Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Schreiber (* 1932)

• narodil se 16. února 1932 v Praze

• celý život žil v Říčanech u Prahy

• pochází ze smíšené česko-židovské rodiny

• norimberskými zákony byl klasifikován jako „míšenec prvního stupně“

• matka Olga, rozená Fišerová, za války jako Židovka deportována do Terezína

• bratr Arnošt Schreiber za války internován v pracovním táboře v německém Klein Steinu

• otec František Schreiber za války internován v pracovním táboře v Bystřici-Nesvačilech

• v květnu 1945 pomáhal Revolučním gardám

• v květnu 1945 byl svědkem zastřelení ustupujících Němců

• v únoru 1948 se účastnil komunistické demonstrace na Václavském náměstí

• od roku 1951 byl předsedou aeroklubu Tatra Křižík

Když se Oldřich Schreiber v listopadu 1989 ocitl na Václavském náměstí protestujícím proti hroutícímu se komunistickému režimu, připomnělo mu to jinou demonstraci – paradoxně právě tu komunistickou, které se na stejném místě účastnil o více než čtyřicet let dříve, v únoru 1948. „Když jsme na ten Václavák přišli,“ líčí své dojmy z listopadových dnů, „já povídám, člověče, tohle už jsem tady jednou zažil. Tenkrát křičeli: ‚Ať žije KSČ!‘ a dneska křičí: ‚Ať žije Havel!‘ Vždyť je to stejný. To furt pokračuje dál. Zase někomu dávají davový psychózy.“ Vůči skupinovým projevům politického názoru je Oldřich Schreiber skeptický: „Vždyť to jsou lidi, kteří nemají svůj vlastní úsudek, si myslím. Vždyť všechno přece beru podle toho, co kde je, nebo tak nějak, podle toho, jak jsem žil, jak jsem to prožíval, a ne jenom že mi někdo něco řekne.“

Oldřich Schreiber se narodil 16. února 1932 v Praze. Tatínek František Schreiber pocházel z české rodiny z Lampertic u Trutnova, zdědil řemeslo po svém otci – naučil se od něj výrobě hřebenů – a snažil se uživit prodejem drogistického zboží. Maminka Olga Fišerová byla dcerou chudých venkovských Židů z Pravonína od Načeradce. „To nebyli žádní bohatí,“ říká pan Schreiber ke svým židovským kořenům. „Když po mně ve školách chtěli přednášky o Židech, já jim říkal, podívejte se, vy vidíte Židy jako bohatý lidi, ale moje prarodiče sbírali peří a kůže po vesnicích. To byli lidi na venkově.“ Maminka pana Schreibera se vyučila švadlenou, pracovala nějaký čas u svého bratra, který si v Říčanech otevřel obchod se střižním zbožím. V Říčanech se také seznámila s Františkem Schreiberem, a přes nedobré vztahy s jeho sestrami se za něho provdala.

Nejkrásnější věc, kterou znám

Oldřichův tatínek postavil v Říčanech dům. „Táta koupil pozemky na straně k polím, mimo Říčany – Podskalí, Lipanská ulice, tam to bylo levnější. Kdežto lidi, co bydleli v Radošovicích, to byla elita Říčan. My jsme byli taková ta elita komunistická, jak já tomu říkám.“ Rodina tedy bydlela ve vlastním, jinak ale žila skromně: „Pěstovaly se brambory, máma chodila sbírat klásky – pro slepice, pro husy a tak podobně.“ Kromě drůbeže chovali Schreiberovi i králíky a kozu, pasení kozy patřilo k Oldřichovým povinnostem. „Všicky ty lidi tam měli kozy. Přišli jsme ze školy, bouchlo se taškou a šlo se pást kozy. To šlo takovejch možná dvacet třicet koz. Táhlo po silnici do příští vesnice, do Krabošic. Měli jsme s sebou pytel, na kterom jsme seděli, někde jsme nakradli brambory nebo si někdo něco přines a dělali jsme ohýnky. Kozy se pustily, ty se spolu pásly. To byla nejkrásnější věc, kterou znám – chodit pást kozy.“

Nikdo nám neřekl, že jsme Židé

Maminčino židovství nehrálo podle pana Schreibera až do války v životě rodiny žádnou roli, ani maminčina židovská rodina k náboženství netíhla. Oldřich ani jeho starší bratr Arnošt nebyli vedeni k žádné víře. „Já o Židech vůbec nic nevím,“ komentuje to pan Schreiber. „Já nikdy nebyl v židovském kostele. Respektive jednou jsem tam v Kolíně nahlíd a říkám: ‚Ježišmarja, tady to vypadá jak ve skladu! Já jsem si to představoval jinak.‘ U nás nebylo nikdy o církvi mluveno. Jediná věc ze strany židovství byla, že máma měla ráda macesy. My jsme nikdy nic nepocítili, nikdo nám neřekl: ‚Vy jste Židi.‘“

Přesto ale Židé byli – alespoň podle nacistických norimberských zákonů, jejichž existenci museli chtě nechtě a se vzrůstající naléhavostí začít brát v úvahu. Jak se situace v Německu přiostřovala, v Říčanech se objevilo množství židovských uprchlíků z Německa, později i z Prahy a jiných míst. „Říčany byly výletní místo, byly tady prázdné vily. Ty lidi sem utekli – lidi, kteří pak zůstali v koncentráku – ale tady je nikdo neznal, protože to byli lidi přistěhovaný z Německa, z Prahy, kteří se tu ukryli. Čili tu jsou vedený, že tu bydleli, ale my jsme s nima nepřišli do styku.“

Když v březnu 1939 přišla nacistická okupace, chodil Oldřich Schreiber do druhé třídy. „Já si pamatuju, jak to vojsko přijelo na náměstí, ty obrněné vozy. Do jednoho jsem nahlíd a tam to bylo česky popsané, to znamená, že to byla naše obrněná auta, která nám zabrali.“ Kantoři podle něj žáky nabádali, aby si vojáků nevšímali, neprovokovali je. V nedalekém Vojkově, v Tehově a ve Strančicích vznikly německé vojenské posádky, několik stovek vojáků se usadilo přímo v říčanské škole, ve třech vilách v Říčanech podle pana Schreibera působilo nacistické mládežnické hnutí Hitlerjugend, jehož příslušníci pochodovali v ulicích a zpívali. Napětí vzrůstalo, lidé se báli, začali se objevovat kolaboranti, kteří dostávali byty po Židech.

Oldřichovi bratranci, synové Olžina bratra Jindřich a Pavel, museli jako Židé přestat chodit do školy, později byli spolu s rodinou posláni do Terezína a do Osvětimi, kde byli v roce 1943 zavražděni. Maminka Olga musela nosit židovskou hvězdu, zatím však byla do značné míry chráněna svým smíšeným manželstvím, tedy tím, že žila ve svazku s „árijcem“. Přestože situace byla i tak dost tíživá, Oldřichův tatínek zariskoval a rozhodl se poskytnout útočiště matce plukovníka Jaroslava Kulhánka, pilota Royal Air Force, který byl v roce 1942 sestřelen nad Francií. „Ona utekla z Prahy, tak ji tam vzal na bydlení. Já si pamatuju, když přišlo gestapo a tu paní zavřeli – ve třiačtyřicátém roce. Venku stál mercedes, přišel gestapák, měl ruku v kapse. Já jsem utekl, protože jsem viděl, že to nevypadá dobře. Tu paní Kulhánkovou odvezli do sběrného tábora ke Kyjovu. Tam byl sběrný tábor matek a těchhle lidí, kteří utekli do Anglie. A v roce čtyřicet tři už ji odvezli do Osvětimi.” Po Zdence Kulhánkové pak podle Oldřicha Schreibera rodina ukrývala ještě její sestru, paní Valáškovou, jejíž syn také utekl na Západ.

To už se ale začala stahovat mračna i nad samotnými Schreiberovými. Smíšená manželství v Protektorátu zpravidla zůstala ušetřena větších pohrom až do léta 1944, kdy padla jejich ochrana. Děti ze smíšených manželství, tedy i Oldřich a jeho bratr Arnošt, byly podle norimberských zákonů míšenci prvního stupně – lidé s tímto statutem měli osudy různé, oproti „čistokrevným” Židům se přece jen těšili určitým privilegiím, často byli například deportováni do táborů až od věku čtrnácti let. Tato skutečnost zřejmě rozhodující měrou zasáhla i do života bratrů Schreiberových: zatímco Oldřich, kterému bylo čtrnáct let až v roce 1946, strávil celou válku doma, a dokonce, jak říká, celou dobu chodil do školy, jeho bratr Arnošt, ročník 1928, byl v roce 1944 jako první z rodiny deportován.

Arnošta Schreibera internovali v Jízdárně Pražského hradu. „Když tam byl, tak s tetou jsme za bratrem jeli a házeli jsme mu tam přes plot chleba,” vypráví Oldřich. Později šestnáctiletého Arnošta přesunuli do pracovního tábora v německém Klein Steinu (dnes polský Kamionek). Záhy přišla na řadu maminka – ta byla na podzim 1944 internována na pražském Hagiboru, poté následovala deportace do Terezína. Tatínek se jako manžel Židovky, který se odmítl rozvést, dostal do pracovního tábora v Bystřici-Nesvačilech, kde režim odpovídal totálnímu nasazení. Všichni naštěstí válku přežili. První se vrátil domů tatínek, který z tábora utekl, když se k němu přiblížila fronta, brzy následoval i bratr. „Máma přišla domů až později, když už tam byli Rusové,” vzpomíná pan Schreiber. „Byla ve špatném stavu, hubená. To víte, ona nebyla žádnej silák, to byla podvýživa a tak dále.”

Pojďme sbírat zbraně

Bratr Arnošt se tedy vrátil do Říčan ještě před koncem války, nějaký čas se schovával u místního sedláka, pak se podle slov pamětníka „dal k Revolučním gardám“ – respektive k povstalcům, kteří na samém konci války bojovali proti nacistům. V Říčanech se povstání zaměřilo zejména na železnici, kde bránilo přesunu vlaků s německými posilami ku Praze. „Jel vlak z Benešova, který byl už vyzbrojený protiletadlovými kanóny, a jel na pomoc Praze. V Říčanech jim přehradili cestu. Je to takový obrovský úvoz a ty Revoluční gardy si myslely, že když budou nahoře, tak že je zneškodní. Jenže to je chyba, ve výhodě byli ti, co byli dole. Ten seshora jak vystrčí makovici, tak ten dole ho vidí dřív a dřív po něm dokáže střelit. Takže tam padlo několik lidí z té Revoluční gardy.“ Sám Oldřich pomáhal povstalcům jako poslíček a „spojka“, sbíral také zbraně, které prchající Němci zahazovali. „Tam byl vedle z ulice nějakej pán a ten říkal: ‚Hele, pojď mi pomoct sbírat zbraně.‘ On zprovoznil auto a vozil ty zbraně do Prahy na tu revoluci. Protože Němci to zahazovali. Tam bylo zbraní! A jeli jsme tím autem mimo silnici, jinak by nám to auto Němci sebrali. Protože my jsme měli benzín, oni ho neměli. Jak jim došel benzín, tak to šoupli do škarpy a nalezli si na další auto.“

Za velký úspěch považuje Oldřich Schreiber fakt, že se povstalcům podařilo vyjednat příměří s vojenskou posádkou ve škole: „Tam došlo k příměří – vy na nás nepůjdete, my na vás nepůjdeme.“ Dohoda byla oboustranně dodržena, později byli tito vojáci spolu s ostatními Němci, tedy i s říčanským civilním obyvatelstvem, přesunuti na místní hřiště. Ke zde zadržovaným postupně přibývali také němečtí zajatci ze zachycených vlaků, takže nakonec bylo na hřišti internováno zřejmě několik tisíc lidí. „Já mám odtamtud ještě dneska buzolu, která mi leží na stole. Ti vojáci házeli hodinky a buzoly a všechny tyhle cennosti přes plot. Vyhazovali to pryč, já jsem to tam našel. Protože ty Revoluční gardy asi – budeme si to takhle říkat – je možná prošacovávaly a sebraly jim to. Já jsem tam třeba viděl: tam byla řada topolů a na tom stromě, na jednom provaze se oběsili tři lidi z jedné rodiny. Na jednom provaze.“

Co přesně se na hřišti dělo, pan Schreiber neví, mohl to sledovat jen ze silnice. Ne vždy se však podařilo udržet válkou pocuchané nervy na uzdě – do paměti se panu Schreiberovi vrylo zastřelení ustupujícího „německého technika“, který s koněm zapadl v blátě. „Revoluční gardy ty Němce začaly prohlížet. Ten jeden Němec byl z vysílačky z Liblic, u Českého Brodu. Byl tam nějakým technikem. Tak ho začali prohlížet a našli u něj pytlík s elektrickými součástkami – no byl to technik, tak si vzal nějaký odpory a tak. Oni ho zmlátili a ‚Sundat boty!‘ a tloukli ho. Pak je najednou sebrali, tam byl asi padesát metrů takový uzavřený prostor – tam je odvedli, my jsme koukali škvírou – a prostě je zastřelili. Já jsem si říkal: ‚Hergot, proč je střílejí! Vždyť se nic nedělo! Tak mi to nešlo do hlavy, protože ten jeden kluk byl mladej, asi tak osmnáctiletej, a když ho střelili, tak se chytil toho starýho za ruku. Celý život jsem si říkal: ‚Kurva, co on s tím má společnýho!‘ A teprve po těch sedmdesáti letech mi došlo spoustu souvislostí. Tam bylo dvaapadesát Němců pohřbených na hřbitově, to vím od hrobníka. Proč tam jsou pohřbení? Vždyť se tam nebojovalo!“

Sovětské tanky přijely do Říčan 9. května – tou dobou už se tu nesetkaly s ozbrojeným odporem. Pokračovaly tedy dál na západ, v druhém sledu za nimi dorazili vojáci na koních. Ti se ubytovali v jednotlivých říčanských domácnostech. „My jsme bydleli ve sklepě, oni v našich místnostech. To měl každý, ne jenom my. Na zahradě jsme měli koně,“ říká pan Schreiber a líčí, jak se sovětští vojáci starali o jeho maminku, o níž věděli, že se vrátila z koncentráku. Ne všechno ale bylo tak přívětivé: „Rusové se s tím nebabrali. Když někdo řekl: ‚To je kolaborant,‘ tak Rusové to prostě hned stříleli.“

Brala mě hrůza z té davové psychózy

Na konci války se začali prosazovat i lidé, kteří vycítili, že poválečného účtování s nacisty a potažmo se všemi Němci, stejně jako s českými kolaboranty, ať už skutečnými či domnělými, lze využít k osobnímu prospěchu. „Někdy si myslím, že ti lidé pak prostě přestoupili ke komunismu a pokračovali zas v komunistické éře,“ říká k tomu pan Schreiber a naznačuje, že za nastupujícího komunismu byla situace v některých ohledech ještě složitější než za nacismu: „Za války byla perzekuce, že jsme věděli, kdo je Němec, kdo je kolaborant, a kdo ne. Tenkrát se to dobře rozlišovalo. Bylo nebezpečí, ale lidi si mezi sebou řekli a hlídali jeden druhého. Jenže začala doba komunistů, začala éra, kdy byli důvěrníci v ulici a ti začali o lidech rozhodovat.“

V roce 1947 dokončil Oldřich Schreiber obecnou školu, a protože jako syn živnostníka neměl podle svých slov již v těchto předúnorových dobách příliš na výběr, šel do učení k firmě Křižík na Smíchově. Vyučil se tu nástrojářem, stal se, jak říká, „politickým kádrem“ a naučil se mlčet. „‘Mlč, nic neříkej, nikomu nic neříkej!‘ – to jsem slyšel za války. Já jsem to slyšel i po válce: ‚Mlč, nebo tě vyhoděj! Mlč!‘ Takhle šel ten můj život – mlč, nic neříkej. Tak já jsem se to naučil a všude jsem vždycky držel hubu.“

25. února 1948 se Oldřich Schreiber, tehdy stále ještě učeň u Křižíka, účastnil na Václavském náměstí masové demonstrace na podporu vrcholícího komunistického puče. „To mám dodneška v sobě. Ten Václavák byl plný. My jsme byli docela vepředu – jako mládež – protože jsme šli ze Smíchova pěšky. Kolem nás byly většinou žižkovský ženský, to bylo tady v Praze komunistický jádro. A když ten Václavák hřměl: ‚Ať žije KSČ!‘ – celý život to slyším,“ líčí pan Schreiber, jak ho „brala hrůza“ z té „davové psychózy“. Na Václavském náměstí se ostatně neocitl ze své vůle: „Jako učňovskou mládež nás tam odvedli – mistři. Nás tam bylo na učení padesát šedesát kluků u Křižíka.“ Zda s komunisty souhlasí, nebo ne, nehrálo roli: „My jsme museli poslouchat. Já jsem třeba nebyl ani v komunistickém Svazu mládeže, ale jednali s námi, jako bychom byli. My jsme prostě byli dělnický kádr.“

Ve fabrikách – a Křižíkovy závody, kde pan Schreiber pracoval, nebyly výjimkou – se zformovalo „tvrdé jádro komunistů“, v únorových dnech v nich vznikaly Lidové milice, které se ozbrojovaly. „Ten můj parťák, to všechno bylo v milicích. Tam se nemohly vést debaty. Každej mluvil komunisticky, i když si to nemyslel. To si tenkrát nikdo netroufl,“ líčí pan Schreiber tehdejší atmosféru. „Lidové milice měly privilegia, chodily střílet do Zbraslavi, tam jim dávali pití a najíst. Chodily po Václaváku s puškama a cejtily se jako hybná síla komunismu, a že imperialisty zlikvidujou. To byl jejich pocit.“

Spolehlivé politické krytí

Pan Schreiber, jak říká, tento pocit nesdílel. Třebaže rodina byla za války silně postižena, od komunistů se solidarity nedočkala. Oldřichův tatínek, výrobce hřebenů a prodejce drogistického zboží, nedostal jako živnostník potravinové lístky. Rodinu v podstatě živil „dělnický kádr“ Oldřich, později si tatínek našel práci v cukrovaru. Bratr Arnošt byl jako syn živnostníka odveden k Pomocným technickým praporům – šlo o nechvalně proslulé útvary Československé armády, kam byly k těžké práci a „převýchově“ odváděny politicky nespolehlivé osoby.

„Kádrový profil“ rodiny tedy zachraňoval Oldřich. A protože byl po válce členem říčanského aeroklubu, kde létal na kluzáku, využila jeho zkušeností a zároveň kladného politického profilu skupina letců aeroklubu Tatra Křižík, který existoval při Křižíkových závodech. V padesátých letech byly aerokluby houfně zavírány z důvodu častých úletů na Západ, Tatra Křižík tedy potřebovala spolehlivé politické krytí. To Oldřich Schreiber poskytl a v roce 1951 se stal předsedou aeroklubu, což klubu zároveň s pozdějším začleněním pod organizace Doslet a Svazarm umožnilo fungovat.

V létání pokračoval Oldřich Schreiber i na vojně, kam narukoval v roce 1953. Po půlročním výcviku byl poslán k 30. bitevnímu leteckému pluku v Piešťanech, kde se stal palubním střelcem. Celkem strávil na vojně tři roky, protože nedostatkovým střelcům byl přidán rok služby navíc. Po vojně začal v roce 1956 pracovat jako nástrojář ve Výzkumném ústavu zdravotnické techniky, později strávil dvanáct let ve Fyzikálním ústavu Akademie věd – vyráběl tam přístroje. To už nastupovala éra počítačů. Fyzikální ústav pořídil ruské počítače Minsk 22 a díky tomu mohl pamětník koncem roku 1965 odjet na čtyřměsíční pracovní cestu do sovětského Minsku.

„Každý, kdo tenkrát cestoval do Ruska, byl podezřelý, hlídaný. Já jsem přišel na pokoj, kde jsem měl zamčený kufr – v tom kufru byl naklepanej tabák! Viděl jsem, že mi tam hrabou,“ líčí pan Schreiber své zážitky ze Sovětského svazu. „Furt za mnou někdo chodil, furt mě hlídal, lidi se mnou nechtěli mluvit, protože se mě báli. Viděli, že mě někdo hlídá.“ Lidé byli podle pana Schreibera „dost zubožení“, rozdíl v životní úrovni byl patrný. „V obchodech nic nebylo – vlastně tam nebyly obchody. Mouku prodávali na ulici. V tom závodě byla nějaká Tamara, která mi ledacos říkala. Já jsem říkal: ‚Co jste to dostávali za talony?‘ No prej na mouku. ‚Jakou mouku?‘ ‚Prostě nám dávají v závodě na mouku, že si ji můžeme koupit.‘ Tam nic nebylo k dostání! Já jsem ani obchody – s odpuštěním – žádný neviděl.“

Kdyby mě zastřelili, kytičku mi nikdo nedonese

V době sametové revoluce v listopadu 1989 pracoval Oldřich Schreiber v Elektromontážních závodech. Tentokrát už se na revoluci podle svých slov aktivně nepodílel a jak říká, ani dnes by se žádných demonstrací neúčastnil. „Já jsem proti všem těmhle věcem. Režim si stejně může udělat, co chce. Nemá to cenu,“ myslí si, „protože ta politika je vždycky trochu nějaká jiná. Ta směřuje vždycky podle toho, kým je to organizovaný.“

Sametová revoluce tedy pro Oldřicha Schreibera neznamenala významný předěl – vždyť „nahoře“ jsou pořád „ti samí lidé“, kteří „si to mezi sebou rozdělujou“. Kdo před převratem nebyl na vedoucích místech a neměl „styky“, ten si podle něho ani po převratu příliš nepolepšil. „Tady v Praze je to specifický,“ říká pan Schreiber, „Praha jako kdyby byla republika. Tak se tady chovaj. Proto taky jsou neshody v republice. Ale na venkově, když s lidma mluvíte – lidi neměli nějaký zájem, ti museli zase do práce, museli se uživit. Museli to svoje oddělat. Tam se nedalo nikam jít. Museli zas do práce, a tak neviděli, že by byl nějaký posun.“

I své děti proto Oldřich Schreiber vedl k tomu, aby se pokud možno do ničeho nepletly, „nikam se necpaly“. Hrdinou prý přestal chtít být v okamžiku, kdy na něho při sbírání zbraní v květnu 1945 vytáhl pistoli příslušník nacistických SS. „Tak jsem si říkal: ‚Houby! Nepleť se do ničeho.‘ Kdyby mě tenkrát v revoluci zastřelili, tak mi tam dneska ani kytičku nikdo neodnese. Tihle hrdinové, kteří bojovali v Anglii a všude možně, nakonec byli šikanovaní. Vždyť ten národ to snad nikdy neuzná,“ uzavírá skepticky své vyprávění Oldřich Schreiber.