Hana Schmidtová

„A druhý den jsme se s mým tátou jeli podívat, protože jsme slyšeli rány, všichni jsme věděli, co se stalo. Takže jsme se tam jeli podívat. Tam jsme šlapali ve skle. Prostě všude, kde byly nějaké výplně skleněné, okna, obrazovky a já nevím, co všechno, tak do všeho stříleli. Všechno, co se lesklo, tak do všeho stříleli. Ty lidi, všechny ty techniky i toho pana hlídače, tak vyhnali před Krašov, před vysílač. Postavili je tam ke strouze, obrali je o občanky, o peněženky. Občanské průkazy jim sebrali, postavili je tam. A když odjeli, tak je tam nechali a odjeli pryč. A to se vše odehrálo během krátké chvíle. A bylo to dost strašný, protože kdyby tehdy přestřihli jeden kabel, tak už vysílač nevysílal, říkali. Jenže oni to nevěděli, takže se jim podařilo narušit jeden ten pilíř, na kterém to stálo. Ale jinak všechno, co mohli, to rozstříleli. Všude byly díry. To bylo hrozné.“

„My jsme tam byli do šedesátého osmého na tom řeznictví, než byla okupace. A poté v září můj otec odešel do Německa a vrátil se až v sedmdesátém roce. Byl dva roky vlastně v Německu, ve Frankfurtu, ale jelikož měl… Prostě si pořád prodlužoval ten pobyt, takže se mohl i legálně vracet domů. A pak když v tom únoru 1970 jsme měly obě vyřízené pasy – moje mami i já. A moje sestra už byla dávno vdaná, už bydlela v Plzni. A když jsme měly vyřízené pasy, že za ním vyjedeme, tak nám dali přes pasy neplatné, takže jsme nemohly vycestovat. Takže můj tatí se v tom únoru 1970 vrátil.“ – „Takže vy jste od začátku plánovaly, že…“ – „... Od začátku jsme plánovaly, že se tam přemístíme. On se tam neměl špatně. Měl tam českou hospodu, v tom Frankfurtu, žilo se mu dobře, koupil si auto, jezdil za námi… My jsme se měli de facto dobře.“