Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Schimmer (* 1934)

• narozen v Rakovníku

• když mu bylo 11 let, jeho otce, železničního výpravčího, přeložili do Nového Sedla

• začal bruslit ve 14 letech, tedy relativně pozdě

• před vojnou Jaroslav pracoval v porcelánce

• po vojně se další náhodou zeptal členů Československé lední revue, zda by ho nepřijali

• nejprve ho odmítli, ale vzápětí mu rovnou poslali letenku na turné

• další roky strávil po světě – Rusko, Belgie, Nizozemsko, Gruzie…

• i přes světovou oblibu byla však roku 1968 Československá lední revue rozpuštěna a Jaroslav si musel najít nové zaměstnání

• dalších 20 let pak strávil v kavárně Elefant

„Budeš v televizi, Kubíčku,“ obrací se s láskou na svého papouška pan Jaroslav Schimmer, a v průběhu rozhovoru ho ponouká, aby se svým ptačím hlasem připojil s nějakým komentářem.

Jaroslav Schimmer se narodil v Rakovníku. Když mu bylo 11 let, jeho otce, železničního výpravčího, přeložili do Nového Sedla, odkud také o pár let později Jaroslav začal jezdit na své první krasobruslařské tréninky. Má za sebou totiž úžasnou kariéru v české lední revue.

Hudba a rytmus v Jaroslavově rodině hrála velkou roli – otec měl dechovku a maminka ráda tancovala. „To jsme po ní zdědili všichni,“ vypráví pan Jaroslav o pohybovém nadání všech tří sourozenců Schimmerových. Jaroslav později dokonce i závodil ve společenských tancích, ale lední revue a její časová náročnost nakonec v jeho životě zvítězila.

„Já jsem začal bruslit až ve 14. Ve Varech jsem jednou viděl plakát. A nějakej cizí chlap, v životě už jsem ho nikdy neviděl, říká: ‚Tobě by se to líbilo, viď?‘ A já říkám, že jo. Tak on šel a přihlásil mě. ‚Jak se jmenuješ a kde bydlíš?‘“ vzpomíná Jaroslav, jakou náhodou započala jeho krasobruslařská kariéra. Doma z jeho rozhodnutí nadšení nebyli. „Já ti žádný brusle kupovat nebudu,“ nechal se prý slyšet jeho tatínek a dodal, „že jsem pitomej a že se to nenaučím. No a pak se divil, kam jsem se až dostal,“ pousmívá se Jaroslav.

Nadšení pro bruslení měl obrovské, chyběl však trenér, Jaroslav je totiž prakticky samouk a drtivou většinu skoků se naučil na rybníce za nádražím v Novém Sedle. „Říkám si: no ten axel, vždyť to nemůže být tak divoký. Tak jsem vyskočil a ležel jsem tam dvě hodiny, než mě našli. Měl jsem otřes mozku,“ směje se. I přes nadšení ho však bruslení dlouho neživilo – v Novém Sedle dokončil základní školu a další vzdělání získal až dvouletou nástavbou při práci v porcelánce.

Každoročně si ho však ze zaměstnání vyžádávala tělovýchovná organizace ČSTV na třítýdenní soustředění ve Staré Boleslavi, na které ho ze zaměstnání museli uvolnit. Tehdy nebyl ještě ani plnoletý. Na vojnu ho poslali do Olomouce. „Jenže jsme šli na Svatej Kopeček a ještě jsem neměl ani sundaný boty a už mě volali, že mě převeleli do Brna,“ vzpomíná Jaroslav na moment, kdy dostal na výběr mezi vojenskou službou u morseovky anebo bruslením, s dodatkem, „že pokud si vyberu bruslení, tak to budu mít blbý“. Dál tedy klepal morseovku na vojně, když jednoho dne zavítal k představení české lední revue. „Říkám: nepotřebujete nějakýho kluka? Protože furt to ve mě bylo. A oni mi řekli, abych si vzal brusle a že abych udělal konkurz. Oni mi řekli, že žádnýho blba nepotřebujou, že jich mají dost. A jeli do Budapešti. A z Budapešti mi poslali rovnou letenku do Moskvy,“ vzpomíná na další náhodu, která ho po letech znovu přitáhla k bruslení.

Dva měsíce v Moskvě. Dva měsíce v gruzínském Tbilisi. Atomium v Bruselu. Safari v Holandsku. „Moje milovaná Paříž…“ Dvě představení denně, narváno. „Každej večer na nás čekali před hotelem, a musel jsi k nim domů, a když to nevyšlo, tak i brečeli,“ vzpomíná Jaroslav na období největší slávy Československé lední revue. Ta však vydržela jen do zlomového roku 1968: „Jeden komunista řek, že naše děvčata se nebudou ukazovat polonahý, že se to neslučuje… A přitom jsme měli takovej úspěch…“ vzpomíná Jaroslav se smutkem na konec své krasobruslařské kariéry. „Konec, spadla klec…“ Následně dostal pracovní nabídku do kavárny Elefant, kde strávil dalších 20 let. Tato dvě desetiletí však jen stručně okomentuje a znovu se vrací k bruslení. „Byl jsem vždycky vepředu, první, byl jsem uznávanej. Nebudu říkat, že jsem byl bůhvíco, ale šlo mi to,“ uzavírá.