Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
To by byla zase opačná emigrace
narozena 18. července 1943 na Kořenci
rodiče po roce 1948 přišli o obchod a hospodu
otec musel pracovat v kamenolomu
v roce 1961 pamětnice maturovala v Brně na stavební průmyslovce
v roce 1964 se vdala za Stanislava Schnircha
manželé odcestovali za prací do Ameriky a už tam zůstali
v roce 1989 začátkem listopadu navštívili Československo
Obávali se přijet celá rodina, manžel proto raději zůstal za oceánem a hned při první kontrole se příslušník snažil ženu se dvěma dětmi zastrašit: „Kontroloval pasy a ptal se, proč jsem přijela. Odpověděla jsem, že chci seznámit děti s rodinou: ‚No běžte, běžte, už tam na vás čekají dva páni.‘“
Draha Schnirch se narodila 18. července 1943 rodičům Květě a Janovi Řehořkovým v malé vesnici Kořenec na Drahanské vrchovině. Rodiče vlastnili na vesnici malý obchod se smíšeným zbožím a provozovali hospodu. Spolu se dvěma mladšími sourozenci Miroslavem (1945) a Janou (1948) prožívala bezstarostné dětství. „Tenkrát nebyla televize, ale bavili jsme se celej den, mohli jsme běhat v lese, chodit na houby, dělat ohýnky, péct brambory a prakticky všechno bez rodičovského dozoru,“ vzpomíná Draha.
Během války, kdy byla ještě velmi malá, si matně vybavuje zatemňování velkých oken v hospodě a z vyprávění rodičů vzpomíná na Jiřího Pelikána, který se velkou část války ukrýval právě na Kořenci. Jiří Pelikán byl český novinář, politik, generální tajemník Mezinárodního svazu studenstva a ústřední ředitel Československé televize, který po roce 1968 pracoval jako kulturní atašé v Itálii. Požádal o politický azyl a dvě volební období byl poslancem Evropského parlamentu za italskou Socialistickou stranu, po roce 1990 krátce působil jako poradce Václava Havla. V roce 1941 byl pět měsíců vězněný gestapem a po propuštění se až do konce války ukrýval na Kořenci, kde má v místním muzeu pamětní síň. V minulých letech se na jeho kontroverzní osobu objevily záznamy, ve kterých byl na začátku šedesátých let vedený jako agent Státní bezpečnosti (StB).
Po skončení války mohl otec pamětnice provozovat svoji živnost už jen krátce, protože po roce 1948 a násilném převzetí moci KSČ (Komunistickou stranou Československa) o ni přišel. „Pamatuju si, že všechno vynášeli, lidi stáli, koukali a říkali: ‚Sebrali jim vysavač, sebrali jim ledničku,‘ ale to bylo z toho obchodu. Tatínek ztratil smysl života, musel pracovat v kamenolomu, hodně tím trpěl, ale nikdy o tom nemluvil,“ popisuje těžké období rodiny Draha Schnirch. Později rodiče dům koupili a začali jej opravovat, aby se v něm dalo bydlet, ale i to, jak vypráví pamětnice, bylo místním komunistům trnem v oku: „Začali tam nakukovat a chválili, jak jsou to hezká okna, když je vyměňují, a nové podlahy, pak nakoukli a uviděli, že tam jsou příčky, tak zastavili stavbu.“ Měli údajně v plánu nechat Jana Řehořka stavení opravit a udělat z něho kulturní dům. Nejméně dva roky musela rodina bydlet v rozestavěném domě, než se otci podařilo přesvědčit úřady, aby mohl rekonstrukci dokončit. V té době už Draha Schnirch jezdila do školy v Boskovicích, kde byla velice spokojená, bydlela u tety a domů se dostávala jen na neděli.
Vzhledem k tomu, že se hlásila na stavební průmyslovou školu do Brna, která byla technického zaměření, neměla s přijetím na studia žádný problém. Když pak po maturitě v roce 1961 vyplňovala formulář ohledně přijetí do zaměstnání a zarazila se u kolonky politická příslušnost rodičů, vedoucí ji uklidnil slovy: „Neboj, nemusíš mít strach, tady na to nehrajeme.“
Během studia i potom při zaměstnání bydlela u tety v Bílovicích a spolu se sestrou i sestřenicí se přihlásily na stanový tábor ve slovenském Smokovci, organizovaný Sokolem (v té době zřejmě Československým svazem tělesné výchovy a sportu). Při výměně turnusů se v Bílovicích seznámila se svým budoucím manželem Stanislavem Schnirchem a 26. února 1967 se vzali. V srpnu 1968 měli s rodiči naplánovanou společnou dovolenou v Jeseníkách, která se však kvůli obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy neuskutečnila. „No, a skončilo to tak, že jsem pěstí hrozila ruským vojákům a matka mně říkala: ‚Neblbni, nedělej to,‘ a v šedesátým devátým jsme odešli,“ doplňuje pamětnice.
Nejdříve o emigraci neuvažovali, ale manžel se nedostal na školu kvůli náboženskému přesvědčení rodičů, vyučil se opravářem psacích strojů a využil nabídky práce v USA. Do New Jersey odletěli v únoru 1969, kdy byly hranice ještě otevřené. Plánovali návrat, ale politický vývoj u nás je přesvědčil, aby zůstali v Americe. „Ze začátku jsme si mysleli, že to bude špatný, bylo to jiný, ale nakonec si člověk zvykne a teď se nám to moc líbí,“ dodává Draha Schnirch. Ještě v Československu se jim narodila první dcera Martina (1969) a v Americe pak dcera Dana (1971). Stejně jako ostatní emigranti se i manželé Schnirchovi dostávali do absurdních situací. „Najednou je všeho moc, jedna paní mě vzala nakoupit ložní prádlo, já jsem tam stála u toho regálu a neuměla jsem si vybrat, člověk je z toho na začátku trochu popletenej,“ vypráví pamětnice.
V Brně nechali opuštěný družstevní byt, kam se nastěhovala sestra, navenek to vypadalo, že chtějí po návratu vyměnit byt za větší. Po několika letech to však úřadům došlo a chtěly po sestře nějaké finanční vyrovnání. Kontakt s rodinou v Československu udržovali častými dopisy a jednou za rok si zatelefonovali. Pamětnice je přesvědčená, že psaní někdo cenzuroval. K tomu poznamenala: „Někdy nějaké fotografie se ztratily, když jsme posílali my nebo obráceně zase oni nám, my jsme tam ale žádné tajemství nesdělovali.“ Po narození druhé dcery mohla její maminka navštívit rodinu v Americe, ale ona sama se s dětmi podívala zpět do své vlasti poprvé až v roce 1979. Obávali se přijet celá rodina, manžel proto raději zůstal za oceánem a hned při první kontrole se příslušník snažil ženu se dvěma dětmi zastrašit: „Kontroloval pasy a ptal se, proč jsem přijela. Odpověděla jsem, že chci seznámit děti s rodinou: ‚No běžte, běžte, už tam na vás čekají dva páni,‘“ popisuje pamětnice a dodává: „Samozřejmě tam nikdo nečekal, dělalo mu radost, že si myslí, že mě vystrašil.“
Začátkem listopadu 1989 byli oba manželé na návštěvě v Československu a potkali v Brně bývalého kolegu z práce. Zašli s ním do restaurace a nastala úsměvná historka. „Já jsem nějak řekla: ‚No, to už se tady taky podělá, vždyť už v Polsku, v Německu...‘ a on měl strach, rozhlížel se, co bude. Vrátili jsme se do Ameriky, přišla jsem do práce a všichni mně říkali: ‚Cos to tam udělala? Padl komunismus.‘ To bylo prostě těsně před tím,“ popisuje pamětnice s úsměvem. Další dění kolem listopadových událostí sledovali v Americe z novin nebo na televizní obrazovce s velkou vděčností.
Po roce 1990 už přilétali každý rok pravidelně na dovolenou, ale o trvalém návratu nikdy neuvažovali. K tomu pamětnice jednoznačně řekla: „Někteří naši kamarádi se vrátili, ale my už jsme tam zvyklí, je to náš domov, to by byla zase opačná emigrace, museli bychom všechno hledat zase od začátku.“
Draha Schnirch cítí hrdost na to, že s manželem vychovali své dvě dcery k zodpovědnosti a slušnosti, to stejné doporučuje i mladým lidem v dnešní době a dodává: „Každý by měl vycítit, co je pro něj důležité.“
Zajímavě popsala i nepřenosné pocity, jak některé věci nemůže pochopit ten, který to neprožije: „Mluvili jsme o stejné věci, ale každý to chápal trochu jinak, člověk když to nezažije, tak i když se to snaží někdo vysvětlit, tak to nemůže tak docela dobře pochopit. Když jsme Američanům vysvětlovali, že se třeba někdo nedostal na školu, protože rodiče měli zemědělství nebo nějaký byznys a nebyli komunisti, tak oni koukají a řeknou: ‚No, a volby to změnit nemohly?‘“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Ladislav Oujeský)