Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Schulz (* 1974)

• narozen 7. dubna 1974 v Kolíně

• vyrůstal v Pečkách

• roku 1988 se začal učit nástrojařem v Kolíně

• na sklonku roku 1989 zažil sametovou revoluci jako patnáctiletý učeň

• roku 1996 složil maturitní zkoušku

Prožívání listopadového převratu záviselo samozřejmě mimo jiné na tom, kolik let člověku ve zlomových chvílích bylo. Přeplněná náměstí, alespoň útržky mnoha projevů a rychlé politické změny vnímal každý, ale míra nadšení, ostražitosti, nejistoty nebo jenom údivu se u všech pamětníků lišila. Ondřej Schulz vstupoval do listopadových dní jako patnáctiletý učeň a zároveň jako člověk, s jehož dědečky a otcem se komunisté nemazlili. Všechny zásadní křivdy se však odehrály dávno před jeho narozením.

Rodina

Ondřej Schulz se narodil 4. dubna 1974 v Kolíně, ale celý život prožil v Pečkách, v „malém Kladně“, jak se průmyslovému maloměstu přezdívalo. Rodinné tradice obou větví vyzdvihovaly osudy dědečků, v jednom případě továrníka, v druhém doktora práv. Především továrník Schulz z pochopitelných důvodů na únorový nástup komunistů doplatil, v roce 1950 mu byla znárodněna továrna na hospodářské stroje. Nevhodný třídní původ nejprve znemožnil pamětníkovu otci vysokoškolské studium, takže hned po maturitě začal pracovat jako pomocný dělník. Později sice začal studovat nově otevřenou vysokou školu v Liberci, ale v roce 1956 si kádrově ještě pohoršil. Po majálesu rozšiřoval studentskou rezoluci k maďarskému povstání, což mu vyneslo půlroční vězení. Ze studií byl otec Radovan Schulz vyloučen a musel nastoupit na vojnu. Po ní začal pracovat jako montér v závodě na úpravu vody a v tomto oboru už zůstal.

Vzhledem k této rodinné historii nikdo z blízkých neměl k režimu kladný vztah, ale otevřeným odporem se tyto postoje nikdy neprojevily. Stejně jako u mnoha jiných dovedly tyto zkušenosti pamětníkovy rodiče k zaměření na osobní život a k jisté opatrnosti. Do komunistické strany rodiče nikdy nevstoupili, ale třeba otevřeně odmítnout účast v prvomájovém průvodu si netroufali. „Táta byl čestný člověk, nikdy nelhal, ale když měl jít někam do průvodu na Prvního máje, tak říkal nepravdu. V práci říkal, že půjde do průvodu v Pečkách, a v Pečkách říkal, že půjde do průvodu v práci v Praze.“ Na šikanu kvůli třídnímu původu a otcovu kriminálu si ale Ondřej Schulz nestěžuje, i když mu „buržoazní“ původ občas někdo předhodil. Sám tuto rezignaci na důslednou kádrovou politiku spojuje i s uvolněním v osmdesátých letech, které již přinášelo občasné záblesky změn. Při občanské výchově třeba učitelka najednou začala mluvit o Masarykovi, což působilo jako zjevení.

Listopad přinesl pocit nejistoty

V roce 1987 nastoupil Ondřej Schulz na učiliště a ve druhém ročníku ho zastihla sametová revoluce. Z ní mu spíše než záplava historek zůstaly v hlavě převládající pocity, které převratná doba vyvolávala v dospívajícím chlapci. Sám přiznává, že k režimu necítil nenávist a snad ani nijak silnou averzi. „Mně to bylo spíš vnitřně líto. Že totiž nemůžu dělat to, co bych chtěl.“ Převrat, který vnímal jako velmi rychlý, vyvolával mimo jiné nejistotu. Nedostupné pro něj nebyly jen pražské demonstrace a jednání, ale i zakládání stávkového výboru nejstaršími studenty na učilišti. Dobře si ale vzpomíná na přešlapování kolem generální stávky. Někteří učitelé a mistři mladíky varovali, aby se do ničeho nemíchali. Také oni alespoň v prvních dnech nevěděli, co vlastně očekávat. Ti kovanější ale dávali jasně najevo, že neukázněnou mládež by měly zpacifikovat Lidové milice, případně armáda a policie. A že toto řešení viselo ve vzduchu, rodina usoudila i z toho, že v listopadových dnech volal z vojny Ondřejův zmatený bratr, aby otec přijel, že jsou v kasárnách prostě zavření. Ukázalo se, že rychlé změny byly cítit i zde: vojíni přestali dostávat noviny Obrana lidu, ztratili kontakt se světem, ale zbraně měli u sebe ve skříňkách a spát museli v botách. Dezorientovaní mladíci pak poslouchali vyprávění Ondřejova otce, který jim vysvětloval, jak dopadla na Národní třídě pokojná studentská demonstrace a co se především v Praze v posledních dnech děje.

Tato nejistota vyústila i v otcovo rozhodnutí nakoupit nejnutnější potraviny, které by rodině pomohly v případě války nebo nového sovětského zásahu. „Táta říkal: ‚Nikdo nevíme, co bude za týden, co bude za pár dnů.‘ Bylo to pragmatické uvažování dospělého chlapa, který leccos zažil.“

Nejistota pramenila zvláště zpočátku z nedostatku informací. Ten se řešil různě. První zprávy z Prahy, které se šířily mezi lidmi, telefonoval rodině do Peček Ondřejův strýc. Starší bratr na vojně zase po zmiňované otcově návštěvě strhával po městě plakáty a distribuoval je v kasárnách. A tento hlad po informacích uvádí Ondřej Schulz také jako jednu z hlavních motivací pro účast na demonstraci na náměstí pod balkonem národního výboru.

Důsledkem nejistoty byla opatrnost, kterou Ondřej a mnozí další i ve chvíli, kdy se daly věci do pohybu, zachovával. Doporučovali ji také učitelé ve škole, takže například generální stávky se řada učňů nezúčastnila nebo se zapojili až ve 13 hodin. Nejistota smísená s opatrností jako by se ale ještě i dnes projevovala i ve chvíli, kdy dlouze přemýšlí, proč vlastně v listopadu stávkovali či nosili trikolory. Ze všeho nejvíc šlo zřejmě o vyjádření solidarity s pražskými studenty a o obecnou touhu po změně, po diskusi o přetváření poměrů, které člověku nějak vnitřně nevyhovovaly. Ostražitosti se lidé zbavovali v různých fázích listopadového dění. Ondřej říká, že uvěřil, že režim skutečně padne, ve chvíli, kdy zazpíval Karel Kryl na Václavském náměstí.

Spíše než skutečně historické chvíle a dramatické obrázky uvízly mladému člověku v hlavě vzpomínky zdánlivě nenápadné a úsměvné. Bizarnost a jistou upatlanost předlistopadové doby či spontánnost převratu vystihují ale dobře. Krátce před revolucí na něj zapůsobil upřímný údiv příbuzných z Peru, kteří nemohli pochopit, proč za nimi někdy česká rodinná větev prostě nepřijede do Limy. Zhruba ve stejné době se mistr ve škole ohradil proti oslovení „pane mistr“, takže se na něj potom Ondřej Schulz obracel spojením „soudruhu mistře“. A z velké demonstrace v Pečkách se mu vybavuje především pískot celého davu na zmateného řečníka, nad nímž se za soumraku automaticky rozsvítila rudá hvězda. Organizátoři se poté několik minut omlouvali a snažili se ji zhasnout.

Nikdo to za nás neodmaká

Náctiletý student samozřejmě i na počátku devadesátých let vnímal především věci, které se ho bezprostředně týkaly. Netušil, jak by měla společnost vypadat, ale uvítal, že oslovení „pane učiteli“ bylo dovoleno, že z ruštiny se stal nepovinný předmět a z politických aktualit i při odborném výcviku se stala diskuse o nových západních vynálezech. Přirozeně ale vnímal také celkovou atmosféru. Lidé kolem něj měli ze změn radost, jen někteří pádu režimu litovali, ale ti nedávali svůj nesouhlas najevo. Tak jako mnozí další vyjel s příbuznými na Západ. Jak říká, úroveň například holandských měst vlastně očekával, ale do očí ho praštila zašlost Čech, do nichž se po několika dnech vrátil. „Ten návrat byl šok. Viděl jsem, jak je to tady šedivé.“

Brzy se ale vše začalo usazovat a život pokračoval podobně jako předtím. Ondřej Schulz se několik let po absolvování učiliště rozhodl, že se do školy vrátí. V roce 1996 složil maturitní zkoušku a celý život pracoval jako technolog konstruktér.

Také polistopadový vývoj Ondřej Schulz hodnotí s jistým nadhledem. Je rád, že se česká města začínají podobat těm západním, ve kterých viděl už těsně po revoluci, že všechno „vypadá víc k světu“. Postrádá ale větší soudržnost mezi lidmi a přijde mu, že se vytrácí slušnost. Uvědomuje si i ohrožení demokracie. Zároveň však dodává, že není koho za to vinit. „Můžeme si za to sami. Nikdo to za nás neodmaká.“