Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Saulová (* 1931)

Jako děti jsme se nebáli, strach z války na mě dolehl až v dospělosti

  • narozena 25. května 1931 ve Všetulech

  • otec František Grajcar bojoval v 1. světové válce v Itálii

  • vzpomíná na bombardování i boje spjaté s koncem druhé světové války

  • po roce 1948 komunisté rodině zabavili obchod

  • žila v Opavě, Praze a Brně

  • pracovala v administrativních pozicích

  • v letech 1988 – 1990 žila v Číně coby manželka velvyslance Eduarda Saula

Otec pamětnice František Grajcar byl od malička vychováván jako sokol a jako vlastenec. Narodil se roku 1899. V roce 1917 narukoval na italskou frontu na Piavu. Po vzniku samostatného Československa se jako dobrovolník přihlásil v roce 1919 k obraně hranic při útocích Maďarské republiky rad na slovenské území.

Matka Anna Stojanová pocházela z velikého hospodářství a z deseti dětí, její otec byl dlouhá léta starostou ve Všetulech u Holešova. Byla velmi organizačně zdatná a podnikavá, vystudovala obchodní školu, což byla u žen za první republiky spíše výjimka. Pracovala v Holešově v kanceláři a v Olomouci v bance.

Za Františka Grajcara se provdala ve dvacátých letech a 25. května 1931 se jim narodila jediná dcera Růžena. Aby mohla být s dcerou doma a zároveň přinesla do rodiny nějaký výdělek, zřídila si v domě, kde bydleli, obchod se smíšeným zbožím.

Jeden den tatíček Masaryk, další už Heil Hitler

Růženu hlídala maminčina nejmladší sestra, která měla od dětství křivici a nemoha chodit do zaměstnání. V obchodě pomáhal také tatínkův otec, obstarával závozy a vybaloval zboží. Tatínek pracoval v pivovaru jako závozník, nejprve s koňmi, později s malým nákladním autem. Grajcarovi se díky dvěma příjmům měli dobře, otec si dokonce pořídil auto, když bylo Růženě pět let. „Byl na všechny věci hrozně opatrný, do auta jsem se musela vyzouvat, abych ho neumazala.“

Růžena nastoupila do obecné školy ve Všetulech ještě v časech první republiky, vzpomíná, jak jim na stěně visel obraz prezidenta Masaryka a jak mu neřekli jinak než tatíček Masaryk. Klid první republiky narušila mnichovská dohoda ze září 1938. Otec opět narukoval v rámci mobilizace do Olomouce k dělostřeleckému pluku, kde vydržel až do příchodu Němců v březnu 1939. „Pamatuji si, že to byla středa, protože ve středu jsme měli ve škole volno. Byla jsem ve druhé třídě a na německé vojáky v černých uniformách jsme koukali za záclonami. Lidé se báli, naříkali. Pak obsadili kasárna v Holešově a lidé si na jejich přítomnost rychle zvykli.“

František Grajcar dělal náčelníka místního Sokola, jeho starostou byl jistý František Nop, Růženin učitel ze školy a zároveň její ředitel. Nedlouho po začátku války si pro něj do školy přišlo gestapo a pak už ho nikdo neviděl, zahynul zřejmě v některém z nacistických koncentračních táborů. Jeho rodina, která měla ve škole služební byt, se musela vystěhovat a mezi sokoly zavládl strach. „Tatínek se hrozně bál, že ho také seberou, byl neustále ve střehu. Ale pro nikoho dalšího už si gestapo nepřišlo, František Nop zřejmě nikoho dalšího neprozradil.“

Františku Grajcarovi okupační úřady nechaly odmontovat kola z vlastního automobilu a zabavily je pro válečné účely. Pak zabavili v pivovaru jediné auto, které tam bylo k dispozici, to, se kterým František Grajcar rozvážel pivo. „Dostal rozkazem převézt auto do Polska, ale protože měli Němci nedostatek řidičů, musel tam zůstat a s autem jezdit pro Němce. 20. září 1939 nám poslal polní poštou pohlednici z městečka Debice v okrese Přemyšl (Przemysl). Psal, že jsou stále na pochodu, asi 160 kilometrů za Krakovem.

Maminka se na úřadech snažila vymoci povolení, aby se směl vrátit domů, že má obchod a malé dítě. Prý ho pustí, když si za sebe najde náhradu. František Grajcar jezdil po Polsku asi tři měsíce, než se mu povedlo za sebe náhradu sehnat. Po návratu pro něj v pivovaru už nebyla práce, jiné auto na závoz neměli, tak šel pomáhat mamince do koloniálu. Jeho žena ho zaučila, stejně tak jako dva další učně.

Kromě válečných útrap postihla v roce 1941 rodinu další velká rána. Na jaře maminka porodila císařským řezem chlapečka, dítě ale bylo mrtvé. V důsledku anestezie dostala zánět míchy a na podzim zemřela i ona.

Blondýnky seděly vepředu a měly dobré známky, pro nás tmavovlasé učitel vyhradil poslední lavice

Růžena přešla v průběhu války na měšťanskou školu do Holešova. Vzpomíná na učitele němčiny, Čecha, který kolaboroval a ve třídě jednoznačně protěžoval dívky árijského typu. „Blondýnky seděly vždycky vepředu a měly dobré známky, pro nás tmavovlasé měl vyhrazené poslední lavice.“ Již od tří let chodila do Sokola a nemínila se ho vzdát ani poté, co ho Němci zakázali. Ještě s dalšími chodila dál cvičit do sokolovny, jen už to bylo pod záštitou kuratoria pro výchovu mládeže a raději se o tom nikde nemluvilo. V podvečer přišla do sokolovny mládež. „Poslouchali tam gramofon a tancovali, protože Němci zakázali i taneční. My jako děti jsme chodili kolem budovy s píšťalkou a hlídali jsme. Kdyby šel někdo podezřelý, měli jsme zapískat, abychom je uvnitř varovali.“

V roce 1944 začali spojenci bombardovat i cíle na území protektorátu a Růžena vzpomíná, jak sledovali bombardování Ostravy a Zlína. Nejdřív letěla letadla, pak bylo slyšet dunění a za chvíli se k obloze valil hustý černý dým. Jako malá si neuvědomovala nebezpečí, které jim při bombardování hrozí. Hlavně ji těšilo, že nemusí do školy, v zimě tam chodili jen jednou týdně pro úkoly. Až v květnu 1945 bombardovali Sověti také Holešov, dědovi proletěla bomba domem.

Růžena vzpomíná na dramatické poslední dny války: „Před domem jsme měli malou zvoničku a u ní měli rudoarmějci kulometné hnízdo. Pod námi byl most přes řeku a ten v noci Němci vyhodili do povětří. Vytrhalo nám to okna i dveře, střecha byla pryč. Pak jsme několik dní bydleli u babičky, než jsme to dali dohromady. Holešov se dočkal osvobození 6. května.“

V Číně měli také socialismus, ale my jsme se měli viditelně lépe

Týdny a měsíce po válce měla Růžena v paměti jako dobu naprostého bezvládí. Když ustupovali Němci, rabovali po vsích, pak rabovali Sověti. Lidé rabovali v německých bytech, které jejich obyvatelé opustili, a ukradené věci si kradli ještě navzájem. Tahali se o koberce, o nábytek.

Po měšťanské škole absolvovala Růžena ještě jednoletý učební kurz při měšťanské škole. Pak začala dojíždět do Kroměříže na obchodní školu, ale k oboru neměla vztah. „Přála jsem si jít na stavební nebo nábytkářskou průmyslovku, navrhovat nábytek by mě bavilo. Ale doma se mě nikdo neptal, co chci nebo ne, prostě jsem šla na obchodní školu, abych mohla převzít v osmnácti letech krám.“ K tomu ale nikdy nedošlo, protože obchod Grajcarovým krátce po roce 1948 zabavili komunisté. Měli štěstí, že to byl jen malý krámek, protože kdyby byl o trochu větší, zabavili jim ho i s domem. Takhle tam mohli bydlet a tatínek pracoval v obchodě nadále jako vedoucí.

V roce 1950 dokončila Růžena školu a záhy se vdala, s mužem má tři děti. Její muž Boleslav Pospíšil vystudoval práva a první umístěnku dostal do Opavy. Zde Růžena pracovala v Zemědělském výkupním podniku jako účetní, pak byla zaměstnána na národním výboru. Nejprve zpracovávala agendu u lidového soudu, pak působila na matrice. Vzpomíná, jak byla Opava i tolik let po válce rozbitá a jak v ní žilo stále hodně Němců.

Manžel spolupracoval s právnickou fakultou v Praze, přednášel tam zemědělsko-družstevní právo. Brněnskou právnickou fakultu obnovili v roce 1969, Růženin manžel tam začal hned pracovat a rodina se stěhovala za ním do Brna do přiděleného bytu. Růžena tu pracovala v různých administrativních a účetních pozicích, například v Interhotelu.

V roce 1981 ovdověla. O sedm let později se provdala za Eduarda Saula, ministra hutnictví a těžkého průmyslu v letech 1981 - 1988. S ním odjela krátce po svatbě na dva roky do Číny, kde působil v Pekingu jako velvyslanec. „Nikdy jsem nikde nebyla, takže jsem měla radost, že jedu do ciziny. Žádný velvyslanec tam nesměl jet sám, musel s sebou mít ženu, buď manželku, nebo alespoň dospělou dceru. To byl také hlavní důvod, proč jsme se vzali. Nejvíc mě tam zarazilo, jak tam byly přepychové hotely a pár metrů od nich chudinské čtvrti. Měli tam socialismus stejný jako my, ale my jsme se měli viditelně lépe.“

V roce 2012 ovdověla Růžena Saulová podruhé. V kondici se ještě donedávna udržovala cvičením v Sokole. V roce 2019 žila v Brně - Žabovřeskách.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Magdaléna Sadravetzová)