Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kurt Schramek (* 1946)

• narodil se 22. května 1946 ve městě Mandal v Norsku

• otec, voják wehrmachtu, pocházel z Hošťálkovic na Hlučínsku

• matka – Norka působila jako zdravotní sestra v zajateckém táboře v Norsku

• dva roky po válce se otec s rodinou vrátil do Hošťálkovic

• po únoru 1948 se nesměli vystěhovat do Norska

• Kurt vyrůstal v Hošťálkovicích a vyučil se zámečníkem

• v roce 1964 odjel do Norska, zůstal tam a stal se námořníkem

• plavil se po mořích celého světa, navštívil např. Brazílii, Austrálii, Čínu, Japonsko

• oženil se ve Švédsku, pracoval v docích a v automobilce Volvo

• v době natáčení v roce 2024 žil ve Švédsku nedaleko Göteborgu

Jmenoval se Jan, ale teď byl Johann. Narodil se v Hošťálkovicích v Československu. Jmenovala se Bieland a pořád byla Bieland. Narodila se v Kristiansandu v Norsku. Johann byl voják německé armády, Bieland zdravotnice zajateckého tábora. Rok po válce tam přišel na svět Kurt. Norské úřady zkoumaly, co Johann ve wehrmachtu dělal. Když zjistily, že byl obyčejný voják, deportovaly Johanna do Německa a Bieland s Kurtem jela s ním. V Německu se narodila sestra Helga a všichni odjeli do Hošťálkovic. Doma byl z Johanna zase Jan. Vrátil se z války se ženou a dětmi. Janův kamarád se vrátil bez nohy. Další kluci se nevrátili vůbec.

„Podívejte se na západní propagandu,“ řekl učitel. Kurt s Helgou stáli před tabulí, na sobě nové džíny a barevné košile. Z učitele jim bylo nanic. Některé děti v lavicích měly na sobě tepláky a učitel jim byl ukradený. Vždy koncem prázdnin čekala děcka z Hošťálkovic, až se Kurt a Helga vrátí z Norska a přivezou žvýkačky. U babičky v Norsku vonělo moře a čerstvé ryby. V Hošťálkovicích voněl dobytek ze státního statku a za Odrou páchly ostravské chemičky. 

Na chalupě u mořa

Kurt Schramek se narodil 22. května 1946 ve městě Mandal na jihu Norska a získal norské občanství. Také sestra byla po matce Norka. Bieland se do Československa moc nechtělo, ale Jan musel alespoň na chvíli domů. Léta neviděl rodiče. Plánovali to tak na rok. Pak přišel komunistický převrat a nadějím na společný život v Norsku byl konec. Bieland, Kurt a Helga s norskými pasy mohli vycestovat kdykoli, Jan a dva mladší bratři nesměli nikam. V Norsku na ně čekalo moře, svoboda a polární záře. V Hošťálkovicích bydleli na státním statku, děti se ve škole učily rusky a pozorovat mohli záři Vítkovických železáren Klementa Gottwalda.

Vždy začátkem léta sbalila matka kufry, nacpala tašku svačinami a vydala se s Kurtem i Helgou na cestu. Z Hošťálkovic dolů Lhotkou do Přívozu, po mostě přes Odru na hlavní nádraží, odtud do Prahy, z Prahy do Berlína, kde čekali třeba celý den. Potom Kodaň v Dánsku, trajekt do Švédska a pak Norsko, Grimestad, a tam babička Sigrid a děda Einard na lodi před domem. „Měli chalupu u mořa.“ Při natáčení mluví Kurt Schramek česky, ovšem nářečí mu zůstalo. Spisovnou češtinou musel mluvit jenom ve škole. S kamarády mluvil „ponašimu“ jako všichni na Hlučínsku, doma německy, a když odjel na prázdniny, učil se u dědy norsky.

Einard byl v penzi, ovšem vlastnil několik motorových člunů, se kterými vydělával slušné peníze. Grimestad leží na ostrově Tjøme, kterému Norové přezdívají norská Florida. Členité břehy s mnoha menšími ostrůvky v okolním moři jsou plné rekreačních domů. Do nich vozil Kurtův děda na lodi své pasažéry. Lékaře, právníky či inženýry, většinou z Osla, i s rodinami. „Také norský král tam má chalupu,“ vypráví Kurt. Na moři byl s dědou každý den. Seděl v lodi, poslouchal, o čem se mluví, a piloval norštinu. Matka byla spokojená, dbala na to, aby Kurt o rodný jazyk nepřišel.

Žvýkačka ve vlasech

Kurt to sice přesně neví, je však pravděpodobné, že do wehrmachtu musel otec někdy začátkem války. Narodil se v Hošťálkovicích v roce 1922, dva roky po přičlenění vesnice k Československu. To té doby patřily Hošťálkovice Prusku, jako celé Hlučínsko. Po Mnichovu 1938 přilepil Hitler Hlučínsko k Třetí říši a muži museli do války. Z Jana byl Johann a měl štěstí. Přes Polsko se s wehrmachtem dostal do Finska k jednotkám, které byly později nasazeny v Rusku. Johann však do Ruska nemusel. Prožil válku v Norsku a na frontu se nikdy nedostal. Podle seznamu Hultschiner Soldaten shromažďujícím informace o vojácích wehrmachtu z Hlučínska, narukovalo z Hošťálkovic 108 mužů. Většina se nevrátila.

„Otec měl v Hošťálkovicích jednoho kamaráda, se kterým se dostal do Finska. Ten kamarád byl tankista. Když se válka blížila ke konci a Rusáci tlačili Němce zpět, musel kamarád do Ruska. Tank dostal zásah, kamarád přišel o nohu a skončil v německé nemocnici. Za půl roku už se válka otočila a všichni kamarádi z jeho skupiny zahynuli. On se vrátil domů,“ vypráví, ale nedokáže si vzpomenout, jak se tatínkův kamarád jmenoval. Vybavuje se mu, že jednou u něj byli na návštěvě. Žil v Hošťálkovicích bez nohy ještě dlouho po válce.

Kurtovy návraty z prázdnin bývaly v Hošťálkovicích událostí. Vyprávěl o moři, o slané vodě, které je tolik, že nemá konce, a rozdával žvýkačky. Soudruhu učiteli lezly ty řeči na nervy. Žvýkání nesnášel. Stalo se, že popadl Helgu, a nalepil jí žvýkačku do vlasů. Brečela a utíkala domů. Nejprve vzala Bieland nůžky, ostříhala Helgu, pak sedla na autobus a odjela do Ostravy. „Jsem Norka a moje děti také. A to si vyprošuji, aby jim někdo ve škole ubližoval,“ stěžovala si na české školní inspekci německy, protože česky uměla jen málo.

Jindy zajela Bieland do Ostravy pro mražené ryby, aby mohla připravit „norský oběd“. Na život v socialistickém Československu si však nedokázala zvyknout. Stála ve frontě na punčocháče, a když na ni přišla řada, dostala dvaapadesátky. Nic na tom, že potřebovala čtyřicítky. „Nechcete? Neberte, vezmou jiní,“ slyšela a nebyla sama. Venku před obchodem si pak ženy punčocháče vyměňovaly. Potřebovala koupit mrkev, přinesla tašku cibule. Kdyby nevzala cibuli, nedostala by mrkev. Doma v Norsku o tom raději ani nevyprávěla. Na ostrově, kde měl norský král chalupu, by jí to ženské nevěřily.

Občas brala děti do Ostravy s sebou. Do obchodu nebo do cukrárny. Vraceli se pak do Hošťálkovic a parádní norské svetry měli černé od sazí a popílku. Také led na Odře býval v zimě černý. Než začali hrát kluci hokej, prorazili v ledu díru a voda opláchla led od té špíny. Do Pionýra děti nechodily, matka to zakázala. Štítila se všeho, co mělo něco společného s komunistickým režimem. Věděla, že norský pas je poklad a žádné jiné legitimace nepotřebovali. Natož se srpem a kladivem.

Každý rok jezdívali rodiče do Prahy a žádali o vystěhování. Bylo to zbytečné. V roce 1952 se Kurtovi narodil mladší bratr Gerhard. Aby také někdy mohl za babičkou a dědou, museli Kurt nebo Helga zůstat v Hošťálkovicích. Táta nesměl vycestovat vůbec. Pracoval na státním statku u koní, psal žádosti a věřil, že to snad jednou vyjde. Dočkal se v osmašedesátém: „Když Dubček otevřel hranice, zebral tata šanci, a už byli v Norsku.“

Kurt a moře

„Loď. Vždy jsem mluvil o lodi. Pamatuji si, jak jsme ve škole dostali takové papíry, na které jsme měli napsat, co bychom chtěli dělat. Zámečníka? Nebo jezdit traktorem? Já už tehdy napsal, že chci na moře,“ vypráví. Věděl, že suchozemské Československo lodě má a doufal, že se na nějakou dostane. Vrátili mu papír a řekli, že to nejde. Že musí napsat „zámečník“ nebo „elektrikář“ nebo něco takového. „Tak jsem napsal zámečník. Z Ostravy přijeli náboráři a měli tam jen 15 míst. Zámečník, elektrikář a tak dál… Ostatní místa byla na šachtu. Chudáci, kteří nedostali lepší místo, museli do šachty. To bylo jediné, co mohli.“

Mezi rodáky z Hlučínska nebyl Kurt Schramek sám, kdo toužil po moři. Také Karel Jiřík z Bolatic měl tátu u wehrmachtu. Po válce se otec vrátil z ruského zajetí, a když bylo Karlíkovi deset, sedával na zápraží, poslouchal z rádia píseň o dětech z Pirea a snil o tom, jak jednou vypluje. K Československé námořní plavbě nesměl. Otec, německý veterán, do Pionýra ve škole nechodil, v osmašedesátém řečnil s politiky na setkáních učňovské mládeže. „Zapomeň, soudruhu. S takovými papíry se na moře nepodíváš,“ řekli mu. Plavil se tedy po Labi. Jednou se v Hamburku nevrátil na loď a utekl komunistům do západního Německa.

Kurt si námořnické sny splnil. V Ostravě se vyučil zámečníkem, pracoval v elektrárně Vítězný únor a koupil si motorku. V létě 1964 na ni s Helgou nasedli, odjeli do Norska a za několik měsíců byl na moři. Zatímco Helga i motorka se vlakem vrátily do Hošťálkovic, Kurt zamířil do Holandska. Tam nastoupil na palubu zaoceánské nákladní lodi. Jmenovala se Benedicte a Kurt získal místo pomocného strojníka. V době, kdy spolužáci z Hošťálkovic rukovali na vojnu v Československé lidové armádě, vyplul Kurt do Brazílie. A když se po dvou letech spolužáci z armády vraceli, měl za sebou dva roky na moři. Pokud měli dobrou vojnu, podívali se občas domů. Kurt se podíval do Ria de Janeira, do Afriky, Austrálie, Japonska, Číny.

Ty dva roky na moři by spolužákům přál. „Někdy mi nevěřili, když jsem vyprávěl o moři a Norsku. Tolik vody a žvýkaček si nedokázali představit,“ říká. V podpalubí pečoval o čerpadla a pumpy, 12 hodin pracoval, pak měl celý den volno. Četl, učil se anglicky, díval se na filmy, pozoroval albatrosy i létající ryby. Jedl skvělá jídla, kterých byla lodní kuchyň plná. V přístavech poznával cizí země a jen dvakrát se stalo, že na pevnině nemohl, kam se mu zachtělo. Na slavný brazilský festival v Riu kapitán posádku prostě nepustil. Zřejmě v obavě, že se námořníci nevrátí. Přitom bylo třeba vyplout k jižní Africe a potom přes Pacifik do Austrálie. Tak tedy Kurt v Riu jen naslouchal divoké hudbě, která k němu z pevniny doléhala.

Za několik měsíců v Číně to ovšem nebyl kapitán, kdo rozhodoval, co se v přístavu smí a co ne. Byla to zřejmě Šanghaj, kam dopluli z Austrálie s nákladem obilí pro impérium Mao Ce-tunga. A zatímco Číňané jako mravenci vykládali lopatami stovky tun australské pšenice, námořníci pod dohledem armády vystupovali z Benedicte na břeh. Vojáci v šedozelených mundúrech, důstojníci s rudými výložkami, všichni ve zbrani. Zkoumali Kurtův norský pas s razítky socialistického Československa, zkoumali razítka, hleděli na fotku, hleděli na Kurta, něco zapisovali, něco podepisovali, pak vytvořili kordon a odveleli lodníky do autobusu.

„Do přístavu jsme nesměli. Odvezli nás za ohradu, kde to bylo úplně jiné než všude okolo ve městě. Byly tam restaurace, bary, herny, mohli jsme hrát ping-pong nebo jít do kina. Ven nás nepustili. Procházet jsme se mohli za plotem a večer nás odvezli zpátky na loď,“ vzpomíná. Mao rozjížděl svou „kulturní revoluci“ a Kurt nesměl vidět, jak to v ulicích největšího čínského přístavu vypadá. Kdyby tehdy tušil, co se v Číně chystá, na břeh by snad vystoupit ani nechtěl. V srpnu 1966 odstartoval Mao Ce-tung krvavou kampaň proti „čtyřem starým přežitkům“ – tradičnímu myšlení, kultuře, obyčejům a návykům. Zfanatizovanou mládež zformoval do Rudých gard, a peklo, které rozpoutal, přineslo totální devastaci země, hladomor a miliony mrtvých.

Pohromadě

Japonsko bylo šok. V Číně lodníci sledovali dělníky, jak obyčejnými lopatami vykládají obilí, v Japonsku žasli nad chlapíky v rukavičkách s joysticky v rukou. Před další plavbou do Austrálie potřebovala Benedicte palivo, vodu, proviant. To se nakupovalo v Japonsku. Kurt si tam pořídil svůj první holicí strojek na baterky a tranzistorové rádio. 20 let po prohrané válce a svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaki působilo Japonsko na Kurta jako sen. „Japonsko a Čína? Nebe a peklo,“ hodnotí. Samozřejmě že poznal jenom přístavy, jenže těch už viděl hodně, ovšem Japonsko bylo pro Kurta největším zážitkem jeho námořnického života. A také plavba Jihočínským mořem kolem Vietnamu. Vlny třikrát vyšší než loď, chvíli čněla Benedicte z rozbouřených vod přídí kolmo k nebi, vzápětí se řítila dolů téměř volným pádem. Kurt ležel na posteli zaklesnutý do šprušlí a tiše prosil, ať už to skončí.

V Austrálii dostal zánět slepého střeva. Ve městě Geelong na jihu musel do nemocnice, a na loď už se nikdy nevrátil. Než se dal dohromady, Benedicte odplula. Koncem roku 1966 poslal kolegům do elektrárny Vítězný únor poslední pohlednici a letadlem se vrátil do Norska. Jenže v přístavech tam nenašel loď, která by se mu líbila, jen malé bárky. Krátké plavby po Severním moři. Žádná Benedicte. Žádné dálky. O Vánocích velké lodi v přístavech obvykle nekotvily. Stálo to moc peněz, a tak jejich majitelé drželi lodě na moři. Někdo mu poradil, ať to zkusí ve Švédsku. Odcestoval do Göteborgu, v hotelu utratil skoro všechny peníze, a musel do práce.

Zprvu dělal Kurt v Göteborgu v docích. Stavěl lodě a také rád tancoval. Tak potkal svou ženu Birgit, a s plavbami po oceánech byl konec. Ve Švédsku už zůstal. V srpnu 1968 vezl Birgit do Hošťálkovic ukázat rodičům. Ve východním Německu potkali Sovětskou armádu. Autu na dálnici docházel benzín, sjeli tedy na boční silnici, aby v nejbližším městě natankovali. „Kam jedete? Z dálnice nesmíte,“ zastavila je hlídka ukrytá v lese. Manželka musela vystoupit a čekat, až se Kurt vrátí s plnou nádrží. Sověti ji hlídali. Když potom vojska Varšavské smlouvy vtrhla do Československa, odstěhovala se matka Bieland a otec Jan do Norska. Odešli i všichni Kurtovi sourozenci – Helga, Gerhard i nejmladší Jan. V době invaze jim bylo 20, 16 a šest let.

Na otázku, co je v životě nejdůležitější, Kurt bez váhání odpovídá: „Aby manželé a rodina drželi pohromadě.“ A vzpomíná na svou matku. V Norsku měla domov, bezpečí, peníze i dobrou práci. V Československu se štítila komunistů, pracovala na statku, a když jí z Norska přicházely poštou obrázkové magazíny, cenzoři na celnici vytrhávali stránky se „západní propagandou“. Dobře věděli, že to žádná propaganda není. Dělali to, aby Bieland ponížili, aby ukázali, kdo tady rozhoduje, co si ta norská panička může přečíst a co ne. Jistě, netrpěla. Nestrádala jako obyčejné ženy z Hošťálkovic, které za peníze vydřené v kravíně nemohly svým dětem koupit, co by si přály. Norský pas jí dával svobodu a volbu. Vánoční stromek zdobila v Hošťálkovicích norskými vlaječkami. Ale rozhodla se, že z toho absurdního světa odejde jen s mužem a dětmi, nebo vůbec.