Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Schütz (* 1942)

• narozen 1. května 1942 v Přelouči na Pardubicku

• ve válečných letech jeho otec Miloš Schütz st. zaměstnal čtyřicet přeloučských mužů, kteří díky němu nemuseli na nucené práce do třetí říše

• Miloš Schütz st., armádní důstojník, za války ukrýval zbraně, s jejichž pomocí se v květnu 1945 aktivně zapojil do revolučního dění

• 11. května 1945 otec pod záštitou Červeného kříže dovezl první léky do Terezína

• vyučen strojním zámečníkem, pracoval v Adamovských strojírnách a v kovodělném družstvu Drukov

• majitel unikátního lidového vozítka MIS 350, které v 50. letech zkonstruoval jeho otec

Jeho tatínek Miloš Schütz starší sehrál významnou roli během válečných let na Přeloučsku. Ve své strojírenské dílně zaměstnával na čtyři desítky tamních mužů, které tímto ochránil před totálním nasazením ve třetí říši. Koncem války se pak aktivně zapojil do revolučního dění. Se zbraní v ruce se podílel na osvobozování Přelouče a 11. května 1945 pod záštitou Červeného kříže odvezl tolik potřebné léky do Terezína. „Jel tam s jedním vojákem, jméno už nevím, a když přijeli, tak je tam nechtěli pustit. Takže tam vlítnul na jednoho ruského důstojníka s pistolí v ruce,“ vypráví jeho syn Miloš Schütz.

Žádné hlazení, hned bylo pár facek

„Nikdy jsem na své narozeniny nedělal,“ komentuje se smíchem své datum narození, 1. května 1942, Miloš Schütz.  Vyrůstal v rodné Přelouči na Pardubicku, odkud pocházela matka Emílie, rozená Papoušková, která se živila jako fotografka. Jednoho se dne se k ní do ateliéru přišel vyfotit Miloš Schütz starší, díky čemuž se rodiče seznámili. Dědeček z matčiny strany Vojtěch Papoušek – rovněž fotograf – bojoval na frontách první světové války, kde utrpěl válečné zranění v podobě průstřelu ruky. Vojenskou minulost měl i Milošův otec, důstojník Československé armády, který dosáhl hodnosti štábního kapitána. Na vojenské akademii jej vyučoval i pozdější prezident Ludvík Svoboda. Jako voják se otec projevoval i doma: „Žádné hlazení, hned bylo pár facek,“ shrnuje Miloš Schütz otcovy výchovné metody.

Otec Miloš byl vášnivým motoristou a v prvorepublikových dobách se zúčastnil celé řady automobilových a motocyklových závodů: „Jezdil veškeré závody, které se daly. Jak za civil, tak za armádu. Jezdil v pardubickém Jawa družstvu na motocyklech, jezdil strmé vrchy, ploché dráhy, rychlostní okruhy – motocyklové i automobilové,“ upřesňuje jeho syn. V roce 1937 vyhrál soutěž Malou dohodou, pojmenovanou podle tehdejšího vojensko-politického spojenectví mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií. „To byla šestidenní soutěž ve státech Malé dohody a jelo se Praha – Bělehrad – Bukurešť. A otec byl absolutním vítězem v sajdkárách. Vyšla o tom i knížka,“ vypráví syn úspěšného závodníka.

Kdybychom se otočili, tak nás rozstříleli

Po rozpuštění československé armády v roce 1939 si otec zařídil dílnu na výrobu pil. Fabrika měla více než 40 zaměstnanců, které tímto otec uchránil před totálním nasazením v třetí říši. Jednu z pil má Miloš Schütz dodnes ve sklepě, a spolu s ní veliký štos nejrůznějších listin – korespondencí a objednávek nadepsaných hlavičkou otcovy firmy MIS.[1] V dílně pod soustruhem otec ukrýval zbraně a aktivně se zapojil do odboje, o čemž svědčí i dochované archiválie: „Potvrzuji, že pan npor. Miloš Schütz byl zapojen do podzemního hnutí. Jelikož jsem věděl, že má uschováno více upotřebitelných zbraní, bylo mu doporučeno straniti se na veřejnosti, nečiniti se nápadným, prováděti zvědnou a zpravodajskou činnost,“ stojí v dokumentu z 6. ledna 1946 podepsaném kapitánem dělostřelectva Bělohradským.[1]

Když se válka chýlila ke konci, otec oprášil pečlivě uschované zbraně a s za podpory dalších přeloučských mužů se rozhodl jednat. To dokládá další z dochovaných archivních dokumentů: „Potvrzujeme tímto místopřísežně a bez nátlaku, že npor. Schütz, npor. Opelt a npor. Lejhanec, všichni bytem v Přelouči, zúčastnili se činně roztřídění zbraní a střeliva a přípravě tohoto k použití proti německým okupantům. Potvrzujeme, že výše jmenovaní odnesli si jeden leh. kulomet k provedení akcí proti Němcům.“[1] Co potom následovalo, zná Miloš Schütz ml. z otcova pozdějšího vyprávění: „Někde za Přeloučí jel [otec] s vojákem tankem. Proti nim se táhl průvod Němců a otec říkal: ,Kdybychom se otočili, tak nás rozstříleli. […] Tak řekl vojákovi, ten sklopil hlaveň proti nim. Táta vystoupil, šel k důstojníkovi, který ty Němce vedl a řekl mu, ať složí zbraně. On odmítl. Tak mu dal ránu a složili zbraně.“

I tyto momenty zachycují dochované archivní dokumenty: „Zásoby zbraní i stav mužstva vzrůstaly, když br. npor. Schütz projížděl s velkým ukořistěným tankem hlavním náměstím, napjatá nálada se rychle uklidnila,“ píše se ve zprávě nadepsané „Revoluční týden v Přeloučí“ s datem 17. května 1945.[1]

Než přišli zpátky k autu, měli polovinu léků vykradených

O tom, že měl otec Miloš Schütz kuráž a nemalé zásluhy na nenásilném průběhu osvobozování Přelouče svědčí i zpráva přednosty stanice dopravního úřadu v Přelouči ze 4. ledna 1946:

„V květnových revolučních dnech 1945 bylo na nádraží v Přelouči odzbrojeno mnoho velkých vojenských vlakových transportů Němců, kteří s plnou výzbrojí se valili od východní fronty na západ. Přesto, že nálada německého vojska byla nám nepřátelská a z počátku Němci jednání vydat zbraně rozhodně odmítli, podařilo se vždy při jednáních, jejichž vojenským účastníkem byl převážně pan npor. Schütz, přiměti Němce k odevzdání zbraní do rukou p. nadporučíka a Němci odjížděli odzbrojeni do shromaždiště před Kolínem, kde další vlaková doprava byla bombardováním zatarasena. Díky klidnému, rozhodnému a vojáckému jednání p. npor. Schütz, který stál s hrstkou špatně ozbrojených dobrovolníků proti tisícovým plně vyzbrojeným vojenským transportům Němců, nedošlo ani v jediném případě ke střetnutí zbraní, ačkoliv zde byly odzbrojeny transporty, které provedli v předchozích železničních stanicích (Ústí n. Or., Chocni) masakr českých lidí. Panu npor. Schützovi patří za jeho neohroženost plné uznání.“[1]

Do procesů spojených s osvobozováním Československa se otec zapojil i za hranicemi Přelouče, když 11. května 1945 vezl záštitou Červeného kříže tolik potřebné léky do Terezína. Cesta podle vyprávění mohla dopadnout tragicky: „Ke konci války, když je znovu povolali do armády, tak byl zaměstnán v přeloučské zbrojovce. A jako první zařídili dovoz léků do Terezína. Jel tam s jedním vojákem, jméno už nevím, a když přijeli, tak je tam nechtěli pustit. Takže tam vlítnul na jednoho ruského důstojníka s pistolí v ruce. A ten mu napsal vlastní rukou propustku, kterou tady mám.[1] Kopii jsem poskytl i do Terezína. A než přišli zpátky k autu, tak měli polovinu léků vykradených. Ale dovezli pak z Terezína dva nějaké občany do Přelouče,“ líčí Miloš Schütz ml.

Potom přišel zákaz

Po válce začala otcova dílna stagnovat, pily nešly na odbyt. Miloš Schütz starší živnost ukončil, rozprodal stroje a vybavení a za utržené peníze si coby milovník motorismu koupil bugatku od legendárního závodníka Bruna Sojky. Krátce nato se moci v Československu chopili komunisté, kteří by dílnu brzy otci vzali, a ještě by z něj udělali vykořisťovatele a nepřítele lidu. Bugatka mu naštěstí zůstala. „Jel s ní asi dva závody. Ale potom přišel zákaz, že na závody nesmí vozy s kompresorem.“ Komunisté se pak svými pseudovlasteneckými nařízeními v průběhu 50. let zasloužili o postupný úpadek motoristického sportu v Československu – nejprve zakázali účast zahraničních vozů v závodech, později přibylo ještě bizarnější nařízení – zákaz předjíždění vozů značek Tatra a Škoda.

Zavedení těchto absurdních pravidel znamenalo konec otcovy závodnické kariéry. „Říkal, že se na to může vy… Dost drsně to řekl. V té době byla povolena stavba lidových vozítek, takže začal stavět závodního minora. Když přišel tady ten zákaz, tak to předělal na lidové vozítko. A ještěže to tak dopadlo. Závodní minor už by byl dávno pryč, ale vozítko pořád je. Je na číslech, udržuju ho a dokážu na něm všechno udělat,“ vypráví Miloš Schütz. Lidové vozítko, které nese název po odvozený od jména svého konstruktéra – MIS 350 – má Miloš Schütz dodnes (2023) ve své garáži a příležitostně s ním stále jezdí. Fotografie vozu se dostala i na přebal knihy Československé motorarity: dálníky, tříkolky, vozítka a jiné zajímavosti[1] publicisty Marcela Malypetra.

Tady se nic nedělo

Okolo roku 1947 se rodina přestěhovala z Přelouče do Řícmanic na Brněnsku. Tam Miloš Schütz dokončil základní školu (1956), po které se vyučil strojním zámečníkem v Adamovských strojírnách. Roku 1961 rukoval na vojnu do Rokycan. Léta ve službě shrnuje jednoslovně: „Dobrý,“ a dodává: „Dneska by to měli kluci zažít.“ S šikanou se nesetkával, povinná politická školení prý ignoroval: „Polovina vojáků tam spala. Mlelo se to furt dokola, kdesi cosi.“ Po návratu do civilu (1963) pracoval v Adamovských strojírnách, kde se také seznámil se svou manželkou Libuší. Svatba se konala v roce 1966. Počátkem 70. let změnil Miloš Schütz pracovní působiště a nastoupil do kovodělného družstva Drukov.

„Jezdil jsem po všech možných provozovnách opravovat stroje. Když něco někde nejelo, zavolali: ,Přijeď, potřebujeme opravit lis, potřebujeme opravit soustruh, potřebujeme opravit míchačku na těsto v kuchyni...´ A mě to bavilo, vymýšlet různé přípravky,“ přibližuje náplň své práce. V kovodělném družstvu – ve kterém se setkal i s marnou snahou soudruhů natlačit jej do komunistické strany – pracoval i v revolučních dobách v listopadu 1989. Ačkoliv, jak uvádí: „Tady se nic nedělo.“ Pád totality šel vesměs mimo něj: „Mně to bylo jedno. Já jsem se o politiku nestaral a nestarám se dodnes. Politika byla svým způsobem vždycky ujetá a špinavá a je to tak v každém režimu,“ uzavírá své vyprávění Miloš Schütz.

 

 

 

[1] Sken dokumentu dostupný v sekci dodatečné materiály.