Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Schimmer (* 1939)

• narozen 26. září 1939 v Praze Růženě Schimmerové, za svobodna Vedralové, a Janu Schimmerovi

• dramatické válečné dětství prožil v Podmoráni, části obce Úholičky

• když spojenci bombardovali holešovickou elektrárnu, střela rozbila okno v dědečkově hospodě a střepy mu pořezaly hlavu

• ve Velkých Přílepech zažil příjezd Rudé armády, jeden seržant byl ubytován u nich doma

• roku 1956 se vyučil v hotelu Continental, následně pracoval ve Vídeňské kavárně v Plzni

• dne 12. dubna roku 1961 se oženil s Annou Kratochvílovou, později se jim narodil syn Miroslav

• od roku 1962 studoval Lidovou konzervatoř v závodním klubu ET Doudlevce

• založil kapelu Omega a v roce 1965 ji oficiálně převzal jako kapelník

• dne 13. června 1969 emigroval s přítelkyní Veronikou Bajgerovou a s členy kapely Omega do Jugoslávie, poté bydlel v Rakousku a nakonec v Německu

• do Československa se vrátil v lednu 1990

• v roce 1997 se oženil s třetí manželkou Janou Majerovou

• v době natáčení (2023) žil již jako vdovec v Horní Plané

Život Lubomíra Schimmera nemá o dramata nouzi. Z chlapce, rodilého Pražáka, který zažil letecké souboje přímo nad rodným domem, se stal číšník v luxusním plzeňském hotelu Continental. Kvůli oslepnutí na jedno oko se však své milované profese musel vzdát. Vystřídala ji ale jiná, a to, když si jako pacient doma brnkal na klavír. Založil kapelu Omega, se kterou vyprodával sály doma i v zahraničí. V roce 1969 se kvůli politické situaci ve své domovině, ale i kvůli splnění svého snu rozhodl emigrovat. Za hranicemi se konečně nadechl svobody a začal žít svůj příběh plný muziky a úspěchů. V karavanu se toulal cizími zeměmi a naplno užíval života, vymaněný z okovů železné opony.

Tatínek do práce dojížděl třicet kilometrů – na kole

Lubomír Schimmer se narodil 26. září 1939 v Praze. Jeho tatínek Jan Schimmer pocházel z Rakovníka. Dědeček z tatínkovy strany byl v Rakovníku berním úředníkem. Po jeho smrti kolem roku 1918 zůstala jeho žena Růžena, rozená Doležalová, sama na výchovu šesti chlapců. Maminka Růžena Schimmerová, za svobodna Vedralová, pocházela z Prahy. Měla jednu sestru Věru. Dědeček Ferdinand Vedral pocházel z Kostelce nad Černými lesy. Pracoval jako hospodský. „Děda začínal v Praze někde po hospodách jako výčepní a číšník. Za první světové války byl odvedený, ale nešel na frontu, protože dělal ve vojenské kantýně jako obsluha a u výčepu.“ Tato kantýna se nacházela na Střeleckém ostrově u nemocnice, kde byl tehdy vojenský lazaret. Babička Františka Vedralová, rozená Bonaventurová[1], se starala o domácnost a své dvě dcery. Dědeček vlastnil od roku 1926 hospodu v Holešovicích, ve které čepoval pivo.

Maminka Růžena vystudovala obchodní školu, načež se věnovala kancelářské práci. Tatínek Jan vystudoval vysokou školu Strojního a elektrotechnického inženýrství v Praze, kde byl až do začátku druhé světové války asistentem u profesora Josefa Kounovského[2]. Ten byl Lubomíru Schimmerovi za kmotra, a proto převzal i jeho jméno Josef. Dne 17. listopadu 1939 došlo z nařízení říšského protektora Konstantina von Neuratha k uzavření vysokých škol. Jan Schimmer byl tak jako učitel přeložen do Strojní a elektrotechnické školy na Chodském náměstí v Plzni. Protože se za války mohlo jet vlakem jen sedmdesát kilometrů, vystupoval vždy v Berouně a zbytek, tedy celých třicet kilometrů, dojel na kole.

Cvičení v lese i na všesokolském sletu

V té době rodina bydlela za Prahou v Podmoráni, což byla část obce Úholičky. Rodiče byli vášniví členové Sokola. „A tak jsme jednou za týden chodili cvičit do Úholiček do sokolovny, kde měli veškeré nářadí.“ Lubomír spolu s bratrem Janem a dalšími kamarády ze vsi cvičili v červnu roku 1948 na XI. všesokolském sletu v Praze. Dodnes jako vzpomínku na něj uchovává knížku podepsanou Marií Provazníkovou[3], náčelnicí Sokola.

Dramatické válečné dětství

Lubomír prožil jako malý chlapec v Úholičkách válku. Nálety, kulometná střelba, bombové útoky, to bylo jeho válečné dětství. Bydleli kousek od tratě, která vedla z Prahy na sever. „V Kralupech byla chemička, kterou spojenci bombardovali, a protože to bylo v roce 1944 a na jaře měli ještě nějaká letadla, tak se tam odehrávaly letecké souboje. Ta letadla nám létala nad barákem, střílela po sobě, kulky létaly na všecky strany, strašlivý rachot.“ Když spojenci bombardovali holešovickou elektrárnu, dědečkovi, který měl hospodu v Holešovicích u přístavu, rozsekla střepina z bomby jeho novou elektrickou pípu. A dokonce sám Lubomír jako malý chlapec utrpěl, jak sám říká, válečné zranění. Když si u kuchyňského stolu v hospodě maloval, ozvala se strašná rána. „Okno se mi vysypalo do hlavy, měl jsem pořezanou hlavu. Udělala se taková divná tma. Babička se lekla, upadla přes konev a zlomila si žebra.“

Převozník Němce ošacoval a pustil ho zpátky po Vltavě

Po válce nacházeli v okolí metr a půl dlouhé kulometné pásy s náboji, s nimiž si hráli. Převozník z přístavu převážel zájemce do Řeže. Tam pak začal Lubomír docházet do Skautu. „Převozník vjel vždycky doprostřed řeky Vltavy, vytáhl toho plujícího Němce, jak je tam házeli, šacoval ho, zul mu boty a hodil ho zpátky, ať jede do Říše.“ Praha byla na konci války posledním velkým městem, které stále ještě zůstávalo v rukou německé branné moci. Rudá armáda byla daleko, Američané stáli u Plzně a o svobodu bojovali v Praze povstalci. Až teprve po bezpodmínečné kapitulaci německé armády dorazila sovětská vojska do hlavního města. Celé dvě tankové brigády se měly zúčastnit boje o Prahu. Do Prahy ale dojely v době, kdy zde žádné větší jednotky Němců už nebyly. Hlavní bitvy osvobození svedli totiž sami Pražané.[4]

Když ku Praze dorazila Rudá armáda, šla se na ni celá rodina podívat. Vydali se asi pět kilometrů od domova do Velkých Přílep. „Byla to nekonečná kolona aut a všelijakých vozidel. Mysleli jsme si, že nám ti vojáci budou házet žvýkačky a čokolády, jako je v Plzni házeli Američani… Protože to jsme věděli, někdo nám to vyprávěl. Oni nám ale nic neházeli, tak jsme šli zase domů,“ vzpomíná Lubomír Schimmer. Přímo u nich doma tak bydlel jeden seržant, který prý byl velice hodný a vzdělaný. Jakmile se doslechl, že Lubomírova maminka fotografuje, nechal si od ní vyfotografovat celý regiment. Za fotografie pak dostali dva demižony oleje na vaření a čtvery hodinky.

Místo školy na houby

Když vojáci Rudé armády odjeli, začal Lubomír chodit do první třídy do Únětic. Školní rok začínal mší v kostele a ve škole se učilo i náboženství. Ve škole v Úněticích hrávali divadelní hry v kterých předzpívával a hrál. Pátou třídu už vychodil v Úholičkách, kde vznikla učebna přímo na zámku. V roce 1946 se mamince narodila dcera Růžena. O rok později vypukla ve vsi epidemie obrny, načež se školy až do 1. listopadu zavřely. Maminka poslala oba své syny vlakem k švagrové babičky Vedralové na Českomoravskou vysočinu, což byla pro osmiletého a třináctiletého chlapce zkouška odvahy. Chodili tu na houby, zatímco bratranci museli chodit do školy. Tatínkovy dlouhé cesty na kole si vybíraly svou daň, začalo ho zlobit srdce.

Rodina v soukolí komunistického režimu

Rodiče z nových poměrů, které nastoupily spolu s únorovým převratem v roce 1948, nadšeni nebyli. Po svých rozhovorech o politice syna varovali, aby nikde nic neříkal. Naproti jejich bytu v Plzni, kde od roku 1950 bydleli, bydlel příslušník StB. Nikdy o tom s rodiči nemluvil, ale má dojem, že po roce 1946 do komunistické strany vstoupili a o tři roky později vystoupili.“ Tatínkovo srdce vzhledem fyzické zátěži sláblo. Když v roce 1951 zemřel, místo ve škole po něm dlouho zůstalo prázdné. Bratr Lubomíra Schimmera byl komunistickému režimu velmi nakloněn. „Vždycky byl zapálený komunista a jeho žena taky. Jenže já jsem byl vždycky zásadně proti, takže jsme se o politice nikdy nebavili.“

Plzeň a pivo za pětatřicet korun

Lubomír Schimmer začal studovat měšťanskou školu na Petákově náměstí. V Plzni také zažil události měnové reformy v roce 1953. „Škodováci vyšli ze Škodovky, že je okradli o celé výplaty, když peníze víceméně ztratily hodnotu. My jsme měli doma asi šest tisíc, tak jsme dostali těch dvanáct set. Jenomže kdo měl víc, tak se to měnilo jedna ku padesáti. Máma mi dala padesát korun a já jsem šel do hospody. Dal jsem si tam malé černé pivo, které stálo obyčejně sedmdesát haléřů, ale po té reformě pětatřicet korun!“ Po předčasném úmrtí tatínka se jeho žena nechala zaměstnat jako pokladní v oděvním obchodě.

Obsluhoval jsem Jana Wericha a sháněl párky

Lubomír Schimmer se v roce 1954 vydal na dva roky do učení do význačného plzeňského hotelu Continental. Učil se číšníkem se zaměřením na účetnictví. „Řekl jsem si, že děda byl hospodským, tak že to taky zkusím. I když běžná hospoda a hotel Continental, to bylo nebe a dudy...“ V té době byl hotel Continental kromě Puppu v Karlových Varech jedinou první cenovou skupinou v celých západních Čechách. „Všechno v nejlepším pořádku a luxusu, tak jak to tam tenkrát pan Emanuel Ledecký nechal. Alpakové příbory, alpakové nádobí, s výjimkou svateb, na které byly stříbrné příbory. Na každé sklenici a na každém tácku bylo napsáno Emanuel Ledecký, hotel Continental,“ vzpomíná Lubomír Schimmer. V hotelu se obsluhovalo dle francouzského servisu, což znamená, že se vše servírovalo na talíř přímo před hostem. Každý den docházel do práce už na šestou hodinu ranní a vracel se kolem páté večer, v případě svateb ještě později. Odpracoval průměrně na sedmdesát hodin týdně, za což dostával dvacet korun měsíčně. „Takže mi to vycházelo na sedm haléřů za hodinu. To jsem si vydělával… Takhle nás soudruzi brali u huby.“

Lubomír Schimmer v hotelu Continental potkal i významné osobnosti. „Byl tam asi dvakrát pan Jan Werich a večer tam občas chodívali herci z plzeňského divadla.“ Jezdily tam také delegace ze Sovětského svazu nebo východního Německa. Vznikaly tam i humorné situace, kdy přijel starosta města Karl-Marx-Stadt, dostal luxusní rozmanité menu a objednal si párky. Lubomír Schimmer v prvním roce učení nejprve několik měsíců roznášel polévky, poté už nápoje. To už dostával i spropitné. „Když mi nějaký host do ruky vtiskl korunu, byl jsem šťastný, že mám tolik peněz...“ V druhém roce učení již pracoval samostatně. Vydělával čtyřicet korun měsíčně, tedy čtrnáct haléřů na hodinu. To už servíroval jídlo dle francouzského servisu. Při někdy i více než sedmdesáti hodinách týdně na place neměl téměř žádný volný čas.

Vážné problémy se zrakem

Po úspěšném vyučení v roce 1956 začal pracovat ve Vídeňské kavárně[5] v Plzni. Jednoho dne však zjistil, že na jedno oko špatně vidí. Příčinou bylo odchlípení sítnice. Následovala operace a půlroční domácí léčba. „Bylo to strašné utrpení. Později se to utrhlo úplně, takže už jsem na to oko neviděl vůbec.“ Operace a léčba se opakovala, ale když se vrátil do práce, přestal na oko vidět docela. To bylo také důvodem, proč nenastoupil na základní vojenskou službu. Asi týden předtím, než se mu to stalo, dostal elektrickou ránu od kasy. Zcela prvotní příčina ale podle něj pochází nejspíše z doby, kdy mu byly dva roky. Bratr si hrál s elektrickým izolátorem, kterým ho nechtěně praštil do oka. Pracovat nadále na place, kde se navíc kouřilo, nebylo už pro Lubomíra Schimmera možné.

Procházky po Šumavě a svatba na svatého Gagarina

Lubomír Schimmer pak pracoval v papírně, kde se také seznámil se svou první manželkou Annou Kratochvílovou. S gastronomií skončil v hotelu Slavie v Železné Rudě, kde pracoval o zimní sezóně. Ještě před zahájením sezóny se na Šumavě rád vydával na túry. Vydělával už docela slušné peníze. Po konci sezóny se přestěhovali k Lubomírově mamince do bytu v Plzni. Dne 12. dubna roku 1961 měli svatbu. „Bylo to na svatého Gagarina. Ten den totiž vylétl do luftu. My jsme v jedenáct hodin vyšli z radnice a slyšeli jsme v tlampačích ty oslavné ódy.“ Svatební hostinu měli kde jinde než v hotelu Continental. Vrchní mu tehdy řekl: „Tak, Lubošku, pořádně se najez, protože je to tvoje poslední pořádné jídlo v životě!“  Po svatbě začal pracovat jako vazač u elektrojeřábu ve Starém železe v Plzni. Po třech měsících se mu však přihodil těžký úraz elektrickým proudem. S otřesem mozku a popáleninami jej odvezli do nemocnice. Poté pracoval na stejném místě, ale ve vrátnici. Potom pracoval v ústavu geodézie, kdy jezdil po západních Čechách a měřil vydatnost studní a pramenů.

Kapela Omega a šlágry 60. let

V zaměstnání při ústavu geodézie měl čas i na múzické umění. „Vzal jsem si nějaký nástroj a tak jsem si tam na něj hrál. Kolega byl klarinetista, a tak jsme si spolu hráli dechovky,“ říká. Jeho další pracovní štací se stal vyhlášený plzeňský bufet Fénix, ve kterém asi dva roky točil pivo. Přestože se jednalo o náročnou práci, čas na muziku si našel. A kde se vlastně vzala jeho záliba v hudbě? Už když byl v domácím léčení, brnkal si na klavír. Chodili za ním kamarádi a společně hráli československé hity 60. let. V roce 1962 začal navštěvovat Lidovou konzervatoř v závodním klubu ET Doudlevce v Tylově ulici, na které vyučoval hudební skladatel a profesor Josef Bartovský[6]. Dirigování je učil operní a muzikálový dirigent Petr Broch. Lubomír Schimmer v roce 1964 obdržel vysvědčení, které jej opravňovalo být v porotě soutěží a učit na hudební škole okresního formátu. Obdržel rovněž kapelnickou licenci. „A začal jsem hrát s kapelou. To byli kluci s kytarami, čundráci. Hráli jsme trampské písničky.“ Sám ale chtěl hrát komerční hudbu a big beat, a tak sestavil novou kapelu s názvem Omega a v roce 1965 ji oficiálně převzal jako kapelník. „Standa Lašťovka hrál na sólovou kytaru, Honza Šedivec na doprovodnou kytaru, Jirka Karl na baskytaru a Václav Vydra na buben. Na saxofony hráli bratři Čermákovi z Doubravky.“ Udělali přehrávku, že smějí hrát za peníze, a začali hrát pod škodováckým závodním klubem v Besedě.

Byli jsme druzí za Helenkou Vondráčkovou

„Neprovokovali jsme. Píseň Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša, jsme hráli opravdu jenom asi rok, pak už ne,“ říká se smíchem Lubomír Schimmer. Hráli hlavně lidové písně a orchestrální skladby. Lubomír hrál na harmoniku a zpíval, k tomu ještě psával aranžmá a noty. Hráli všechny věci od Bohuslava Ondráčka z Divadla Alfa, hudebního producenta, skladatele a zakladatele tria Golden Kids. Byli jedinou kapelou, která hrála jeho kritickou píseň Anonym kat nazpívanou Václavem Neckářem z roku 1966, za což si od Bohuslava Ondráčka vysloužili láhev vína. Po druhé přehrávce už hrávali i na reprezentačních plesech v Měšťanské besedě. S Lubomírem zpívala i jeho manželka. „Už jsme byli ohromně populární. V roce 1964 jsme suverénně vyhráli krajské předkolo celostátní soutěže Hledáme nové talenty v hotelu Continental. Pak jsme jeli do Prahy na finále do Lucerny, kde jsme s velkým úspěchem skončili na druhém místě za tehdy sedmnáctiletou Helenkou Vondráčkovou.“ V roce 1967 vyhráli znovu, tentokrát byli druzí za Jitkou Zelenkovou. „Když jsem tam pak našel zapomenutý scénář k soutěži, bylo tam určeno, že vyhraje Zelenková… Ale mně to nevadilo.“ Manželství se ale nedařilo. Manželka Anna, která v roce 1965 porodila už jako svobodná matka jejich syna Miroslava, se vydala vlastní cestou. Nadále však spolu jezdili na různá estrádní vystoupení.

Lekli jsme se, že nás ti Rusové postřílejí

Lubomír Schimmer po dvouleté práci ve Fénixu přešel do Slavie, kde pracoval jako skladník. Tam se také v roce 1966 seznámil se svou druhou ženou Veronikou Bajgerovou z východního Slovenska, která s ním pak zpívala v kapele. V roce 1968 začal pracovat v Prioru v oddělení hudebních nástrojů. „Ta kvanta nástrojů, která přicházela, se lifrovala do podzemních chodeb. Ale stalo se, že 21. srpna přišli Rusové. No, my jsme se všichni strašně lekli, že kdyby přišli na to, co to v těch sklepích je, tak nám to vyrabují a ještě nás postřílejí. Tak jsme asi tři dny nechodili do práce. Já si pamatuju, že jsem vyšel ráno jedenadvacátého z baráku a koukám, všude plno lidí, rozruch a divná auta, tak jsem nešel vůbec dovnitř, šel jsem na náměstí.“ Všudypřítomný chaos, vojáci a lidé, kteří jim hrozili a nadávali – takový byl obrázek, který uviděl. V Prioru pak drželi noční hlídky. Po třech nedělích od slavnostního otevření jej pro nadbytek pracovníků přeřadili do oddělení elektra, kde dělal skladníka, což prý pro něj bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat. S kapelou Omega nadále hráli v klubu Dominik, i když si záhy po okupaci dali načas pauzu. V té době už ale uzrál čas na to splnit si velký sen – podívat se někam dál než na Moravu.

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy pro něj byla velká rána. „Byl to hrozný pocit bezmoci,“ říká. Dlouhých dvacet let v něm klíčila myšlenka vydat se do světa. Když došlo k okupaci, nebylo už proč váhat. Napadlo jej, že by mohli s kapelou odjet někam hrát. V časopise Mladý svět narazil na inzerát mladíka z Jugoslávie, který si chtěl dopisovat. Když se zkontaktovali, nabídl jim, že mají rybářské družstvo, velkou restauraci a že shánějí kapelu na letní sezónu. „Podmínky byly takové, že jsme všichni museli mít pozvání, ve kterém se zavazuje, že nám bude dávat jídlo a nocleh. Každého takhle pozval. Kluci šli na policii a tam si vyzvedli ty papírky k občance, které platily měsíc, a na základě toho mohli jet do Jugoslávie.“ Lubomír Schimmer už měl od jednoho známého pro sebe i přítelkyni vystavený pas. Odjeli 13. června 1969 vlakem na nádraží v Zadaru. „Cesta to byla dlouhá, úmorná, ale my jsme byli rádi, že jsme venku. Nafoukli jsme si matrace a ráno jsme si šli hned líznout moře, jestli je slané,“ vypráví s úsměvem. Na loďce se pak doplavili na ostrov Ugljan, na němž se nacházela restaurace, ve které měli hrát. K československým šlágrům přidali ještě ty chorvatské. „A to bylo haló, když jsme začali hrát…“ Zažívali ohromný úspěch. Lidé jim posílali pití, dívky je obletovaly, moře měli na dosah, byli mladí a šťastní… Co víc si mohli přát.

Zmařená Amerika, Prátr a jaguár

Když jim 15. září končila smlouva, někteří členové kapely se vraceli domů a přijížděli ti zbylí. Na pozvání tam přijela i Lubomírova maminka. To už měli agenta, který je poslal hrát do Slovinska do restaurace poblíž Mariboru. Jednoho zimního dne však za nimi přišla recepční s tím, že se zjistilo, že zde hrají načerno, že nikdo z nich nemá potřebné dokumenty. „Protože ten papírek v občance platil jenom měsíc a pak se mohl zahodit. A s českou občankou co tam, to pro ně nebyl žádný dokument…“ Jen Lubomír Schimmer s přítelkyní Veronikou měli pasy. Vymysleli tak krkolomnou cestu, kterou se všichni různými cestami dostali do Rakouska do utečeneckého tábora. S Veronikou se pak dostali na práci do vinohradu jednoho podnikatele a také vystupovali na různých diskotékách. Situace však pro ně byla bezútěšná, a tak se rozhodli, že se pokusí emigrovat do Ameriky. „Na americkém konzulátu nám ale řekli, že takových přičmoudlých už tam mají dost. Moje žena totiž byla Cikánka.“ Kluci z kapely tak emigrovali do Ameriky, zatímco oni zůstali v Rakousku. Veronika se uchytila jako zpěvačka a tanečnice v kabaretu v Prátru, zatímco on prodával v tamějším muzeu za kasou lístky. Vydělali tolik, že si mohli koupit Fiata 600. Veronika pak zpívala v kabaretu Moulin Rouge ve Vídni. Potom dostali díky svému agentovi azylový pas, se kterým mohli odcestovat do Německa. První angažmá tam měli v nočním lokále ve Stuttgartu. I tady okamžitě zažívali úspěch. Hned je oslovil druhý agent z Mnichova, který jim zajišťoval vystoupení po celém Německu. „A vydělávali jsme skvělé peníze, asi dvojnásobek průměrného platu.“ Koupili si sedmimetrový obytný přívěs a jaguára, kterým ten přívěs tahali. „Já jsem odešel proto, abychom se někam podívali.“ A tak v roce 1972 jeli na svou první cestu do jižního Španělska. Následovala cesta do Sardinie, na Korsiku, do Portugalska a do dalších destinací. V roce 1979 se usadili v domku v Rakousku, který přeměnili na penzion. Lubomír Schimmer začal v roce 1983 vyučovat v hudební škole v Bischofshofenu na klávesy, harmoniku, klavír a zobcovou flétnu. Za vydělané peníze si  mohli najmout pěkný byt v Salzburgu. Lubomír zde pokračoval ve výuce hry na varhany. Začal pak vystupovat spolu s jedním zavedeným hudebníkem ze Salzburgu.

Soudruhu, tvůj bratr je na Západě

Když Lubomír Schimmer emigroval, jeho bratrovi, který byl zapálený komunista, to velice uškodilo v kariéře. Byl v té době ředitelem školy v Domažlicích a aspiroval na místo vedoucího školského odboru. Když měl toto místo získat, řekli mu: „Hele, soudruhu, víš, tvůj bratr je na Západě. To nejde, abys dělal vedoucího školského odboru.“ Nikdy to však svému bratru nevyčítal, nikdy se o tom nebavili. „To mně nikdo vstup do strany nenabízel. Já jsem byl takový průšvihář, že to nikoho ani nenapadlo. Já jsem nebyl ani v Pionýru,“ říká Lubomír Schimmer.

Sametová revoluce

Když byl Lubomír Schimmer v emigraci, schraňoval u sebe exilovou literaturu. Dostávala se k němu z nakladatelství v Curychu nebo z nakladatelství Škvoreckých ’68 Publishers v Torontu. „Knihu Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala jsem četl asi jako první,“ říká s úsměvem. Díky poslechu rádia Svobodná Evropa věděl, že v Československu probíhá tuhá normalizace. „Perzekuce, teror a hlavní úloha strany… Slyšel jsem, že někdo umřel nebo někdo utekl. Ale abych řekl pravdu, ono mě to ani moc nezajímalo, my jsme měli svých starostí dost. Ne, že bychom se měli špatně, ale my jsme měli jinačí zážitky.“ Atmosféru osudového roku 1989 nasával z novin. „To jsem zrovna v Istanbulu šel okolo stánku a viděl jsem fotky z novin, jak to tam mydlí těmi pendreky. Co tam bylo napsáno, tomu jsem nerozuměl. Jenom jsem usoudil, že to asi prasklo.“ Na Tři krále roku 1990 odjel do Plzně. Jeho první kroky vedly do hotelu Continental, kde se ubytoval. „A teď jsem koukal na to, jak je to tam zubožené… Já jsem zaplakal. Pokecané ubrusy, hliníkové příbory, …“ Vydal se navštívit své příbuzné a kamarády, které neviděl přes dvacet let. Jeho maminka už ale nežila, zemřela v roce 1988.

Poklidný podzim života v domku u Lipenské přehrady

Lubomír Schimmer si v Perneku u Horní Plané u Lipenské přehrady pořídil dům. Bydlení na samotě u lesa se však jeho manželce Veronice nelíbilo. „Byla to městská holka, nebavilo ji to, a tak ode mě utekla.“ Postupem času se mu podařilo dům opravit a přetvořit na penzion, stále také dojížděl dávat hodiny hudby do Rakouska. V roce 1992 se k němu nastěhovala Jana Majerová, se kterou se oženil v roce 1997. Když šel do penze, dostal hned tři: „Jednu z Rakouska, jednu z Německa a jednu z Čech. Ta z Čech je největší,“ říká ironicky. Také se svou třetí manželkou každý rok jezdil poznávat cizí země. Lubomír Schimmer v současné době žije v pečovatelském domě v Horní Plané a sem tam si zajede do svého domku u Lipna. Stále má však kolem sebe přátele a jezdí za ním na návštěvu i jeho neteř Iveta Hovorková s manželem Zdeňkem Hovorkou, kteří bydlí ve Vejprnicích s Ivetinou maminkou, jeho sestrou. Láska k muzice jej neopustila, dosud hraje na varhany na radnici při svatbách a ve smuteční síni při posledních rozloučeních. Také se svým synem se mu podařilo po dlouhých letech obnovit vztah, je dědečkem dvou již dospělých vnuků.

[1] Její předkové přišli okolo v roku 1850 z Arezza. Mezi předky rodu Bonaventure patřil Quido z Arezza, benediktinský mnich a přední středověký hudební teoretik působící převážnou část svého života v italském městském státě Arezzo.

[2] „Josef Kounovský v roce 1896 absolvoval reálku v Rakovníku a poté v letech 1896-1900 studoval na české technice v Praze v kurzu pro zeměměřiče. V letech 1898-1900 studoval rovněž matematiku na univerzitě. Po roční vojenské službě se v roce 1901 stal asistentem na české reálce v Praze v Ječné ulici a rok poté byl ustanoven asistentem deskriptivní geometrie na české technice u profesora K. Pelze. V prosinci roku 1902 vykonal zkoušku učitelské způsobilosti pro matematiku a deskriptivní geometrii. V letech 1903-1908 byl profesorem na reálce v Hradci Králové. V roce 1907 získal na vysoké škole technické v Praze doktorát technických věd. Ve školním roce 1908-09 studoval na vysokých školách v Curychu. Po návratu působil na reálce v Praze. V roce 1912 se habilitoval pro deskriptivní a syntetickou geometrii na pražské technice. Od roku 1922 suploval přednášky B. Procházky a k 1. lednu 1927 byl jmenován řádným profesorem deskriptivní geometrie na pražské technice.“ (https://web.math.muni.cz/biografie/josef_kounovsky.html)

[3] „Marie Provazníková, rozená Kaloušová (1890 – 1991), byla jednou z předních osobností sokolského hnutí v letech 1918–1948. Provazníková začala cvičit jako žákyně v Sokole Karlín. V téže jednotě převzala za první světové války náčelnický post a roku 1931 nahradila Miladu Malou ve funkci náčelnice ČOS. Podílela se na organizaci IX., X. a XI. všesokolského sletu v letech 1932, 1938 a 1948. Po XI. sletu emigrovala do USA, kde pomáhala založit Ústředí československého sokolstva v zahraničí. Také v něm působila po mnoho let jako jeho náčelnice. Marie Provazníková byla popularizátorkou nových disciplín v Sokole, například krasobruslení či veslování, a intenzivně se věnovala publicistické činnosti. Urna s jejím popelem byla převezena z Ameriky do Čech a uložena do sokolské hrobky v Praze - Strašnicích.“ (https://www.sokol.eu/provaznikova)

[4] https://temata.rozhlas.cz/ruda-armada-v-praze-opozdene-osvobozeni-8044773

[5] „V Sadech Pětatřicátníků stál dům s bývalou Vídeňskou kavárnou a řada dalších objektů v bloku mezi sady a Komenského ulicí převážně z 19. století a z období kolem roku 1900.  Celý blok domů byl zbořen 13. ledna 1967, v těchto místech byla vybudována silnice s tramvají a zastávkou u hl. pošty.“ (http://zpravodajstvi.ecn.cz/pen/zmizela/videnka.htm)

[6] https://encyklopedie.plzen.eu/home-mup/?acc=profil_osobnosti&load=1769