Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. František Schulmann (* 1947)

• narodil se 5. března 1947 ve Velké Británii

• jeho otec JUDr. Jan Schulmann byl židovského původu

• příbuzní z otcovy strany prošli koncentračními i vyhlazovacími tábory

• otec přežil válku ve Francii a poté v Británii, kde spolupracoval s čs. exilovou vládou

• v roce 1950 se Schulmannovi vrátili do Československa

• matčin bratr byl „Otec Křišťan“ z Rádia Svobodná Evropa

• František Schulmann se vyučil strojním zámečníkem, teprve poté vystudoval večerní gymnázium

• pražské jaro i invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil na vojně

• v letech 1969–1974 vystudoval práva na Právnické fakultě UK

• v době normalizace působil jako advokát v Advokátní poradně č. 5

• v roce 1990 absolvoval Academy of American and International Law na University of Texas v Dallasu

• v letech 1993–1996 byl zástupcem vedoucího partnera v advokátní kanceláři Baker & McKenzie v Praze

• v současnosti působí v Advokátní kanceláři Schulmann & Stachová

• žije v Praze

Advokát František Schulmann se narodil 5. března 1947 ve Velké Británii. Jeho otec, advokátní koncipient JUDr. Jan Schulmann, byl židovského původu. Před nacistickou perzekucí ho uchránilo rozhodnutí Zbrojovky Brno, která ho v lednu 1939 vyslala jako svého zástupce do Paříže. Budoucí Františkova maminka Hana, se kterou v té době byl již tři roky ženatý, už za ním vycestovat nestihla a válku prožila v protektorátu.

Odboj proti těm, kteří mu likvidovali rodinu

Hana se „z bezpečnostních důvodů“ se svým nepřítomným mužem raději rozvedla. Nebylo divu, Jan Schulmann zůstal v Paříži jen do pádu Francie v červnu 1940, poté se přesunul do Londýna. I tam měla brněnská Zbrojovka svou pobočku a Jan Schulmann poté jako její šéf stál za financováním protinacistického odboje.

„Když tady přistáli Gabčík, Kubiš a ti další, měli samozřejmě plné kapsy peněz nejrůznějších měn. Byly to peníze určené na úplatky a na to, aby přežili. Ty peníze někdo musel sehnat. A mohla je sehnat pouze Zbrojovka, která měla spousty předválečných kontraktů po celém světě,“ vysvětluje František Schulmann podstatnou okolnost, která se jen málo připomíná. Když si po 15. březnu 1939 německá vláda brněnskou Zbrojovku přivlastnila, její londýnská pobočka se pochopitelně od mateřské instituce osamostatnila. Vlády zemí, které stály proti Hitlerovi, pak své splátky za zbraně posílaly do Londýna – a z nich se financoval československý odboj.

„Táta byl toho šéfem,“ poznamenává František Schulmann s tím, že jeho otec byl ve velmi blízkém kontaktu s nejdůležitějšími osobnostmi české exilové vlády v Londýně. „Po válce pak také dostal osobní dopis prezidenta Beneše, že jeho činnost za doby války se považuje za stejně hodnotnou, jako kdyby byl na frontě.“

Zatímco Jan Schulmann se ve Velké Británii takto podílel na odboji, na jeho rodinu v protektorátu dopadala tíha nacistických rasových zákonů. Jeho rodiče Vilém a Markéta odjeli počátkem roku 1942 v transportu do Terezína. Oba tu přežili do konce války, aniž by je deportovali dál na východ – ing. Vilém Schulmann totiž jako chemik zaváděl v terezínské chemické laboratoři výrobu inkoustu.

Osvětimi však neunikli dva jejich synové – Janovi mladší bratři a Františkovi strýcové – František a Jiří. Když nacisté před blížící se frontou Osvětim „vyklidili“, oba byli hnáni v hrůzných pochodech smrti. Nejmladší Jiří zázrakem přežil, dokud se nedostal pod ochranu Rudé armády, zatímco František – básník známý pod pseudonymem Jiří Daniel – zahynul neznámo kde pravděpodobně v březnu 1945.

Dvě strany železné opony

Když válka skončila, Jan Schulmann spěchal z Británie do Československa. „Dalo se jenom létat, a to jenom vojenskými letadly, protože civilní letecká doprava nefungovala. Takže koncem července 1945 otec přijel a zkraje srpna se s maminkou znovu oženil.“ Z Hany, nedostudované právničky a nejstarší ze šesti dětí bývalého ředitele Monopolu Gustava Heidlera, se tak již podruhé stala paní Schulmannová. Když se pak její muž Jan vrátil do Británie, kde měl dál vést londýnskou pobočku Zbrojovky, odjela tentokrát s ním. V roce 1947 se jim v Anglii narodil syn František a o rok později následovala dcera Markéta.

V roce 1948 ovšem rodinu od původní vlasti odřízla železná opona. Tu záhy směrem z Československa na Západ překonal Hanin mladší bratr Alexander Heidler, katolický kněz, který se později proslavil jako „Otec Křišťan“ ve vysílání Rádia Svobodná Evropa. „On měl blízko ke kardinálu Beranovi a byl varován, že se chystá vlna zatýkání vysokých představitelů církve. Měl obrovské štěstí, přešel na Šumavě,“ říká František Schulmann o svém strýci, který pak až do své smrti v roce 1980 připravoval pro mnichovskou redakci Svobodné Evropy náboženské pořady nebo sloužil rádiem přenášené mše.

Schulmannovi v Británii v té době pochopitelně zvažovali, zda se za takových okolností vrátit, nebo nevrátit domů. „Bylo to velké dilema. Z Prahy otci psali lidi a říkali: ‚Prosím tě, nevracej se, kdoví, jak to s tebou skončí.‘ A zase na druhou stranu: ‚Vrať se, jsou tady tvoji rodiče, příbuzní. Když se nevrátíš, můžou mít problémy.‘ Nakonec otec tu chybu, že jsme se vrátili, udělal. A věděl samozřejmě od prvního momentu, že udělal příšerný kopanec, který už nikdy nepůjde odčinit.“

Zatímco jeho tatínek Jan byl podle Františka důsledně apolitický, někteří příbuzní v Československu se nechali zlákat vidinou komunistické společnosti. Do strany vstoupila jedna z maminčiných sester a z otcovy strany dědeček Vilém a také strýc Jiří, přeživší Osvětimi. „Pro tyhle lidi, kteří zázrakem přežili koncentrák – a ten koncentrák osvobodila Rudá armáda –, jsem vždycky měl pochopení. Chápal jsem, že v tom viděli ten symbol, že tedy musejí vstoupit do komunistické strany,“ říká František Schulmann a dodává, že zatímco strýc Jiří ve straně vydržel až do svého důchodu, dědečka Viléma odtamtud „vysypali“ v roce 1950 v rámci antisemitského tažení, kdy také musel odejít z pozice ředitele cukrovarnického podniku v Libáni, který vedl mnoho desetiletí.

Motocyklový mechanik studuje večerní gymnázium

Právě v době, kdy byl Vilém vyhozen z vedení podniku, dorazil do Libáně z Anglie jeho syn Jan s rodinou. Schulmannovi pak v Libáni vydrželi ještě dva roky, než se přestěhovali k babičce Heidlerové do pražských Dejvic. Jan pak nastoupil do Podniku zahraničního obchodu Kovo, z nějž se později vydělil PZO Motokov; měl tam na starosti vývoz motocyklů a jízdních kol. Se svými zkušenostmi ze Západu byl ale samozřejmě podezřelý.

„Byl opakovaně vyslýchán, v jeho činnosti viděli špionáž. Pořád na něj byl někdo nasazený a nedali mu pokoj asi až do roku 1969,“ říká František Schulmann. Jeho otec byl prý také zařazen do akce „77 tisíc do výroby“, kdy se komunisté rozhodli převést nedostatečně loajální úředníky do těžkého průmyslu – kdosi z nadřízených ale zasáhl v jeho prospěch.

„Otec měl obrovskou výhodu, protože byl jazykově mimořádně fundovaný. Mluvil naprosto dokonale německy, výborně francouzsky a samozřejmě anglicky. Navíc byl schopen číst italsky, španělsky, portugalsky, rumunsky a holandsky.“ V prvních letech po převratu, kdy se v úřednických funkcích teprve rozkoukávaly „různé dělnické kádry, které se neuměly ani podepsat“, byly Janovy znalosti nezastupitelné. V PZO Motokov se tak udržel až do roku 1956, kdy už byl tlak na něho příliš velký. I pak měl ale štěstí: ujal se ho šéfkonstruktér vývoje z Jawy – podniku fungujícího tehdy pod názvem Závody 9. května – a Jan Schulmann se tam mohl věnovat patentoprávní ochraně.

Jeho syn František zatím chodil do dejvické základní školy v Bílé ulici. Zažil zde ještě i skvělé předválečné profesory, výuka však byla velmi zideologizovaná. S kádrovým profilem, jaký měl, rodiče v roce 1962 ani neuvažovali, že by mohl hned po základní škole studovat maturitní obor, a poslali ho do učení. František se tak v Jawě vyučil motocyklovým mechanikem, čehož nikdy nelitoval – motorky ho vždy bavily, a později dokonce přispíval do zahraničních periodik věnujících se motosportu. Teprve jako vyučený pak při práci vystudoval večerní gymnázium – u dálkového studia totiž nebyla kádrová kritéria tak přísná – a v roce 1967 získal maturitu.

Politické poměry se zároveň čím dál víc uvolňovaly. V letech 1966 a 1967 se mu podařilo vyjet na dva týdny do Británie a na měsíc do Rakouska: „Byl to šok. Tam všechno bylo, tady banán jednou za rok a pomeranče na Prvního máje, aby se režim ukázal. A bylo to tam za velmi dostupné ceny. Oblečení, trička a podobně – to, co tady neexistovalo.“

V roce 1967 narukoval na vojnu a prožil tak na ní pražské jaro i následnou okupaci. Vojnu měl, jak říká, „prominentní“, strávil ji jako písař u Štábního automobilního pluku v Praze. Přes známé otcových známých mu to prý zařídil generál Jan Šejna, jenž poté v únoru 1968 skandálně emigroval na Západ. „Byla to vlastně taxislužba ministerstva obrany a generálního štábu,“ popisuje útvar, u něhož sloužil. Do civilu se vrátil v září 1969 – s myšlenkami na společnou emigraci na něho čekala sestra s otcem, v té době již ovdovělým. Emigrovat už ale nestihli, v říjnu toho roku se totiž hranice uzavřely.

Politiky bylo v přednáškách mnoho

František Schulmann pak nastoupil ke studiu Právnické fakulty Univerzity Karlovy. První ročník studoval ještě dálkově při zaměstnání – pracoval zároveň jako likvidátor pojistných událostí dopravních nehod v České státní pojišťovně –, od druhého ročníku mohl přestoupit na denní studium. Na fakultě prožil dobu nastupující normalizace, kdy se poměry postupně znovu utužovaly. Zejména v akademickém roce 1971/1972 probíhaly čistky mezi vyučujícími, po nichž vyhozené profesory nahrazovali loajální studenti čtvrtých ročníků ve funkci odborných asistentů.

„První zkouška na právnické fakultě byly Dějiny mezinárodního dělnického komunistického hnutí. A na to navazovaly další zkoušky s obsahem politiky, stěžejní byla státní zkouška ze čtyřsemestrální politické ekonomie, národohospodářského plánování, teorie politických a ekonomických teorií a toho všeho. Na tom takřka třetina studentů skončila.“ Potíže byly také s dosud používanými učebnicemi, které normalizátoři prohlásili za závadové. „Čili studijní pomůcky nebyly a přednášky se měnily v to, že si to tam musel člověk všechno zapsat, protože jinak pak neměl z čeho čerpat.“ Politiky a ideologie bylo prý v přednáškách mnoho, student přesto vedle nich absolvoval i odborné právní předměty – a ty měly podle Františka Schulmanna úroveň dobrou.

Do strany nikdy nevstoupil

Po státnicích v roce 1973 se živil přispíváním do motoristických časopisů a čekal, až se uvolní místo v některé z deseti pražských advokátních poraden. To se stalo v roce 1975, kdy nastoupil do Advokátní poradny 5, sídlící na Václavském náměstí. Měl velké štěstí, že byl do advokacie přijat ještě v době, kdy podmínkou nebylo alespoň kandidátství na vstup do komunistické strany. „Krátce nato, lidově řečeno, spadla klec. A byli pak přijímáni buď pouze kandidáti na členství, nebo už přímo členové komunistické strany. Bez toho to pak vůbec nešlo, poněvadž strana namítala, že ‚procento organizovanosti‘ bylo v advokacii velmi malé.“

Strana se tak snažila kompenzovat situaci, kdy mnoho advokátů krátce po sovětské invazi ze strany vystoupilo, respektive bylo vyškrtnuto či vyloučeno. I tito lidé kupodivu mohli většinou v advokacii zůstat, byť nesměli být vedoucími poradny ani si „vychovávat“ své koncipienty. Tlak na to, aby advokáti-nestraníci vstupovali do strany, se ovšem s různou intenzitou vracel. Také v případě Františka Schulmanna se možnost jeho kandidátství několikrát projednávala.

„Vždycky jsem se z toho snažil nějak vyklouznout,“ vysvětluje. Počátkem 80. let měl jako krajní řešení pro případ, že by byla ohrožena jeho budoucnost v advokacii, předjednaný vstup do Československé strany socialistické, což byla jedna z tzv. národně-frontových stran. Vyhnout se komunistům vstupem k povoleným, avšak zcela „loutkovým“ socialistům či lidovcům ovšem nebylo tak úplně snadné. „Tyhle dvě politické strany totiž měly ‚numerus clausus‘, čili když někdo umřel, mohli pak někoho přijmout, ale jinak byl počet členů uzavřený a strana nesměla přijímat žádný dorost.“

Nakonec to nebylo nutné. V advokátní poradně pracoval až do roku 1992, věnoval se rozvodům, náhradám škod, pracovněprávní i trestní agendě i kauzám vojáků. Stejně jako ostatní pražští advokáti byl také nucen zastupovat emigranty v případech nedovoleného opuštění republiky. Souzeným uprchlíkům – jichž byla drtivá většina právě z Prahy – byli totiž v nepřítomnosti přidělováni advokáti ex offo.

„Tomu se advokát opravdu vyhnout nemohl,“ dosvědčuje František Schulmann. V osmi případech z deseti prý byla role obhájce v těchto případech čistě formální, v těch zbylých se dalo třeba i nějak pomoci. „Já jsem vždycky byl v kontaktu s rodinou, s příbuznými, kteří tady zbyli. Zejména v případech, kdy trestní stíhání bylo zahájeno, a přitom dotyčný si už třeba v Německu žádal o tzv. úpravu vztahů k republice, to znamená buď vystěhování, nebo propuštění ze státního svazku. Pokud to už bylo na spadnutí, šlo celou tu věc trochu pozdržet a trestní stíhání pak bývalo zastaveno.“

Po změně režimu absolvoval František Schulmann v roce 1990 Academy of American and International Law na University of Texas v Dallasu. V letech 1993–1996 byl zástupcem vedoucího partnera v advokátní kanceláři Baker & McKenzie v Praze a podílel se na celé řadě investičních a privatizačních projektů a fúzí v Česku i na Slovensku. V současnosti (2023) působí v Advokátní kanceláři Schulmann & Stachová, kde se zaměřuje na obchodní a správní právo, nemovitosti a zastupování před soudy. Žije v Praze.