Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Schindler (* 1935  †︎ 2019)

• narozen 8. srpna 1935 ve Starých Lublicích (německy Alt Lublitz)

• je německé národnosti

• bratři Franz, Erich a Josef ve Wehrmachtu

• bratr Franz zůstal v NDR

• bratři Josef a Erich zůstali v SRN

• zažil osvobození Starých Lublic

• matka znásilněna sovětskými vojáky

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• po válce se museli několikrát nuceně stěhovat

• v roce 2016 žil v obci Nové Lublice

• zemřel 11. srpna 2018

Viktor Schindler je rodákem ze Starých Lublic (německy Alt Lublitz) stojících dnes nedaleko vodní nádrže Kružberk. Stejně jako naprostá většina místních, byli i členové jeho rodiny německé národnosti. Do jejich života těžce zasáhla druhá světová válka a doba krátce po ní. Do Wehrmachtu museli tři pamětníkovi starší bratři. Všichni přežili, ale jen šťastnou shodou náhod neskončili v některém ze zajateckých táborů na území Sovětského svazu. Domů se už ale nevrátili a zůstali v různých okupačních zónách Německa. Dvojčata Franz a Erich pak byla dlouho rozdělena železnou oponou, protože Erich žil v demokratické SRN, zatímco Franz skončil v komunistické NDR. Početná rodina sice kvůli matčinu onemocnění nemusela po válce do odsunu, ale několikrát se nuceně stěhovala a nakonec ji v roce 1948 ze dne na den poslali na zemědělské práce na Táborsko, kde žila ve stísněných podmínkách a do rodného kraje se mohla vrátit až o čtyři roky později.

Bratři museli do války

Viktor Schindler se narodil 8. srpna 1935 ve Starých Lublicích jako šesté z devíti dětí rodičům Franzi a Vilhemině Schindlerovým. A to ještě dva sourozenci zemřeli krátce po porodu a další v prvním roce života. Rodiče vlastnili v obci šestihektarové pole a otec, aby uživil početnou rodinu, navíc pracoval jako zedník a lesní dělník.

Velkou část dětství prožil Viktor Schindler v období druhé světové války, kdy Staré Lublice společně s pohraničními oblastmi Čech a Moravy patřily do Sudetské župy přičleněné k nacistickému Německu. Do Wehrmachtu tak někdy kolem roku 1944 museli postupně narukovat bratři Erich, Franz a Josef. Na frontu měl jít i otec, ale rázná matka si prý jela stěžovat na velitelství v Opavě, že už má na vojně tři syny a že by se neměl kdo starat o hospodářství. Zemědělství bylo kvůli zásobování armády jedním z prioritních odvětví nacistického Německa, a tak mohl otec nakonec zůstat doma.

Všichni tři bratři válku přežili. Franze při ústupu ze Sovětského svazu zasáhla střepina granátu a nemohl chodit. Před transportem do Sovětského svazu ho zachránil jeden z jeho přátel, který ho posadil do vlaku mířícího na Západ. Po válce doputoval přes zajatecký tábor do sovětské okupační zóny Německa, ze které později vznikla NDR. Erich a Josef skončili v zajateckém táboře v západní okupační části Německa, kde později vznikla SRN. Erich se následně usadil v Lippstadtu a Josef ve Straubingu. Rodinu tak na dlouhá léta rozdělila železná opona. Dvojčata Erich a Franz se mohla pravidelně navštěvovat až po pádu komunismu, a zatímco Franz jezdil za rodinou do Čech, Erich a Josef mohli přijet pouze na zvláštní povolení. Ani rodina z Čech za nimi dlouho nemohla a povolení dostala až po politickém uvolnění v roce 1965.

Z válečného období Viktor Schindler vzpomíná na sovětské zajatce pracující na sousedním hospodářství a také na pád dvou letadel. První Messerschmitt Bf 109G – 6 spadl v nedalekých Nových Lublicích (německy Neu Lublitz) 7. srpna 1944 po leteckém souboji s americkými stíhači nad Fulnekem. Pilot stačil z poškozeného letadla vyskočit padákem a lehce zraněný zůstal viset na telefonním sloupu. To si tehdy devítiletý Viktor nemohl nechat ujít. „Lidé ho chtěli zabít, protože nevěděli, kdo to je. Křičel na ně, že je Němec, a poté ho z drátů sundali,“ vzpomíná.

Další německý letoun spadl nedaleko Starých Lublic někdy v dubnu 1945. Posádka prý přežila, ale pilot zemřel a byl pohřben na místním hřbitově. Viktor Schindler vzpomíná, že důstojníci po pohřbu obědvali u nich doma, protože hospodářství se nacházelo hned vedle hřbitova.

Na sklonku války Starými Lublicemi projížděla vojenská vozidla s ustupujícími německými vojáky. Kluci ale tehdy nezůstali jen u okukování. „Přijelo sem asi patnáct vozů. U kostela vojáci zůstali stát a odpočívali. Dva kluci vylezli na vůz a ukradli pušku. Byl jsem u toho, ale opodál. Letělo letadlo a oni po něm z té pušky vystřelili. Pilot něco zpozoroval, otočil se a přesně na místo, odkud stříleli, shodil bombu. Nikoho nezabil, kluci už byli pryč,“ vzpomíná Viktor Schindler na událost, která se stala pod rouškou tmy, a tak zůstala bez následků.

Bez domova

Z obav z násilností se těsně před příchodem sovětských vojáků rodina schovala. „S krávami a společně s dalšími lidmi jsme se týden ukrývali v lese.“ 5. května 1945 přijeli do Starých Lublic první sovětští vojáci a jeden z nich narazil na jejich úkryt. „Naráz Rus se třemi koňmi. Potom druhý den jich přišlo asi deset a chtěli po šestnáctiletém bratrovi, aby jim ukázal cestu. Vzali ho a šli směrem na Kerhartice. Jen jeden z nich byl střízlivý a ten v lese u houštiny bratrovi ukázal, že má zmizet, že ho ostatní chtějí zastřelit. Nebýt toho Rusa, tak je po něm,“ vypráví pamětník, jak jeho bratr Rudolf málem přišel o život, a dodává, že důvodem mohla být vojenská fotografie dalšího bratra v uniformě Wehrmachtu, kterou měl Rudolf u sebe v kapse. V obci následně došlo k několika znásilněním a jednou z obětí se bohužel stala i maminka pamětníka. „Neřekla mi to, dozvěděl jsem se to až mnohem později,“ dodává.

V březnu 1946 začal ve Starých Lublicích odsun Němců. Do transportů zařadili i rodinu Viktora Schindlera, ale kvůli matčině nemoci se jejich nástup odkládal. V listopadu 1946 odjel ze Starých Lublic poslední transport a vesnice se vylidnila. Schindlerovi ale asi s třemi dalšími německými rodinami zůstali.

Do vesnice poté začali postupně přicházet noví osadníci. Jeden z nich si vybral jejich hospodářství, a tak se početná rodina musela poprvé stěhovat ze svého domu. Zanedlouho další nový osadník zabral i jejich nový domov a celá rodina se musela 2. prosince 1947 vystěhovat podruhé. Pak přišlo další nucené stěhování, tentokrát do nedaleké bývalé německé obce Nové Těchanovice (německy Neu Zechsdorf), kde otec pracoval v břidlicovém dole. Až tam Viktor Schindler nastoupil po třech letech znovu do školy. Neuměl však česky a ve škole nikomu nerozuměl, a tak jeho školní docházka po čtrnácti dnech skončila a své vzdělávání tím ukončil se čtyřmi ročníky německé obecné školy. V Nových Těchanovicích ale rodina stejně zůstala jen tři týdny, protože v létě roku 1948 úřady rozhodly v rámci přesídlení zbylých Němců o jejich vystěhování na zemědělské práce na Táborsko. „Dva dny bez jídla a pití jsme jeli do Tábora ve vagonu na převážení dobytka.“

Nejprve početnou rodinu ubytovali v obci poblíž Soběslavi, kde pracovala na místním státním statku. K dispozici její členové dostali jen jednu místnost. Po několika měsících je přeřadili do obce Choustník, kde znovu pracovali na státním statku, a nakonec opět na státní statek v okolí Táborska, do Nové Vsi u Chýnova.

Jedna z pamětníkových sester, Elisabeth, na Táborsko kvůli těhotenství nemusela. Jejímu českému manželovi Milanu Kučovi se nakonec podařilo zařídit návrat rodiny do rodného kraje a poté se nastěhovali do Nových Lublic, stojících hned vedle Starých Lublic.

Manželce v dětství málem mina utrhla nohu

Viktor Schindler po návratu nějaký čas pracoval na stavbě Kružberské přehrady, pak v traktorové stanici (STS) v Moravici a od roku 1954 až do penze v Jednotném zemědělském družstvu v Nových Lublicích.

V roce 1955 se oženil s Marií Lašovou. Její rodina do Nových Lublic reemigrovala z Jugoslávie v roce 1946. Předtím žili v obci Mali Rastovec ve Viroviticko-podrávské župě ve Slavonii, kde se také Marie Lašová narodila. Její rodiče tam odešli v roce 1936 z obce Skalité, ležící v severovýchodní části Slovenska u hranic s Polskem, a koupili tam chalupu a polnosti. Během krátké doby se jim podařilo vytvořit poměrně prosperující hospodářství.

Mali Rastovec měl tehdy kolem dvou set obyvatel a žilo v něm několik národností – Chorvati, Srbové, Češi a Slováci. Během druhé světové války se v Jugoslávii velmi rychle střídaly režimy, které se přiklonily buď na stranu Osy, nebo Spojenců. V roce 1941 došlo k převratu a vláda nastolila kurz podporující Spojence. V dubnu téhož roku následoval vpád německé armády. Po obsazení Jugoslávie vznikl Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska) v čele s Antem Pavelićem a ultranacionálním hnutím Ustaša. Toto hnutí usilovalo o národnostně jednotný stát a mělo na svědomí mnoho zvěrstev na civilním obyvatelstvu, zejména na Srbech a Židech.

Ustašovci ale neovládali celý stát, zejména odlehlé horské a zalesněné oblasti byly v rukou povstalců. V celé Jugoslávii se zvedla vlna protifašistického odporu. Mezi četnými povstaleckými frakcemi byli nejsilnější komunističtí partyzáni pod vedením Josipa Broze Tita. V národnostně pestrých obcích Slavonie se často stávalo, že v jedné ulici bydlelo několik partyzánských a ustašovských rodin. Ani Mali Rastovac prý nebyl výjimkou. Lidé se tak stali svědky mnoha násilností a vražd a všechny rodiny žily v neustálém strachu. I v Malém Rastovaci došlo k několika vraždám.

Koncem roku 1942 vstoupil do partyzánských jednotek bratr pamětníkovy manželky Stefan, jenž celou válku bojoval v XIV. vojvodinské brigádě, kde se nacházelo velké množství Slováků, a v březnu 1943 další, teprve šestnáctiletý bratr Vincent, kterého zařadili do VI. slavonského sboru a jehož vzpomínky jsou také uloženy ve sbírce Paměti národa. Vincent sice během bojů utrpěl zranění střepinou granátu, ale oba bratři se po osvobození vrátili domů. Někdy v tomto období Marie Lašová (pozdější manželka Viktora Schindlera) málem přišla o život. „Všechno tam bylo zaminované. Se sestrou jsme pásly krávy. Jedna kravička utekla přes lesík a já jsem běžela za ní. Když jsem k ní doběhla, tak zrovna šprtla o minu a mně to vzalo nohu,“ vzpomíná Marie Schindlerová, které střepina miny utrhla kus nohy. Dodnes na ní má obrovskou jizvu a v noze jí zůstalo několik střepin. Doktoři jí však nohu naštěstí zachránili. „Vzali mě do partyzánského lazaretu vybudovaného během průchodu fronty ve škole. Samozřejmě během operace nepoužili žádnou narkózu,“ dodává Marie Schindlerová, které se pak zranění velmi dlouho hojilo a ještě několik měsíců po příjezdu do Československa jí noha silně hnisala.

Manželé Schindlerovi stále žijí v Nových Lublicích, kde také bydlí několik sourozenců Viktora Schindlera a v sousedství také bratr Marie Schindlerové Vincent Laš, který se v partyzánských jednotkách účastnil osvobozujících bojů v Jugoslávii.