Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Schreiber (* 1940)

• narozen 22. září 1940 ve Vranové Lhotě

• svědek zastřelení tří mužů 7. května 1945 německým oddílem ve Vranové Lhotě

• svědek zakládání jednotného zemědělského družstva ve Vranové Lhotě

• otci po roce 1948 znárodněna kovářská dílna

• sestra Anna v řádu Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského

• zakládal Občanské fórum v ČSAD Mohelnice a ve Vranové Lhotě

• v letech 1990 - 2006 starosta Vranové Lhoty

• v roce 2019 bydlel ve Vranové Lhotě

Život Václava Schreibera je spojen s malou obcí Vranová Lhota nacházející se na pomezí Čech a Moravy v Zábřežské vrchovině. V raném dětství zažil, jak den před koncem války málem Němci zastřelili spolu se všemi muži v rodné obci jeho otce a dva bratry. Přežili, ale za smrt jednoho německého vojáka tehdy zaplatili životem tři nevinní muži, mezi nimi i jeho bratranec Jan Jirauch. Po nástupu komunistického režimu byl také svědkem znárodňování, kdy jeho otce připravili o kovářskou dílnu a do paměti se mu také vryly vzpomínky na kolektivizaci v obci a útlak na tamních soukromých hospodářích. Zapojil se také do událostí kolem pádu komunistického režimu v roce 1989. V ČSAD v Mohelnici a ve Vranové Lhotě zakládal Občanské fórum a stal se prvním demokraticky zvoleným starostou v obci.

Málem přišel o otce a bratry

Narodil se 22. září 1940 ve Vranové Lhotě jako nejmladší z pěti dětí rodičům Josefovi a Anně. Rodiče v obci vlastnili malé hospodářství s několika zemědělskými zvířaty, čtyřmi a půl hektary půdy a malým lesem. K domu měli přistavěnou kovárnu, v níž otec provozoval svou živnost, a kde trávil značnou část dětství Václav.

Jedna z prvních vzpomínek pamětníka se váže k 5. květnu 1945, kdy na samém konci druhé světové války nedaleké Javoříčko vypálilo SS komando poručíka Egona Lüdemanna a přitom zavraždilo osmatřicet mužů. „Vzpomínám si na to, protože tatínek pro nás přiběhl, ať se jdeme podívat na zář, že někde hoří les,“ vypráví pamětník a dodává, že záhy do obce přišla zpráva o pravém rozsahu tragédie. Následující den do Vranové Lhoty dorazila početná jednotka německého vojska, ustupující před frontou. Několik vojáků se ubytovalo i ve stodole rodiny Schreiberovy. „Šel jsem mezi ně a jezdil na neckách po slámě dolů. Měli z toho hroznou legraci,“ dodává Václav Schreiber.

Jenže jednoho z hlídkujících německých vojáků v noci v obci někdo zastřelil. „Většina lidí je přesvědčena, že to byli partyzáni,“ dodává pamětník. Od prosince 1944 totiž v okolí působila partyzánská skupina Jermak oddíl Kružilin–Fursenko, která provedla několik záškodnických a zásobovacích akcí, ale většina pamětníků na něj nemá dobré vzpomínky. Například přímo v obci 12. dubna 1945 zastřelili Františka Sedláře, otce dvou malých dětí, jehož manželka se léčila s tuberkulózou a 29. dubna před zraky jeho rodičů Mirka Marka. Dnes už se asi těžko dozvíme, jaké k tomu měli důvody, a nevědí to ani místní pamětníci.

Němečtí důstojníci po příchodu do Vranové Lhoty vyhlásili, že za jednoho mrtvého vojáka zastřelí deset místních mužů, a tak hned ráno po smrti svého hlídkujícího vojáka Vranovou Lhotu neprodyšně uzavřeli a začali prohledávat chalupu po chalupě a všechny muže shromažďovat na návsi. Přišli také do domu Schreiberových, kde sebrali otce pamětníka, jeho jedenadvacetiletého bratra Josefa a devatenáctiletého bratra Zdeňka. Do podkrovního bytu si šli také pro sedmnáctiletého bratrance Jana Jiraucha. Se svou matkou a dvěma sourozenci žil u Schreiberů, protože jeho otec František Jirauch, důstojník československé armády, se kvůli pocitu potupy zastřelil 19. března 1939, krátce poté, co vojska wehrmachtu bez boje obsadila českomoravské vnitrozemí a následným výnosem na tomto území vznikl Protektorát Čechy a Morava.

Všechny muže od třinácti let pak seřadili před hlavně kulometů na návsi, že budou zastřeleni a obec vypálena. Několik žen se shromáždilo v kostele, aby se pomodlily za životy svých manželů, otců, synů a bratrů. Matka pamětníka šla mezitím poprosit důstojníky o propuštění manžela a dětí. Neuspěla a musela odejít. Za muže se tehdy přišla přimluvit také místní Němka, manželka německého četníka sloužícího v Litovli a matka dvou dětí Rozalinda Bäckerová.

Vojáci nejprve propustili většinu mužů a na návsi si ponechali jen dvacet z nich. Na další naléhání na návsi zůstalo deset mužů. Kromě Otto Krejčího a Františka Švece šlo o mladé chlapce. Otec i bratr Josef se vrátili domů, ale devatenáctiletý Zdeněk musel zůstat. Ještě když na návsi stáli všichni muži, bratranci Janu Jirauchovi se podařilo uprchnout a schovat se do dvora. Po nějaké době se rozhodl utéct přes dvůr a zahradu do polí. Netušil však, že je obec obklíčená, a hlídkující voják ho velmi vážně postřelil. „Když moje maminka slyšela výstřel, tak myslela, že zastřelili Zdeňka, který se nevrátil, a tak dostala nervový šok, a když se pak Zdeněk vrátil, tak myslela, že je to jeho duch,“ vypráví pamětník.

Krátce nato na další naléhání němečtí důstojníci propustili osm mladých mužů a ponechali si jen Otto Krejčího a Františka Švece.

Těžce zraněného Jana Jiraucha přenesli na nosítkách ke Schreiberovým, kde mu pan farář poskytl svátost smíření. Krátce poté zemřel. Václavu Schreiberovi dodnes zůstalo v paměti jeho bezvládné tělo ležící v průjezdu do dvora.

Zbylé dva muže si Němci i přes naléhavé prosby Rozalindy Bäckerové odvezli. Vybrali si záměrně Otto Krejčího, jehož dva synové utekli těsně před zatýkáním mužů, a Františka Švece, podezřelého ze spolupráce s partyzány. Jejich těla byla později nalezena v lese u Hraniček. Dnes se na místě zastřelení Otto Krejčího a Františka Švece nachází pomník s jejich jmény a nápisem PAMÁTCE OBĚTEM FAŠISMU.

Vděku se nedočkali

Den poté skončila druhá světová válka a do Vranové Lhoty přijeli sovětští vojáci. Václav Schreiber vzpomíná, že někteří lidé v obci rázem zapomněli na statečný postoj Rozalindy Bäckerové a sovětské vojáky upozornili, že jako jedna z mála obyvatel obce je německé národnosti. „Rusové ji znásilnili,“ dodává pamětník. O rok později musela Rozalinda Bäckerová se dvěma dětmi nastoupit do odsunu Němců. Její muž se po válce domů již nevrátil a nikdo neví, jak zemřel. V obci bylo sice více německých rodin, ale jediní Bäckerovi museli odejít. Jejich majetek si ihned rozebralo několik místních, ostatní jim naopak dávali jídlo a věci na cestu. Paní Bäckerová a později její dcera Linda se pak do obce pravidelně vracely. „Některé věci si schovaly u lidí, a když sem pak poprvé, mám dojem v šestašedesátém, s dcerou přijela a poprosily o navrácení věcí, tak jim to lidi zapřeli,“ vypráví Václav Schreiber a dodává, že po pádu komunismu darovala Linda skoro tři sta tisíc na opravu kostela ve Vranové Lhotě.

Připravili je o majetek

Po válce Václav nastoupil do obecní školy ve Vranové Lhotě. Vzpomíná, jak po vyučování s dětmi po okolních loukách pásli krávy, koupali se v řece Třebůvce nebo i přes varování rodičů sbírali všude po okolí válející se nevybuchlou munici. Václav cvičil také v místním Sokole, věnoval se dalším sportovním aktivitám a také ministroval v kostele sv. Kateřiny. Vnímal ale také události kolem sebe, a tak mu nemohly ujít neustálé návštěvy místních funkcionářů v domě. V únoru 1948 totiž komunistická strana zorganizovala puč, po němž převzala veškerou moc ve státě. Přestože komunistický režim v květnu 1948 ústavou deklaroval ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku, skutečnost byla zcela jiná. Následkem různých omezení živnostníci ukončovali svou činnost. „Z táty se rázem stal třídní nepřítel, vykořisťovatel, protože svýma vlastníma rukama živil celou rodinu. Všechno mu sebrali a mohl být rád, že ho nezavřeli. Furt za ním lítala kriminálka, protože někdo někam strčil železo a přetrhl samovaz, tak první letěli za kovářem, jestli to tam nestrčil on, nebo kdo si u něj bral jaké železo. Vyšetřovali ho několikrát,“ vypráví Václav Schreiber a dodává, že otec jako živnostník neměl také nárok na některé druhy přídělových lístků, jako na maso nebo oděv (šatenky). Kvůli špatné hospodářské situaci totiž v Československu přídělový systém přetrval až do května 1953.

Otec sice zůstal ve své kovářské dílně, ale stal se zaměstnancem MNV Vranová Lhota a musel odevzdávat šedesát procent všech příjmů. „Nedostal ani žádnou náhradu za elektřinu. Tenkrát zrovna za deset nebo dvanáct tisíc nakoupil železo, aby mohl pracovat. Ani halíř za to nedostal. Když někomu nabrousil motyku nebo sekeru za korunu nebo zadarmo a nevypsal mu lístek, tak ho občas lidé udali. Pak ho zase vyšetřovali, proč o korunu okradl národní výbor,“ dodává pamětník.

Nakonec rodina přišla i o své hospodářství. Tak jako všude v republice i v obci probíhaly snahy o kolektivizaci zemědělství. Soukromé vlastnictví se mělo změnit na kolektivní a hospodáře tlačili ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Naprostá většina místních zemědělců ale jeho založení odmítala. Komunističtí funkcionáři na ně proto začali vyvíjet systematický nátlak. Zastrašovali je, navýšili jim povinné dodávky zemědělských komodit, sebrali stroje a vyměnili pole za méně kvalitní a vzdálenější. „Chodili a otravovali, bušili na vrata. Nakonec jich pár podepsalo a vzniklo malé družstvo. Ostatním zvedli hrozně dodávky. Len jsme museli set, mák se odevzdával, muselo se žádat o zabití prasete, což byla velká procedura. Krupony se pak odevzdávaly, dvanáct kilo sádla a k tomu dodávky vajec. Chodili nám do baráku počítat slepice, rybízy, ovocný stromky a všechno sepisovali. Les nám samozřejmě vzali a káceli, kdy je napadlo,“ vypráví Václav Schreiber.

Pro výstrahu ostatním nakonec zatkli místního majetného hospodáře Františka Henzla a jeho syny Františka a Bohuslava. Ve vykonstruovaném procesu je odsoudili na dlouhá léta do vězení. Ani to ale místní hospodáře nedonutilo ke vstupu, a JZD se tak definitivně ustavilo až v roce 1957, kdy se jeho členy stali i rodiče Václava Schreibera.

Špatný třídní původ

Potíže s komunistickým režimem měli i ostatní členové rodiny. Nejstarší bratr Josef se přiženil na velký statek v obci Bezděčí a i on nakonec pod obrovským nátlakem vstoupil do tamního JZD a o hospodářství přišel. „Jak začalo družstvo a on odmítl vstoupit, tak mu nastavili větší dodávky než celému JZD. Nemohl to utáhnout. Ještě když mu ukradli obilí, brambory, řepu a neměl čím zasít. Půjčil si, ale nesměl zabíjet svá zvířata. Jestli nechtěl jako kulak do kriminálu, tak to musel podepsat. Pak i s manželkou dělali v kravíně.“

Sestra Marie a bratr Zdeněk měli zase kvůli svému třídnímu původu potíže v zaměstnání. Další sestra Anna v roce 1949 vstoupila do řeholního řádu Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Stala se pak svědkem uvěznění mnoha sester z kongregace. V roce 1952 ji společně s dalšími sestrami deportovali na Trutnovsko, kde musely několik dalších let pracovat jako dělnice v Texlenu Trutnov.

Václav chtěl po základní škole studovat letecké učiliště. „Když jsem to řekl řediteli školy, tak se mně vysmál a řekl, že jako syn živnostníka můžu tak akorát opravovat vagóny,“ dodává pamětník, který se nakonec stejně jako otec vyučil kovářem.

Po základní povinné vojenské službě pak Václav Schreiber ještě nějakou dobu pracoval jako kovář pro JZD Vranová Lhota. Našel si pak zaměstnání u ČSAD, ale nechtěli ho pustit z JZD. „Nakonec jsem po dlouhých tahanicích musel podepsat, že když nebudou rodiče pracovat v JZD, tak se musím vrátit. Naštěstí k tomu nedošlo,“ dodává pamětník, který pak u ČSAD jezdil nejprve jako dopravce s nákladním autem a později až do penze s autobusem na pravidelné lince Mohelnice - Vranová Lhota.

V roce 1966 se Václav Schreiber oženil s Karlou Lavičkovou a spolu pak vychovali dva své syny a dceru. I manželka měla potíže s komunistickým režimem. Kvůli své víře v Boha dostala výpověď v zaměstnání a místo učitelky v mateřské škole pak dlouhá léta pracovala jako uklízečka a později kuchařka.

Zakládal Občanské fórum

Václav Schreiber si celý život uvědomoval totalitní ráz komunistického režimu. Vzpomíná, že s obrovskou radostí přivítal události vedoucí k pádu více než čtyřicetileté diktatury. Už krátce po 17. listopadu 1989 zakládal Občanské fórum. Nejprve v ČSAD Mohelnice. „Vzal jsem kus papíru a jak se to sešlo na jídelně, tak jsem všechny obešel. Říkal jsem jim, že ví, co se děje a co se dělo, a jak jsme brečeli v osmašedesátým a všechny tyhle věci. Říkal jsem, že založím Občanské fórum a kdo chce, ať se přidá. Sepsali jsme pak požadavky na našeho vedoucího, posílali požadavky do Šumperka. Potom asi za týden jsme se spojili s ČSAD Zábřeh a ČSAD Šumperk. Dávali jsme se do kupy.“

Následně pak zakládal Občanské fórum ve Vranové Lhotě. „Tam jsem nechal účetní Květu vyhlásit, ať se lidé sejdou na ustavující schůzi, že zakládáme Občanské fórum, že nastanou změny a tak dále. Mám dojem, že přišlo osmdesát tři lidí a že přes padesát nebo přes šedesát to hned tam podepsalo,“ vypráví pamětník a dodává: „Předseda MNV položil funkci, že to dělat nebude. Nikdo nechtěl dělat starostu, až jsem to nakonec zkusil já. Nikdo mně nic nepředal. Nikdo mě s ničím neseznámil,“ vzpomíná a dodává, že naštěstí na obecním úřadě zůstala alespoň účetní Květa Reifová.

V následujících svobodných volbách Václava Schreibera zvolili starostou. Vzpomíná, že ještě v roce 1990 uspořádal několik zájezdů na Západ. Lidé tam tehdy poprvé narazili na pro ně nedostupné zboží a mnozí z nich neodolali. Při jedné z cest ochranka obchodu zadržela také profesora gymnázia v Ostravě, který pro svou ženu ukradl dvoje kalhotky. „Aby ho pustili domů, museli se studenti skládat na pokutu, protože neměl tolik marek,“ vypráví Václav Schreiber, který nakonec ve funkci starosty Vranové Lhoty zůstal až do roku 2006. V roce 2019 bydlel stále ve své rodné obci a z nynější politické situace a z mocenského postavení komunistické strany byl hluboce zklamán.

https://www.pametnaroda.cz/cs/schreiberova-anna-1928

https://www.pametnaroda.cz/cs/kysela-roz-pudilova-frantiska-1934