Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Januše Schmidová (* 1935)

• narozena 17. srpna 1935 v Bílině

• v březnu 1939 šla ze Sudet pěšky do Prahy

• svědkyně Pražského povstání

• vystudovala psychologii a rétoriku na vysoké škole v Praze

• byla členkou komunistické strany až do roku 1989

• srpen 1968 prožila v Praze

• v listopadu 1989 demonstrovala na Václavském náměstí

• v době natáčení v roce 2023 žila v Praze

Všichni víme, že ptát se svých nejbližších na jejich život a na události z vlastního dětství je důležité. Málokdo z nás to ale dělá. Januše Schmidová má tak jen mlhavé vzpomínky na strastiplnou cestu ze Sudet do protektorátu, kterou jako tříletá absolvovala se svojí babičkou. V živé paměti má osvobození Prahy a československou vlajku, která zavlála v květnových dnech u sousedů, nebo mladičké vyděšené kluky, kteří v srpnu 1968 vpadli do Československa.

Přišly jsme do Prahy krátce před Němci

Januše Schmidová se narodila v srpnu 1935 v Bílině v Sudetech. Když jí byly tři roky, rodiče se odstěhovali do Prahy, a protože hledali práci i byt, nechali malou dceru na nějaký čas raději u babičky. Po mnichovské dohodě připadla Bílina německé Říši a situace se mezi Čechy a Němci začala v pohraničí vyostřovat. Němci rozbíjeli lidem okna, fyzicky je napadali, a tak se babička rozhodla, že pro malou vnučku bude v Praze přece jen bezpečněji. V Obrnicích nedaleko Bíliny už začínala státní hranice. Jet vlakem přišlo babičce příliš nebezpečné, tak se v březnu 1939 na cestu s vnučkou vydala pěšky. Musely překonat sto kilometrů, než se dostaly do Prahy. „Až když jsem byla dospělá, připomněla mi to sestřenice. A já jsem se na to maminky a babičky později nikdy nezeptala, takže si z cesty téměř nic nepamatuji. Jenom to, že mě k našim do Podolí na zádech donesl pražský četník, který měl na hlavě helmu. Dorazily jsme 15. března 1939 nad ránem, to Němci začali obsazovat republiku,“ vzpomíná pamětnice.

Cesta do Prahy byla jen polovina anabáze. Babička se ještě musela dostat zpět domů, ale neměla s sebou žádný doklad o tom, že v Sudetech bydlí. Bylo třeba opatřit jí příslušné papíry, a tak otec musel několikrát do Bartolomějské ulice na gestapo, aby pro ni povolení získal a ona se mohla vrátit domů. Od té doby byla na každou návštěvu prarodičů v Bílině potřeba propustka.

Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 se Prahou šířil strach, lidé si ještě více dávali pozor na to, o čem a s kým mluví. „Kobylisy mám spojené s popravami, byly tehdy na denním pořádku.“ Přesto se lidé snažili získávat informace o skutečném stavu věcí, především ze zahraničního rozhlasu. „Teta bydlela v Zamachách nedaleko Mělníka, na samotě jménem Syslov. Tam bylo jen pět statků a ona měla ještě ten úplně na konci. Poslouchala Hlas Ameriky nebo Londýn a vždycky mi říkala: ‚Januško, o tom nesmíš nikomu říct, jinak nás všechny zastřelí.‘ V mnohém to naší generaci připravilo i na pozdější režim. Také si musel člověk dávat pozor, co kde říká.“

Národní hrdost nám vštěpovali i ve škole

V paměti jí z války utkvěly ještě nálety na Prahu. Poslední dny války strávila malá Januše s rodiči v krytu jejich domu nedaleko hřbitova v Podolí. 5. května 1945 hrál rozhlas sokolské pochody a už se vědělo, že Američané jsou v Plzni. Nikdo nepochyboval, že do večera budou v Praze a osvobodí ji. Nakonec se ale o Prahu bojovalo ještě několik dnů. Vojáci jim přišli do krytu oznámit, že pro jistotu přestříhali ploty ve vilové čtvrti, kdyby byli nuceni utíkat před ustupujícími Němci. „Když jsme z krytu ráno 8. května vyšli, u sousedů visela na domě československá vlajka. Věděla jsem ještě z předválečné doby, jak vypadá, tak jsem začala křičet, že je svoboda,“ vzpomíná na radostné okamžiky paní Schmidová.

První poválečné roky se nesly ve znamení národní hrdosti, kterou jim vštěpovali i učitelé ve škole. Byli jsme malá republika, ale ve světě jsme něco znamenali. Po komunistickém převratu ale bylo všechno jinak. Lidé přišli o své majetky, jako třeba zaměstnavatel tatínka pan Šroubek, který měl vilu v Modřanech. „Šroubkovi svým podnikem žili, ale komunisté jim po roce 1948 sebrali všechno. Vím, že jim pak tatínek dokonce dal nějaké peníze.“ Sloučily se mimo jiné školy, zrušila se gymnázia a Januše Schmidová pokračovala na jedenáctileté všeobecně vzdělávací škole.

Po absolvování střední školy vystudovala psychologii a rétoriku na vysoké škole v Praze a nechala se kamarády a kolegy ze školy přesvědčit ke vstupu do komunistické strany. „Když chtěl tehdy člověk studovat a být ve svém oboru na předních pozicích, nic jiného mu nezbývalo. Zároveň měl větší svobodu říkat věci tak, jak je cítí. Ne všichni, kdo byli ve straně, s režimem souzněli a podporovali ho,“ říká Januše Schmidová.

Proč do nás střílíte?!

V polovině 60. let pracovala v Institutu pro výchovu vedoucích pracovníků v chemickém průmyslu, přednášela například rétoriku a komunikaci. Doba byla mnohem svobodnější než tvrdá 50. léta. Spolu se svým vedoucím psali třeba o tom, jak probíhá výcvik pracovníků ve Spojených státech nebo ve Švýcarsku, to by dříve možné nebylo.

Srpen 1968 učinil ale svobodnějšímu životu přítrž. Januše tenkrát bydlela na Petřinách u jedné známé, protože starší bratr se oženil a nedostatek bytů jej donutil žít i s manželkou u rodičů, kde jim přenechala pokoj. V noci 21. srpna jí zazvonil telefon, volala kolegyně Eva. „Říkala, probuď se, ty tam bydlíš blízko letiště, slyšíš to? Sověti nás obsazují! Nejdřív jsem si říkala, co v noci blbne. Ale pak jsem slyšela hukot, to šlo letadlo jedno za druhým. Ráno jsem se snažila jít do práce, jezdily jen tramvaje, ale u právnické fakulty už byly tanky, tam už seděli vojáci. Teď se s nimi diskutovalo, proč jste přijeli? Někde bylo slyšet střílení. A my jsme říkali, proč do nás střílíte, slyšíte to? A tam jeden vojáček, všichni seděli, ani se nepohnuli, a ten jeden vojáček: ‚Já vám garantuji, já nebudu strielať.‘“

Do práce toho dne nakonec došla, sídlili ve Štěpánské ulici. Všichni byli v nejistotě, snažili se pracovat jako doposud, ale nikdo netušil, co bude dál. V průběhu dne přišel kolega s československou vlajkou potřísněnou krví, byl u toho, když okupanti zastřelili v ulicích mladého chlapce.

Z podniků i z komunistické strany bylo v následujících měsících vyhozeno mnoho lidí. Januše Schmidová přešla v lednu roku 1969 do podniku Kaučuk v Kralupech nad Vltavou, kde pracovala dalších pět let jako podniková psycholožka. Bývala prvním nárazníkem mezi nespokojenými pracovníky a vedením podniku. Za dob normalizace se do čela podniku ale dostali především lidé, kteří byli loajální vůči straně, ne ti, kteří byli opravdu kvalitní vedoucí. Často tak ani nevěděli, jak mohou svoji podnikovou psycholožku využít a svými radami je nezřídka obtěžovala. Nový náměstek, který nastoupil do Kaučuku po prověrkách, neměl žádné adekvátní vzdělání a záhy si s Januší Schmidovou poradil po svém. Provedl reorganizaci a přeřadil ji do jiného oddělení, kde neměla téměř žádné pravomoci.

V té době už byla vdaná za kolegu, který dělal v Kaučuku nákupčího, mluvil třemi jazyky, zasazoval se o práva lidí a do komunistické strany odmítl vstoupit. Vyvdala dvě děti, se kterými má dodnes blízký vztah.

Republika se nerozvíjela a režim nešlo udržet

V polovině 70. let změnila zaměstnání a přešla na pozici podnikové psycholožky k celní správě. Tady byl oproti Kaučuku vedoucí na svém místě, snažil se zavádět pokrokové metody, dělal mezi pracovníky sociologický průzkum. Práce ji naplňovala. Dostala dokonce nabídku pracovat na ministerstvu zahraničního obchodu jako vedoucí výchovy pracovníků. Její manžel ale často cestoval, její otec se narodil ve Švýcarsku a ona tak nedostala prověrku pro státní tajemství a místo nezískala.

V listopadu 1989 pracovala na Institutu zahraničního obchodu, kancelář měla na Václavském náměstí. Demonstrace proti komunistické vládě tak měla z první ruky. „Chodila jsem téměř na všechna shromáždění. Jednou jsem dokonce dostala zásah vodním dělem. V podniku nás většina hned odevzdala rudou knížku,“ vzpomíná na převrat Januše Schmidová. „Bylo mi jasné, že už se ten režim nedá udržet. Hospodářství stagnovalo, republika se nerozvíjela. Václavu Havlovi mám ale trochu za zlé, že v prvních letech nešel za některými věcmi tvrději a že si nenechal poradit od odborníků. Že se spousta věcí rozprodala cizincům a ztratili jsme v lecčems dřívější výsadní postavení,“ hodnotí porevoluční roky.

Ona sama začala po revoluci pořádat kurzy na celní deklaraci, pomáhala kolegyni psycholožce v ordinaci a podnikala. V Mánesu pořádala školení pro vedoucí pracovníky a jednoho se zúčastnil i prezident Václav Havel. „Tvrdil mi, že to není on, že je jeho bratranec.“

V penzi se po smrti manžela angažovala také v různých neziskových organizacích, chodí číst dětem do mateřské školy. V době natáčení v lednu 2023 žila v Praze.