Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Schön (* 1932  †︎ 2023)

• narozen 22. června 1932 v Přerově

• dětství strávil střídavě ve Zlíně a Přerově, kde prožil bombardování

• je předválečným skautem a účastnil se i tří poválečných obnov Junáka

• ze studií na cizojazyčné škole při obchodní akademii byl roku 1948 vyhozen z ideologických důvodů

• vyučil se jemným mechanikem a optikem

• pracoval v Optikotechně, později Meoptě a Energoprojektu

• působil v řadě přerovských hudebních těles včetně orchestru KRAB a Malý KRAB

• stal se kapelníkem dixielandu D XI

• v roce 1949 složil plachtařské zkoušky a věnoval se letectví

• v roce 2000 spoluorganizoval v Přerově setkání amerických a německých letců z druhé světové války

• je autorem publikací Bomby na Přerov, Válečné letecké dny nad Přerovskem a dalších

• podílel se na výstavě k 70. výročí letecké bitvy nad Přerovem

• byl členem Svazu letců ČR

• zemřel 30. června 2023

Jaroslava Schöna (* 1932) zajímala letadla už od mládí. Jako dítě prožil bombardování Přerova a před Vánocemi roku 1944 s kamarády objížděl místa s troskami amerických a německých letadel z bitvy nad Přerovskem. Po válce se zvědavostí navštívil letecké dny, kterých se zúčastnily hvězdy tehdejšího československého letectva, piloti, kteří sloužili za druhé světové války v Anglii u RAF. Dlouhé roky komunistické totality ale trvalo, než se s nimi konečně setkal osobně, a ještě déle, než navázal přátelství i s americkými letci, kterým události 17. prosince 1944 nesmazatelně zasáhly do života.

Jaroslav vyrůstal v rodině tehdejšího náčelníka přerovské sokolské obce. Oba rodiče byli zaměstnáni v přerovském podniku Kazeto jako účetní. Jedna z jeho prvních vzpomínek pochází z doby všeobecné mobilizace, kdy otce povolali do tehdejšího Frývaldova (dnes Jeseník) a malý Jaroslav ho vyprovázel s maminkou na přerovské nádraží. Tatínek a jeho černý kufr se zase brzy vrátili. Krátce po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se ale Schönovi rozhodli pro odchod z Přerova. Otec se tak chtěl vyhnout možné perzekuci, které by jako činovník Sokola mohl být vystaven. Nový azyl získala rodina ve Zlíně v činžovním domě v Sokolské ulici a se zaměstnáním otci pomohl strýc Bohumil Lacina, který vedl filiálku jednoho z Baťových závodů. Jaroslav nastoupil do školy a před zákazem Junáka ještě nakrátko navštěvoval skautský oddíl.

Druhá světová válka měnila osudy řadě lidí. Takto například Jaroslav vzpomíná na svého učitele češtiny a dějepisu, kterého měl velice rád a jehož válečné peripetie pochopil až po válce: „Učil nás pan učitel Černý. A jednoho dne, to už bylo tak v roce 1944, už se to s Němci hnulo ke konci, najednou přišel za panem učitelem školník, pan Langer, něco mu říkal a odešli na chodbu. A pan učitel Černý se už nevrátil. Odpoledne přijela dvě nákladní auta. Okovaná botiska, dupání. Němci lítali po chodbě a někoho hledali. (...) On prostě zmizel a učil nás pak někdo jiný,“ vypráví a vzápětí naváže pointou z doby po válce: „Po třídě Tomáše Bati šel nádherný pochod, šli tam i sokolové a skauti. A jak jsme došli, zařadili jsme se k pomníčku partyzánů. Procházeli partyzáni a v první řadě šel pan učitel Černý. V kožené bundě, samopal přes rameno. Tož on byl partyzán...“ O tom, že partyzánům pomáhal svým způsobem za války i jeho otec, se také dozvěděl až po osvobození. V dřevěné šopě za domem se ukrývaly odstřižky z vepřovice, takzvaných kruponů, které otec nosil z práce. A díky spojce se jednou za čas dostaly až k partyzánům z Vizovic a okolí, aby si s nimi vyspravili boty...

Bomby a letadla

V posledních měsících druhé světové války, v době od listopadu do března, byly vyhlášeny uhelné prázdniny a Jaroslav je využil tak, že se přesunul do Přerova za ovdovělou babičkou. Přijel, aby ve velké vile, kterou dědeček postavil na Vsadsku, nebyla sama. „Byl to normální den jako vždycky, zataženo. Svazy přelétávaly pořád. Zahoukali poplach a my jsme se s klukama dívali a stáli jsme nahoře na křižovatce na Vsadsku – tam byly takové tři veliké lípy, které se potom shodily, a mezi nima byl německý betonový bunkr. Tam jsme si hráli. Dívali jsme se, jak letí. Jak letadla přeletěla, říkali jsme si, že za chvíli odhoukají poplach a půjdeme. Ale v tom okamžiku se ozvalo z levé strany od Kozlovic, od nemocnice, takové strašné dunění a rachot. Podívali jsme se tam a letělo asi čtyři nebo šest ohromných čtyřmotorových bombarďáků a přímo na nás...“ líčí pamětník. Ve stejnou chvíli se ve dveřích objevila babička a kluci se rozprchli každý domů. „Dveře jsme zavřeli, utíkali jsme do sklepa a začaly výbuchy a rány. Vedle nás spadla bomba a pak to začalo: Kozlovská, Koliby a dál. (...) Vyšli jsme pak ven, ale nikde jsme se nedostali. Plná auta esesáků a všichni řvali: ‚Pryč, pryč!‘ (...) Večer nešel proud. Seděli jsme s bábinkou doma v kuchyni při svíčce a okna v pokoji jsme měli rozbitá.“

Ve stejnou dobu, kdy padaly bomby na Přerov, byl bombardovaný i Zlín. Jaroslavovi rodiče vyvázli bez úhony. Obětí na životech bylo ve Zlíně dvacet jedna, v Přerově třináct. Dramatické okamžiky 20. listopadu 1944 později pamětník zpracoval v knize Bomby na Přerov, která vyšla v roce 1999.

K bojům nad Přerovem, jež proběhly za měsíc, 17. prosince 1944, říká toto: „Jak to vlastně bylo, jsem se pak dozvěděl od Toma Qualmana, který byl sestřelen v Troubkách.“ Americké svazy vyletěly ze základen v Itálii – svazy létajících pevností a liberatory a stíhací doprovod. První svazy, které letěly na Blechhammer, proletěly i se stíhacím doprovodem nad Moravou, protože bylo pěkně. Pak se zatáhla oblaka a nad Rakouskem dostaly avízo, že neproletí. Němci, kteří měli radarovou stanici na Istrii, je zachytili. „Všichni ti mí pozdější přátelé, Thomas Qualman, Orville Hommert, Hjalmar Johansson a další, letěli dodatečně a neměli stíhací doprovod, protože se opozdil asi o dvě minuty. A to je strašně moc,“ vysvětluje. Němci, proslulé perutě JG 301 a JG 300, kde byla soustředěna nejlepší esa na ochranu říše, se slétli. Bylo jich asi sto na poslední americký svaz, který nebyl početný a kvůli oblačnosti nabral směr na náhradní cíle. „Němci je podletěli, to nám napsal ve svém dopise německý stíhač, přímý účastník bojů Uffz. Ernst Schröder, a ústně potvrdil tuto možnost i Günther Rall, kterého jsem pozval na setkání. Nechali je nad sebou přeletět. Američané je neviděli, protože bylo kouřmo. Pak vystoupali do jejich výšky a pustili se do nich zezadu, zespodu a z boku. A ačkoliv měli Američani velké vyzbrojení, tak jim to nepomohlo,“ říká. Zasvé vzalo osm amerických letadel, ale poté, co dorazil stíhací doprovod, se karta obrátila a v troskách skončila i značná část německé perutě. Během bitvy, která byla kvůli oblačnosti jen slyšet, zahynulo kolem 220 letců. Dobrodružství, které následně prožil u Troubek sestřelený pilot Thomas Qualman spolu s dalším pilotem Edmundem Kassoldem (dostali se až do Hostýnských vrchů, kde se nějaký čas skrývali), se věnuje filmový dokument z roku 2013 Přátelství na život a na smrt režiséra Milana Růžičky.

Jan Masaryk

Po osvobození, které Jaroslav prožil s rodiči zpět ve Zlíně, dokončil základní školu a vrátil se ke skautingu. Z té doby také pochází jeho přezdívka Vlk, když na táboře v Čeladné vystrašil zavytím kamaráda skládajícího bobříka odvahy. Se skauty se kamarádil také v Přerově, kde společně podnikali výpravy do starého města, které jim připomínalo atmosféru Foglarových Stínadel.

Roku 1947 nastoupil v Přerově do cizojazyčné školy při Obchodní akademii v Přerově a věnoval se studiu angličtiny. Po dvou letech musel ale školu opustit a nakonec nejen školu, ale i Zlín. „V únoru byl sjezd Svazu české mládeže a jako študák jsem tam musel být taky, že. Tak jsme se sešli v Přerově v Městském domě. (...) Bylo to v době předtím, než byl ten komunistický puč. Pak proběhl puč a hned nato byl znovu sjezd SČM, protože se musely schválit nové stanovy a to staré už neplatilo – budeme budovat nově...  A to bylo v den, kdy Masaryka stihla smrt. Schválně to tak říkám. Mluvil tam redaktor z Mladé fronty a oznámil, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu.“ V reakci na tvrzení, kterému řada  lidí nevěřila, se ozvalo několik hlasů včetně Jaroslava: „Začali jsme vykřikovat, že to není pravda. Že ho určitě zabili. A to byl kámen úrazu. Bylo nás tam pět. Honza Sovadina, Lelčuk Vláďa, Franta Kulišan [a na jméno toho posledního si nevzpomínám]. Za chvilku tam přišel takovej malej pán se dvěma policajtama.“ Jaroslava s kamarády naložili do auta a odvezli na služebnu SNB k výslechu, kde se je snažili přesvědčit o své verzi toho, jak zemřel tehdejší ministr zahraničí a syn prvního československého prezidenta. Přesvědčování se neneslo v nijak přátelském duchu a došlo i na facky. Největší políček mu ale asi za dva týdny vyťalo vyloučení ze školy. Škraloup trvalého charakteru s sebou pamětník nesl po celý život.

Krabi v Přerově

Po vynuceném odchodu ze zlínské školy se pamětník přestěhoval znovu do Přerova a brzy ho následovali i rodiče. Společně se zabydleli v domě s babičkou a pro Jaroslava nastala nová éra. Namísto studia zahraničního obchodu a angličtiny se začal v podniku Optikotechna věnovat jemné mechanice a optice. Během učení a sportování trávil čas se svou kamarádkou z učení Dagmar Hanákovou a po třech letech se vzali. Z manželství se narodila dcera Dagmar a později syn Jaroslav. Když pamětník hovoří o své paní, nezapomene podotknout, že si váží toho, že mu nikdy nebránila v jeho zájmech. Odmala se věnoval hře na klavír, sportoval a zajímal se o letadla. Hudba a hraní ve swingových a dixielandových orchestrech a kapelách se pro něho staly naplněním sobotních večerů na dvě dekády. S první kapelou začal hrát hned po vojně. Ale do prvního velkého tělesa byl přizván již předtím. S jazzmanem Břetislavem Kramářem se znal z učňovské školy, kde ho vyučoval češtinu a společenskou výchovu. Již tehdy se díky němu seznámil s Karlem Vlachem, v té době uznávanou a ctěnou autoritou.

Kramářův orchestr KRAB působil na přerovské scéně od roku 1945 a stal se velice oblíbeným. V šedesátých letech ale velké orchestry nebyly tak žádané, a tak je vystřídal dixieland. Ze základů KRABa vznikl tzv. Malý KRAB a Jaroslav byl opět přizván. Hráli v Klubu dopravy a spojů a v kavárně Avion a stali se žádanou hudbou i na plesech a během silvestrovských večerů. Slávu, už coby kapelník, sklízel pamětník dál i se skupinou D XI (Dixieland XI). V repertoáru se objevovaly aranže populárních kusů i hudba z filmů, kterou bylo třeba odposlechnout a nastudovat. Se sháněním notových zápisů skladeb si muzikanti vypomáhali, ale jako správní profesionálové pak hráli ze zdi, tedy bez not. Od sedmdesátých let – i vlivem vznikajících kytarových kapel a obecně proměny hudebních žánrů a způsobů produkce – orchestry a swingové kapely postupně zanikaly. Jaroslav hostoval ještě v Klokanech nebo Mistrálu, kde zpívala i jeho dcera Dagmar, a pak s hudbou přestal. Ne docela, i dnes si rád zahraje s rodinou nebo jen tak pro radost. Vzpomínky na své působení v orchestru KRAB a Malý KRAB sepsal a publikoval v Přerovském zpravodaji.

Plachtař

Druhou zálibou, která ho provází po celý život, je letectví. Plachtařské zkoušky složil ještě před vojnou. „Vyučil jsem se v Otrokovicích. Neměl jsem oprávnění létat na motorových letadlech, protože se kvůli různým věcem báli, abych neutekl. Tady z přerovského letiště uletěl [v roce 1948] na piperu nějaký inženýr Vertheimer,“ podotýká. Postupně přešel od praxe také k teorii a začal se zajímat o historii přerovského letiště, jeho předválečnou posádku a osudy letců RAF a sestřelených pilotů z druhé světové války. S řadou později perzekvovaných letců se setkal již roku 1947 v Přerově na leteckém dni. „Tehdá sem přijeli všichni, co byli za války na Západě, počínaje generálem Janouškem. Můj budoucí kamarád Franta Peřinů tam předváděl na letišti akrobacii se svým dvouplošníkem. Kapitán Mrázek přivedl z Prostějova svoji letku spitfirů,“ vzpomíná i dnes s nadšením pamětník. Tehdy se pochopitelně s piloty ještě nesetkal. Čekání na osobní kontakt nakonec trvalo přes čtyřicet let, stejně jako komunistická totalita. Roku 1990 si sen splnil a s řadou letců včetně zmiňovaného Františka Peřiny, Františka Fajtla nebo Aloise Dubce navázal přátelský kontakt. V roce 1996 si pak díky kamarádovi ze Svazu letců Stanislavu Spurnému začal psát s prvními americkými letci, kteří během války létali nad Přerovem a řada z nich byla i sestřelena. Z čilého korespondenčního styku nakonec vyplynula myšlenka na uspořádání setkání československých a zahraničních letců včetně těch německých. Pozvání přijali a přiletěli Thomas Qualman, Orville Hommert, Hjalmar Johansson, Ed Kussler, Günter Rall, František Peřina a další. Díky pomoci Dušana Krpce a Jana Hlavačky se tak uskutečnilo první evropské setkání letců z obou stran válčících mocností. 

Jaroslav Schön je i v dnešních dnech aktivním členem Svazu letců ČR, má za sebou bohatou publikační činnost a stále se účastní setkání u památníků, jejichž vznik v několika případech i sám inicioval.

Pozn. autora: text byl autorizován pamětníkem a došlo k úpravě nepřesností, zejména v citacích.