Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Matěj Šarközi (* 1948)

• narozen 2. prosince 1948 v romské osadě Čaradice na Slovensku

• vystudoval Střední zemědělské učiliště v Novej Bani

• v roce 1967 nastoupil vojenskou základní službu v Písku, kde se seznámil se svou budoucí ženou a již zde zůstal

• pracoval v dělnických profesích, po roce 1989 jako romský poradce ve Strakonicích, pracovník Poradny pro občanství a lidská práva a terénní sociální pracovník v Člověku v Tísni

• v letech 1969 – 1973 byl předsedou kontrolní komise Svazu Cikánů–Romů v Písku

• 1997 – 2004 byl členem Rady vlády pro záležitosti romské komunity

• v současnosti je v důchodu a dál nezištně pomáhá potřebným lidem ve svém okolí

Dětství na Slovensku

Matěj Šarkozi se narodil 2. prosince 1948 v romské osadě u vesnice Čaradice na středozápadním Slovensku jako předposlední z devíti dětí. Oba rodiče byli negramotní, stejně jako většina Romů v té době. Otec byl uznávaný muzikant, cimbálista, který ale v době pamětníkova dětství již silně trpěl Bechtěrevovou nemocí. Dokud byl zdravý, jezdil s kapelou hrát Slovákům na svatby, křtiny a další oslavy. Když onemocněl, převzali jeho roli starší synové, kteří s sebou někdy brávali i malého Matěje s harmonikou. V poválečné době se však jednalo o velmi nejistý a nepravidelný příjem. Starost o obživu rodiny tak ležela hlavně na mamince, která chodila pracovat k sedlákům (na pole, do vinice) za jídlo, případně si něco vyprosit, když nebyla práce. Děti musely pomáhat také – chodily sbírat houby na prodej, pást sedlákům dobytek, s maminkou na pole.

Osudy rodiny během druhé světové války

Rodiče pamětníka a další čaradické Romy nepostihla válka tak tvrdě jako Romy v jiných částech Slovenska. Zastal se jich starosta vesnice s tím, že pro sedláky z vesnice pracují a potřebují je. Zpočátku tak byli obětí především tzv. Hlinkových gard, kteří se na nich dopouštěli bezdůvodného násilí: “Rodiče o tom vyprávěli a těžko se jim o tom mluvilo, že Romy pro nic za nic mlátili gardisti. Pro nic za nic, přišli za vesnici tam, kde bydleli Romové a mlátili Romy jen tak, nemuseli nic udělat. Ten gadžo byl naštvanej, tak si to vybil na Romech. Já jsem vyrostl v tom, že všechno zlé dělali Němci, tak se o tom v té době mluvilo, ale mí rodiče říkali něco jiného. Matka říkala: ‘neměla jsem mouku, mýdlo, sůl,’ tak šla k Němcům a oni jí dali,”popisuje Matěj Šarközi.

Po potlačení slovenského národního povstání, na kterém se přímo nebo nepřímo podíleli i Romové z Čaradic včetně Matějových strýců, už Němci tak “hodní” nebyli: “Tihle Němci Romům neubližovali, dokud nepřišli na to, že Romové podporují partyzány. Co vím, říkali, že dali partyzánům celou knížku, aby si do toho mohli balit cigarety. Maminka chodila žebrat, když nebylo co jíst a když toho donesla víc, tak dávala partyzánům, kteří si pro to chodili v noci. My jsme bydlelipod lesem, tak jim dávali, co měli – chleba, slaninu...”

V Čaradicích se Romové stejně jako na jiných místech Slovenska, kde docházelo k hromadnému vyvražďování celých osad, museli skrývat na konci války v lesích, pokud chtěli uniknout represím vypuknuvším po potlačení Slovenského národního povstání.

Školní léta

Do školy chodil Matěj Šarközi pěšky do vesnice 2,5 km tam a zase zpět. Obzvlášť když napadl sníh to bylo někdy doslova utrpení – sedláci na horní louky u osady v zimě nechodili, a tak cesty nebyly protažené. Romové měli jen malé chodníčky, které si sami vyšlapali a malý Matěj neměl pořádné oblečení ani boty. Kolikrát se vrátil ze školy s omrzlinami: “Sněhu po kolena a než jsem došel do školy a ze školy, byl jsem omrzlý. Každý večer mě tak štípaly nohy, že jsem nemohl usnout a brečel jsem, ale musel jsem to vydržet. Maminka mi omývala nohy střídavě ve studené a teplé vodě. Říkal jsem, že už do školy nepůjdu, ale otec chtěl.”

Přestože se v rodině mluvilo romsky a kontakt se slovenštinou měl pamětník až do nástupu do první třídy minimální, zvládl první třídu a postoupil do druhé. Kromě úkolů do školy, se kterými mu nikdo nepomáhal a učitelku v první třídě v jeho případě ani nezajímaly, zvládal ještě práci, na které se musely podílet všechny děti z rodiny.

Když byl ve třetí třídě, koupil otec ve vesnici “grunt” – pozemek na konci nově vznikající ulice – a tam začal pomalu stavět dům. Vzhledem k tomu, že byl invalida, šla stavba hodně pomalu a dům dokončili až v roce 1967, když Matěj Šarközi odcházel na vojnu. Na pozemku postavil ale tatínek alespoň provizorní “kůlnu”, kam se Matěj s rodiči a dvěma zbývajícími sourozenci, kteří si ještě nezaložili vlastní rodiny, přestěhovali. Měli to tak s bratrem blíž do školy a rodiče do vesnice.

Ve čtvrté třídě nastoupil do školy jako učitel Ladislav Kozák. Matěj se těšil, že teď se bude mít dobře, protože učitel byl Rom, ale to se mýlil: “Říkal jsem si, no, teď mi bude dobře, ale kdeže, to byl ten nejpřísnější učitel! On chtěl, abych to uměl. A kdo něco neuměl, tak jak bylo teplo a už se netopilo, musel sedět na kamnech. A to byla velká ostuda, koho dal takhle sedět”. Nový učitel byl sice přísný, ale půjčoval malému Matějovi knihy a Matěj Šarkozi na něj vzpomíná jako na nejlepšího učitele. V šesté třídě přestoupil na měšťanku do Tekovských Nemců. Po ukončení povinné školní docházky chtěl Matěj jít do učení na číšníka, vedení školy mu to ale neodsouhlasilo: “Ředitel mi to nepodepsal, protože to bylo v roce 1964, a to byl dvanáctý nebo třináctý sjezd komunistické strany a oni se usnesli na tom, že je potřeba pozvednout zemědělství a průmysl. Nás bylo ve třídě 22 a pět znás šlo na zemědělskou školu.”

Život a práce v Písku

Po vyučení pracoval Matěj Šarközi rok v JZD v Čaradicích a poté nastoupil povinnou vojenskou službu v Písku, kde se během vycházek seznámil se svou budoucí ženou a již zde zůstal. Nejprve pracoval v pekárně, kde rozvážel asi rok pečivo, ale vstávání ve tři ráno mu nevyhovovalo, takže po roce přešel do podniku Zemědělské stavby v Českých Budějovicích. Zde si dodělal řidičský průkaz na buldozer a tři roky jezdil s maringotkou a buldozerem po jižních Čechách a dělal meliorační práce.

V roce 1969, právě když vyšel Matěj Šarközi z vojny, založili vzdělaní Romové v Československu Svaz Cikánů – Romů (SCR) a jeho zvolili předsedou kontrolního výboru v Písku. Ve větších městech zakládáli Romové při pobočkách Svazu i tzv. “přidruženou výrobu”, vedle toho začaly vycházet romsky psané tiskoviny a romská literatura. V Písku však Matěj Šarközi v rámci své funkce řešil především sociální problémy chudých nevzdělaných Romů, kteří přicházeli ze Slovenska na stavbu Lipna a následně si je obce “rozebíraly”. Než stihl SCR dosáhnout nějakých trvalejších změn, byl v roce 1973 komunistickou stranou zrušen.

Mezitím se mu narodily dvě dcery, Renata a Ivana. Aby mohl pomáhat ženě, dal výpověď a nastoupil do slévárny v Písku, i přesto, že mu to doktor při vstupní prohlídce nedoporučil s tím, že není stavěný na tak těžkou práci: “To byla strašně těžká práce, na co jsem šáhl, vážilo dvacet, třicet, čtyřicet kilo… … Než jsem tam nastoupil, šel jsem k doktorovi a on mi povídá, že nemá chuť mi to podepsat, že nejsem kůň k vozu, že jsem koník ke kočáru, ale já mu povídám: ‘já mám ženu a dvě děti, já potřebuju peníze, musím dělat.’ Tak mi to podepsal a za dva měsíce jsem byl v nemocnici,” vzpomíná. Po roce pracovní neschopnosti v důsledku infarktu dostal částečný invalidní důchod a nastoupil do podniku Harmonika Hořovice v Písku, kde frézoval nitky do foukacích harmonik a ladil je. Zde pracoval dvanáct let až do roku 1986, kdy přestal Sovětský svaz harmoniky odebírat. Našel si tedy práci v podniku Elektropřístroj Modřany se závodem v Písku, kde pracoval jako seřizovač až do roku 1991, kdy ho z práce propustili. V tom samém roce propustili z práce také jeho ženu.

Nikdy jsem nebyl komunista

Pamětník odmítl několik nabídek na vstup do komunistické strany: “Když jsem dělal v ‘Harmonice’, zavolal si mě místostarosta na výbor, jestli jsem komunista. Já povídám, že nejsem. A v práci mi taky říkali, abych vstoupil do strany, že mi bude dobře, ale já jim řekl, že nechci, že jsem nikdy nebyl v žádné straně a nechci. Přemlouvali mě, že budu nejdřív rok kandidát a až potom člen strany, ale řekl jsem jim, že ne. Nikdo mi nic neudělal, bylo to, jak to bylo. Poslanec, co měl na starosti naší ulici, se někam odstěhoval, tak mi nabízeli, abych to vzal místo něj. Ptali se, jestli jsem komunista, a já jim říkal, že nejsem, ale že jestli kvůli tomu musím být, tak že nic nechci. No a oni, že teda že ne a zvolili mě, a pak ještě třikrát,” vysvětluje.

Pomoc lidem v nouzi

Matěj Šarközi ani po revoluci díky své povaze a na rozdíl od mnoha jiných Romů dlouho bez práce nezůstal. Nejprve, když se dozvěděl o polomech v píseckých lesích, zašel na Úřad práce, že dá dohromady partu Romů a půjdou lesy vyčistit.

Posléze začal pomáhat Romům řešit problémy s občanstvím, které měli po rozdělení republiky a následně ho zaměstnala Poradna pro občanství a lidská práva, pod kterou Romům v Písku pomáhal s vyřizováním občanství dál. Po několika letech uspěl ve výběrovém řízení na romského poradce ve Strakonicích a po zrušení okresů, a tedy i funkce romských poradců, nastoupil do obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni, kde nejprve jako terénní pracovník pomáhal obětem záplav a posléze jako terénní sociální pracovník lidem (nejen Romům) v nouzi. Zde pracoval v letech 2002 – 2011, kdy odešel do opožděného důchodu. Na práci v Člověku v tísni vzpomíná jako na nejhezčí práci, jakou kdy dělal.

Politicky a občansky aktivním zůstal Matěj Šarközi i po roce 1989. Účastnil se prvního sjezdu Romské občanské iniciativy (ROI) v Praze a byl za Očanské fórum kooptován na půl roku do městského zastupitelstva. V letech 1997 – 2004 byl členem Meziresortní komise – později Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Absolvoval dvě večeře na Pražském hradě u prezidenta Václava Halvla a jednání Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v Budapešti, kde jako zástupce Poradny pro občanství a lidská práva lobboval za změnu zákona o občanství.

 Jako člen poradního orgánu vlády se také zasazoval o odškodnění romských obětí druhé světové války.

Přístup majority k Romům v období komunismu

Mnozí romští pamětníci hodnotí období komunismu především jako dobu, kdy měli jistou práci a bydlení a kolikrát i lepší vztahy s neromy než dnes. To potvrzuje i Matěj Šarközi: “Romové, co pracovali, byli s gadži kamarádi.  Nepamatuji se, že by mě gadžo urazil, na Slovensku nebo v Čechách. Brali nás jako rovnocenné. Když jsme šli do hospody, já tam tedy moc nechodil, ale když jsme šli a neměl jsem peníze a dal si jen jedno pivo, říkali, pij, příště zaplatíš ty…”

Zároveň k tomu ale dodává, že na druhou stranu Romy významně a dlouhodobě poškodilo umisťování romských dětí do zvláštních škol:  “Mnozí Romové, co jim je čtyřicet, padesát let, neumí ani dnes pořádně psát a číst. Protože ta zvláštní škola jim nic nedala. Co jim dala? Pomocné práce, kopáč, ženy uklízečky. Romové jen s koštětem. A to není to nejhorší, ale hrozné je, že jejich děti teď také chodí do zvláštní školy a oni jim nemohou pomoci, protože oni neumí nic.

A to nikomu nevadí. Oni řeknou – ti Romové se nechtějí učit.  Romské děti tam dávali jen proto, že byli Romové. Tím je odsoudili k té nejhorší práci, kterou nikdo jiný nechtěl dělat. Dnes už nemáme ani tu nejhorší práci.”