Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Schmíd (* 1938)

• narozen 28. července 1938

• jeho otec byl drogista, pamětník kvůli třídnímu původu nemohl studovat

• v patnácti letech nastoupil do hornického učiliště, odkud zběhl, proběhlo vyšetřování

• v šestnácti letech nastoupil do továrny na výrobu papíru

• v továrně zažil vyšetřování kolegy kvůli vyhrůžkám v souvislosti s událostmi v Maďarsku v roce 1956

• v roce 1957 narukoval na vojnu na radarovou stanici v Radonicích u Prahy

• pro televizní Bakaláře psal náměty, v době rozhovoru psal do časopisu SenSen (Senzační Senior)

František Schmíd tvrdí, že nejlepším lékem na nemoci je úsměv a optimismus. Psaní o tom, co zažil nebo o čem se doslechl, bylo odjakživa jeho koníčkem – přispíval svými náměty třeba do televizní série inscenací na divácká témata Bakaláři, kterou vysílala Československá televize od sedmdesátých do devadesátých let 20. století. Dnes pravidelně přispívá příběhy z mládí či vojny do časopisu SenSen (Senzační Senior). Podobně probíhal také rozhovor pro Paměť národa, který se často točil kolem různých historek.

Hyjé, Bulganine!

„Kolega z továrny jménem Jaroslav třeba takhle jednou přišel do práce a říká: ‚Kluci, já jsem zase udělal malér.‘ Když se zemědělcům vydávalo hnojivo – takzvané prášky – dohlížel na to příslušník SNB z okresu. Jaroslav měl koně, a když měl jít na řadu, prohlásil: ‚Hyjé, Bulganine!‘ Ten pán z okresu říká: ‚Jak tomu koňovi říkáte?‘ On povídá: ‚Bulganin.‘ A on: ‚A víte, že je to představitel Sovětského svazu?‘ A on říká: ‚No, to já nevím, a kůň na to slyší.‘ Věřím tomu, že kdyby Jarda neměl osm dětí, tak by ho asi tenkrát zavřeli.“

Za zběhnutí učňů může Svobodná Evropa

Pamětník pochází z Červené Řečice a je ročník 1938. Na základní škole měl samé jedničky – podle vlastních slov „nezavadil o dvojku“ – ovšem jako syn drogisty nemohl dále studovat. Prý podlehl tehdejší módě – všude tehdy visely náborové plakáty se sloganem „Já jsem horník a kdo je víc!“ – a stal se hornickým učněm. Sice mu slíbili, že nastoupí jako údržbář, jenže brzy se ukázalo, že ho čeká fárání. Taková vyhlídka se však pamětníkovi, kterému bylo teprve patnáct let, vůbec nelíbila a rozhodl se z učiliště spolu se šesti spolužáky zběhnout. Neuvědomili si ovšem, že něco takového se v padesátých letech chápalo v podstatě jako zločin. Když se vrátili domů, nastaly problémy – nikde je nechtěli přijmout, tahali je po pracovních úřadech, a došlo dokonce i na vyšetřování na SNB. „Přede mnou tam vyslýchali děvče, které z pytlíčku vybíralo výplaty, byl to normální výslech. Nechali pootevřené dveře, takže jsem všechno viděl a slyšel. To děvče plakalo, křičeli na ni z jedné strany, z druhé strany, zezadu, říkal jsem si: Tak to teda hezky dopadne. Ale ke cti těch vyslýchajících se stalo něco, co jsem ani nečekal, protože ke mně se chovali vcelku slušně. Řekli, že jestliže uvedeme, kdo to spunktoval, protože nás uteklo asi šest, tak se nikomu nic nestane, nebudou žádné důsledky, protože tenkrát – dneska je to směšné – říkali, že to zřejmě zorganizovala Svobodná Evropa.“

V šestnácti letech pamětník nastoupil do trojsměnného provozu v továrně na výrobu papíru jako obsluha papírenského stroje. Jeho spolupracovníci byli mnohem starší, udření muži, kteří po práci na vlastním políčku museli ještě na šichtu v továrně. „Doma zorali brambory, dojeli pro krmení, na chvíli si lehli a šli utahaní na směnu.“ On sám měl pro ně pochopení a často místo nich hlídal stroje. Netvrdí, že se mu práce líbila, zatímco kamarádi vyráželi na zábavu, on musel na kole na noční, ale na druhou stranu byl rád, že si něco vydělá. Křivdu za to, že nemůže studovat, prý nikdy necítil.

Co říkáš, soudruhu, událostem v Maďarsku?

Mezi lidmi v továrně byli jak komunisté, tak lidé, kteří se báli vstupu do JZD. Už zmiňovaný kolega Jaroslav, který měl tehdy osm dětí (celkově to „dotáhl“ až na deset potomků), patřil k těm, kteří nadšení z budování komunismu nesdíleli; na rozdíl od kolegy Vojtěcha. Oba muži se často škádlili, nutno říct, že vlastně v dobrém. V roce 1956 došlo v Maďarsku k povstání proti stalinistické diktatuře. Když se informace o protestech dostaly i k dělníkům v papírně – dobová propaganda samozřejmě hovořila o kontrarevoluci – byla to pro oba voda na mlýn. Jaroslav si často Vojtěcha před ostatními dobíral: „Tak co, těšíš se, jak vás budeme věšet jako v Maďarsku?“ Černý humor jim však dlouho nevydržel. Pamětník jednou přišel do práce a vrátný mu povídá, že má jít do kanceláře k mistrům, protože na něj čekají tajní. Napřed si myslel, že je to žert, ale skutečně – v místnosti se tísnilo pět mužů v civilu a jeden esenbák v uniformě. Hned na něj vypálili, zda slyšel, jak Jaroslav říká Vojtěchovi, že ho budou věšet. „‚No ne, to jsem neslyšel‘ – ačkoliv jsem to slyšel dennodenně. A také jsem jim řekl: ‚Podívejte se, já jsem proti těm chlapům mladej, co oni mají mezi sebou, to já nevím, protože ta mašina řve a tohle jsem neslyšel.‘ A ten esenbák z naší vsi na mě najednou vyjel: ‚A co ty, Franto, říkáš těm maďarským událostem?‘ Já povídám: ‚Pane vrchní, kdybyste se mě zeptal, kde je muzika nebo kde hrajou fotbal, tak vám to povím, ale tady to se mě ani nějak nedotýká.‘ A ten vyšetřující říká: ‚To sem nepatří.‘ Propustili mě s tím, že jsem zkrátka nikoho neslyšel.“ Jaroslavův příběh nakonec zametli pod koberec; dost možná mu stejně jako později v případě s koněm Bulganinem pomohl také počet jeho potomků.

Na vojnu pamětník narukoval v roce 1957 na radarovou stanici v Radonicích u Prahy. Napřed prošel výcvikem v Líních u Plzně, kde se setkal s tvrdou šikanou, ovšem zbytek vojny proběhl docela příjemně; pamětník tvrdí, že byl protkán zážitky jako z Černých baronů nebo Tankového praporu. O dalším životě nehovoří, zmiňuje jen, jak je pyšný na své děti, které obě vystudovaly vysokou školu.