Jan Šanovec

"Věděli jsme, že jsou tam buď Italové nebo Němci. Když tam byli Italové, tak to bylo celkem přijatelné. A když tam byli Němci, tak… A já vám řeknu, že tam byl dost zmatek. To znamená, že jakmile se fronta hnula, vždycky ten, kdo měl delší zásobovací cesty, tak utíkal. A kdo měl kratší, tak ten vyhrál. A my jsme měli hodně italského materiálu. Samozřejmě ti protivníci Němci a tak dále měli zase anglický materiál. To znamená, když se v noci jelo a potkával jste někoho na silnici, tak jste se vůbec nestaral, kdo to je. Jestli to jsou naši nebo jestli to jsou cizí. V noci to bylo pekelné. Uvědomte si, že to bylo tři tisíce kilometrů. Kdo měl krátké zásobovací cesty, byl vždycky v ohromné výhodě. A kdo měl ty tři tisíce kilometrů, tak mu samozřejmě chybělo střelivo, zásoby a všechno možný. A když se zaútočilo, tak se prchalo. Vždyť se to tam převalilo asi třikrát. Já vím, že jsme je nenáviděli. Poněvadž to jsme si vyřizovali staré účty. A teď ještě občas přicházely zprávy, že doma se popravuje, a tak dále. Občas tam byl nějaký známý na tom, že byl popravený a tak. Samozřejmě ta nenávist k Němcům byla. Ovšem, přiznám se, že tam nebyly ty elitní německé jednotky. Ale bojovali dobře, Němci."

"Zlobili jsme se, že generál s námi nešel. Byl to velitel naší československé armády na Podkarpatské Rusi. Že nás opustil. Pak jsem si uvědomili, že to bylo štěstí pro něj, páč on byl nepřítelem Sovětů. Že by byl skončil v nějakém tom gulagu. Prchala, generál Prchala. V Rumunsku jsme nebyli vůbec, poněvadž nás zajali Sověti a internovali. A to jsme taky viděli, jak Sověti jednají. My jsme tábořili, a tam najednou projíždělo auto. Poláci, byli to dva vysocí důstojníci, myslím plukovník, nějaký kapitán a šofér. Oni je z auta vytáhli kozáci, zavedli je kus dál a najednou jsme slyšeli výstřely. A když jsme se tam pak šli podívat, tak tam všichni byli zastřeleni. A další ukázku jsme viděli, když jsme byli v Jarmolincích, kde jsme byli přes zimu. Poněvadž to byla tuhá zima v roce třicet devět. A měli jsme možnost, jinak jsme byli internováni za dráty, jít uklízet sníh na nádraží. To víte, moc jsme toho nepotrhali, ale byli jsme teple oblečení. A tam přijel vlak nákladní, když odváželi polské obyvatelstvo z Ukrajiny. Většinou to byli samozřejmě staří lidi, ženy a děti. Byly to takové velké dobytčáky, čtyřosobové. A vynášeli odtamtud spoustu mrtvých."

"Já jsem měl s Italy jednu takovou příhodu legrační. Na válku. Poněvadž když jsme byli v tom Agami, poblíž Alexandrie, tak tam byla Wavellova ofenziva. Kdy Wavell s jednou australskou divizí zajal přes sto tisíc Taliánů. A najednou přišli na nás, abychom poslali nějakou jednotku, aby zajatce poslali do Alexandrie. Samozřejmě jsem to odnesl já a dostal jsem deset vojáků. Já jsem měl kolt se šesti ranami, vojáci měli pušky, do každé deset. Posadili nás do autíček a uháněli jsme jak hrom na západ. Tam jsme přijeli a mě uvítal australský kapitán. Samozřejmě s Australany se vždycky mohlo něco zapít, zoufale jsme se domluvili. Já jsem ještě anglicky moc neuměl. On tvrdil, že umí francouzsky, ale francouzsky uměl asi jenom bonjour a to bylo všecko. Ale když jsme vypili tu flašku whisky, tak už jsme se domluvili. A druhý den mě přivedl k jednotce, že tu musím odvézt. A to byla italská brigáda. A samozřejmě měli obrněná auta, měli děla a všecko možný. A já jsem říkal: 'Jéžišmarjá, a co ty zbraně?' – 'Myslíš, že je tam povezu já? Ať si je tam vezou oni.' Tak jsem šel k těm. Ten pobočník uměl dobře francouzsky. Já jsem francouzsky uměl dobře, poněvadž se v Alexandrii mluvilo zásadně francouzsky. Alexandrie byla velké město, kde bydlelo asi 200 000 Evropanů, většinou to byli Italové, Francouzi, Angličané, Řekové a tak dále. Tak ten najednou zjistil, že tady mám napsáno Czechoslovakia. Ten mně říkal: 'Vy nejste Angličan?' – 'Ne, my jsme Čechoslováci.' A tam seděl generál, který tomu velel. On k němu přišel, něco mu povídal, najednou generál vyskočil, přišel ke mně a začal mě objímat. Že Čechoslováky zná z minulé války, jací to byli výborní vojáci. Tak mě provedli, ukázali mně ty obrněné vozy, samozřejmě v těch obrněných vozech měli u kulometů střelivo, všecko možné, pásy. U děla měli náboje a tak dále. A jeli jsme. A když jsme dojeli, poněvadž jsme nocovali venku, tak za mnou přišel ten rotný. Byl to bývalý hraničář, hraniční stráž, a říkal mně: 'Jéžišmarjá, představte si, oni mají pušky s náboji.' A já jsem říkal: 'Nedělejte si starosti, běžte spát. Já jsem se díval na ta obrněná auta, a tam mají kulomety s náboji a tak dále. Z toho si nic nedělejte, páč kdyby chtěli, tak nás utlučou čepicemi.' My jsme se nemuseli o ně starat, oni se hlídali. Večer si vždycky zazpívali. A to bylo všecko. A byli rádi, že jsou v zajetí, že nemusejí válčit."

"Se Svobodou jsem měl taky takové povídání, poněvadž já jsem u těch Američanů celkem, myslím, udělal dost pro to, aby byla veškerá auta a to všechno předána nám, a ne jim. Oni o nic neměli zájem, jako Rusové. Jelikož byli ve spřátelené zemi, tak platili za všechno ubytování. To znamená, když přišli, tak platili za byty, kde platili vojáci. Dávali na to takové poukázky, které měla banka proplácet. Jenže banky to neproplácely, neměly nařízeno. Tak jsem šel na ministerstvo financí. Tam jsem měl jednoho známého ze Středního východu, který tam seděl, a říkal jsem: 'Prosím tě, vyndej ten…' On říkal: 'No jo, na to já jsem malý pán.' Tak jsme šel za Svobodou a říkal jsem mu to. On říkal: 'Podívej se, s tím já nemůžu nic dělat. To budeš muset jít za předsedou vlády.' Tak jsem šel k Fierlingerovi. Samozřejmě Fierlinger se do mě pustil: 'Vy mně táhnete s Němci a všechno možné. A teď mně tady budete povídat takovéhle nesmysly, když ti Američani propagují Němce a podobné.' Já jsem mu říkal: 'Pane ministerský předsedo, já si na vás vzpomínám, když my jsme byli v Sovětském svazu a vy jste tam byl jako československý velvyslanec. A vy jste se na nás vykašlal a ani jednou jste za námi nebyl.' Načež on se rozlítil: 'A s tebou se bavit nebudu.' A šel pryč. A já si pamatuji, že tam ještě byla ta sekretářka, a ta řekla: 'Správně jste mu to řekl. ' Tak jsem šel ještě za Masarykem, Honzou. Toho jsem trošičku znal z Anglie. Poněvadž tam byla přehlídka wrenek. To byla děvčata, pomocné služby u námořnictva. Tam byla elita, samé holky. Tak jsme tam stáli. My jsme zrovna přijeli ze Středního východu, tak jsme tam na to čuměli. A najednou tam byl nějakou chlapík a říká: 'Kluci, to by byla šuzba co?' A říkal: 'No, vy jste tam měli taky dost holek co?' A pak jsem se dozvěděl, že to byl Honza Masaryk. Tak jsem šel za ním, vysvětlil jsem mu všechno. A on říkal: 'Podívej se, ty jseš… Jak se jmenuješ?' – 'Honza jako vy, pane ministr.' – 'Ty jseš tam u Harmona, vid?' Já jsem říkal: 'Jo.' – 'Tak to buď rád, že jseš u Američanů. A prosím tě, já ti můžu poradit jednu věc. Vyser se na to. S tím se nedá nic dělat. To nezměníš.'"

"V roce čtyřicátým osmým byl (JUDr. Preiss) zvolený policejním ředitelem. A on si mě zavolal k sobě. Říkal: 'Honzo, podívej se, co na tebe mám.' A teď tam bylo, že jsem je přemlouval všechny, že budeme pracovat proti Sovětskému svazu, že se spojíme s Američany a že jim budeme dodávat zbraně. Takových volovin tam bylo spousta. Já jsem říkal: 'Prosím tě, vždyť to je blbost. To je všecko lež, vymyšlený.' A on říkal: 'Podívej se, vole, dnes není důležitý, co je pravda, ale co je napsáno. A podívej se, co já s tím dělám.' A hodil to do kamen, páč ještě se topilo v tom únoru. To znamená, když mě zavřeli na podzim, tak proti mně nic neměli. Sháněli nějaký ty voloviny a tak. A byl jsem asi šest nebo sedm měsíců na samotce v Mladé Boleslavi. Vyslýchali mě a celkem nic nevěděli, tak mě poslali na Mírov. Ovšem ten Mírov byla ošklivá věc, to jsme zjistili až dodatečně. To byl tábor, takzvaný likvidační tábor. Tam měli být soustředěni všichni důstojníci, kteří byli nepřátelští režimu. Pak se počítalo, že budou odvezeni do Sovětského svazu do gulagu k likvidaci. Zachránila nás náhoda, poněvadž my jsme tam byli hlídáni Státní bezpečností, nikoliv vězeňskou stráží. Byli jsme tam na tom nejzazším, absolutně jsme neměli styk s nikým. V rodině o nás nevěděli. Nikdo nic. Bylo nás tam 340. A klika byla, že z věznice, kde byly mírnější poměry, se podařilo utéct hrdinovi Sovětského svazu Buršíkovi. Prostě nějak si to vyžehlil, pustili ho do nemocnice v Olomouci a odtamtud utekl. A je zajímavé, že on měl všechny ty informace. Tak bylo informováno BBC, Deutsche Welle a Svobodná Evropa. A tím to prasklo. To znamená, že už si vláda nemohla dovolit nás poslat do Sovětského svazu. To už bylo dost divoké, v tom roce padesát."

"To byla strašná deprese. To jsem úplně nenáviděl zvlášť Francii, která dala popud k tomu všemu. A skoro jsem byl ochoten jít proti nim bojovat. Ovšem za chvíli se to všechno vykouřilo a tak. Velmi jsem se zlobil, že jsme nebojovali. Ale pak jsem přišel k názoru za nějaký čas, že by to byl naprostý nesmysl. Velel jsem baterii třicátého pluku záložního. V první řadě jsme byli nasazeni na jižní Moravě v prostoru Hodonína jako záložní jednotka a pak jsem byl přemístěný na Slovensko, kde jsem ustupoval záboru Maďarů ze Slovenska. To už jsme museli propustit všechny Maďary. Němci utekli, co jsme měli. Maďary jsme museli propustit. Tak to znamená, že baterie byla snížená na polovičku, na dvě. Místo čtyř děl dvě děla a postupovali jsme. Já mám dojem, že proti Maďarům bychom to byli zvládli, ale proti Němcům ne. Já jsme měl k dispozici tři důstojníky záložní. Jednoho poručíka, to byl starší pán, blížil se ke čtyřicítce, řídící učitel. Ten vůbec nic nevěděl o vojenském. A měl hlavní starost o rodinu, která byla v Sudetách někde. To znamená, že s ním se nedalo vůbec počítat. A ti dva mladí podporučíci běhali po hospůdkách, sháněli děvčata a tak. To znamená – prakticky jsem řídil tu baterii já a můj zástupce byl četař, Němec, který vlastně vládl baterii. Já jako velitel baterie jsem byl vždy mimo baterii na pozorovatelně a baterii měl vládnout ten podzáložní poručík a jeden podporučík. A tam vlastně vládl ten Němec. A jakmile bylo obsazeno, tak ti Němci dezertovali. Ale budiž jim chvála, ačkoliv on měl k dispozici přístroje, velmi drahé přístroje, na řízení střelby a tak dále, takže všechno v pořádku nechal a žádný z těch Němců nic neukradl. Naopak někteří ještě poslali na záložní těleso uniformu. Ovšem proti Němcům nevím, jak by byli bojovali."

"Pátého jsme překročili hranici, přenocovali jsme. To jsem ještě měl skvělého velitele. Byl to plukovník… A ten mě mermomocí chtěl převléknout do americké uniformy. A já samozřejmě jsem nechtěl, já jsem měl battle-dress s nápisem. A najednou jsem zjistil, že mám pochroumaná dvířka od auta, že jsem nemohl vystoupit. Až teprve když šofér vystoupil. A pak jsem se od zmíněného šoféra, když jsme byli v Plzni, dozvěděl, že mu to nařídil pan plukovník Coverly. On byl v civilu univerzitním profesorem. Obdivoval úžasně evropskou kulturu. Že mu to nařídil. Já jsem mu říkal: 'Proč jste mně to ne to…?' On říkal: 'Podívej se, prožil jsi celou válku a tady občas jsou ti partyzáni. Chodí všelijak oblečení, ty jseš jinak oblečený a mohli by tě zastřelit naši vlastní vojáci. A to bych si nikdy nevzal na vědomí.' A já jsem měl celkem dobrou náladu, poněvadž jsem říkal: 'Druhý den jedeme.' Ještě jsme se dohadovali, poněvadž oni měli postupovat postupně těsně před Prahu, teď si zase nevzpomenu, jak se jmenuje ta díra. Ale bylo by hloupé, abychom pokračovali směrem po Plzeňské silnici přes Ruzyň. Tam jsou všude kasárna. Bylo byl lepší odbočit na Ořech a přejet na druhou stranu Vltavy ve Zbraslavi. Ořechem dolů do Chuchle a jet po pravém břehu Vltavy. Tak by se dalo daleko lepší projet do Prahy než přes Ruzyň. Páč to vím, že tam byly kasárna ruzyňské velké a mimoto tam byly kasárna barákové. Tam byl pátý pěší pluk za první republiky. Nakonec se nejelo."