Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Otakáro Schmidt (* 1960)

• narozen 28. července 1960 v Plzni

• v národním podniku Škoda se vyučil strojním zámečníkem

• unikl povinné vojenské službě

• pracoval jako strojník v plzeňské vodárně

• pohyboval se v prostředí alternativní mládeže, opisoval a šířil samizdatové publikace

• vystudoval pražskou Konzervatoř Jaroslava Ježka

• spolupracoval s pantomimickou skupinou Mimosa, divadlem Sklep a okruhem Pražské pětky

• vystudoval scenáristiku a dramaturgii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění

• je autorem řady dokumentárních, televizních i celovečerních filmů

• je nositelem Krameriovy ceny

Herec, režisér, scenárista, kameraman, moderátor a pedagog Otakar Miloslav Maria Schmidt se narodil 28. července 1960 v Plzni do kdysi „buržoazní“ a údajně i šlechtické, nyní však již „podělničtělé“ rodiny, která svého času vlastnila v Plzni řadu nemovitostí. Jeho otec nemohl kvůli svému třídnímu původu studovat na vysoké škole a skončil jako dřevomodelář v podniku Škoda, ve volném čase však maloval a vyráběl hračky, takže Otakar dodnes vzpomíná na modely měst vyvedených prý do nejmenších podrobností. Matka pracovala na úřadě, psala do novin a ovládala také angličtinu, kterou se snažila naučit i Otakara. Ten jako jedináček „trávil v dětství hodně času s prarodiči“ z obou stran, kdy při obědech u matky svého otce mohl zažívat i dozvuky dávného blahobytu a společenské prestiže nebo naslouchat „pro šestiletého kluka úžasným příběhům“ z politických důvodů opakovaně vězněného strýce Miloslava. On a jeho kolegové prý v pracovních táborech „jedli trávu“, případně se pokoušeli „prostřílet přes hranice“.  

Byl tam genetický sklon k umění 

Schmidtové byli rodinou nejen „antikomunistickou, i když sociálně laděnou“, ale i „rodinou hudební“. Proto Otakar hrál už od první třídy na klavír, „strašně četl“ a inspirován milovanými Rychlými šípy tvořil vlastní komiksy a psal povídky. Od roku 1967 byl také členem obnoveného Junáka, kde získal přezdívku „Štětináč“ a stal se i vedoucím skupiny vlčat. A i když „se do kostela nechodilo, jen na hřbitov“, Otakar si dnes vybavuje také to, jak „upadal do extáze, když burácely varhany v sakrálním prostoru“, kam tedy podle všeho přece jen občas zavítal. Vzpomíná i na obrazy andělů a svatých v bytě prarodičů a také na Krista, „posily, přítele a bratra“. Na podnikové dovolené v Bulharsku v srpnu 1968 pak zažil „věc tragickou, ale velmi dobrodružnou“. Jeden z otcových kolegů se totiž při plavání v Černém moři utopil, a Otakar tak viděl, jak ho Schmidt starší vynáší z vody ještě se třemi dalšími muži, protože „tuhé tělo je těžší než normální“. Zprávy o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se mu tak slily s postavou utopence, který ležel na pláži celý den, oplakávaný manželkou a dcerou. Až poté se místní obyvatelé, proti české výpravě prý zaujatí, rozhodli jednat, odmítali ale členům výpravy poskytnout jakékoliv další informace nebo jídlo. Po deseti dnech o marmeládě a rýži z vlastních zásob, kdy se mužů ze Škodovky i jejich rodin už začínalo zmocňovat zoufalství, nastala scéna „jak na pustém ostrově, když přijede po dvaceti letech loď“. Konečně se totiž objevily evakuační autobusy a Otakar se s rodinou přes Bukurešť a Budapešť dostal až do Prahy, kde na Václavském náměstí „zažil první dávku slzného plynu“ a zahlédl i vojenskou techniku a vzrušené davy. V následujících měsících u Schmidtových „jel Kryl pořád dokola“ a „nadávalo se od rána do večera, ale si jistou opatrností, protože strýc byl dvakrát zavřený“.  

Psychedelická sekce národního podniku Škoda  

Přestože Otakar věnoval většinu času svým zálibám, prospíval ve škole celkem dobře. Z milovníka Rychlých šípů, které se s postupující normalizací vytrácely z veřejného prostoru, se stal „bítlsák a hipísák“. Zanedlouho propadl i jazzrocku, funku, německé psychedelické vlně a nakonec i nové vlně a punku, „který rebelující puberťáckou duši zasáhl non plus ultra“. To se stalo po účasti na polském Jazz Jamboree v roce 1977, kam se dostal jako člen Jazzové sekce, a také poslechem  Iana Duryho1 a kapely Talking Heads. Na střední škole však jako dítě z „nespolehlivé rodiny“ studovat nemohl a bylo mu doporučeno, aby si zvolil některý z učňovských oborů s maturitou. V roce 1975 se proto Otakar začal učit strojním zámečníkem v podniku Škoda. Poté pracoval v lokomotivce, „což je něco jako být v hutích“, tedy „jako v pekle“. V obrovské hale v hrozném hluku a husté kouřové cloně montoval okna do lokomotiv a prožíval svou „básnickou, hrabalovskou a boudníkovskou dobu mezi ingoty“. První věc, na kterou si našetřil z učňovského platu, byla pak reprodukce Dürerova Krista, což dnes chápe tak, že po celou dobu „tam někde ta víra přece jen zasutá byla“. Když Otakar s „plzeňskou psychedelickou partičkou“, nyní již „nakopnutou rebelující čistotou punku“, „odhodil staré dinosauří věci“ a začal se shánět po spřízněných duších – seznámil se v Praze i „s lidmi kolem Psích vojáků“. V hostinci U tří trojek tak sedával i s „jedním z největších kamarádů“ Vítem Krůtou, synem Václava Krůty ze souboru Chorea Bohemica, pozdějším zahradníkem Miloše Formana, nebo s Jánem Mlynárikem mladším, kteří jej zasvětili do tajů užívání konopí. Podařilo se mu odmaturovat, přestože odmítl vstoupit do Socialistického svazu mládeže, a mohl se tak těšit na kariéru podnikového rýsovače, raději však prý pořádal s přáteli „zakázané diskotéky“ a nakupoval desky na černých burzách. Vracel se také do Polska, kde na něj učinily hluboký dojem dosud patrné následky druhé světové války. Než do vypálených ulic Varšavy se však raději vypravil třeba na „hipísácký sraz do Čenstochové“, kde na „hranici snu a reality“ procházel dlouhou třídou od nádraží až k bazilice Panny Marie. Přestože byly čtyři hodiny ráno, kolem ve svitu svíček polehávali svobodomyslní mladí lidé a z kostela „se ozývaly zpěvy“. Během dne „probíhala jedna bohoslužba za druhou“ a na Otakara silně zapůsobil jak „vlasatý kněz“, tak jeho publikum.  

Přes spáleniště, přes krvavé řeky 

Aby se vyhnul vojenské službě, „dvouleté komunistické vojně, což byla pro dvacetiletého kluka strašně dlouhá doba“, rozhodl se využít jednu z osvědčených metod, předávaných v jeho okruhu: stát se simulantem. S pomocí přátel dospěl k závěru, že nejlepší volbou bude žaludeční neuróza, „záležitost ani fyzická, ani psychiatrická“, kterou by měl zvládnout nacvičit a zahrát bez větších problémů. Otakar si diagnózu pečlivě nastudoval, dostavil se k odvodu a nastoupil k vojenskému útvaru v Uherském Hradišti jako štábní písař. Zanedlouho se ale vedení dozvědělo o sestřenici jeho babičky, která emigrovala do Spojených států amerických a jejíž manžel působil v Rádiu Svobodná Evropa, takže byl „sesazen na pomocníka pancéřovníka v obrněném transportéru“. Krátce poté začal uskutečňovat svůj plán: během cvičení odkládal pušku, vtíral si do očí sůl, plakal a své počínání zdůvodňoval strachem z toho, „že by mohl zastřelit srnečku“. Po každém jídle dávil a rychle ztrácel na váze, zároveň si však službu v armádě pochvaloval a neustále zdůrazňoval, jak důležitá je pro něj blížící se vojenská přísaha. Po „velmi důvěryhodném momentu“, kdy se mu podařilo omdlít hlady, byl však poslán nejprve na vyšetření k posádkovému lékaři, který jeho záměr zřejmě odhalil, zachoval se však solidárně, a poté byl poslán do nemocnice v Brně. Na cestu tam se zásobil knihami z vojenské knihovny, kde ke svému překvapení našel „všechny zakázané básníky“, mimo jiné i Ivana Wernische, a „všechny si je nakradl“. Deset dní v nemocnici tak pročetl a prokouřil, pokud mu tedy zrovna neaplikovali nitrožilní výživu. V souladu s nacvičenou diagnózou však „musel vykazovat netečnost“ a také nespavost, takže se probouzel už po několika hodinách a „šoural se po chodbě nemocnice“. „Jednoho krásného dne“ si ho zavolal jakýsi plukovník a oznámil mu „velmi smutnou zprávu“: v případě vojína Schmidta se nástup k vojenské službě o rok odkládá. Otakar, který prý prožíval „jeden z momentů, kdy v životě létal“ (protože věděl, že odklad je jen formalita), „soudruhu plukovníkovi“ ještě chvíli odporoval a dožadoval se vojenské přísahy, pak se ale pokorně vrátil ke své jednotce, aby mohl být uvolněn ze služby. V Uherském Hradišti se však dozvěděl, že aby mohl být propuštěn, musí obdržet poštou civilní oblečení. Posádkový lékař, který „dobře věděl, o co jde“, ho poslal, ať zatím uklízí v kuchyni. Tam vyhladovělý Otakar mohl konečně odhodit zábrany a s náramnou chutí pojídat z kbelíků „pomyje dvanáctera chutí“, tedy směs švestkových knedlíků, roštěné a svíčkové, „do které snad ponořil hlavu, jako by se vrátil z gulagu“. Když oblečení konečně dorazilo, oznámili mu na velitelství, že „kdyby byla válka, nemá se ukazovat ani deset kilometrů od polní kuchyně“, a pak už jen „vlezl do vlaku, potkal holku, a když se usmála, měl pocit, že jednu válku právě přežil“. Jeho nadšení však poněkud ochladlo, když se cestou domů zastavil v Praze u Víta Krůty a zjistil, že kamarád se mezitím rozhodl emigrovat.  

Zvláštní zážitek ze Západu 

Otakarovi se po půl roce podařilo uniknout i ze Škodovky, přestože vedení podniku podmiňovalo jeho uvolnění vstupem do SSM, což opět odmítl. Ke svému překvapení také zjistil, že byla schválena jeho žádost o výjezdní doložku a může se vypravit na výlet do Francie. Zamířil proto do Paříže, aby si prohlédl „vysněný Západ se vším tím zbožím“. V prostředí, „kde se všechno smí“, se ho ale zmocňovaly rozpaky a prožíval „nevysvětlitelné zklamání“. „Povolený punk“ se mu najednou zdál být „neopodstatněným nesmyslem“, což se snoubilo s rozčarováním z toho, že mládež na Západě sice stejně jako on vzdoruje establishmentu, avšak zleva. A protože se domluvil jen anglicky, našel spřízněnou duši až v mladém stopaři z Irska, s nímž si prý byl „keltsky podobný“. Společně „táhli krosny a desky“, cestovali po Francii, opili se v Monte Carlu a probudili se na scéně místního divadla. Otakar sice zpočátku uvažoval o tom, že by ve Francii zůstal, až za hranicemi ale pochopil, „že je tak bytostně provázaný s Čechami, že by toho nebyl schopen“. Na zpáteční cestě se zastavil v pařížské redakci Svědectví,4 kde obstaral desky, časopisy a knihy, „hlavně pro otce Vaculíky a Škvorecké“, které se rozhodl propašovat domů. Ještě na nádraží u vlaku do Prahy mu „emigranti cpali balíky“ pro příbuzné v Československu, do vlaku bez úhony pronikl jen díky opilci, s nímž sdílel kupé. Ten totiž celníky zaměstnal natolik, že se ho rozhodli odvést. Igelitovou tašku s materiály, k níž se Otakar nehlásil, ale zapomněli v kupé, takže ji mohl ukrýt, provézt a její obsah „hrdinně rozdat“.  

Četly se texty protestní  

„Od začátku jsem měl představu, že se musím doklopýtat do nějakého uměleckého života a vzdorovat tak totalitě,“ uvádí Otakar. Dodává však, že jeho angažmá v plzeňském Divadle J. K. Tyla skončilo katastrofou, podařilo se mu totiž špatně nainstalovat kulisy, které se „jako v grotesce“ zřítily na jednoho z činovníků divadla. Aby se vyhnul obvinění z příživnictví, našel si místo v plzeňské vodárně na zarostlém kopci na periferii, kde už pracovala řada režimu nepohodlných osob, mimo jiné i Václav Česák z kapely Myš, s jejímiž členy Otakar udržoval přátelské vztahy. Vodárenští strojníci při ranních, odpoledních nebo i čtyřiadvacetihodinových směnách většinou četli, diskutovali, pěstovali konopí nebo opisovali samizdatové materiály, které dále šířili, a podnik tak sloužil jako „svého druhu epicentrum“ mladých opozičníků. V okolí se proto často vyskytovali „divní chlápci v civilu“ a ve vodárně byli stálými hosty i přiznaní příslušníci Státní bezpečnosti, kteří Otakara a jeho kolegy vyslýchali hned na místě, ovšem bez valných výsledků. Přesto byli o dění v podniku do jisté míry informováni, což prý svádělo k úvahám, kdo z kolegů asi podlehl tlaku a začal s nimi spolupracovat. Tajné policisty však paradoxně vůbec neznepokojovalo, že k povinnostem strojníka patří i dávkování chloru, a pro osazenstvo vodárny by tak „bylo dost jednoduché otrávit celou Plzeň“. Otakar zažíval noční návštěvy policie a domovní prohlídky i v podnájmu v Thámově ulici, kam se přestěhoval a kde se scházeli jeho umělecky a antiautoritářsky naladění přátelé, kteří se „politickým textům spíše vyhýbali“. Ale i v tomto případě si policisté vystačili s výslechy a soustavným obtěžováním, a to i poté, co Otakar při jedné z domovních prohlídek představil policistům figurínu Krista v posteli jako „svého kamaráda“. I zde žili účastníci setkání s pocitem, „že mezi nimi někdo musí být, že je jen tak sledují“, a pokud byl někdo z nich předvolán k výslechu, dostavili se demonstrativně v co největším počtu. Tři z Otakarových přátel se však nakonec ve vězení ocitli, a to za rozbití skříňky s propagandistickými materiály, shození praporu vyvěšeného u příležitosti jakéhosi svátku a za příživnictví; několik plzeňských volnomyšlenkářů také raději emigrovalo.  

Šampíčko, jahůdky, pusinky 

Otakar začal dojíždět do přípravného ročníku Konzervatoře Jaroslava Ježka, po roce se do Prahy přestěhoval a začal studovat pantomimu, tanec a herectví. Žil v podnájmech, živil se jako domovník a pozvolna pronikal do pražských uměleckých kruhů. Spřátelil se s Danielem Konečným, známým též jako Nekonečný, s nímž po škole nastoupil do divadla Borise Hybnera, z něhož však oba museli zanedlouho odejít. Později získali poloviční úvazek v Divadle F. X. Šaldy, a následující dva roky tak Otakar dojížděl do „strašně depresivního, rozbitého Liberce“, spolu také založili Fantastické a plynové divadlo BAR. V Praze Otakar pronikl i do okruhu Pražské pětky a navázal spolupráci s divadlem Sklep a divadelní skupinou Mimosa,5 kde s pány Dejdarem, Vorlem, Burdou, Marhoulem a dalšími provozoval „punkové divadlo“. S Danielem Nekonečným vystupoval se souborem Laura a její tygři a jako tanečník spolupracoval i s Pražským výběrem, takže po „vyprodaných divadlech“ si mohl vyzkoušet i to, jaké to je ocitnout se ve vyprodaných koncertních sálech, nakonec se však rozhodl věnovat se plně divadlu. Díky Tomáši Hanákovi získal zaměstnání v Ústřední půjčovně filmů, kde nad rybárnou v budově naproti Melantrichu na Václavském náměstí zadával výtvarníkům zakázky na plakáty a psal popisky. A prostřednictvím Arnošta Goldflama se seznámil i s Hanou Zagorovou, která sháněla spolupracovníky pro novou desku s Karlem Vágnerem. Po několika návštěvách u Zagorové, při nichž se oddával především konzumaci šampaňského s jahodami, ji přivedl do Sklepa. „Určitý druh ironie, kdy nic nebylo svaté, všemu se dalo tak trochu vysmát, ze všeho si dělat legraci“ – to byl jeden z principů divadla Sklep – umožňoval vznik takovýchto „zvláštních gulášů“, tedy setkání, kam „mohl přijít každý, Holubová i Zagorová“. Právě po jednom z představení také později Zagorové kdosi „podstrčil k podpisu prohlášení Několik vět“. Sklep „podle Davida Vávry“ fungoval jako jakýsi „komunistický underground“, tedy tolerované uskupení revoltující zlaté mládeže, nad čímž se Otakar dodnes podivuje. Nikdy se totiž nedozvěděl, že by nad divadlem někdo držel ochrannou ruku. A Státní bezpečnost prý zřejmě měla své lidi na produkčních pozicích Pražské pětky a v jejím širším společenství, ne však mezi samotnými divadelníky. Členové souboru a jeho širšího okruhu tak „cítili, že jsou proti režimu“ podobně jako Otakar, ale zřejmě „zažívali odpor spíš přes to divadlo“ a s posvěcením úřadů například ochotně vystupovali v zahraničí. S Arnoštem Goldflamem, Monikou Načevou a Davidem Vávrou tak Otakar jako člen pantomimicko-baletní skupiny pronikl například do Berlínské státní opery. S Beatricí Landovskou, Davidem Vávrou, básníkem Vítem Kremličkou a dalšími ze Sklepa i Mimosy zamířil také do Dánska. Mezi tamějšími divadelníky se ke svému zděšení utvrdil v přesvědčení, že „na Západě jsou všichni marxisté, hrozní levičáci“. Schmidt s Vávrou žasli nad tím, kolik je v Kodani „mladých komunistů a socialistů“, a když se pokoušeli hájit pozici lidí, kteří „tuhle politickou rakovinu prožívali na vlastní kůži“, došlo prý i na hádky s těmito „marxistickými kretény“. S o to větší radostí ale při divadelní dílně „rozjeli cynickou sklepáckou srandu“ a poháněni mottem „vy volové, vy marxističtí blbečci, takhle se dělá humor“ prý „lektory naprosto dehonestovali“, což jejich „zvláštní zážitek“ ze Západu ještě umocnilo. V roce 1988 se Otakar jako náhradník v hlavní roli bílého klauna dostal s představením Černého divadla Jiřího Srnce na čtvrtroční turné po Španělsku, které projel křížem krážem a chodil po městech, a to i v místech, kde působila obávaná ETA.  

Na začátku osmdesátých let jsme si mysleli, že se toho nedožijeme

„My jsme nebyli programově političtí jako třeba Psí vojáci nebo lidé kolem nich. Jen jsme občas mezi ně přišli a řešili na Klamovce nové číslo Revolveru,“ shrnuje Otakar své politické angažmá v Praze. Dodává však, že během pitky se členy souboru kdesi na vsi se „stal prorokem“: v alkoholovém vytržení totiž správně předpověděl, že „do roka a do dne bude Havel prezident“. „Vůbec nevím, jak mě to napadlo, neměl jsem to přečtené, nebyl jsem v Chartě ani mezi zednáři,“ dodává k této skutečnosti, která ho dodnes překvapuje. Sedmnáctého listopadu 1989 šel s průvodem z Albertova, na Národní třídě se ale „nechtěně ocitl na správném konci u Národního divadla“, a obuškům zásahových jednotek proto unikl. Zaplaťpánbůh, že to nebylo jako v Rumunsku nebo na Ukrajině,“ prohlašuje k listopadovým událostem, kdy si i lidé v Praze „zažili tu chvilku, že nevěděli, jestli nepřijedou tanky“. Sám se jako „mladý a perspektivní“ stal mluvčím Občanského fóra v Ústřední půjčovně filmů, odkud vyhodil zkompromitovaného šéfa, „pod kterým dělal dva roky“. K takovému kroku už by se ale dnes neodhodlal, když totiž bývalého šéfa potkal asi týden poté, „vůbec se nezlobil“ a se smíchem mu vykládal o svém novém a lepším zaměstnání. To prý Otakara jen utvrdilo v tom, aby „se držel svého kopyta, dělal divadlo a film“ a nepletl se do politiky.  

Pařby pod Olympem, Oscar a Kristus 

Otakar v nových poměrech pokračoval se své herecké kariéře, mimo jiné v Havlových Mlýnech. Účinkoval doma i v zahraničí a konečně i volně cestoval, a to jak za příbuznými do New Yorku, tak později s Romanem Holým a Petrem Vachlerem do Los Angeles, odkud přenášeli „tak trochu dementní“ předávání Oscarů a kde prý „ve striptýzu v levné umělecké čtvrti“ rozmlouvali s Billy Idolem o českém prezidentovi a dramatikovi. Působil jako moderátor v Rádiu Limonádový Joe, účinkoval v řadě filmů a pracoval v produkční společnosti Vachler Art Company. A přestože soubor vnímal „spíš jako rodinu a nikdy by ho něco takového nenapadlo“, odešel po letech ze Sklepa a s vědomím, že ve svých třiceti letech uzavírá jednu etapu života, začal studovat na katedře scenáristiky a dramaturgie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění, kde pak definitivně „propadl filmu“. Na FAMU totiž „mohl dělat všechno a osahat si řemeslo ze všech stran“ a „každý týden musel něco napsat“, což byl prý „výborný trénink“, během něhož prostřednictvím Bulgakova, Márqueze a dalších dospěl až ke svébytnému fantaskně-realistickému stylu, který naplno uplatnil ve svém filmu Eliška má ráda divočinu. Vzniku filmu předcházela hluboká osobní krize po rozvodu a smrti rodičů, kdy ještě „setrvačností dojížděl bohémský život“, zároveň ho však už „samotou provázela Kristova slova na kříži“. Načas propadl ezoterice a kartářům, prý ovšem seriózním, „ne těm přičmoudlým“, ale nakonec ho „Kristus dohonil“. Opustil „party a kolektiv“, staré známé, Vachlera i divadlo a vydal se hledat „parťáka a přítele“. Našel ho v Janě Studničkové, po otci spřízněné s Andrejem Tarkovským, za okolností, které prý „předpověděly karty“. S ní přes Junga a hlubinnou psychologii dospěl ke katolictví a nechal se pokřtít a biřmovat. Společně také ve spolupráci s Českou televizí, televizí Prima, TV Noe nebo Goya Productions vytvořili řadu hraných dokumentů s náboženskou tematikou „v úplně novém stylu“. 

Do ráje až po smrti  

Na cestách světem po stopách víry je „provázejí drobné zázraky“ a také podpora řady příznivců, například Viktora Orbána. Silný dojem v Otakarovi zanechaly návštěvy Běloruska, „vyvražděného, prosáklého mučednickou krví“, kde se „pravoslavní modlí za návrat cara“. „Běloruská spiritualita“ je natolik intenzivní, že už při spatření bigboardu s Pannou Marií Minskou musel u benzinové pumpy padnout v slzách na kolena, lidé jsou tam „čistí a opravdoví“. I cesty do Ruska ho naplňují nadšením a s místními lidmi včetně církevních hodnostářů má prý jen ty nejlepší zkušenosti. Chválou nešetří ani na soudobou ruskou kinematografii a televizní produkci, chválí zejména debatní pořady státní televize, kde prý není patrný „žádný levicový odér a lidé přemýšlejí křesťansky a pravicově“. Oceňuje také, že na rozdíl od Spojených států se tu netěší podpoře projekty „propagující dekadenci, zvrácenost a nepřirozenosti“, které i jakožto „tolerantní křesťan“ považuje za „morálně nepřijatelné“. Zároveň se však raduje z toho, že „duchovní lidé Západu vzhlíží k nám jako ke starším bratrům, protože jsme si prožili rakovinu marxismu“. O Čechách hovoří jako o „mostu mezi Západem a Východem“ a „v souladu s programem Jana Pavla II.“ sní o opětovném sjednocení křesťanských církví a „Evropě dýchající oběma plícemi“. Jednou ze spojnic prý může být eucharistie, tedy „Kristus přítomný v oběti“, případně zázraky, kterých se prý „od dob Krista“ odehrálo na 400, kdy polovina proběhla v prostředí církve katolické a polovina v pravoslaví. Z nich pak „asi polovina“ je údajně „vědecky prokázána“, jako v případě „hostie, která se proměnila v kus svaloviny“ kdesi v Itálii. „Nemyslím si, že by tenhle náš pobyt měl být koncentrákem ani bezbřehým konzumem. Ráj na zemi ale nevybudujeme, žádná doba nikdy nebyla ideální,“ prohlašuje Otakar na závěr a hovoří o moru a válkách. Protože je však „duší avantgardista, starý sprosťák a pankáč“, snaží se vyhýbat moralizování i politickým řečem.  

1 https://www.youtube.com/watch?v=6stVtRiMdmQ  

2 https://www.youtube.com/watch?v=p6tMRXTlMV4&list=PLVSlPiUUcHnDAesZb1ES7nyb07eVLdMzM&index=7  

3 http://revolverrevue.cz/jan-mlynarik  

4 http://scriptum.cz/cs/periodika/svedectvi  

5 http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Mimosa