Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nemám nikde kořeny
narozen 7. ledna 1932 v Praze
rodiče se rozvedli, jako dítě žil několik let v Itálii
v červnu 1939 odjel do Británie pátým vlakem, který organizoval Nicholas Winton
vychován v Anglii a Skotsku, vystudoval historii v Oxfordu
dvouletá vojenská služba v britské armádě v Německu
pracoval v nakladatelství Reader’s Digest, později založil svoje nakladatelství
od šedesátých let žije v Austrálii
od roku 1992 v důchodu, pravidelně jezdí na léto do Evropy i do Česka
Tom Schrecker, jeden z „Wintonových dětí“, je světoběžníkem. Žil v Británii, v Austrálii i ve Spojených státech, pravidelně jezdil lyžovat do Švýcarska. Je prý jen velmi málo zemí na světě, kde nebyl. Na většině míst byl pracovně v době, kdy byl obchodním zástupcem nakladatelství Reader’s Digest, firmě pomáhal zakládat pobočky po celém světě. „Můj domov je tam, kde zrovna dneska spím,“ směje se Tom Schrecker.
„Byl jsem zvyklý cestovat. Já jsem začal cestovat, když mi byly tři čtyři roky, a cestoval jsem celý život. Lidé se mě ptají, kde se cítím doma? Cítím se doma, kde spím tuto noc. Má to své výhody i nevýhody. Cítím se všude dobře, ale nemám žádné kořeny.“
Dodnes mluví česky s přízvukem, těžko se mu hledají některá slova. Od roku 1939 češtinu moc nepoužíval, později, když se shledal s otcem, mluvil i s ním spíš anglicky.
„Omlouvám se za češtinu. Mluvil jsem pět řečí, ale to jsem vše zapomněl, když jsem se naučil anglicky. Česky jsem se znovu učil po revoluci, v roce 1992, 1993. Byl jsem tady jen dva měsíce v roce. Možná ten přízvuk je trochu lepší, než kdybych nemluvil jako dítě. Ale jinak jsem ani slovo neuměl.“
Někdy od šedesátých let žije v Austrálii, v Sydney. Vybral si tu zemi ne snad kvůli klimatu, ale kvůli tomu, že tam žijí přátelští lidé. „Lidi tam byli přátelští, pracovití, ale ne moc pracovití. Když jsi chtěl pracovat, tak ať si pracuješ. Nebyli závistiví, jak se někdy říká o lidech v Čechách. Tak jsem si to vybral.“
Tom Schrecker se narodil v Praze, ale když mu byly tři roky, rodiče se rozvedli a on se s matkou a jejím novým partnerem odstěhoval do Itálie. Po několika letech se vrátil do Prahy, na konci třicátých let žil pro změnu s otcem. Byl zvyklý na to, že byl vychováván chůvami a guvernantkami více než svými vlastními rodiči. I z tohoto důvodu pro něj odjezd do Anglie v červnu 1939 neznamenal žádné trauma, ve svých devíti letech ovládal několik jazyků a již mnohokrát cestoval za svými rodiči. Myslel si, že pro něj začíná nové dobrodružství v Anglii. Jeho strýc, který odešel do Anglie již o něco dřív, před obsazením Československa, v Anglii získal kontakty na humanitární organizace, které organizovaly přijetí židovských dětí – uprchlíků.
Bohužel tak idylické jako v představách malého kluka to nebylo. Jeho matka se na konci třicátých let vrátila z Itálie zpět do Prahy a o několik let později (v září 1942) zahynula v Osvětimi. Jeho otec, úspěšný a bohatý obchodník s textilem, „masarykovec“ a funkcionář fotbalového klubu DFC Praha se zachránil útěkem přes Itálii. Spolu se svojí druhou ženou odjel poslední italskou lodí, která před vypuknutím války ještě mohla projet Suezským průplavem. Dopluli až do Šanghaje, po několika letech se mu podařilo dostat do Británie, kde se shledal se svým synem.
Pamětník byl zatím vychováván zámožnou šlechtičnou z katolické rodiny původem ze Skotska. „Byla to šlechtická rodina ze Skotska. Ona mne vychovala. Nebyla vdaná a adoptovala a vychovala ještě tři děti. Byla to báječná a zajímavá žena.“V Anglii a Skotsku se během let několikrát stěhoval, byl na mnoha školách, jen krátce byl i v československé škole. Byl vychováván v katolické víře, chodil i do katolických škol. Z rodiny si žádnou víru nepřinesl, rodiče do synagogy nechodili, otec byl agnostik. Tom Schrecker k tomu též postupně dospěl. „Zeptal jsem se na zpovědi, jestli mohu jít ke svatému přijímání, když nevěřím. Odpověděli mi, že ne. Od té doby jsem tam nebyl.“
Na náboženství obecně nemá příliš pozitivní náhled, vadí mu netolerance přítomná v mnoha náboženských systémech. „Náboženství je opium lidstva, ten, kdo to řekl, měl pravdu.“ Svoji výchovu ve víře ale nijak nezatracuje. Na otázku, co si myslí o tom, že jako židovské dítě byl vychováván v katolických školách, odpovídá podobně jako Nicholas Winton v Mináčově dokumentu. Jestli si prý někdo myslí, že mrtvé židovské děti jsou lepší než zachráněné děti vychované v křesťanské víře, tak on toho názoru není.
Po konci války se on ani jeho otec do Prahy nevrátili. Poslali do Prahy jen pamětníkovu nevlastní matku, která zjistila, že jejich movitý majetek byl rozkraden, nemovitosti sloužící k podnikání byly zabaveny bez nároku na vrácení. Pro jeho otce se Praha změnila, už to nebyla ta pestrá tolerantní Praha, jakou znal. Žil a podnikal v Británii, do Československa se podíval před svou smrtí jen jednou v šedesátých letech.
Jeho syn také bral Británii jako svůj nový domov. Začal studovat v Oxfordu historii a během studia ho čekala vojenská služba. Jelikož uměl dobře německy, mohl si vybrat. Do korejské války se mu rozhodně nechtělo, tak šel na začátku padesátých let sloužit do okupovaného Německa. „Byl jsem jako důstojník v britské armádě dva roky v Německu. Potom jsem začínal podnikat jako vydavatel.“
Jak sám dnes se smíchem říká, do důchodu chtěl jít již ve dvaceti letech, ale neměl v té době dostatek peněz, respektive žádné peníze. Tak musel pracovat a podnikat. Akademická kariéra ho nelákala, asi dvanáct let pracoval pro Reader’s Digest, zakládal nové pobočky, hodně cestoval, později se osamostatnil a založil si své vlastní nakladatelství. Svůj podnik ale ve čtyřiceti šesti letech prodal a poprvé zkusil odejít do důchodu.
Nečinný důchodce se z něj ovšem nikdy nestal, peněz při jeho aktivním způsobu života nebylo nikdy dost, takže začal podnikat s kosmetikou, organizoval její zásilkový prodej. Zásilkové prodeje byly vůbec jeho specializací v podnikání. Dnes se směje tomu, že kdyby byl o něco mladší, tak by zakládal něco jako Amazon.com, ve skutečnosti se na „dot com“ byznys cítil už starý. Firmu prodal ve svých šedesáti letech a v uplynulých dvaceti letech si skutečně užívá důchodu. Stále žije natrvalo v Sydney v Austrálii, ale každé léto přilétá do Evropy a nějaký ten měsíc prožije i v Česku.
Nikdy se neoženil ani neměl dítě. Nebyl čas, nemohl najít tu pravou, stálé cestování tomu také nepřidalo. „Život je krátký, užijte ho,“ radí dnes Tom Schrecker. Sám říká, že měl v životě hodně štěstí a podobně jako kočka měl asi devět životů. Kromě toho, že měl štěstí na to, že se stal malým pasažérem jednoho z „Wintonových vlaků“, jako milovníka lyžování mimo sjezdovky ho několikrát zavalila lavina, jednou prý měl nastoupit do letadla, které později spadlo.
Se svým zachráncem Nicholasem Wintonem se poprvé viděl až někdy v roce 1992 či 1993, při jeho návštěvě jižních Čech. Brzy se však spřátelili a Tom Schrecker ho pravidelně navštěvuje při svých cestách do Británie. Naposledy u něj byl před dvěma lety (2010).
„Teď mu bylo 103 let. Když mu bylo 101 let, tak jsem tam za ním jel. Jel jsem vlakem do Maidenhead, pak jsem si vzal taxi. Pozval jsem ho na oběd. Řekl jsem mu: ,Nicky, mám tu taxi.‘ On na to: ,Ne, ne, ne, řídím, pojedeme autem.‘ – ,Ty máš řidičský průkaz?‘ - ,Dali mi nový na čtyři roky.‘ Řídil dobře, ale trochu rychle. (smích) Myslím, že před rokem mu ho vzali, když mu bylo 101, ještě řídil, úžasné.“
Tom Schrecker nechce, aby se vzpomínalo jen na oběti holocaustu. Holocaust by sice jedinečný ve své „dokonalosti provedení“, ovšem z pohledu historie by měl být připomínán v souvislostech dalších obětí totalitních režimů. Pro Toma Schreckera by bylo by lepší, kdyby „Holocaust Day“ byl nahrazen nějakým „Genocide Day“.
V Třeboni, kterou si tak oblíbil při svých letních návštěvách Česka, na toto téma mluvil s místním starostou, že by byl ochoten přispět na pamětní desky na domech místních rodáků v případě, že by se jednalo o všechny oběti totalitních režimů, nacismu i komunismu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hynek Moravec)