Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Schmied (* 1926  †︎ 2017)

• narozen 30. 6. 1926 ve Vinařicích u Kladna

• totálně nasazen u Technische Nothilfe

• na základě udání zatčen v roce 1944 za poslech cizího rozhlasu

• vězněn v Malé pevnosti Terezín

• po roce 1989 starosta v Knovízi u Slaného

• zemřel 1. dubna 2017

iří Schmied se narodil se 30. června 1926 ve Vinařicích. Téhož roku se s rodiči přestěhovali do Knovíze (u Slaného), kde doposud s manželkou žijí. Po roce 1989 byl v obci několik let starostou.

Bratr pana inženýra byl v době druhé světové války jako dvacátý čtvrtý ročník totálně nasazen v Berlíně. Po prvních velkých náletech utekl. Domů došel pěšky a do konce války se ukrýval v Těhuli u Zelenků, rodičů svého spolužáka, a pomáhal jim na statku. Za útěky z nucených prací v Říši byly trestány celé rodiny. Proto se domluvil s kamarády, kteří v Berlíně zůstali, že každý týden odešlou do Knovíze předem napsané korespondenční lístky.

Otec obou bratrů pracoval v ČKD Slaný. V době války dojížděl do závodu v Praze. To se stalo rodině osudným. S kamarádem si ve vlaku vyprávěli, co hlásil Londýn. Vyslechl je udavač ze Slaného, u průvodčího si zjistil totožnost otce pana Schmieda a udal ho na gestapu v Kladně. V říjnu 1944 byl pamětníkův otec zatčen a odsouzen na čtyři a půl roku za poslech a rozšiřování zpráv londýnského rozhlasu.

Druhého ledna 1945 dostal předvolání na gestapo do Pečkárny i syn Jiří. V té době pracoval na zemních pracích v Havlíčkově Brodě u Technische Nothilfe – technická nouzová pomoc. Na gestapu chtěli vědět, kdo namontoval cívku do rádia. Jiří zapíral a upozorňoval, že už půl roku v Knovízi nežije. Při výslechu se zajímali i o bratra. Tady pomohly falešné korespondenční lístky. Rodiče je předkládali četnickým kontrolám, které zjišťovaly, zda se lidé nasazení v Říši na práci nezdržují doma. Většina českých četníků byla slušná, snažila se své spoluobčany chránit. Jiřího zlomila až pohrůžka, že gestapáci vezmou k výslechu matku. Byl si vědom, že má nemocné srdce a výslech by nevydržela, takže radši přiznal montáž cívky, ale jenom do rádia doma. Teprve ve vazební věznici pražského gestapa se od spoluvězňů dozvěděl, jak velký význam mělo, že byl obviněn z montáže „jen jedné“ cívky. Za namontování tří cívek byl trest smrti. Uvědomil si, že jich přátelům namontoval osm.

Dvacátého března 1945 byl jako mladistvý odsouzen na čtyři a půl roku. Válka se chýlila ke konci, mladistvé vězně nebylo možné transportovat do Německa, kam by náleželi. Represálie vůči českému obyvatelstvu se stupňovaly, věznice byly přeplněné. Osm set vězňů jelo jako „odlehčovací transport“ tramvají na Masarykovo nádraží a odtud vlakem do Terezína, kde pod dozorem příslušníků SS pěšky dospěli do Malé pevnosti. V cele jich spalo na palandách sedmdesát osm. Byli namačkáni jeden vedle druhého. Na práci byl Jiří zařazen na „kůžičkárnu“. Zpracovávali zbytky zvířecí srsti, z kterých se vyráběla válečná plst. Vězni trpěli naprostým nedostatkem jídla. Ráno dostávali šestinu ze šišky chleba. Ten, na koho vyšla patka, měl štěstí – byla trochu větší. K tomu náležela tekutina vzdáleně připomínající kávu. V poledne byl příděl půl litru polévky, někdy v ní plavaly kousky brambor. Večer byla zase polévka – tedy spíš voda s kouskem mouky. Všechno bylo nemastné, neslané, neslazené.

Od počátku roku 1945 začínali Němci postupně propouštět lidi, na nichž neměli zájem. Každý měsíc pustili domů skupinu okolo dvaceti lidí. Většina z nich byla nemocná tyfem nebo skvrnivkou. Ošetřoval je Mezinárodní červený kříž. Situaci tedy dobře znal a 4. května koncentrační tábor v Terezíně převzal. Zdravotníci byli převážně Švýcaři a Švédové. V sobotu 5. května v jedenáct hodin byly otevřeny cely vězení a vězni se mohli volně pohybovat po pevnosti. Němci začali odjíždět až ve čtrnáct hodin. Zdravotníci z Červeného kříže slíbili vězňům, kteří byli ochotni pomáhat s přeměnou kasáren SS na lazaret, přednostní vyřízení propouštěcích formalit. Během noci vyklízeli kasárna, povlékali kavalce. Ráno po vykoupání a odvšivení byli zařazeni do karantény. Druhý den po obdržení zdravotního potvrzení odjel Jiří Schmied kladenským autobusem k domovu.

Tehdy ještě v Československu sovětská armáda nebyla. Kolem autobusu projížděly kolony ozbrojených Němců. Jeden z vězňů vzal hůl, namířil a dělal, že na ně střílí. Ostatní po něm skočili a svalili ho na zem. Autobus jel přes Zvoleněves, Jiří u cukrovaru vystoupil a 7. května přijel na vypůjčeném kole do Knovíze. Doma našel jenom tetu, protože matka jela do vězeňské nemocnice pro otce. Z Prahy se rodiče vydali pěšky, ale dostali se jen do Dejvic. Pomáhali u zábran, které měly zabezpečit Prahu před německými vojáky. Na další cestu se vydali až devátého května, kdy už z Prahy odjížděly kolony německých vojáků a na důležitých křižovatkách již byly ruské hlídky. Domů se dostali až devátého května odpoledne. Směrem od Prahy na Slaný byly rozmístěny barikády. Vyprávěli, že když došli na Brandýsek, u nádraží je zastavili sovětští vojáci. To už jezdily kolony Němců z Prahy. Otec jim vysvětlil, že byl v německém vězení v Praze a že teď jdou s manželkou pěšky domů. Voják mu poklepal na rameno a řekl mu, že to bude dobré. A dal mu, aby mu přilepšil, jednu konzervu s masem, vyrobenou v Německu. Rodiče pana Schmieda prošli Brandýskem, ale na vjezdu do Olšan stála další sovětská kontrola. Na dotaz odkud jdou, odpověděli, že z Prahy, z vězení. Voják chtěl vědět, co mají v tašce. Otec mu ukázal konzervu, kterou jim daroval jeho kolega. Jenomže ostražitý rudoarmějec řekl: „To je německy, ty jsi Němec!“ a chtěl ho zastřelit. Otci chvíli trvalo, než mu vysvětlil, že není Němec a konzervu dostal od jeho spolubojovníka na druhém konci Brandýska.

Po příchodu domů oznámil Jiří svůj návrat na národním výboru v Knovízi, kde dostal potravinové lístky, ale i varování, že Němci odjíždějí z Prahy, a pravděpodobně budou utíkat přes Knovíz. S asi dvaceti přáteli odešel na Husovu skálu nad vsí a sledovali průjezd německých kolon obcí. V návalu euforie jeden z přihlížejících vzal větev a předstíral, že střílí. Vzápětí vojáci utvořili rojnici a postupovali k místu, kde chlapci seděli. Ti se dali na útěk k Podlešínu, došli až k drnovskému kanálu, a když se jim zdálo, že nebezpečí minulo, vrátili se domů.

Po válce Jiří Schmied dokončil gymnázium a vystudoval vysokou školu – obor slaboproudá elektrotechnika. Z Terezína se vrátil s nálezem na plicích, musel se podrobit několika závažným operacím. V plicní poradně ve Slaném, kam docházel kvůli pneumotoraxu, se seznámil se svou pozdější manželkou Olgou.

V minulosti žil s manželkou v Knovízi a po osmiletém starostování v obci odešel do důchodu, ale i nadále se angažoval ve Svazu bojovníků za svobodu, kde byl dlouholetým předsedou. Desátého května 2010 obdržel u příležitosti oslav státního svátku za svoji práci jako výraz uznání od Královského města Slaný „Pamětní list města“.

Zemřel 1. dubna 2017.