Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Schwarcová (* 1946)

• narozena v roce 1946

• otec a strýc Šmejkalovi vězněni za údajné šíření protikomunistických letáků

• otec si odpykal sedmiletý trest převážně na Jáchymovsku

• v roce 1968 se otec aktivně zapojil do fungování pražské pobočky klubu bývalých politických vězňů K231

• oba sourozenci pamětnice po roce 1968 emigrovali

Pro Martu Schwarcovou byl v osmi letech tatínek prakticky cizí člověk. Během posledních sedmi let ho totiž viděla jen dvakrát a trvalo další dva roky, než ho opět oslovila „táto“. Jako bývalý politický vězeň byl na tři roky zbaven občanských práv, mohl se zdržovat jen do vzdálenosti třiceti kilometrů od svého trvalého bydliště, na kvalifikovanou práci nesměl ani pomyslet, a tak se živil jako zedník. Totéž se týkalo i jeho bratra, bývalého ředitele ústeckého gymnázia, s nímž se v letech jeho věznění navíc rozvedla žena. Po propuštění se strýc vrátil k matce, na stroji opsal své básně z lágru, kvůli udání se o textech dozvěděla policie a strýce soud poslal na dva roky do uranových dolů. „Stále mě překvapuje, že otec ani strýc nikdy nezatrpkli a o svých věznitelích nikdy nemluvili se záští,“ zamýšlí se dnes Marta Schwarcová.

Těsně po únorovém převratu se strýc pamětnice dozvěděl o nebezpečné, byť zdánlivě nevinné aktivitě několika svých studentů: ústečtí gymnazisté si z pobytu ve Francii přivezli noviny, přeložili je do češtiny a překlad předávali dál. Jako ředitel školy je strýc sice varoval, ale neudal, a když od nich dostal jeden výtisk, poslal jej svému bratrovi. Otec pamětnice následně materiál ukázal svým známým – a odezva policie na sebe nenechala dlouho čekat. V srpnu 1948 byli on, jeho bratr i studenti zatčeni, rozjel se další z mnoha monstrprocesů a za údajné šíření nepravdivých letáků padly tvrdé tresty: otec Marty Schwarcové dostal sedm let nepodmíněně, strýc devět a podobně skončilo i přibližně osmnáct gymnazistů.

V té době byly pamětnici pouhé dva roky a dění kolem sebe příliš nevnímala. Přítomnost policie si však postupem času uvědomovala čím dál ostřeji, když v jejím bytě probíhaly opakované domovní prohlídky a před domem často stávalo auto Státní bezpečnosti. Na začátku padesátých let mívala z auta strach, jakmile ho spatřila, a s bratrem se raději držela v uctivé vzdálenosti, toulala se po ulicích a později si zvykla chodit k babičce. Maminka se o děti bála, ale ještě horší pro ni bylo, že se jako matka v domácnosti ocitla bez příjmů, zpráva o procesu s jejím manželem se rozkřikla a někteří lidé přecházeli na druhou stranu chodníku, aby se s ní nemuseli potkat. Snad jediné štěstí měla v tom, že jí v nouzi výrazně pomohli rodiče a někteří obchodníci pro ni a pro její děti schovávali nedostatkové zboží.

Další postih pamětnici čekal, když se v roce 1960 rozhodovala, na jakou střední školu si podá přihlášku. Lákala ji chemie, jenže se dozvěděla, že průmyslová škola pro ni nepřipadá v úvahu – ředitel Martě Schwarcové naznačil, že jí bohužel nemůže dát doporučení, a poradil jí, aby šla raději do učení. Sice se jí nechtělo, ale její tatínek, který již tehdy byl na svobodě, to považoval za rozumnou volbu a řediteli za jeho přímost poděkoval. Za svůj obor si pamětnice zvolila kadeřnictví a dodatečně složila maturitu ve večerní škole. Stejný osud potkal i jejího bratra, který se jen díky přímluvě ředitele mohl vyučit soustružníkem.

V šedesátých letech otec a strýc Marty Schwarcové složili zednické zkoušky a na živobytí si dál vydělávali na stavbě. Strýci to však nedalo, o něco později se přihlásil na stavební průmyslovou školu a studoval tak bravurně, že ihned po absolutoriu byl na základě vědomostí přijat do pedagogického sboru. Vězeňská zkušenost ovšem jej ani jeho bratra neodradila od protirežimní činnosti, ba právě naopak: zatímco otec přepisoval samizdat, strýc s jedním kolegou na cyklostylu množili ilegální materiály a matka se bála, aby to celé neprasklo. Se stejnou odvahou tatínek schraňoval v roce 1968 přihlášky do právě vznikajícího klubu K231, sdružujícího bývalé politické vězně, na zadní stranu přihlášek psal osudy jednotlivých členů, a když v srpnu do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, citlivé dokumenty uložil neznámo kam.

Bratr pamětnice se po sovětské intervenci začal připravovat na emigraci a nakonec se mu podařilo utéct přes Rakousko do Spojených států. Do zahraničí později odešla i její mladší sestra a Marta Schwarcová zůstala v Čechách s rodiči ze sourozenců jako jediná. Zejména maminka to nesla velmi těžce, cesty na Západ se pro ni navíc neobešly bez nepříjemností. „Moji rodiče chtěli jet za bratrem na návštěvu do Ameriky a jako důchodci potřebovali povolení z národního výboru,“ líčí pamětnice. „Když maminka doklady vyřizovala, sousedka paní Pauerová jí vyčetla: ,Jak jste ty své děti vychovala, že odsud utíkají?‘ Maminka na to odpověděla: ,Víte, já bych žádné matce nepřála, aby jí utekly děti a nemohly se vrátit. Není to nic příjemného.‘ Rodiče povolení dostali a každý rok za bratrem jezdili. Později už na výbor chodil jen tatínek, protože jemu paní Pauerová scény nedělala. Když se po ní jednou na výboru ptal, řekli mu: ,Není tu, utekl jí syn do ciziny, a tak ji vyhodili.‘“

Příběh z doby totality se uzavřel až před pěti lety, kdy rodina pamětnice náhodou objevila ve včelíně na chatě ukryté staré materiály. Byl mezi nimi štos přihlášek do pražské pobočky klubu K231, ale také strýcovy verše, které stačil otec přepsat a uložit ještě před policejním zásahem. Marta Schwarcová nabídla cenné písemnosti prostřednictvím Naděždy Kavalírové Národnímu archivu. Ten je nadšeně přijal a vyhradil pro ně zvláštní složku, nazvanou příhodně Včelín.