v Lemmingtonu na medicínskou zkoušku.‘ A1. Během 24 hodin jsem byl ve Wilmslow Transit Campu, tam jsem složil zelenou uniformu a oblékl modrou. Potřebovali jsme nutně personál na létání.“
Ve 311. bombardovací peruti
Ivan Schwarz byl poté odeslán do Cranwellu, kde byl vycvičen jako radiotelegrafista, a o tři měsíce později létal s velitelem posádky Doležalem ve 311. peruti jako radiotelegrafista a střelec. Zároveň dělal nejrůznější přídavná zaměstnání, která jiní vojáci odmítali. „Staral jsem se o kluky, kteří na mě spoléhali. Najisto bylo, kdo má letět, jaké jsou předepsané lety, [ale] někdy se [kluci] neobjevili, neboť se zmeškal vlak nebo autobus nebo něco podobného. Nebyl na letišti, aby to odlétal, tak jsem létal za něj. Já mám více hodin odlétáno neoficiálně než oficiálně.“
Ivan Schwarz létal nad Německem, Dánskem, Norskem i Francií. Vzpomíná, jak se v Bordeaux seznámil s poručíkem: „Říkal: ,Ty, poslyš, já potřebuju z Anglie cigarety.‘ - ,No fajn, a jak to jako mám dát?‘ - ,Já to nechci zadarmo. Já ti dám nejlepší francouzské koňaky a vína, které jsou, protože já jsem velitelem skladu, co Němci pro sebe nasbírali v Bordeaux. Já ti garantuji tři tuny chlastu. Protože my ve Francii kouříme a nemáme cigarety.‘ Poradil jsem se, a tak jsme udělali tréninkový let do Bordeaux.“
Potopení německé transportní lodi
Mezi slavné úspěchy Ivana Schwarze patří potopení německé transportní lodi v prosinci 1943: „Počasí bylo velice dobré, byly obláčky a dostali jsme pozici té lodičky. A věděli [jsme], že jedenáct německých destroyerů bylo posláno na ochranu lodi. Byla otázka, jestli se [tam] my dostaneme dřív nežli destroyery. Jeden anglický křižník začal střílet po německých destroyerech a my jsme měli čas se dostat na toho Alsterufera. Otočili jsme se a pustili jsme bomby. Jedna bomba padla vedle a jedna přes komín do kuchyně. Tam to explodovalo, zabila kuchaře a jednoho Němce, co se šel najíst. Podle těch zpráv, co jsme pak dostali. Jinak se nic nikomu nestalo. Ale samozřejmě se začala potápět. Raketami jsme je udrželi, čtyři rakety, co Olda vystřelil, byly pod vodou a udělaly tam díry. Výhoda té rakety byla, že udělá díru, prolétne jenom tou hlavičkou explozivní hlavně a má dost času, že exploduje proti druhé straně, jak to přelítne. Tam to exploduje a udělá díru metr čtvereční. To se stalo, tak se začala potápět. Tak šli Němci do lodiček.“
Pád letadla u norských fjordů
Další významnou událostí vojenského života Ivana Schwarze byla letecká účast během invaze do Normandie dne 6. 6. 1944. Za svou válečnou činnost obdržel celkem tři Československé válečné kříže. Mohl dostat i další Válečný kříž, ovšem kvůli zranění prstu o vrtuli se jej nedočkal.
Mnohem horší však bylo strhnutí letadla u norských fjordů, to již Ivan Schwarz působil ve 168. peruti, která měla za úkol doprovázet transportní lodě do Murmanska: „To jsme hlídali [lodě] až do Narviku, ten byl úplně na severu, a kontrolovali ty fjordy (…). Samozřejmě jsme někdy museli letět za podmínek – což byla úplná blbost – do oblaků, které byly úplně vlhké a kde se nám začalo dělat náledí. Ta přední část křídla byla gumová, dala se nafouknout, a když se na tom tvořil led a my jsme to ve správnou dobu zmáčkli, tak se led ulomil a spadl. Jak to čert chtěl, nespadlo to. My jsme byli takových devět set metrů ve výšce a budovalo se to, budovalo se to, budovalo se to a my jsme nemohli to letadlo udržet. Tak jsme vyhodili veškeré kulomety, veškerou munici, vypustili jsme veškeré bomby. Ulehčit. Nic. A už jsme šli, šli, šli, více a více ledu. Před těmi jedenapůlmetrovými hnusnými vlnami, co tam byly, se ten led ulomil. Já jsem si nabyl hlavu – nebyl jsem upoutaný, protože to letadlo vyskočilo takových dvě stě metrů, jak jsme to táhli nahoru.“ Ivan Schwarz byl poté v nemocnici kvůli zmrzlým plícím i ramenům. Potom Ivan Schwarz létal také ve 147. peruti.
Zpátky v Československu
Po válce Ivan Schwarz přijel do Prahy. Mezitím byla jeho maminka i tatínek v pracovním táboře a společně utekli do hor, kde se dočkali konce války. Za slovenského státu byl veškerý majetek rodiny zabaven: „Byl to šok. [V čem?] Protože náš dům byl skladištěm města a otec žil v severní části u známých. Měl jenom ložnici (…). No tak jsem šel hned za městem a říkám: ,Všechno vyklidit, ale rychle.‘ (…) Za fašistického režimu bylo všechno konfiskované.“
Odchod zpět do Anglie
Se situací v Československu nebyl Ivan Schwarz spokojen, již v roce 1946 tušil, k čemu situace v Československu spěje, a tak odešel zpět do Anglie: „Já jsem neutekl, já jsem oficiálně odešel. Když jsem viděl, co se děje, tak jsem řekl otcovi a mámě, co dělám, a něco podobného. Nevidím v tom žádnou hroznou budoucnost. Také pan ministr mi řekl: ,Nedělej si starosti, jestli chceš, pošlu tě ještě do školy.‘ (…) Vždyť to Československo bylo převzaté komunisty, už když jsem šel pryč. Jenom to ještě oficiálně nebylo prohlášeno.“
Poté do Anglie odcestovala i sestra a v roce 1962 i maminka, která dostala jednorázový pas. S českou snoubenkou se 23. 1. 1947 v Anglii oženil a v nové zemi se začal věnovat podnikání v oblasti železniční dopravy. Ve svých 89 letech, když jsme s ním točili rozhovor, stále podnikal, chodil spát pozdě v noci a vstával brzy ráno. Na počátku roku 2018 dorazila smutná zpráva: Ivan Otto Schwarz zemřel ve věku 94 let.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)