Edvard Schiffauer

„Když jsme žádali na HSTD (Hlavní správě tiskového dohledu, pozn. ed.) o povolení pro Divadélko Pod okapem, tak nám bylo zamítnuto s vyjádřením, že zkratka DPO by mohla být některými občany Ostravy brána jako ‚do prdele, Ostraváci‘, a proto se tento název zamítá. Tak jsme tenkrát písemně dali, že se nikdy nepoužije zkratka DPO, že zkratka bude OKAP, jako Divadélko Pod okapem, no tak to potom schválili. V takovéhle formě už byl tenkrát ten tiskovej dohled spíš směšnej.“

„Chtěli po mně, ať podepíšu spolupráci. Já jsem se s nima o tom ani nebavil, já jsem se neptal ani jakou spolupráci, nic prostě, že ne, ne, ne. Vypil jsem tam nějakou kofolu nebo něco. Pak mě odvezli zpátky do Opavy, byly to čtyři hodiny určitě, možná ještě dýl. Měli jsme se setkat s Věrkou (manželka, pozn. ed.), já jsem tam přijel samozřejmě o hodinu později. Vystoupil jsem z toho auta a zvracel a zvracel a zvracel. Potom se se mnou příkazem ještě jednou sešli. To mě vzali na zámek na Hradec, tam mě taky přesvědčovali, tam mi dali vlastně kofolu. Úplně jsem to odmítl, myslel jsem, že bude klid. To byly ty dvě (setkání, pozn. ed.). (Chtěli po vás něco konkrétního?) Ne, já jsem ani nechtěl vědět, co chtějí. Chtěli spolupráci podepsat, že to vůbec nebude obtěžovat. Ale já jsem nechtěl vědět. Potom přišli, to už jsem byl na té Nové Huti, snad po čtyřech nebo pěti letech. Přišli, že jestli mi ti lidé, kteří se mnou mluvili, jestli mi nevyhovovali, tak že mi dají jiné, že by chtěli tu spolupráci. Chyba byla to, když potom člověk četl ty zkušenosti z Prahy, tak ti disidenti z Prahy neodpovídali. Kdežto já jsem si s nimi třeba povídal, to bylo tak naučené, bylo to nastudované, že povídali o všem možném, o náboženství, o světě a tak nějak. A pak najednou začali s tím. A to byl konec. Bylo by to úplně jednodušší, kdybych s nimi vůbec nemluvil, jenomže to jsem se dozvěděl až potom.“

„Divadlo hudby je ve druhém patře. Lidé tam přicházeli z ulice a hned u těch domovních dveří jsme je šacovali, jestli nemají zbraně. Sami jsme měli samopaly a byli jsme převlečení za partyzány. Potom šli lidé do patra, tam museli říct heslo, a když ho zapomněli, museli se vrátit… Přišli do předsálí, kde byla halda různého vojenského harampádí, ploty a naházené špinavé věci. Uprostřed té hromady byla zapíchnutá tyč, na ní pověšená mapa Evropy a z pěti států šipky namířené na naši republiku. To byl takový tichý symbol. Takže lidé, když tam přišli, už v tom byli.“

„Smysl toho procesu jsem pochopil, až když jsem se po roce vyšetřování seznamoval s výsledky šetření. Bylo to asi dva tisíce stránek spisu, takže jsem na tom soudu strávil tři dny, než jsem to všechno přečetl. Tenkrát jsem se toho svého vyšetřovatele zeptal, proč sebrali zrovna nás devět, když mohli sebrat kterýchkoli devět jiných lidí, kteří smýšleli stejně. On tehdy řekl větu, kterou jsem si zapsal: ‚Není důležité, koho jsme sebrali, ale to, jaký to bude mít dopad na ty, kteří by někdy chtěli cokoli podobného dělat.‘ Prostě příkladný proces.“

„Pane Štefek, moc vás prosím, vraťte mi můj klid a pokoj. Jsem na tom zase psychicky dost špatně. Bez přestání musím myslet na to, že jsem se s vámi sešel a že se s vámi budu muset znovu sejít. Prosím vás, zkuste jednou jako člověk rozhodnout to, co by přineslo štěstí jinému člověku. Já na spolupráci nejsem, já ji nechci dělat, já chci mít od všeho a od všech klid. Chci psát a psát a jsem opravdu přesvědčený, že tím mohu dát společnosti daleko větší a trvalejší hodnoty než nepovedenou spoluprácí s vámi. Ve Štítině 25. října 1984“