Martina Schepelern

"Niels Barfoed byl jeden z těch opravdu důležitých novinářů Politiken. A taky to byl profesor dánštiny, přednášel literaturu a tak. Na rozdíl od Dánů si potrpěl na tom, že když něco řekl svým hlubokým hlasem, tak budil jistý respekt. A dokonce byl rád, že ho budil. Dánové neradi budí respekt, ale tenhleten ho rád budil. A každý si ho všiml, byl jiný, byl veliký, měl hluboký hlas, Dánové mají spíš ječivé hlasy. A tenhleten Barfoed chodil s mojí kamarádkou, tedy mého věku, o generaci mladší než on. Proto jsem ho znala, skrz tu kamarádku, a taky, že byl novinář. A shodou okolností jsem ho potkala na letišti, že jede taky do Prahy. Říkám: 'To je zajímavé, že jedeš do Prahy'. A říkala jsem si, že ten člověk se chová nějak divně. A on mi říká: 'Můžu s tebou sedět?' Říkám: 'Můžeš, ty se nějak bojíš lítat?' Takže jsme požádali letušku, jestli by nás nedala dohromady vedle sebe, a on mi říká, Barefoed: 'Já jdu dát peníze Havlovi.' Já říkám: 'Jo? A kde je máš?' On říká: 'Tady'. On je prostě měl v takové té kapsičce, jak se nosí, turistické."

"Ta doba, jak říkám, byla příšerná. A do toho přišla ta Anticharta. To bych řekla o té Antichartě, že vlastně poznamenala náladu daleko víc než Charta. Charta byla takové - no jo, to se uvidí. Anticharta, ta byla jasná. To byla taková sviňárna. že se to líp nedá říct. A ta vlastně odhalila karty té společnosti. Vím, že máma to taky brala příšerně. Ježíš - jak to, že támhleten to mohl podepsat? A i když se teď říká, že třeba Werich to podepsal, protože byl starý, protože byl takový a makový, tak třeba na otce velice působilo, že právě Werich to podepsal. To byl prostě morálně absolutní kolaps. Takže z tohohle cirkusu jsem velice ráda odjížděla."