převzala moc. Lidé si to uvědomili. Zabíjeli dobré i špatné muže, nedělali žádný rozdíl. Chtěli jen zastrašit lid, aby lidé viděli, že zabíjejí. Řeknu ti, že za jedinou noc zabili více než sedm set lidí na místě, které se jmenovalo… no… už víš, je to tolik let… měli popraviště a traktorem vykopali obrovský příkop, kam házeli těla. To tam musí být dodnes. To bylo v oblasti Santiaga de Cuba, která se jmenuje „Vista Alegre“ („Veselý výhled“), a je pravda, že zaseli strach. Strach, ale naprostý… protože jak jich bylo méně, museli se spoléhat na teror, aby mohli vládnout… A povedlo se jim to."
„Už několik let jsem nebyl na Kubě. Jezdil jsem tam, abych pomohl své rodině, vozil jsem jim peníze a balíčky a tak. Teď mi tam zůstala už jen teta, které je asi sto let… devadesát a něco, sto… a té posílám nějaké peníze, aby měla co jíst. Posílám jí sedmdesát dolarů každý… vlastně posílám sto, a pak ta dívka, která je přijímá – moje sestřenice – si něco nechá pro sebe a těch zbývajících třicet dá tomu, kdo to v rodině nejvíc potřebuje. Ale ne proto, že by musela, to jsem jí řekl. Protože tahle část rodiny z matčiny strany… skoro všichni jsou informátoři vlády. A toho jsem si všiml… přišel jsem na to.“
„A tehdy v La Maye, což je kousek dál… mezi Guantánamem a Santiagem de Cuba, jsem si s pomocí svého otce – dával mi peníze na všechno, co jsem potřeboval – založil továrnu na výrobu mozaiky. Továrnu na mozaiku; ne velkou, malou, ale byla to továrna. A tam jsem měl asi tři nebo čtyři zaměstnance… dva… tři, asi čtyři zaměstnance, mnohem starší než já, ale já byl ten, kdo tam rozhodoval. O nějakou dobu později, asi za pár let, začali na Kubě zasahovat do všech podniků. Bez ohledu na to, o jaký šlo. A mně tu malou továrnu vzali.“
„Říkám ti, že za Batisty se žilo s určitou svobodou… a chudobou… ale žilo se mnohem lépe než dnes. Ale mnohem lépe než dnes. Protože teď jsem byl na Kubě a viděl jsem… už jsem se rozhodl, že na Kubu už nepojedu, protože jsem zjistil, že tam člověka sledují na každém kroku, ať už si vezmeš pokoj v hotelu nebo v soukromém domě, všude jsou kamery, dokonce i na toaletě. Okamžitě jsem si toho všiml. A také jsem si uvědomil, že se takto nedá žít – každý, komu podáš ruku, každý starý přítel, mladý nebo kdokoli jiný, je informátor vlády.“
Ramón Santa Cruz Pacheco Cedeño se narodil v tehdejší provincii Oriente v malé vesnici jménem El Socorro. Jeho otec byl bohatý muž, majitel kávové plantáže, a jeho matka pocházela z rodiny s africkými předky. Ramón vyrůstal ve městě Santiago de Cuba s rodinou své matky, z nichž jen málokdo uměl číst a psát. Díky penězům, které mu posílal jeho otec, mohl chodit do soukromé školy, ale v šesté třídě přešel na státní školu. Po dokončení studií keramiky si s pomocí otce založil továrnu na výrobu mozaiky, kterou mu však později vláda znárodnila. Pracoval jako správce státní továrny, na letišti José Martí v Havaně, a zároveň se tajně věnoval výrobě šperků. Jeho manželka je zdravotní sestra a společně mají dva syny. Díky tomu, že jeho žena měla španělské občanství, mohla celá rodina opustit Kubu. Pomohl jim vládní důstojník, kterému Ramón nechal svůj dům v Havaně. Už třicet let žije ve Spojených státech. Udržuje kontakt se svou starou tetou a sestřenicí, kterým posílá peníze na Kubu. Zbytek rodiny jsou vládní informátoři, a proto s nimi nemá žádný kontakt.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
