Miloslav Šatava

„Já jsem byl těžce zraněn střepinou granátu a měl jsem roztříštěné koleno. Hned se mne kamarádi ujali a hned mne dopravili na ošetřovnu. O tom kamarádství mezi vojáky bylo hodně napsáno. Je rozdíl mezi kamarádstvím při prezenční službě a kamarádstvím na frontě. Může se psát cokoliv, ale kdo to neprožil, tak neví, co to je. Sám jsem viděl několik případů, kde s nasazením vlastního života šel zachránit kamaráda, i když to neměl nařízeno. I mne tak dopravili na ošetřovnu.“

„Hovořit o válečných událostech? Já jsem odmítal takové hovory. Pobyt na frontě, byl jsem tam v době dospívání, byl pro mne velké trauma, s kterým jsem se dlouho nemohl vyrovnat. Snažil jsem se vytěsnit tyto prožitky v maximální míře a trvalo mi to léta. Odmítal jsem rozhovory s redaktory, když chtěli hovořit o tom, jak to bylo na frontě. Já o tom nechci moc mluvit, o těch jednotlivých bojových akcích. Jednak je to velmi subjektivní pohled a není to důležité pro pohled na celé to dění.“

„Objevil se tam asi můj anděl strážný. Byla to lékařka, Gruzínka, mohla mít asi tak staré děti jako já. Asi si uvědomila, co to pro mne znamená. Přemluvila ty svoje kolegy, že by stálo za to zkusit ještě jednu operaci a že by si to vzala jako ,socialistický závazek‘ (smích). Do smrti nemůžu být asi dost vděčný, chodím téměř normálně.“

„Nebylo tak běžné, že by odvodní komise přijímala takové děti jako já. Vím, že přede mnou i po mně byli stejně staří chlapci mého věku, kteří chtěli do armády. A nevzali je. Asi jsem přišel zrovna v době, kdy se vytvářela třetí samostatná československá brigáda. Tak brali asi každého trochu schopného. Byl jsem urostlý, tak mne prostě vzali.“