Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Schmaus-Shoonerová (* 1938  †︎ 2018)

• narodila se 12. března 1938 v Praze

• jejím pradědečkem byl vynálezce František Křižík

• v roce 1939 koupil její otec od židovského podnikatele továrnu v Plzni

• válku prožila s matkou a sestrou v Bechyni

• v květnu 1945 byla v Bechyni svědkem špatného zacházení s ruskými zajatci

• v Plzni prožívala osvobození Američany

• v roce 1948 komunisté zestátnili otcův podnik a zabavili rodinný majetek

• rodiče nechtěl nikdo zaměstnat, Helenu vyhodili ze školy

• dostudovala keramickou průmyslovku v Karlových Varech

• vystudovala pražskou UMPRUM, navrhovala šperky v Jablonexu

• v roce 1964 její sestra Jana emigrovala do USA

• od roku 1964 pracovala na volné noze jako šperkařka

• v roce 1970 se v Praze provdala za Kanaďana Haughese Shoonera

• v roce 1971 se odstěhovala do Kanady

• do vlasti se definitivně vrátila v roce 1995

• v roce 2018 umřela v Bechyni

Výtvarnice Helena Schmaus–Shoonerová se narodila 12. března 1938 v Praze-Podolí jako starší ze dvou dcer v rodině Gustava a Miroslavy Schmausových. Jejím pradědečkem byl významný český vynálezce František Křižík.

1939: továrna od židovského podnikatele

„Tatínek byl ředitelem u Křižíkových elektropodniků, ale protože v této akciové společnosti nemohl jako člen rodiny dělat kariéru, spolu se svým kolegou Čížkem koupil v Plzni továrnu od pana Taussiga,“ vypráví Helena Schmaus–Shoonerová o době, kdy do Československa vtrhli nacisté a v nově vzniklém Protektorátu Čechy a Morava zahájili takzvanou germanizaci hospodářství.

Nejzranitelnějšími obyvateli byli Židé a plzeňský továrník Theodor Taussig mezi ně patřil. Vlastnil rafinerii na smrkovou smolu a továrnu na sodu a tuky. V červnu 1939 se na něj začal vztahovat výnos říšského protektora týkající se všech českých Židů. Zakazoval jim nakládat s jejich majetkem bez povolení. Fakticky to znamenalo jejich existenční likvidaci. „Pan Taussig stihl továrnu prodat na poslední chvíli mému otci a jeho společníkovi Čížkovi. Byli přátelé a táta mu radil, aby sebral rodinu a emigroval. Pan Taussig se ale považoval za říšského Němce a byl přesvědčen, že se mu nemůže nic stát.“ Krutě se však mýlil. V dubnu 1944 spolu se svou ženou zahynul v osvětimské plynové komoře. Z celé rodiny se zachránil jen jeho zeť.

Vzpomínka na pradědečka Františka Křižíka

Jakmile koupii továrnu, ke které náležela také vila, se Schmausovi přestěhovali do Plzně. V té době se narodila Helenina sestra Jana (zvaná Nena). Protože v Plzni nebylo bezpečno, uchýlila se Miroslava Schmausová s dětmi do Bechyně k babičce. Mezi Heleniny nejranější vzpomínky patří cesty s koňmi na zámek Stádlec vzdálený devět kilometrů od Bechyně. Patřil jejímu prastrýci Křižíkovi, synovi Františka Křižíka.

„Dokud pradědeček žil, musely se tradičně na Stádleci dělat Vánoce. Pamatuji, že tam na zámku byla vždycky strašná zima, a jednou naše chůva našla dokonce ráno v umyvadle zmrzlou vodu. Když pradědeček zemřel, moje maminka řekla: ,Dost, Vánoce budou u nás.‘ Strýček Křižík se syny pak jezdil na Vánoce do Plzně, kde jsme měli ústřední topení a bylo tam teplo,“ vypráví Helena Schmaus-Shoonerová.

Na svého slavného pradědečka si vzpomíná jen nepatrně. Jedna emocemi nabitá situace jí ale utkvěla. „Byla u nás kamarádka. Mně byly asi tři roky, jí pět. Utíkala za pradědečkem, který seděl támhle v křesle, a žalovala mu, že jsem na ni byla ošklivá. On na mě zahartusil, že mi naseká, a já mu řekla, že se nebojím a že mu uteču,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice. Bylo to krátce před pradědečkovou smrtí. Zemřel v lednu 1941.

Válka jako by v Bechyni nebyla

Válku v Bechyni prožila malá Helena s maminkou, sestrou a babičkou v relativním poklidu, přestože mívaly strach o tatínka, který musel kvůli továrně zůstávat přes týden v Plzni. „Tady v Bechyni jakoby snad ani válka nebyla. Ale pamatuji, že v době, kdy se bombardovaly Drážďany, byl zrovna Boží hod a venku svítilo sluníčko. Strýček Křižík se syny a mým tatínkem se dívali dalekohledem na letadla, která se šikovala na nebi. Najednou se ozvala strašlivá rána. Naši se lekli a my se sestrou jsme se utíkaly schovat do kozího chlívku k našim dvěma kozám. Děti, které bruslily na rybníku, běžely na těch bruslích pryč a lidé z kostela taky. Mysleli jsme, že bombardují Bechyň. Až později jsme se dověděli, že letci ,jen‘ shazovali prázdné flašky od benzinu za Bechyň.“

1945: ruští zajatci byli chudáci

Na konci války ubytovali v bechyňské vile dva sovětské důstojníky. „Byli docela v pohodě, ale jinak jsem se ruských vojáků šíleně bála. Jednou jsme šli na procházku a jeden voják naší chůvě Vlastě rusky říkal: ,Krásná blondýnka, vezmu si tě do Moskvy...‘ Vlasta nás bafla za ruce a utíkaly jsme pryč.“

Heleně bylo sedm let, chodila už do druhé třídy obecné školy a vzpomíná, že některých Rusů jí bylo naopak velmi líto. „Byli to ruští zajatci, kteří byli přes válku pozavíráni v koncentrácích a po válce je Sověti hnali zpátky do Ruska. Naše škola byla zavřená, protože tam přespávali tihle chudáci. Přes den tam ale posedávali po chodnících. Vídala jsem, jak nad nimi jezdil na koni jejich nadřízený, měl na sobě takový plášť a bičem je zaháněl dovnitř do školy jako nějakou zvěř. Byl to hrozný pohled. Naši se o nás báli, nechodila jsem do školy, učila jsem se doma.“

Američtí přátelé nás nabádali k emigraci

Ještě v květnu 1945 se maminka s dcerami vrátila do Plzně, která patřila do americké osvobozenecké zóny. Zde se Gustav Schmaus spřátelil s několika Američany a toto přátelství pokračovalo ještě po válce. Navštěvovali se. Například v roce 1947, když Gustav Schmaus reprezentoval československý Rotary klub v Dallasu, nebo když manželé Hamiltonovi dvakrát přijeli na Vánoce ke Schmausům do Plzně. Když se tedy nad Československem před rokem 1948 opět stahovala mračna, rozhodně by neměli problém emigrovat. To se však nestalo.

„Před únorem 1948 varovali tatínka, že jsou všude Rusové a že bude převrat, a říkali, aby nás sbalil a utíkal odtud pryč. Jenomže tatínek tady měl maminku a ta by bývala neodešla. Tak jsme zůstali doma. Ale to se nedá nic dělat. Bylo to tak, jak to asi mělo být. Možná že emigrace by taky nebyla nejlepší,“ hájí pamětnice otcovo rozhodnutí.

Komunisté nás připravili o existenci

Únor 1948, kdy komunistická strana převzala vládu v zemi, osud Schmausových drasticky změnil. Dobře situovaná rodina se náhle ocitla v pozici občanů druhé kategorie. Mohli jen bezmocně přihlížet, jak komunisté jejich život cupují na kusy.

Továrnu Schmaus&Čížek zestátnili mezi prvními, neboť měla nad 50 zaměstnanců a Gustav Schmaus se ocitl v podobné situaci jako před lety židovský továrník Theodor Taussig, který čelil bezpráví ze strany nacistů.

Rodině nezbylo než se přestěhovat do Prahy, kde se ubytovali ve vile, jež původně patřila otcově společníkovi, inženýru Čížkovi. „Prodal svou vilu nějakému zbohatlému instalatérovi a podmínkou bylo, že nás ubytuje. Tehdy se začaly počítat metry čtvereční na osobu a nikdo už nemohl mít velký byt. Bydlení v té hogo fogo vile s mramory ale bylo velmi nepraktické. Měli jsme pokoj hned u prosklené vstupní haly, a abychom měli soukromí, museli jsme tam dát závěs. Tatínek měl pokoj přes halu, kde měli majitelé kuchyň. Navíc tam byl šíleně drahý nájem,“ vypráví pamětnice o krušné době, která se stávala bezvýchodnou. Tatínek nedostal dva roky žádnou práci a maminka, která byla do té doby v domácnosti, se začala učit šít. Nikdo je však nechtěl zaměstnat, protože byli „kapitalisté“.

Milionářská daň byla absurdní

V této situaci měl navíc Gustav Schmaus zaplatit milionářskou daň. „V roce 1948 mu komunisti sebrali majetek, ale chtěli, aby v roce 1949 zaplatil milionářskou daň za rok 1948. Nebylo to možné, protože když nám všechno sebrali, nebylo ji ani z čeho zaplatit. Tatínek řekl, že z něj můžou dostat peníze jedině tehdy, když ho prodají do otroctví.“

Helena vzpomíná na následnou návštěvu exekutorů. „Lepili nám cedulky na nábytek a na všechno, a my jsme se sestrou schovávaly, co se dalo. Třeba sošku Pražského jezulátka jsme strčily do almary, aby nám ji nesebrali. Maminka plakala. Muselo to pro ni být hrozné. Ale my děti jsme to braly jinak. Pořád se něco dělo a všechny naše spřátelené rodiny na tom byly stejně,“ říká Helena Schmaus–Shoonerová a přidává k dobru historku o tom, jak nemohla do Pionýra, protože byla „kapitalistka“.

„Já jsem o to nestála, ale z principu mě zajímalo, proč já nemůžu, když skoro celá třída v Pionýru je. Byla jsem docela provokatérka.“

Komunistický marasmus nejvíce odnášely manželky

I když si maminka našla práci v účtárně, po nějaké době ji z kádrových důvodů vyhodili. Jako žena bývalého kapitalisty směla pracovat jen v dělnických profesích. Nakonec si našla práci řidičky sanitky v OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví) v Praze 1 a vozila lékaře k pacientům.

Gustav Schmaus, muž mnoha talentů, kromě toho, že za války podnikal, měl ještě jedno želízko v ohni, které mohlo jeho existenci zachránit. Byl totiž také vynikajícím hudebníkem. V jeho padesáti letech ho na základě konkurzu přijali do pražského symfonického orchestru FOK. „To tátu zachránilo. Rodina Schmausů byla vždycky muzikální, táta za první republiky studoval violoncello ve Vídni, v dospělosti si dodělával mistrovské zkoušky. Kamarádka Emma Srncová mi jednou říkala: ,Ti naši tátové z toho marasmu vyvázli ještě dobře, protože si muzicírovali a mohli aspoň dělat, co je baví. Mnohem víc to odnášely naše mámy, které se do té doby staraly o domácnost a neměly k čemu se obrátit. Musely vzít, co bylo,‘“ říká pamětnice.

Puberta v teplákách strčených do kecek

Na začátku padesátých let nastoupila Helena do keramické školy v Bechyni, kde bydlela v babiččině vile se strýcem Křižíkem. Dnes již s úsměvem vzpomíná na situace, kdy bojovala o každou korunu. „Neměli jsme peníze, a tak jsem mohla do Prahy za našima jezdit jen jednou za měsíc. Jediné, co jsem měla luxusní, byla skotská sukně a tu jsem musela nechat v Praze, abych tam něco měla. Tady jsme chodili v teplácích, které jsme si strkali do kecek, aby to vypadalo jako šponky. Takže všem strašně smrděly nohy.

Když byla zima, musela jsem si nahoru do pokoje nosit topení, abych si zatopila. Ale to víte, byla jsem líná, a když jsem našla elektrický ,bobík‘, zatopila jsem si s ním. Jenže pak přišel účet na 360 korun, což v té době bylo strašně peněz. Bylo to po měnové reformě. To mi tedy spadla čelist, že z toho bude průšvih. Zjistila jsem ale, že půda je plná flašek a za flašku se platila koruna. Řekla jsem to strýčkovi Křižíkovi a on pronesl: ,Dítě, to je dobrý nápad!‘ Nosila jsem ty flašky v košíku dolů a strýček seděl na stoličce a hadicí je omýval. Navozili jsme je pak do výkupu a bylo jich tolik, že jsme zaplatili účet a ještě jsme si koupili uherák. Strýček byl můj vychovatel – vždycky jsem od něj dostala takovou tu lepší stránku věci,“ vypráví pamětnice.

Holka od Schmausů ať jde do fabriky

Po dvou letech musela bechyňskou keramickou školu opustit. „Vyhodili mě kvůli rodičům. Že holka od Schmausů nebude chodit do školy, ať jde do fabriky. Pomohl mi ale ředitel školy Miloslav Petrů, který se znal s ředitelem Beránkem v karlovarské škole, a ten mě přijal do keramické průmyslovky v Karlových Varech. Bydlela jsem tam na intru a s prodřenýma ušima jsem to tam doklepala až do maturity,“ říká pamětnice.

Emigraci sestry jsem využila ve svůj prospěch

V roce 1958 nastoupila na UMPRUM, do ateliéru kovu, tam se jí však nelíbilo. Už tehdy ráda a dobře malovala zvířata, což se nakonec odrazilo v její pozdější umělecké práci, když už žila v Kanadě. Ale nepředbíhejme. Ještě na škole dostala příležitost pracovat jako návrhářka bižuterie v Jablonexu, kde pak zůstala i po absolutoriu v pracovním poměru dva roky. Toužila však po větší volnosti a po práci na volné noze.

Tehdy nebylo jednoduché se z pracovního poměru vyvázat a živit se uměleckou činností ve svobodném povolání. Paradoxně využila ve svůj prospěch událost, která pro ni dle tehdejších režimních „pravidel hry“ rozhodně nebyla příznivá. V roce 1964 totiž její sestra Jana utekla na Západ...

„Zavolala jsem na generální ředitelství železnobrodsého sklářství kádrovákovi a požádala ho o schůzku. Kádrovák zajásal, že s ním někdo chce sám od sebe mluvit, sedla jsem na autobus a jela jsem do Brodu. Řekla jsem mu: ,Soudruhu, stala se mi strašná věc. Sestra utekla do Ameriky. Je to hrozný, ale já vím, že nemůžu dál pracovat v mé pozici, když mám tak blízkou příbuznou v Americe. Nedá se svítit, ale chtěla bych tě, soudruhu, poprosit, abys mi udělal výhodu a propustil mě na vlastní žádost. On pravil, že to by se snad nějak udělat dalo. Poděkovala jsem mu za jeho vstřícnost a v duchu zajásala, protože jsem byla konečně volná.“

1968: Paříž, Praha, Vídeň

Helena si pak objednávala starožitné korále z Jablonce a své šperky pak prodávala přes Dílo, které schvalovalo jejich umělecké kvality. Byla to tehdy jediná možnost, jak své výrobky prodat, neboť umění patřilo do sféry svobody a tu musel mít režim pod kontrolou. Helena přiznává, že kdyby nevymyslela způsob, jak komisi v Díle obejít, asi by se neuživila. Byla úspěšná. Vystavovala bižuterii, podílela se na výstavě Expo, v roce 1968 vycestovala do Francie, kde od Diora dostala nabídku ke spolupráci. Sovětskou invazi v srpnu 1968 prožila se svými přáteli v Praze v Korunní ulici č. 6, kde měla pronajatý byt. Malovali protisovětské plakáty, které pak demonstranti vyvěšovali v ulicích. Následně s kamarádkou vycestovala do Vídně, kde spolu s českými přáteli, mimo jiné například s Janem Werichem a jeho ženou, pobyla několik týdnů. Možnost emigrace ale navzdory maminčině podpoře nevyužila.

Česko-kanadské občanství mi dalo nebývalou svobodu

V té době už se znala se svým budoucím manželem. Byl jím o šestnáct let starší Kanaďan, paleograf, člen dominikánského historického ústavu v Římě, specialista na 11. a 12. století. V roce 1969 přijel bádat a studovat manuskripty do pražské univerzitní a také kapitulní knihovny. Helena mu měla sehnat ubytování. Ještě týž rok o Vánocích navštívil Haughes Shooner Československo znovu, tentokrát již soukromě. Vzali se v roce 1970 v Praze a v roce 1971 se Helena přestěhovala do Kanady. Brzy poté se jí narodila dcera a Helena spolu s ní každoročně jakožto Čechokanaďanka navštěvovala svou vlast vždy zhruba na půl roku. Pokračovala zde v tvorbě šperků, které šly dobře na odbyt. Když jí v roce 1979 zemřel tatínek, který maminku přežil o pět let, přestala Československo navštěvovat.

V Kanadě objevila eskymácké a indiánské umění, příběhy a legendy, které ji fascinovaly natolik, že je začala promítat do své tvorby. Příběhy plné zvířat a lidských postav malovala na keramickou plastiku, kterou používala jako podklad.

Do Čech se definitivně vrátila v roce 1995, pět let po smrti manžela. V době natáčení tvořila v ateliéru v rodinné bechyňské vile.