Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Antonín Schubert (* 1960  †︎ 2022)

• narodil se 6. března 1960 v Karlových Varech

• dětství v Potůčkách v Krušných horách

• od roku 1975 navštěvoval lesnické učiliště na Modravě

• působil zde jako hajný

• v roce 1987 musel opustit Modravu, odebrána propustka do pohraničního pásma, a nemohl zde tudíž pracovat

• pracoval jako hajný na Křivoklátsku

• v roce 1992 návrat na Modravu na místo hajného

• od roku 1994 byl starostou obce Modrava

• zemřel 28. prosince roku 2022

Železná opona rozdělovala rodiny

Antonín Schubert se narodil v roce 1960 v Karlových Varech a dětství strávil v Potůčkách v Krušných horách, u samotných hranic s východním Německem. „Tehdy tam také byla železná opona, protože nebyla postavená železná opona mezi východním a západním Německem, lidé tudy často utíkali,“ vzpomíná. Potůčky byly malá víska, kde kromě lidí pracujících v lese a Pohraniční stráže nikdo nežil. „Část mého příbuzenstva byli sudetští Němci a železná opona rodinu rozdělila. Nevěděli jsme, jestli své příbuzné ještě někdy uvidíme. Tvrdilo se, že železná opona má chránit naše životy, ale ve skutečnosti jsme byli hlídaní, abychom neutekli,“ říká pamětník.

Život s ostnatým drátem

Od svých patnácti let žil Antonín Schubert na šumavské Modravě, kam odjel studovat lesnické učiliště. „Tady jsem poznal jinou část železné opony, která byla mnohem více střežená. Odehrálo se tady mnoho lidských tragédií,“ říká pamětník s tím, že se dnes zapomíná na jednu důležitou složku ochrany hranic: „Kromě Pohraniční stráže a železné opony jako takové komplikovala lidem život vojenská kontrarozvědka. My jsme jim říkali kontráši nebo vrkouni. Chodili v civilu a oči a uši jejich přisluhovačů byly všude. Divili jsme se, z jak širokého okolí dokázali vstřebat informace.“

První osobní zkušenost s kontrarozvědkou prožil Antonín Schubert jako devatenáctiletý kluk. S rodiči dostali devizový příslib a vyrazili na pět dní do německé části Šumavy. „Spali jsme tehdy ve Zwieselu a ten rozdíl, když člověk projížděl Alžbětínem s rozdrbanými chaloupkami a pak viděl normálně se vyvíjející městečko, byl opravdu markantní,“ vzpomíná. Po návratu celou rodinu v jejich domově ve Filipově Huti několik hodin vyslýchala kontrarozvědka. „Ptali se mě na každou podrobnost, s kým jsme se bavili a co jsme si koupili, musel jsem i přiznat, že jsme provezli nějaké peníze navíc,“ vzpomíná dnes na velký psychický nátlak, kterému byl vystaven. „Řekli mi doslova: ‚My o tobě víme i to, co ty o sobě nevíš.‘“

Šumavu musel načas opustit

Milovanou Šumavu musel Antonín Schubert nedobrovolně v letech 1987–1992 opustit. Nezbytností pro všechny, kteří žili u železné opony, totiž byla propustka do pohraničního pásma, která opravňovala k vstupu do lesů u hranice, kde většinou pracovali. „Asi deset až dvanáct kilometrů před hranicí byla železná opona, ale další kilometry před ní bylo hraniční pásmo a já jako hajný jsem tam vykonával službu. Kontráši mi ale jednoho dne propustku sebrali, a já dodnes nevím proč. Musel jsem tedy odejít na Křivoklátsko. Moje manželka byla sudetská Němka, pocházela z prastarého rodu ze Šumavy. Měli jsme tehdy malé dítě, ale žena si život kdekoliv jinde než na Šumavě nedovedla představit. A tak se naše rodina rozpadla.“

Absurdní zatčení

Pamětník se sice nikdy nedozvěděl, proč mu byla propustka odebrána, ale tuší, že byl z nějakých důvodů pro kontrarozvědku nepohodlný a že ho sledovala. „Vím, za kterými sousedy v noci jezdili kontráši a ptali se jich, co jsem dělal, kde jsem byl a s kým jsem se stýkal.“ Ve výkonu svého povolání byl dokonce několikrát bezdůvodně zatčen. Jako hajný měl na starost úsek, na němž se střetávaly dvě roty, Javoří Pila a Kvilda. V zimě dostal na Javoří Pile každý den, než vyjel na běžkách do terénu, nové tajné číslo, které napsal hůlkou do sněhu. To měla být záruka, že ho pohraničníci nebudou považovat za narušitele. „Jednou jsem jel po svém úseku a kontroloval, jestli nepadla nějaká kalamita, a najednou jsem si všiml, že za mnou jedou dva úplně vyčerpaní vojáci se psem. I když jsem jim vysvětloval, že dělám jen svou práci, zatkli mě, mířili na mě samopaly a odvezli mě k výslechu. Tam na mě řvali, že na Borech už je pro mě připravená cela. Přitom velitel roty mě znal, věděl, kdo jsem, a dokonce chodil k nám domů na návštěvy.“ Zatčen byl také, když šel z Modravy domů do Filipovy Huti po silnici, po které běžně jezdila auta. Ale protože u silnice byla cedule s nápisem „hraniční pásmo“, bylo zřejmě podezřelé se po ní pohybovat v deset hodin večer. Potřetí byl zatčen opět při výkonu práce hajného ve svém úseku na Černohorské slati.

Všudypřítomní spolupracovníci

Antonín Schubert vzpomíná na konkrétní podobu železné opony v době, kdy působil na Modravě jako hajný. „Nejprve byl ochranný plot, aby zvěř nenarušovala signální stěnu, která byla napuštěná dvanácti volty. Když se signální stěny někdo dotkl, způsobil zkrat a operačnímu důstojníkovi se na nějakém zařízení ukázalo, v jakém úseku je případný narušitel. Za stěnou byl orný pás, který se denně kypřil, aby v něm byly vidět stopy, a za ním už dráty na takovém tom téčku, jak to znáte z obrázků z koncentráku.“

Kontrarozvědka měla v místě své spolupracovníky z řad civilistů, takzvané pomocníky Pohraniční stráže. Další složkou byli vojáci v civilním oblečení, vybavení speciálními vysílačkami. „Kontrášům donášeli jejich spolupracovníci, kterým jsme říkali plátěná ucha, protože se od normálních obyvatel odlišovali tím, že byli vylepaní jako vojáci. Měli u sebe takové první mobilní telefony. Takzvané pojítko, které vypadalo jako vajíčko, a když se rozložilo, bylo z něj sluchátko. Hraniční pásmo bylo prošpikované zásuvkami, do kterých se pojítko zastrčilo a byli okamžitě spojení s operačním důstojníkem,“ popisuje pamětník.

Neustále pod kontrolou

Antonín Schubert vzpomíná, že život u železné opony se odehrával v neustálém napětí a strachu. Jednu z krizových situací zažil, když ženy pracující v lese propašovaly během sázení stromků v autě svou kolegyni, která sice měla propustku, ale neměla takzvaně „vstup za dráty“. „Když jsem to zjistil, šel jsem za Pohraniční stráží, dřív než na to přijdou sami. Mohl z toho být velký problém. Pohraničníci mi řekli, že oni sami za dráty bezdůvodně nesmějí, volali proto důstojníkovi a museli si vymyslet nějakou záminku. Ti kluci tehdy nasluhovali basu, kterou dostali v průběhu služby, takže mohli mít opravdu velký průšvih.“ Za absurdní také pamětník považoval, že pohraničníci nevěřili ani sami sobě navzájem. „Když se stavěla komunikace a přijel náklaďák, který vezl bagr, hlídal řidiče voják a oba hlídal ještě důstojník,“ vypráví.

Oči a uši měla kontrarozvědka všude

Antonín Schubert si vybavuje situaci, když přes Modravu utekl v roce 1984 jeden mladý muž. „O svém plánu nám řekl na zábavě v Prachaticích a u stolu jsme byli jen čtyři, přesto se to kontrarozvědka dozvěděla. Po jeho útěku se Lesní správa na Modravě proměnila ve výslechovou místnost. Všichni jsme museli být přítomní, a tak jsem viděl, jak probíhají výslechy. Cílem bylo ty lidi naprosto zdeptat a vyvolat v nich strach. Každý, kdo byl v den útěku v hraničním pásmu, což se muselo hlásit, přišel okamžitě o propustku,“ říká pamětník.

Velké zklamání

V roce 1992 se vrátil Antonín Schubert na Modravu opět na místo hajného a zjistil, že dva příslušníci kontrarozvědky nebyli potrestaní, a dokonce pracují u celní správy. „Bylo to až komické. Kontráši, kteří nás měli na starost, se jmenovali Zach a Zoch, jeden byl malý, silný a měl světlé vlasy a ten druhý byl vytáhlý a tmavovlasý. Jeden z nich ještě žije.“ Dalším zklamáním pro něho bylo, že lidé, kteří spolupracovali jako pomocníci Pohraniční stráže, si najednou hráli na velké demokraty. Od roku 1994 je pamětník starostou obce Modrava.