Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Šaršounová (* 1932)

• rozená Martinovská, narodila se 3. května 1932 v Teplicích, měla šest sourozenců

• do začátku války žila rodina v Proboštově u Teplic

• po obsazení pohraničí Hitlerem se na podzim 1938 vystěhovali do Prahy

• v listopadu 1938 nastoupila do první třídy v obecní škole ve Vojtěšské ulici

• navštěvovala baletní školu Marty Aubrechtové, účinkovala ve Stavovském divadle

• 14. února 1945 při náletech bomba zasáhla dům, ve kterém žili, bratr zemřel a sestra přišla o zrak

• Pražské povstání prožila v Mánesově ulici poblíž budovy rozhlasu

• po válce se rodina vrátila do Teplic

• v roce 1950 Anna absolvovala pedagogické gymnázium v Teplicích

• v roce 1953 se provdala za Jana Šaršouna, v roce 1960 se jim narodil syn Jan

• pamětnice celý život učila na základních školách v Jirkově, Bystřanech, Žernovicích, Proseticích či Prachaticích

• v osmdesátých letech žila ve Varnsdorfu, v roce 1989 se vrátila do Teplic

• na podzim roku 2021 žila v Teplicích

Anna Šaršounová, rozená Martinovská, byla ve svých deseti letech po atentátu na Heydricha svědkem zátahu gestapa a příslušníků SS na pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, kde se ukrývali čeští parašutisté.

Do Prahy se její rodina přestěhovala v roce 1938, kdy musela po mnichovském diktátu opustit pohraničí. Anna chodila v Praze do baletní školy. Na konci druhé světové války zažila bombardování Prahy. V domě, kde žili, přišel o život její sedmiměsíční bratr a mladší sestra ztratila zrak.

Martinovští odešli z domu zničeného bombardováním na Vinohrady, kde o pár týdnů později byli svědky Pražského povstání a střelby na rozhlas.

Po skončení války se pamětnici narodila sestra Hana a rodina se vrátila do Teplic, kde Anna vystudovala pedagogickou školu.

Dětství v Proboštově přerušila válka

Narodila 3. května 1932 v Teplicích. S rodiči Josefem a Marií a sourozenci Josefem, Květou, Irenou, Jaroslavem a Mirečkem žila v Proboštově, její otec byl horník a maminka se starala o domácnost a její sourozence. Anna Šaršounová vzpomíná na dětství v Proboštově s láskou. 

„Do žádné školky jsem nechodila. Maminka se o nás krásně starala,“ vzpomíná Anna. Pamatuje si na časté a oblíbené návštěvy tehdejšího proboštovského parku. Všechno se změnilo se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Protože v předválečném Proboštově žila většina Němců, nebyla tam česká škola. Do první třídy v roce 1938 proto Anna nastoupila do improvizovaného prostoru v jakémsi domku, kde nebyla ani školní tabule. Tatínek se z toho důvodu rozhodl, že se rodina přestěhuje do Prahy.

Vydali se na cestu z Teplic do velké Prahy

„Pamatuji se, že rodiče naházeli nejdůležitější věci do prostěradla a odebrali jsme se k vlaku,“ vrací se do podzimu 1938 Anna. Cestou usnula a rodiče ji probudili až po příjezdu do Prahy na nějakém náměstí. Jde zřejmě o Karlovo náměstí, v jehož blízkosti pak rodina bydlela. V Praze žili příbuzní pamětnice z matčiny strany. Její strýc z otcovy strany dorazil z Teplic později. Rodina nejprve žila na ubytovně a později získala byt ve Václavské ulici: „Bydleli jsme v jednom bytě se strýčkovou rodinou, který měl stejný počet dětí, jako bylo nás.“

Dvě rodiny žily pohromadě jen několik týdnů. Později se Martinovští odstěhovali na opačnou stranu domu do prvního patra, strýček Karel bydlel v přízemí.

Do školy ve Vojtěšské ulici chodila Anna od 14. listopadu 1938. Vzpomíná na paní učitelku Věru Urajovou, která v Anně našla zalíbení a velmi jí se vším pomáhala. „Nosila mně svačiny, housky namazané máslem a marmeládou. Pamatuji se, jak mě vezla tramvají ke krejčímu, který mi ušil krásný kabátek zvonového střihu,“ ohlíží se do dětství Anna Šaršounová. Její tatínek našel v Praze práci u stěhovací firmy Holan. Maminka se, stejně jako v Proboštově, starala doma o děti. Anna vzpomíná, že to maminka neměla lehké, musela chodit pro uhlí na ulici, kde vždy dostala trochu uhlí od pracovníků, kteří ho rozváželi.

Otec viděl, jak parašutisté leží venku na nosítkách

Anna coby osmileté dítě moc dobře vnímala, že je válka. Byla svědkem zatýkání lidí Němci a četla v novinách jména lidí odsouzených na smrt. Vzpomíná: „Měli jsme k Němcům odpor. Měli jsme strach. Tatínek měl doma sošku jakéhosi vojáka a stále ji schovával.“

Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha tatínek jedné noci nad ránem vzbudil celou rodinu a děti posadil na pohovku do rohu místnosti. Bylo to 18. června 1942. Odehrával se poslední boj českých parašutistů z výsadků Anthropoid, Silver A, Out Distance, Bioscop a Tin. Byli mezi nimi Jan Kubiš a Josef Gabčík, kteří provedli atentát na Heydricha. Němci je obklíčili v kostele poblíž bytu Martinovských.

Anna vzpomíná, jak otec s pomocí zrcátka na nějaké tyčce pozoroval dění na ulici. „Němci, jakmile viděli Čecha v okně, tak stříleli. Tak si tatínek zrcátko na něčem vystrčil z okna a díval se ven takto. Tatínek tehdy viděl parašutisty, jak leží na nosítkách. K ránu už bylo po všech střelbách a němečtí vojáci se nahrnuli do našeho domu, kde byl takový průjezd. Šla jsem tam s mým tříletým bratrem, který mi utekl k těm vojákům. Rychle jsem ho chytila a odvedla ho domů.“

Samotné boje uvnitř pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje si Anna nepamatuje. Rozstřílených oken a zdí chrámu si všimla až několik dnů poté, když šla do školy. Podle pamětnice její otec o skrýši partyzánů věděl. Veškeré dění po atentátu na Heydricha včetně vypálení Lidic a zátahu na parašutisty Anna hodnotí takto: „Byli jsme rádi, že jsme to neschytali, byli jsme tomu blízko.“

Bomby zasáhly dům, bratr zemřel a sestra přišla o zrak

Anna Šaršounová chodila po roce 1942 dál do školy ve Vojtěšské ulici. Docházela ale také do pěveckého sboru Hlahol a obzvláště ráda navštěvovala baletní školu Marty Aubrechtové, která sídlila ve Vodičkově ulici. Vystupovala s baletním číslem v představení Stavovského divadla. Za účinkování dostávala namísto peněz dort. V únoru 1945 spojenecká letadla vzlétla k náletu na Drážďany, chybou navigace ale bomby shodila na Prahu. Nejvíce zasažené byly části kolem Smíchova, ale také Vinohrad a Karlova náměstí.

Přímý zásah tehdy utrpěl i dům, ve kterém žila rodina pamětnice. „Maminka dělala bramborové šišky. Chtěli jsme se naobědvat, tak jako vždy po příchodu ze školy. Tentokrát jsme to nestihli. Sirény zahoukaly a desetiletá sestra chtěla utíkat do sklepa. Volala jsem na Irenku, ať počká, že budeme obědvat. Vtom to bouchlo. Se mnou to hodilo na zem. Všude byla tma, sedal prach.“

Anna volala matku a ptala se, kde je sedmiměsíční Mireček. Matka odpověděla, že ho má na ruce. Pětiletý bratr Jára ležel na zemi. Anna volala strachy, že je mrtvý. Vtom přiběhl starší bratr z práce, po suti vyšplhal do okna a odnesl Járu do ložnice, kde se ujistil, že Jára žije – nahmatal mu tep.

Sestra Irena při dopadu bomby přišla o zrak. Seděla u stolu a sklo z nádobí jí zasáhlo obě oči. Anně trosky domu způsobily povrchová zranění na obličeji. „Měla jsem vyražený přední zub a krev mi tekla po celé tváři,“ vzpomíná a pokračuje: „Šla jsem se umýt k vodovodu a vtom ke mně přišel německý voják a dával mi něco na lžičce, abych se napila. Odmítla jsem. Nedovolila jsem si od něj cokoli vzít.“

Na dvorku se pamětnice sešla s matkou a sestrami. Matka už u sebe malého bratra neměla. Utrpěl vážné zranění hlavy, kterému na místě podlehl.

Ranění odcházeli anebo byli odnášeni do blízké nemocnice na Karlově náměstí. Anna s matkou a jednou ze sester stály před domem ve chvíli, kdy přiběhl jejich otec Josef. Chytil se za hlavu a volal, že se zblázní. Pětiletý bratr utrpěl poranění hlavy a musel ji mít ještě rok po náletu omotanou obvazem. Lékaři mu nedávali mnoho nadějí. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, chodil do školy, a stal se dokonce vojákem z povolání. Rodina se rozloučila s malým Mirečkem. Na jeho hrob do Prahy už ale poté nikdy v budoucnu nejezdili. Sestra Irena se navzdory tomu, že byla slepá, stala profesorkou klavíru.  

Pražské povstání a úkryt ve sklepení domu

Po náletu žila rodina Martinovských několik týdnů v Holešovicích u příbuzné Anny Křivanové. Později rodina dostala byt na Vinohradech, v Mánesově ulici. Rozměrný byt se rozdělil na dva a rodina Martinovských žila opět pohromadě s rodinou strýce z otcovy strany.

V květnu 1945 byla Anna přímou účastnicí Pražského povstání. „Na ulicích se střílelo, tak jsme se usadili doma. Ale ono nám to střílelo pomalu až do oken. Nebylo to pěkné, a tak jsme se přesunuli do sklepů,“ říká pamětnice.

V úkrytu spolu s obyvateli domu byli i dva staří Němci, manželský pár. Ti přinesli do sklepení rozhlasový přijímač, později ale museli úkryt opustit. Vedle sklepa byl obchod s koloniálním zbožím a jeho majitel obyvatele domu ukryté ve sklepě zásoboval potravinami. Podle Anniných vzpomínek byly ve sklepě židle i stůl. Vzpomíná, jak se v ulicích stavěly barikády. Na jednu z nich se dostal i kočárek naplněný popelem, který patřil zesnulému Mirečkovi. Barikády pomáhal stavět i starší bratr Josef.

„Na zeď sklepa z vedlejšího domu někdo klepal. Tak se rozhodlo, že se udělá ve zdi díra,“ popisuje dění Anna Šaršounová. Její teta tehdy měla obavy, aby na druhé straně nebyli Němci. Bála se, že by je ve sklepení pozabíjeli.

Napětí panovalo až do chvíle, kdy se v proražené díře objevila helma s malou československou vlaječkou. Byli to Češi a všem se ulevilo. Následovalo probourání dalších stěn okolních domů. Průchody pak sloužily k bezpečnému transportu raněných na nosítkách. Na rozhlasovém přijímači poslouchala pamětnice ve sklepě, jak Praha volá o pomoc.

„Ještě dlouho po oznámení o konci války jsme při procházení Prahou slyšeli střelbu. Z konce války jsme ale měli ohromnou radost,“ popisuje květnové dny 1945 Anna. Jak dlouho ještě rodina pobývala v Praze, si pamětnice nevybavuje. Vybavuje se jí jen nekonečně dlouhá cesta vlakem zpět do Teplic.

Návrat do Teplic znamenal začátek učitelské éry

Po návratu z Prahy se rodina usídlila v Šanově, kde otec dělal správce jakési zemědělské usedlosti. Žili v bytě poblíž školy. Anna Šaršounová si pamatuje, že jim v bytě i na polích pomáhala Němka, například se starala o slepou sestru Irenu. Později otec pamětnice, Josef Martinovský, dostal v Řetenicích – dnes jde o část Teplic – trafiku a rodina se přestěhovala tam. Otec chodíval na letní brigády česat ovoce. Anna pamatuje, jak za něho zaskakovala v trafice v době, kdy byla studentkou pedagogické školy, kam přestoupila z druhého ročníku teplického gymnázia.

Po ukončení studia si prosadila, že chce učit na základní škole, nikoli v mateřské. Učitelkou byla Anna Šaršounová celý život. Po studiu šla učit nejprve do Jirkova a později do Litvínova. V té době, na počátku padesátých let, se také seznámila se svým budoucím manželem Janem Šaršounem, v té době vojákem z povolání, který sloužil v Plzni a v Krupce-Bohosudově studoval vojenskou školu. V roce 1953 odešel z armády a mladý pár získal byt v Bystřanech na Teplicku. Jan pracoval v podniku Mechanika Teplice. Vzali se v roce 1957.

Po svatbě pamětnice učila ještě devět let v Bystřanech. Z armády chtěl Jan podle Anny odejít. Vadila mu politická agitace, přestože byl komunistou. V roce 1960 se manželům narodil syn Jan. V roce 1966 se rodina odstěhovala na Prachaticko, do Záblatí. Anna tam učila na základní škole a Jan vykonával práci úředníka. V roce 1968 odevzdal stranickou legitimaci.

Komunistům jsem nikdy nevěřila

Na základní škole v Bystřanech se pamětnice potkala s ředitelem školy panem Polákem. Tehdy měla škola vybírat peníze a šetřit žákům prostřednictvím spořitelních účtů. Tehdejší ředitel, komunista, podváděl: „On podváděl! Chtěl tu soutěž vyhrát a uváděl vyšší částky, než jaké jsme nasbírali. Mě tehdy chtěli dostat do komunistické strany, ale tohle mě přesvědčilo, že tam nepůjdu. Také jsme sbírali papír a vážili jsme to někde v nějaké místnosti. Nikdy jsme za to nic jako škola nedostali. Všechno si to nechal on.“ Anna Šaršounová nikdy do komunistické strany nevstoupila.

V roce 1968 ji obvinil ředitel jiné školy, kde učila, že šířila letáky namířené proti členovi předsednictva ÚV KSČ Vasilu Biľakovi. Tehdy pamětnice musela vypovídat na policejní služebně: „Já se bála těch policajtů... Říkala jsem jim, že jim nic nepovím, protože mi stejně nebudou věřit. Policista mi to ale vyvracel, chtěl mi pomoci, byl to totiž manželův kamarád z ryb.“ Letáky, jak ale přiznala, skutečně šířila.     

V roce 1975 se manželé Šaršounovi se synem odstěhovali do Varnsdorfu, kde Jana Šaršouna opět zaměstnal podnik Mechanika. V roce 1987 její manžel zemřel, podle pamětnice na následky onemocnění, které mělo souvislost s prací v uranových dolech, kde pracoval těsně po skončení války. V roce 1989 Anna odešla z Varnsdorfu zpět do Teplic. V devadesátých letech doučovala už jako penzistka děti vietnamských podnikatelů. O prázdninách hlídala vnuka, kterého si vozila z Varnsdorfu. V roce 1997 jí umřel syn Jan na zhoubné onemocnění.