„Vždy jsem byl věřící. V nejtěžších životních situacích mi víra v Boha umožnila je překonat. Jsem velmi nedokonalý člověk. Jsem jeden z největších, ne-li největší hříšník, ale jsem vděčný Bohu, že mi poskytl mnoho zkušeností, že jsem poznal mnoho krásných a také zlých lidí. Vždy mě však navzdory tomu uchránil nenávisti. To, co dělám a budu dělat, je vždy z lásky. Věřím v budování mostů. Více si vážím toho, když někoho přesvědčím, než když nad ním zvítězím. Vítězství je aktem síly, zatímco přesvědčit někoho je aktem důstojnosti. Věřím tedy v Boha a hrdě přiznávám, že bez Boha bych nepřekonal tu strašnou bolest v srdci vyhnance, který byl svědkem, jak nemilosrdně zničili jeho zemi.“
„Zůstali jsme tam žít. Matka v jednom domečku a babička ve druhém. Až jednoho dne dorazili vzbouřenci s jakýmsi lejstrem, že nám ten malý domeček zabaví. A narazili na mou babičku, která nikdy nebyla ani revolucionářka, ani stoupenkyně Batisty. Byla to skromná chudá venkovanka. Žili jsme z toho, co nám poskytovala malá políčka, jedna kravka a podobně. Nevlastnili jsme žádné rozsáhlé pozemky. Ten domeček nám dali majitelé, kteří utekli do exilu. Milicionáři přišli s rozkazem, aby moje babička a matka opustily své chatrče a našly si jiné bydlení, protože na jejich místě měli údajně postavit učiliště. Umístili tam obrovský billboard: ‚Zde se staví učiliště.‘ Ten nápis tam stál dalších dvacet let, ale učiliště se nikdy nepostavilo. Ovšem každý, kdo projížděl kolem, byl ujišťován, že tam revoluce staví školu. To se stávalo na mnoha dalších místech. Od samého začátku budovali takový falešný obraz.“
vědecky zničil sebeúctu člověka, aby ho ovládl. Viděl jsem, jak se Kubánec, který byl vzpurný a bránil se, změnil v ustrašeného člověka, který místo toho aby vzdoroval, snaží se uprchnout. Byl to strach, který soustavně a téměř vědecky zaváděli jako základní prvek do kubánského společenského přediva, aby zničili sebeúctu Kubánců a podrobili je záměrům těch u moci. To znamená cílům rodiny Castrů a jejich nohsledů. Jedna z věcí, kterou je třeba učinit, je zvrátit tento proces. Obnovit sebeúctu kubánského člověka a oživit jeho ducha odporu. Aby opět pocítil, že má vysokou cenu, že není pouhá zaměnitelná součástka, jak se o tom režim snaží přesvědčit každého, kdo ho bezvýhradně nepodporuje. To je proces. Vidíme, že v mnoha zemích se lidé staví na odpor, jako například teď ve Venezuele. Lidé se ptají: ‚A proč se to neděje na Kubě?‘ Na Kubě se to dělo, ale tisíce a tisíce lidí byly popraveny, mučeny a zavražděny bez soudu. Dvacet procent obyvatel muselo před režimem uprchnout do vyhnanství. Čtvrt milionu lidí prošlo kubánskými žaláři. A navzdory tomu Kubánci stále pokračují ve svém zápasu. Disent je sice malý, protože represe je velmi tvrdá, svůj boj za svobodnou Kubu však nevzdává. Dokud tam bude hořet tento plamen, je tu stále možnost, že v kterémkoliv okamžiku, kdy v národech převáží rozhořčení nad strachem, oheň lidské důstojnosti vzplane a smete diktaturu.“
Ramón Saúl Sánchez se narodil 1. září 1954 v chudé kubánské rodině v provincii Matanzas. Ve dvanácti letech ho rodiče poslali do Spojených států amerických, aby se vyhnul branné povinnosti. V patnácti letech se v Miami přidružil k radikální odbojové skupině Alpha 66. Poté přešel do dalších organizací, které se připravovaly na ozbrojený boj s režimem Fidela Castra ve vlasti. Roku 1982 odmítl u amerického soudu vypovídat v souvislosti s teroristickými útoky kubánských exulantů. Za pohrdání soudem strávil ve vězení čtyři a půl roku. Po propuštění se stal organizátorem nenásilného odporu proti kubánské vládě a kampaní na pomoc uprchlíkům. Žije v Miami.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
