Josef Schneider

„Na věži kostela hlídali všichni, protože z ní bylo daleko vidět. I když měl přijet Meinl na kiritof, na hody, to totiž Meinl chodil vždycky. Stárkové ho už čekali, nahoře hlídali, jestli už jede. Když ho uviděli, hlásili dolů: ´Už jede, už jede!´ Pak stárci položili na zem velký buben, Meinl u něj zastavil, hodil do něj peníze, a tím byly celé hody zaplaceny.“ „Každý rok jezdil?“ „Každý rok. A u stánků se sladkostmi se jen zeptal, kolik co stojí, prodavači mu řekli nějakou cenu, tak to zase všechno zaplatil. A děti a ženy pak měly všechno zadarmo.“

„Zkrátka pak byl tady ten odsun, tak u nás doma vše naložili, Matěj Sič byl také u toho, pomáhal mému otci. Měli dva vagóny, už bylo pozdě, sedm hodin večer, tma. Otec řekl Mince, aby sbalila to, co budou potřebovat nejvíc, a když pak vlak dlouho stál v Mikulově, protože čekal, až bude volná trať, tak si vzali, co mohli, a utekli. Všechny ostatní věci se ztratily.“

„Chodil jsem do české školy, ale když přišel Hitler, tak jsem musel do německé. Už jsem měl jít do druhé měšťanky, a učitelé nás zkoušeli, jak kdo umí německy. Mě zkoušel ředitel, jmenoval se Krebs, a povídal: ´Podívej, chlapče, takové pěkné německé jméno máš, a ty neumíš německy?“

„Když jsme přejeli hranici, také jsme si popsali vagóny nápisy jako ´Mámo, už jedem!´. Různá taková hesla jsme si dávali. Už jsme byli někde uvnitř Československa, bylo pozdě, tma, noc, a lidé byli pořád zvědaví, kdo jsme, odkud jedeme. Někteří zjistili, že jsme němečtí vojáci, tak už nám nechtěli dát ani vodu napít. Před tím vše, pak zase nic. No co, nám to bylo jedno. Pak jsme někde přespali a ráno v sedm hodin jsme byli v Praze.“

„Masaryk byl tatíček, tatíček Masaryk jsme mu říkali. Pak přišel Beneš, ale toho už si nikdo nevážil. Jenže Masaryk, ten pro nás děti něco znamenal. Pořád to pro nás byl tatíček, i když jsme pak už byly větší. Beneš, ten nic. Pak přišel za chvíli Hitler, to už úplně bylo po Benešovi, musel utéct. Měli jsme básničku: ´Beneš sedí v Londýně, Churchillovi na klíně.´“