Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Katharina Schopf (* 1933)

• narozena roku 1933 v Novém Přerově v chorvatské rodině

• v červnu 1948 s matkou vystěhována do Troubelic na Olomoucku

• 1948 útěk do Rakouska

• dnes žije v Laa an der Thaya

Chorvati z Nového Přerova si uchovali velmi silný citový vztah ke své původní obcí i po vystěhování. Občasné návštěvy domova nebyly jednoduché – obec se nacházela v pohraničním pásmu, jejich domy buď nestály, nebo v nich bydlel někdo jiný. Jediným místem, kam se mohli vracet, byl kostel nebo hřbitov. Kateřina Schopf žije na rakouské straně hranice. Hned, když to šlo, začala do Přerova znovu jezdit. Pečovala o kostel, se svým mužem podnikali větší i menší akce na jeho obnovu.

Kateřina Křižaničová se narodila 9. listopadu 1933 Michalu a Kateřině Křižaničovým. „Rodiče byli dobří, pracovití lidé. Měli jsme hospodářství, pracovali na poli. Když jsem byla starší, taky jsem jim pomáhala, jinak jsem byla pořád doma s dědečkem. Náš Přerov byla pěkná vesnice, čistá. Lidé pracovití. Samí Chorvati tam žili. Němci nějací taky, ale ne moc. A Češi? Byl tam strýc Jáně, to byl Čech. Všichni spolu dobře vycházeli, nikdo se nehádal. Taky jednoho žida jsme měli, Fritze Schillera. To byl dobrák. Toho obrali ještě Němci.“

V rodině Křižanićových se mluvilo chorvatsky. Jejich dcera Kateřina ale uměla i češtinu, to proto, že do Nového Přerova chodily děti Čechů, kteří pracovali na nedalekém statku Alt Prerau. Když v roce 1939 nastoupila do školy, probíhala výuka v němčině.

Po vypuknutí války musel Michal Křižanić narukovat do německé armády. Jeho žena a dcera se děsily a modlily, aby se vůbec vrátil domů živý. Kromě toho ale na matku také padla povinnost postarat se o celé hospodářství sama, sama zastat všechny mužské práce. „Naše máma šla jednou na obec, že jí mají vrátit tátu domů na kosení žita a tak. Ten sekretář povídá, to nejde, to nemůžu, ale dám ti chlapa z těch zajatců. Ale naše máma mu odvětila, na co mi jsou jiní cizí chlapi. Jak chci toho svého. Sekretář se vyděsil a řekl, to nesmíš ani říkat, že bys nechtěla, aby narukoval, víš? To je moc nebezpečné.“

V dubnu 1945 procházela Novým Přerovem fronta. „My jsme byli dvacet jedna dní schovaní ve sklepích. Ve víně jsme si vařili brambory, vodu jsme neměli. Jednoho dne jsme viděli, jak náš dům hoří. První dům, který v Přerově za války vyhořel, byl ten náš.“ Boje mezi ustupujícími Němci a přicházejícími Rusi zničily na Přerově dvacet domů. „Nám zůstala vzadu stát stodola. Měli jsme v ní komoru na obilí, tu maminka vyklidila a tam jsme potom bydleli. Sousedi nám dost pomohli. Jedni nám dali talíře, jiní příbory, jedna nám půjčila skříň. Moje maminka byla velmi rázná, tak hned v Drnholci koupila nový nábytek. Co šlo, daly jsme do komory, ostatní do domu k babičce. Mysleli jsme, že si domek postavíme znovu, ale už k tomu nedošlo.“

Po válce se začala řešit tzv. chorvatská otázka. Nové mocenské struktury, které se počínaly etablovat v jihomoravském pohraničí, nazíraly na Chorvaty jako nespolehlivý živel a hledaly, jak je vystěhovat. V roce 1948 byla do Troubelic vystěhována také Kateřina Křižanićová se svou matkou. „Nevěděly jsme, kam půjdeme. Přijely jsme do Troubelic na nádraží, tam si nás ti sedláci vybírali jako na trhu. Dostaly jsem se k jednomu velkému sedláku. Měl dva páry koní, dva čeledíny, velký barák. Později i jemu všechno sebrali, tak i on poznal, jaké to je o vše přijít. Jednou na svatou Annu vyhrávali. My jsme s mámou vykopávaly brambory.  Máma plakala, samé slzy jí tekly. Já jsem se zrovna nechala ostříhat, měla jsem dlouhé copy. Ona povídá, kdyby tě tak viděl táta, ten měl dlouhé vlasy rád. A sedlák, který to slyšel, povídá: Táta už tě neuvidí.“

 Michalovi Křižanićovi se podařilo dostat se do Rakouska. Zbývalo, aby ta ním mohla odejít taky žena a dcera. Příležitost se naskytla, když si měly jet do Mikulova pro nové občanské průkazy. Místo do Mikulova jely do Přerova a přešly hranici. Na statku ve Starém Přerově se tak celá rodina znovu sešla. „Zrovna byly dožínky. Náš tatínek se mnou tancoval a přitom plakal. Byl tak šťastný, že jsme přišly. Chudák. Zpíval a plakal.“

Statek v Alt Prerau se rodině Křižanićových stal domovem po následujících dvacet let. Leží jen několik kilometrů od jejich původního bydliště a musel to být zvláštní pocit, když slyšeli znít zvony přerovského kostela, ale věděli, že se domů vrátit nesmí.

Po roce 1989 to bylo znovu možné. Kateřina se svou matkou a manželem pravidelně do Přerova jezdila a organizovala opravu zdejšího kostela. Nejen proto, aby se Chorvati, navštěvující svou původní obec, měli kam vracet, je to také důkaz její hluboké zbožnosti: „Nejprve jsem Boha prosila, aby bylo dobře, a teď mu děkuji.“