„Pamatuji si na moment, kdy mě zamrazilo. Kdy mi volal korespondent CNN, po volbách. Válečný korespondent z Jugoslávie. A říkal, jestli se má přesunovat do Prahy. A já jsem si uvědomil, že v kontextu toho, že se rozpadá Jugoslávie krvavým způsobem a dochází tam ke strašným věcem, tak že jsme viděni v jednom balíku, jako by byla jen otázka času, kdy to bouchne tady. Pod tímhle imperativem nedopustit, aby ty vášně začaly přerůstat do něčeho, čeho se pak chopí někdo, a ta jiskra může vzplanout kdykoliv. Tak pod tímhletím imperativem, myslím, že se pak jednalo velmi rychle. Mělo to několik rychlých momentů. Právě v těchto dnech je to 30 let od chvíle, kdy po volbách Slovenská národní rada odsouhlasila svrchovanost Slovenska a zároveň bylo jasné, že Václav Havel nebude dále zvolen, protože už proběhla ta volba patově. Ve slovenské části nebyl zvolen, tak podal rezignaci. To si vzpomínám velmi živě, protože jsem v té době byl v kanceláři u místopředsedy Federálního shromáždění Filipa Šedivého, který se potom shodou okolností stal naším velvyslancem v Bratislavě. On v té době zastupoval vedení Federálního shromáždění, protože Michal Kováč, pozdější prezident slovenský, byl pryč. A ohlásil se kancléř Karel Schwarzenberg s tou listinou rezignační. To byla doba, kdy si člověk uvědomoval, že se asi stahují mračna nad Československem.“
„Já vím o tom jediném případu, kterého jsem byl účasten, to byl okruh kolem Milana Balabána, který právě ve spolupráci s Husovou nadací v Británii připravoval nějaký takový modul vzdělávací, který by dával nějaký smysl a mohl být zaštítěný univerzitou. Vím o tom, že se jednalo, dokonce jsme měli i nějaký prospekt, jak by to mohlo vypadat, jednali s Oxfordskou univerzitou. Nakonec to dopadlo s univerzitou v Cambridge. Nebylo to asi úplně jednoduché, protože pro rigidní akademický systém tohle bylo něco úplně cizího. Nevešlo se to do toho systému, jak vysoká škola funguje. Myslím, že se právem zdráhali posvětit nebo dát jméno školy všanc něčemu, co by neodpovídalo nebo nemělo nějaké příslušné standardy. Takže to byla hodně záležitost takového lobbingu. Myslím, že v tom byl hodně aktivní Roger Scruton, který se v té věci hodně angažoval. Pokládal ji za politicky důležitou. Jaksi své jméno vložil do toho, aby přesvědčil univerzitu, že stojí za to vytvořit něco na klíč, něco mimo systém, co by ale zároveň do toho systému zapadalo. Tak takto vznikl ten program toho Cambridge Diploma in Religious Studies, kterého jsem byl účasten.“
„Bylo to založené na důvěře. To znamená, že vás tam někdo pozval, přivedl s sebou. To jinak ani nešlo. Nedalo se to avizovat. Byly pravidelné semináře u Hejdánků, myslím, že i u Trojanů, tam jsem nikdy nebyl. U Milana Balabána to bývalo pravidelně. A pak byli hosté, když si pozvali někoho zvenku. Buď člověka, který tam normálně nebýval, anebo přijížděli turisté ze zahraničí. To bylo zajímavé. Protože se dařilo zvát, dneska víme, že to byla zajímavá jména filozofů, teologů, kteří přijížděli a měli tady přednášky. Přijížděli jako turisté a zachovávali určitou opatrnost přitom. Často přiváželi nějakou literaturu, přivezli knihy, které tady nebyly dostupné. Ale hlavně přiváželi čerstvý pohled a osobní pohled. Byla důležitá taky ta jejich přítomnost, protože to dodávalo sebevědomí lidem, kteří tady na ty semináře chodili, že to někomu stojí za to sem přijet. A samozřejmě režimu se to nelíbilo, pokusil se tyhlety přednášky zahraničních hostů… byly riskantnější. Protože tam samozřejmě víc hrozilo, že k něčemu dojde. Oni se pokusili některé exemplárním způsobem odstrašit. Myslím, že je docela známý a popsaný případ Jacquese Derridy. A byly pokusy kriminalizovat ty návštěvníky. Ale časem myslím, že se... jaksi režim už nebyl tak bdělý vůči tomu. To byl možná ten důvod, proč vznikla myšlenka, asi v polovině osmdesátých let, jestli by nešlo nějakým způsobem ty jednotlivé návštěvy spojit do nějakého systému a dodat tomu nějaký řád.“
„Otci byla až do toho roku 1968 odebrána občanská práva. Pak je dostal zpátky, ale nechodil k volbám. A vždycky to nějak zařídil. Já si pamatuju, že když umřel roce 1982, tak jsme seděli spráskaní po pohřbu. Dali jsme si štamprli a objevili jsme obálku, na které bylo napsáno 'Otevřít až po mé smrti'. Tak jsme si říkali, co za kostlivce vypadne z této obálky. Velmi nás pobavilo, že ta obálka byla plná volebních lístků. On nám nashromáždil všechny volební lístky za tu dobu, kdy mohl chodit volit, ale nechodil volit, protože to pokládal za nemorální. To byl postoj, který on dával najevo. Na druhou stranu mně dával plnou svobodu: 'Hele, rozhodni se sám. To musí být tvoje rozhodnutí. Nemůže to být tak, že kvůli rodičům se rozhoduješ nějak jinak. Ber to tak, že jsme vychovaní v masarykovském duchu. Máš se rozhodovat podle svého nejlepšího svědomí.' To bylo vlastně zavazující, protože to hodil na mě. Tak, jak to hodil na bráchu, který se podle toho rozhodl. To bylo důležité. To bylo víc, než kdyby řekl: 'Ty nesmíš,' nebo 'Ty musíš.' On dal tu odpovědnost na mě a já jsem si za to musel tu odpovědnost nést.“
Jiří Schneider se narodil 2. srpna 1963 jako třetí dítě Soně a Bohuslavu Schneiderovým. Jeho otec byl jakožto kazatel Jednoty českobratrské (dnešní Církve bratrské) v roce 1958–1960 vězněn ve Valdicích. Propuštěn byl na amnestii. K povolání kazatele se vrátil až v roce 1968, kdy mu byla navrácena občanská práva. Jiří Schneider se během studií geodézie a kartografie na ČVUT v letech 1981–1985 díky svému bratrovi dostal do prostředí pražského undergroundu a bytových seminářů v okruhu Milana Balabána, Miloše Rejchrta, Ladislava Hejdánka a dalších. V polovině 80. let s Irenou Škeříkovou, Jaromírem Plíškem a Pavlem Kočárem založili evangelickou folkovou kapelu Ejhle. V letech 1988–1991 vystudoval studijní program Cambridge Diploma se zaměřením na religionistiku. Během sametové revoluce se stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra ve Frýdku-Místku, kde tehdy bydlel. V roce 1990 byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění, v roce 1992 poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění, kde se stal přímým svědkem rozdělení Československa. Své znalosti hebrejštiny poté zúročil jakožto velvyslanec České republiky v Izraeli v letech 1995–1998. V roce 2022 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
