Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Alexander Schreier (* 1952)

Někdo se k nám choval slušně, někdo méně

  • narodil se 11. července 1952 ve Vrchlabí do německé rodiny místních starousedlíků

  • v roce 1955 bylo rodině dovoleno odkoupit od státu svůj dům

  • v roce 1970 maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole ve Vrchlabí

  • v letech 1970 až 1978 studoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor němčina – dějepis

  • v roce 1987 zemřela babička Marie Schreierová

  • v roce 2001 prodala maminka Berta Schreierová dům U sedmi štítů

  • v roce 2004 maminka zemřela

  • od roku 2012 je aktivní v krajanském sdružení Heimatkreis

  • od roku 2021 je členem Společnosti česko-německého porozumění v Trutnově

Jednomu z nejstarších zachovaných domů ve Vrchlabí se říká dům U sedmi štítů. Je to vlastně roubenka, přesněji „městský dům venkovského charakteru“ ze 16. století, což značí, že se v přízemí v takovémto typu domů nenacházel chlév se zvířaty. Dům byl po generace v majetku rodiny Schreierových, uličce pod hlavní ulicí se ostatně říkalo Schreiergasse, a Alexander Schreier, syn poslední majitelky, ve svém příběhu mimo jiné vypráví, co se dělo s „Vrchlabáky“ německého původu a jejich potomky po válce.

Buchbergerovi a Schreierovi

Alexander Schreier se narodil ve Vrchlabí 11. července 1952. Babička Marie Buchbergerová i maminka Berta byly německé národnosti, jeho biologický otec s rodinou nežil a ani se o syna nestaral. Děda Josef Schreier byl vyučený švec. Jak to tenkrát bylo zvykem, po vyučení šel na vandr do Švýcarska, získal dokonce švýcarský pas, ale později se vrátil do Vrchlabí. Zřejmě si jeho boty objednávala především městská střední třída, byl úspěšný a v obchodně nejlepších letech zaměstnával dva učedníky. „Babička pocházela z Předních Rennerovek, z početného příbuzenstva známé rodiny lyžařů. První lyže jí otec sestrojil ze zaoblené části pivního sudu a namontoval na ně provizorní vázání. Po válce o lyže přišla při konfiskaci,“ vypráví její vnuk a dodává: „Česky uměla jen několik zdvořilostních obratů a její snaha zlepšit svoji češtinu skončila ve chvíli, kdy šla koupit pět rohlíků a namísto o rohlíky si řekla o pět rychlíků. Babička měla jen základní vzdělání, ale byla šikovná manuálně: uměla udělat tvaroh a máslo a taky šít, což se jí po válce v těžkých časech velice hodilo. Byla skromná, pocházela ze čtyř dětí a život na horách byl vždycky těžký.“ S Alexandrem mluvila pouze německy, odmalička byl bilingvní, a tak se naučil rozumět i používat spisovnou němčinu i krkonošské nářečí. „Byl jsem jedním z mála ve své generaci, co vyrostl dvojjazyčně,“ říká.

Maminka Berta Schreierová se v domě U sedmi štítů v roce 1921 narodila, byla jedináček. Mluvila plynně německy i česky a velice ráda hrála na klavír a zpívala. Jejím přáním bylo stát se učitelkou. Bohužel mohla navštěvovat pouze dvouletou Vyšší odbornou školu pro dívky v Trutnově, ale zato se naučila těsnopis a psaní na stroji a ve škole získala i základy nepovinné češtiny. Byla výborná lyžařka a vůbec byla sportovně nadaná. Děda Josef Schreier onemocněl a zemřel během války v roce 1942 a v tomtéž roce Berta těžce onemocněla tuberkulózou. Léčila se mnoho let a otevřená tuberkulóza byla důvodem, proč ji úřady i s maminkou po válce vyňaly z odsunu. Nejprve musely obě do sběrného tábora, ve Vrchlabí se nacházel poblíž nádraží. Soupiska věcí, které si lidé mohli vzít s sebou, zahrnovala peřiny nebo nádobí, ale cennosti a peníze se musely odevzdat, směli si ponechat pouze peníze německé. Celý život odsunutých se musel vejít do povolených 30 kilogramů.

Když se ukázalo, že maminka není ze zdravotních důvodů schopna odsunu, bylo jim sice s babičkou povoleno vrátit se do jejich domu, ale veškerý nábytek včetně milovaného klavíru jim byl zkonfiskován. Zabaven byl i babiččin rodný dům na Předních Rennerovkách a až do konce osmdesátých let fungoval jako chata ROH Rozhled. Československými úřady byl pro dům U sedmi štítů určen správce, o kterém Alexander Schreier vypráví, že „jim ani nepovolil, aby si (maminka s babičkou) utrhly ovoce ze svých stromů na zahradě“. Němečtí obyvatelé Vrchlabí museli nosit bílou pásku označenou velkým písmenem N a měli povinnost vykonávat pomocné práce – nakupovat, mýt nádobí nebo uklízet v rodinách Čechů, kteří se nastěhovali do opuštěných domů po Němcích. Alexandrova maminka pletla a háčkovala, babička šila, a tak si vydělávaly na živobytí. Z babiččiných sourozenců byla sestra odsunuta do NDR, zůstat mohl pouze bratr, který byl jako lesní dělník na Strážném uznán potřebným pro nové společenské zřízení.

Hohenelbe před válkou

Statistiky hovoří o tom, že v roce 1930 žilo ve Vrchlabí – Hohenelbe – více než 8 000 obyvatel, z nichž bylo 10% Čechů. Po válce byly tisíce lidí německé národnosti odsunuty, zůstalo pouhých 192 Němců a 37 obyvatel ze smíšených manželství.

Jak se žilo v Sudetech ve Vrchlabí před válkou? Běžný život se točil okolo práce, v neděli se šlo do kostela, muži do hospody. Německé spolky pořádaly různé slavnosti, kulturní život se odehrával na „Střelnici“, v zimě se pořádaly bály. Na hlavní ulici měli svoje obchody pekaři, řezník, cukráři, brašnáři, výrobci košťat, obchodníci s uhlím, dřevem a textilem. Ryze českých majitelů obchodů bylo málo. V měšťance byla nepovinná čeština a hodně mladých lidí chodilo na tzv. handl – Alexandrova maminka jezdila o prázdninách na kole do Studence, české vesnice poblíž Vrchlabí, a bydlela u české rodiny. Obdobná situace se děla u Čechů, kteří posílali své děti na handl do německých rodin. „Až do konce třicátých let spolu obě strany vycházely dobře, až na drobné rozmíšky.“

Zase ti Němci

Citová vazba na místo a město byla u německých starousedlíků silná a v době odsunu mnozí cítili, že nemuset do odsunu a moci zůstat je pro ně výhoda. Až později si uvědomili, že to vlastně výhoda není – Schreierovi měli možnost zůstat v NSR, ale vrátili se, kvůli babičce, která si neuměla představit, že by svůj domov opustila. „Někdo se choval slušně, někdo méně,“ vysvětluje Alexander Schreier, když vypráví o svém dětství. Dveře od domu se vždy zamykaly, dovnitř se pouštělo pouze po ohlášení v němčině, Alexander o svém dětství říká: „Měl jsem svérázné dětství. Mnoho kamarádů jsem neměl, babička a maminka se o mě bály.“ V roce 1955, to už bylo mamince přiznáno před pěti lety občanství, si směla svůj dům od státu koupit. Babička, jako vdova po živnostníkovi, dostávala starobní důchod 190 korun měsíčně a byla existenčně závislá na své dceři.

V šedesátých letech, kdy pomalu nastávalo politické uvolnění, mohla babička pozvat svoji sestru Bertu z NDR na návštěvu. Po mnoha letech se viděly poprvé, do té doby si pouze dopisovaly. Alexander připomíná, že občas dostali od příbuzných balíček na přilepšenou, obzvláště o Vánocích.

Maminka začala pracovat v administrativě. Nejprve ve Vrchlabí u firmy Menšík, později v cestovním ruchu díky své perfektní němčině. „První odvážlivci, původní obyvatelé Vrchlabí z NDR i NSR, začali v polovině šedesátých let jezdit do Krkonoš – své oblíbené destinace – a hledat místa, odkud pocházeli.“ Maminka se dobře uplatnila v organizaci CIS (Cestovní informační služba), pobočce Čedoku. Během okupace v srpnu 1968, kdy součástí vojsk, která obsadila Československo, byla i armáda NDR, jí bylo opět vytýkáno, že je Němka: „Zase ti Němci...“ Musela z cestovního ruchu odejít. Tehdy poznala Alexandrova nevlastního otce, který spravoval Sportovní areál na Mísečkách, a začala u něj pracovat v recepci. Později, v sedmdesátých letech, pracovala na Správě KRNAPu, tam využila svoji němčinu ve spolupráci s Národním parkem Bavorský les. 

Další rodina, která zůstala po odsunu ve Vrchlabí, byli Wonkovi. Kluci Pavel a Jirka pocházeli ze smíšeného manželství, s paní Wonkovou se paní Schreierová přátelila, Alexander říká, že on s kluky Wonkovými ne. Bydleli v jiné části města a on po maturitě odešel do Prahy.

Vlastní rádio jsme neměli

Existence domu U sedmi štítů byla několikrát vážně ohrožena: když v roce 1967 natáčel Miloš Forman film Hoří, má panenko, dům byl jedním z adeptů na spálení. Tehdy se paní Schreierová rozjela na úřady a z Krajské památkové péče přivezla cenný doklad – dům se už potom nikdo neodvážil zdemolovat, ani v osmdesátých letech, když město poblíž postavilo autobusové nádraží. 

Alexander žil v domě U sedmi štítů do svých 18 let. Zpočátku se všichni tři tísnili v místnosti v přízemí (tam Alexander bydlel v době svého studia na střední škole), v době vysokoškolského studia měl svůj pokoj v prvním patře. „Nesetkal jsem se s nikým, kdo by mi vyčítal německý původ nebo to, že jsem neměl tatínka, což tenkrát nebylo běžné. Dobře jsem se učil, dokonce jsem doučoval spolužáka češtinu,“ vypráví Alexander Schreier o spolužácích ze základní a střední školy. Z dědovy ševcovské dílny se časem stala kuchyň a v ní se všechno odehrávalo: „Tam se vařilo, žehlilo, tam jsem se učil, tam se poslouchalo rádio. Vlastní jsme neměli, žili jsme z jednoho platu a zařízení jsme měli skromné. To rádio bylo staré, půjčené od matky z práce, nakonec jsme si ho odkoupili. Ještě ho mám,“ říká.

Na Střední všeobecně vzdělávací škole ve Vrchlabí prožil Alexander období pražského jara – nebývalé uvolnění politických poměrů, také studentský Majáles, utvoření stávkového výboru a pohřeb Jana Palacha. Jeho spolužačkou byla Hana Špičková, provdaná Jüptnerová, za pozdní normalizace hlavní osobnost politické opozice ve Vrchlabí. Alexander Schreier na ni vzpomíná takto: „Byla chytré děvče, ochotné pomáhat a podělit se o vědomosti. Nebyla společenská, žila v uzavřeném světě. Mám dojem, že politicky jsme byli všichni na stejné vlně.“

Po maturitě se Alexander rozhodl pro studium němčiny a dějepisu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Psal se rok 1970, počátek normalizace, politických prověrek a čistek. Své přijetí ke studiu vysvětluje takto: „Já jsem měl jednu výhodu, měl jsem plusové znaménko, že maminku nevyloučili z KSČ po prověrkách. Samozřejmě nemohli, když tam nebyla. A to štěstí neměli mí vrstevníci, kteří vyrůstali vysloveně v uvědomělém duchu.“ Prověrky se týkaly i vyučujících, ne všichni jimi prošli. Alexander líčí okolnosti své diplomové práce: „Někdo mi ji vedl po odborné stránce, ale neměl k tomu takzvaně oprávnění. Takže oficiálně vedoucím mé diplomové práce byl sice autor učebnice dějepisu, kterého jsem však viděl až při své obhajobě.“

Samozřejmě že s němčinou při přijímacích zkouškách problém neměl, nakonec ani s dějepisem, kterým si zpočátku nebyl jistý. Vedoucím přijímací komise byl obávaný a nechvalně proslulý germanista dr. Elznic, se kterým měl Alexander po celou dobu studia potíže. Na dva roky musel přerušit, nakonec se ke studiu vrátil a po osmi letech odpromoval. Mezitím úspěšně složil zkoušky z tlumočnictví a překladatelství u Pražské informační služby (PIS). Skutečnost, že se nikdy nebude učitelství věnovat, lze vypozorovat i v tomto profesním kroku. Po absolvování fakulty měl sice možnost učit na sportovním gymnáziu, ale protože musel nastoupit roční vojenskou službu („Soudruzi na mě zapomněli, musel jsem se jim nakonec sám přihlásit,“ říká), učitelské místo bylo obsazeno někým jiným a ke kantořině se Alexander nikdy nedostal. Rok strávil ve výcvikovém prostoru Doupov v Sudetech v Krušných horách, odkud bylo původní obyvatelstvo vystěhováno, stejně jako z Vrchlabí. Jako vedoucí strážní čety a německy hovořící měl být k dispozici kontrarozvědce v případě, že by se vyskytl narušitel hranic. A skutečně – našel se padáček s dopisem dvanáctiletého německého kluka, který by si rád dopisoval s někým, kdo jeho padáček najde. A reakce z vyšších míst? „Vidíte, i ty děti imperialisti zneužívají!“

Alexander Schreier se po vojně vrátil k tlumočení, překladům a průvodcování v Praze, později i v Krkonoších. Přijížděli skupiny i jednotlivci z NDR, na které se specializoval, což mohl být důvod, proč o něj Státní bezpečnost neměla zájem. Ani babička a matka nedávaly na odiv kontakty s Němci, udržovaly vztahy pouze s rodinou. „Byli jsme loajální,“ říká pamětník.

Svůj slavný dům měli Schreierovi v majetku do roku 2001. V těch letech začal Alexander stavět „repliku“– nový dům, opět se sedmi štíty, v nedalekém Dolním Lánově a maminku si vzal k sobě.

Všechno chce svůj čas

I po odchodu do důchodu se Alexander Schreier intenzivně věnuje česko-německým vztahům. Dodnes se také zabývá překládáním. V roce 2023 pracoval na překladu rozsáhlé monografie Josefa Richtera a kol. o dějinách Špindlerova Mlýna, která vyšla v Německu v roce 1994. Otec autora byl zastřelen těsně po válce ve Špindlerově Mlýně na Věřině stezce. Dnes je na tom místě pomníček. Alexander Schreier napomohl vzniku jiné pamětní desky – najdete ji při vchodu k místnímu kostelu v Dolním Lánově. Inicioval ji Roland Zirm, rodák z Lánova, a je věnována obětem obou světových válek a době poválečné. Alexander Schreier je také víc než deset let čestným členem krajanského spolku Heimatkreis Marktoberdorf. Původním posláním spolku bylo setkávání německých krajanů původem z Vrchlabska a okolí. Členové spravují Riesengebirgsmuseum, vystavují celou řadu původních artefaktů z Krkonoš, předávají povědomí o kořenech budoucím generacím. Dnes se setkání zúčastňují i členové zastupitelstva z Vrchlabí. „Je to generační záležitost, původní obyvatelé vymírají a stala se chyba – až pozdě se začalo myslet na mladou generaci. Sebereflexe v NSR, která u nás neproběhla, značí, že není třeba se obávat. Dnes se jedná o evropský kontext. Je sice pořád co napravovat, ale je to pozitivní,“ říká Alexander Schreier. Od roku 2001 je také členem Společnosti česko-německého porozumění v Trutnově. Smysl takového sdružení vidí ve snaze o přátelství, o vyvarování se chyb na obou stranách a v poselství pro mladé. „Teprve nedávno se dovídáme o řadě nepravostí, ke kterým došlo při odsunu, které mé generaci nebyly známy. Pohled na tuto historii už není tak nacionalistický,“ říká.

Na otázku, kterou mu dr. Elznic při přijímacích zkouškách položil – jestli se cítí víc jako Čech, nebo jako Němec, odpovídá: „Dnes se cítím být obojím.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Míša Čaňková)