Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josefa Šánová (* 1922)

• narozena 25. října 1922 ve Stonařově na Jihlavsku

• vyrůstala ve smíšené česko-německé rodině

• roku 1941 odmaturovala na učitelském ústavu

• v roce 1943 vykonávala krátkodobou nucenou práci v muniční továrně ve Vlašimi

• od září 1944 učila na české jednotřídce ve Stonařově

• roku 1946 se provdala za četníka Miloše Šánu

• po roce 1948 se její rodina stala terčem komunistické šikany

• od roku 1965 učila v Pavlově

• v roce 2020 žila Josefa Šánová ve Stonařově

Češi a Němci zde spolu žili odedávna

Josefa Šánová, rozená Pryclová, se narodila 25. října 1922 ve Stonařově (německy Stannern) na Jihlavsku. Otec Josef Prycl, národností Čech, pocházel ze statku v Dlouhé Brtnici. Ve Stonařově se učil řezníkem a na tancovačce zde potkal pamětničinu matku Pauline Pollak, dceru místního koláře, Němce Johanna Pollaka. Zamilovaný pár odlišnou národnost nevnímal jako problém, a i když Johann hovořil velmi špatně německy a Pauline češtinu téměř neovládala, uvažovali o svatbě. S veselkou však nesouhlasili ani jedni rodiče. Josefu porodila matka za svobodna a s Johannem se vzali až po jeho návratu z povinné vojenské služby v roce 1924. Rodiče postupně ovládli oba jazyky, oběma zůstal znatelný akcent prozrazující jejich původ.

Pamětnice vyrůstala se dvěma mladšími bratry, Miroslavem a Aloisem. Otec provozoval povoznictví a prodával v Jihlavě palivové dříví. Zároveň se Pryclovi starali o sedmihektarové hospodářství. S výdělkem od raného věku pomáhaly i děti. Během natáčení rozhovoru vzpomínala Josefa, jak po večerech museli s bratry balit polínka do drátěných kol. Práce to nebyla příjemná hlavně v zimě, kdy jim mráz zalézal pod nehty. Rodině se vedlo dobře i přesto, že otec často při handlování s koňmi tratil.

Na počátku třicátých let dvacátého století žilo ve Stonařově zhruba tisíc tři sta lidí, z nichž více jak dvě třetiny tvořili Němci. Po Jihlavě se toto městečko stalo druhým nejvýznamnějším centrem Jihlavského jazykového ostrova (Iglauer Sprachinsel). Ten představoval území na pomezí Čech a Moravy o rozloze zhruba čtyř set kilometrů čtverečních. V oblasti zahrnující celkem sedmdesát osm obcí měla od středověku většina obyvatelstva německou národnost. Hovořili zdejším německým dialektem nazývaným pajerština. Češi a Němci spolu až do třicátých let dvacátého století zpravidla vycházeli dobře. Většina místních se domluvila oběma jazyky, v obci sloužila jak německá, tak i česká škola. Některé děti během školní docházky vystřídaly německou i českou třídu. Běžně se uzavírala smíšená manželství. Pryclovi se rozhodli vychovávat své potomky podle otcova původu a zapsali je do českých škol.

Kolem roku 1937 se ve vsi začali objevovat cizí lidé a podněcovali ve stonařovských Němcích národnostní cítění. Zdejší se na tyto prohitlerovské politiky pocházející z česko-německého pohraničí napojili a dosud klidné soužití začaly narušovat nacionalistické nálady. Většinové obyvatelstvo se postupně stranilo Čechů, Němci se stýkali více mezi sebou. Především na prostších lidech šlo pozorovat, že jsou někým navádění.

 

Stonařovští Němci zaútočili 13. března

Po absolvování měšťanské školy v roce 1936 přijali Josefu do nově zřízeného koedukačního učitelského ústavu v Jihlavě. Otec Josef se studiem své dcery zprvu nesouhlasil, obával se finanční náročnosti, pamětnice si však prosadila svou. Aby rodina nemusela platit vysoké nájemné, rozhodla se Josefa do Jihlavy dojíždět. Jediný autobus, který tehdy na trase fungoval, nedodržoval jízdní řád a ona přicházela do vyučování pozdě. Pamětnice začala tedy pro dopravu do patnáct kilometrů vzdáleného města používat otcovo staré kolo. Brzo ráno šlapala tam a odpoledne zpět. Po návratu musela dlouho do večera se sourozenci chystat palivové dříví k prodeji, až poté se mohla připravovat na studium. Během zimy si Josefa přeci jen sehnala v Jihlavě nocleh.

Při všeobecné mobilizaci v září roku 1938 nastoupil Josefin otec k armádě s odhodláním válčit. Když pak došlo k podpisu Mnichovské dohody a Československo postoupilo Německu část území bez boje, cítil zklamání. O rok později, poté, co nacisté napadli Polsko, svůj názor změnil.

Situace na Jihlavsku se postupně přiostřovala. Němci se od Čechů odtahovali. Pořádali demonstrace, kde prezentovali své národnostní požadavky. Nechtěli české členy ve správě obce, vadil jim český poštmistr i neněmecká porodní bába. Rozbroje se objevovaly i mezi dětmi, rodiče nenechávali malé Němce hrát si s českými sousedy. Stále častěji zdobili příznivci nacismu své domy vlajkami s hákovým křížem. Těsně před okupací hitlerovským Německem, 13. března 1939, se část stonařovských Němců vydala na místní četnickou stanici vyhnat její české osazenstvo. Došlo k potyčce, při které strážci zákona zastřelili místního hostinského Hanse Matejku. Do napadení policistů se zapletl i pamětničin bratranec z matčiny strany Anton Kladenský.

 

Pryčlovi se zapsali k Čechům

V den okupace, 15. března 1939, se od rána mračilo nebe a hustě chumelilo. Josefa ani její spolužáci ten den do školy nešli. Do města již vjížděla nacistická armáda a němečtí obyvatelé ji nadšeně vítali. Pamětnice se raději vydala pěšky domů do Stonařova. Na státní silnici, kde se pohybovala vojska wehrmachtu, si netroufla. Zvolila bezpečnější trasu oklikou přes Brtnici. Vedlejší cesty zapadal sníh a Josefa se brodila závějemi. Naštěstí narazila na stonařovského rodáka, pana Škrdlu, a do vsi pokračovali společně. Po návratu doma nikoho nenašla. Větší část českých domorodců se před bujarými Němci vyjadřujícími nadřazenost uchýlila do okolních neněmeckých vsí a vrátili se až po několika dnech. Pamětnice tehdy přespala pro jistotu u Škrdlových.

Po obsazení republiky nacisty získali ti, kteří se přihlásili k německé národnosti, říšské občanství. Příslušnost k nacistickému Německu skýtala různé výhody v oblasti pracovního či sociálního práva, zaručovala vetší příděly potravin i možnost získat výhodnou pozici a lepší plat v rámci protektorátní správy. Občané říše měli i své povinnosti, bojeschopní muži museli rukovat k jednotkám wehrmachtu. Po smíšených manželstvích vyžadovaly protektorátní úřady deklarování jedné z národností. Pryclovi se zapsali k Čechům. Následkem tohoto rozhodnutí se jich někteří příbuzní z matčiny strany počali stranit. Jiní chodili k nim domů a rodiče přesvědčovali, aby své rozhodnutí přehodnotili a přešli k Němcům. Josefu pak zrazovali od studia české školy a varovali ji, že nenajde uplatnění. „Však ono to nějak dopadne,“ říkávala tehdy pamětničina matka Pauline.

 

Sněhulák Chamberlain

Školní rok směli čeští studenti učitelství ještě dokončit v Jihlavě. V následujícím pololetí okupanti ústav přeložili a Josefa musela přestoupit na institut v Moravských Budějovicích. Přespávala u příbuzných v Želetavě a do studií opět dojížděla patnáct kilometrů na kole. Hned v říjnu školu sloučili s ústavem v Brně. V moravské metropoli měla pamětnice naštěstí strýce, otcova bratra Jaroslava. Ten se rozhodl cílevědomou neteř podpořit, nechal ji bydlet u sebe v garsonce, a dokonce kvůli jejímu pobytu odložil svou svatbu. Písemnou maturitní zkoušku skládala Josefa hned dvakrát. Po prvním pokusu nařkl školník profesory z vyzrazení zkoušených témat a studenti museli testy opakovat před komisí neznámých profesorů. Pamětnici se přesto podařilo odmaturovat na samé jedničky.

V době, kdy pamětnice absolvovala, docházelo k rušení a slučování českých škol a mladí učitelé jen těžko sháněli uplatnění. Josefa naštěstí ovládala velmi dobře němčinu a tento jazyk začala učit hned na několika jihlavských školách. Získala výhodný podnájem u ředitele školy Čichovského a domů se vracela na víkendy. Při zpáteční cestě vozila svým domácím ze vsi mléko a vajíčka. Načerno dopravované potraviny ukrývala v autobusu pod sešity a knihy. Při případné kontrole jí hrozily sankce.

Nacistická totalita postihující i drobné prohřešky vyvolávala v lidech strach. „Jeden večer si čeští chlapi u piva dohodli, že si udělají legraci a na městečku postavili velkého sněhuláka, Chamberlaina. Pak začalo vyslýchání, dokonce tři muže zavřeli a pak je zase pustili. To byla taková jedna srandička, co si dovolili. Potom všichni přestali. Měli strach. Protože Němci byli strašně nadšení, takoví plní síly a plní vůle to všechno zničit a obsadit. A nedali pokoj, až to všechno dostali,“ vyprávěla nám pamětnice při natáčení.

V roce 1942 zmizeli z obce občané židovského původu. Rodina obchodníka Fabiana musela do transportu. Po válce se nevrátil ani jeden její člen. Židovského lékaře Fuchse zachránil vysoký nacistický činovník a stonařovský rodák Arthur Seyß-Inquart. Obstaral mu falešné nežidovské doklady na jméno Friedl.

 

Jak přišla k novým šatům

Roku 1943 povolali Josefu spolu s dalšími šedesáti kolegyněmi ke krátkodobému nucenému pracovnímu nasazení do muniční továrny ve Vlašimi. Zažila zde letecké poplachy, při nichž strachy utíkali do lesů v okolí fabriky. Bezpečné kryty se v areálu nenacházely. Na povinnou práci pro říši měl nastoupit i Josefin bratr Miroslav narozený v roce 1925. Od totálního nasazení ho tehdy zachránil matčin strýc Josef Pollak. Vykonával funkci Ortsgruppenleitera - místního předsedy Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). Zařídil, aby Pryclovým přidělili k obhospodařování šest hektarů německých polí a Miroslav mohl zůstat doma.

Za odvedené německé muže přišli do Stonařova na výpomoc k sedlákům mladá děvčata a chlapci z německých měst. Hoši ve věku čtrnáct až patnáct let přespávali v lágru tvořeném dřevěnými baráky speciálně postavenými k jejich ubytování. Spřátelili se s místními chlapci. Bratři pamětnice s nimi dokonce uzavřeli obchod. Němečtí mládenci fasovali pěkné manšestrové obleky a kvalitní deky. Textil, stejně jako další spotřební zboží, se za války kupoval na lístky a těžko se sháněl. Mladíci se domluvili, přinesli Pryclovým několik oděvů a dek, a ti jim na oplátku dávali dobré jídlo. Z klučičích šatů si Josefa nechala přešít kostým, z dek jí švec vyrobil kozačky. Ukázat se v novém modelu přinášelo opět riziko. Obdivující se ptali, kde k němu pamětnice přišla.

Ze své produkce museli hospodáři odvádět dávky říši. Pro zajištění obživy chovali farmáři zvířectvo načerno. Otec Josef si jako Čech žijící mezi mnoha Němci nic takového netroufl. I tak netrpěli Pryclovi hladem. Mléka, mouky a vajec mívali dostatek.

Válka postupně vyčerpávala hospodářství, obyčejným lidem ve městech potraviny chyběly. Nacističtí hodnostáři si však přísun nedostatkových produktů dokázali zařídit. Jeden německý řezník požádal Josefa, zda by nevozil každou sobotu ráno na gestapo do Jihlavy deset pytlů zboží. Vždy v pátek večer dopravil k Pryclovým domů deset vaků. V každém z nich byla polovina prasete. Zásilku skladovali do sobotního rána, kdy s ní otec odjel do Jihlavy. Řezník je sice ujistil, že celá akce je domluvená a nikomu nehrozí postih, rodiče i tak z pátku na sobotu špatně spali.

Na podzim roku 1944 nastoupila pamětnice na českou jednotřídní obecnou školu ve Stonařově. Vyučovala zde všech pět ročníků dohromady. V té době již místní Němci polevili ve svém nacionalistickém zapálení. Mladí muži umírali v bojích na frontách a téměř nikdo nepochyboval o Hitlerově prohře. Němci procitli a chovali se pokorněji. Začali častěji navštěvovat i bohoslužby v kostele. Mnozí obyvatelé poslouchali zakázaný rozhlas a měli relevantní informace o vývoji bojů.

Před postupující frontou a bombardováním se z Německa do Čech uchylovalo stále více uprchlíků. Úřady jim vyčlenily budovu stonařovské školy a Josefa s dětmi se musely přestěhovat do starého sálu hostince U Poláků. Zakrátko dostali pokyn vyklidit i tento prostor pro uprchlíky. Pamětnice přestěhovala školu k sobě domů. Výuka probíhala distančně, děti si chodily pro úkoly a pracovaly doma. Josefa si musela vše rozhodnout sama, ze školských úřadů nedostala k nastalé situaci žádné pokyny.

Šest týdnů před koncem války obdrželi rodiče předvolání na gestapo. Den před výslechem nikdo z rodiny nespal. Josef s Pauline se ze služebny naštěstí v pořádku vrátili.

 

Germánka

Krátce před příchodem fronty se ve Stonařově pohybovala armáda ustupujícího wehrmachtu. Lidé věděli, že se blíží sovětské vojsko a snažili se narychlo naučit alespoň pár slov rusky. Někteří němečtí starousedlíci se tehdy přidávali k německým vojákům. Ti dokonce naházeli munici z koreb náklaďáků do stonařovského rybníka. Uvolnili tak ve vozech místo pro prchající civilisty. V tomto období odešel i bratranec Anton Kladenský, s Josefinou rodinou se ani nerozloučil. Také místní nejvyšší nacista Josef Pollak poslal svou rodinu do Rakouska ještě před příchodem osvoboditelů. Sám zůstal ve vesnici. Den před osvobozením navštívil Pryclovy. Josef mu tehdy radil, aby navečer vyrazil přes Slavonice do Rakouska. Strýc neuposlechl a zůstal doma. „Ti Němci, kteří vykonávali za války nějakou funkci, byli zoufalí a vystrašení,“ popisovala pamětnice náladu aktivních nacistů těsně před koncem války.

Večer před příchodem Rudé armády se okolo Stonařova hlasitě ozývalo dunění fronty. Pryclovi se na pokyn otce uchýlili do sklepa. Ještě v noci projížděla městečkem po státní silnici vojska osvoboditelů pokračující dále na Prahu. Ráno 8. května 1945 se Josefa vydala rozhlédnout se po vsi. Muži z Východu na ni volali, že je Germánka a ona se rychle vrátila domů. Vojáci měli v mapách Stonařov označen jako německé území a chovali se k místním velmi krutě. Jejich surovost odnesla řada žen znásilněním. Otec Josefu s matkou zabarikádoval kredencí v ložnici a zde strávily následující čtyři dny. Doléhal k nim křik týraných žen. Oknem pozorovaly vojáky, jejichž vzezření napovídalo, že pocházejí z východních oblastí Sovětského svazu. Ti neváhali, na zápraží domu si rozdělali oheň a vařili. Strýc Josef Pollak se v den osvobození zastřelil.

 

Z dříve spokojených lidí se stali doprošující se zoufalci

S příchodem armády se v obci objevily i revoluční gardy. Tyto ozbrojené jednotky českých dobrovolníků začaly ihned organizovat vyhánění německých občanů. Přikázaly jim, aby se shromáždili u kostela a průvodem je vedly směrem na Znojmo a na rakouské hranice. Příslušníci revolučních gard, Josefa je charakterizovala jako mladé, divoké kluky, jeli po stranách průvodu na koních. Ještě před příchodem k hranici dostali gardisté zprávu o tom, že Rakousko vyhnané Němce nepřijme. Dav lidí tedy otočili a vedli je zpět. Někteří vyhánění se navečer směli vrátit  zpět do svých domovů. Většinou je našli vyrabované.

Ostatní Němce zavedli do narychlo zbudovaných internačních táborů. Jeden takový lágr vznikl i ve Stonařově. Panovaly zde nevyhovující hygienické podmínky, vězni trpěli nemocemi a hladem, následkem čehož nezřídka umírali. Některé zde zadržované lidi Josefa znala. Přicházeli k nim domů a prosili o jídlo. Snažili se jim přilepšovat chlebem a černou kávou. Pohled na ubohé, doprošující se zoufalce, jež dříve vídala jako spokojené, slušné lidi, přiváděl pamětnici k pláči. Internované postupně odvážely vlaky do Rakouska a Německa.

Dva občany Stonařova, Františka Tomschika a Juliuse Schrameka, odsoudil v září 1946 mimořádný lidový soud v Jihlavě k trestu smrti za vůdcovství ozbrojeného povstání a napadení četnické stanice ve Stonařově dne 13. března 1939. „Byly to škaredé časy. Ať čeští nebo němečtí, byli to lidé. A bylo to takové zlé, oko za oko. Ale čtrnáct dní byl chaos. Ti lidé mohli v noci utéct, cestu znali. Nešli, nechtěli opustit domovy. Někteří se mohli zachránit,“ popsala pamětnice období těsně po konci války.

 

Kozičkáři

Společně s revolučními gardami se ve vesnici objevili i ti, kdo se na vyhnaných Němcích chtěli obohatit. Ti první často jen vyplenili chalupy a opět zmizeli. Z vysokých přídělů, které říšští občané dostávali, si vytvořili bohaté zásoby. V chalupách se běžně nacházely nádoby s litry sádla. Mnozí nově příchozí zabrali stavení vyhnaných Němců, ale v hospodaření se nevyznali. Místní je nazývali kozičkáři.

Na četnickou stanici se vrátilo české osazenstvo. Mezi sloužícími strážci zákona pracoval i Miloš Šána. Mladý muž v uniformě se Josefině líbil a roku 1946 se za něj provdala. Novomanželům se do roka narodila dvojčata Miroslav a Pavlína. Oba novorozenci zemřeli krátce po narození. Následující roky přibyl do rodiny syn Miloš, po dvou letech dcera Alena a roku 1954 se narodil nejmladší potomek Zdeněk.

V prvních poválečných volbách v roce 1946 zvítězili ve Stonařově komunisté, předsedou národního výboru se stal jejich člen, pan Hudeček. V komunální politice a komunistické straně se angažovali především nově přišlí občané. Po bolševickém puči v únoru 1948 začali Šánovým ztrpčovat život.

 

Čistil prázdnou stáj a plakal

Otec Josef odmítl v roce 1956 vstoupit do nově založeného jednotného zemědělského družstva (JZD). Za trest ho vyhnali z jeho domu a nastěhovali sem příbuzné místního funkcionáře. Kolektivizaci se Josef přesto nevyhnul. „Odvedli mu oba koně. Čistil prázdnou stáj a plakal,“ popisovala nešťastný den pamětnice. Slibovali mu, že pokud vstoupí do strany, bude u koní smět zůstat. V prvních letech získávali lidé za práci v JZD pouze dvě koruny padesát za jednotku, což sotva stačilo k uživení. Krátce poté, co Pryclovi přišli o chalupu, onemocněl zničený Josef leukémií. V první polovině šedesátých let dvacátého století mu dům sice vrátili, z nemoci se však již nevyléčil a roku 1964 zemřel.

Miloš Šána odmítal vstoupit do strany a raději od Veřejné bezpečnosti, jak komunisté policii nazývali, odešel. Komunisté mu tehdy nabídli pouze práci v dole. Nakonec se mu s pomocí protekce podařilo najít práci v dělnické profesi v jihlavském Motorpalu.

 

Učitelka navštěvující kostel komunistům vadila

Pamětnici nejvíce ztrpčovaly život místní stonařovské soudružky. Vadilo jim, že se obléká po městsku a nenosí šátky a zástěry jako pracovnice v JZD. Ředitel školy na jejich popud učitelkám přikázal oblékat si do hodin zástěry. Jedna nevzdělaná členka strany dokonce chtěla učit místo Josefy. To jí naštěstí nepovolili. Ačkoliv Šánovi proti režimu nebojovali, stali se místním bolševikům trnem v oku. Do komunistických akcí se nezapojovali. Josefa i Miloš byli pevně věřícími katolíky a k víře vedli i své tři potomky. Učitelka navštěvující kostel komunistům taktéž vadila, stěžovali si a ředitel školy jí účast na bohoslužbách zakázal. Když se rozhodla věnovat staré rodinné harmonium církvi, přišlo na ni udání, že v kostele hraje na varhany. Z národního výboru psali celé rodině Šánových špatné posudky. Jednou při volbách, patrně kvůli Milošovým protirežimním řečem v hospodě, jejich dům střežili příslušníci Veřejné bezpečnosti. Někteří známí Šánovým radili, aby se před šikanou místních soudruhů odstěhovali. Josefa chtěla zůstat nablízku svým rodičům.

Nejstarší syn Miloš měl výtvarné nadání, studoval uměleckou školu v Brně, kvůli své dívce ji nedokončil a vrátil se na Jihlavsko. Svobodomyslný umělec z problémové rodiny nezapadal do komunistické škatulky socialistického malíře. V roce 1965 se na tancovačce ve Stonařově dostal do potyčky s přistěhovalci a ti ho ztloukli. Josefa se tehdy syna zastala a viníkům vyčinila. Na základě této události ji komunisté ovládající místní samosprávu vyhodili ze školy. Následujících patnáct let dojížděla učit do Pavlova. Zdejší obyvatelé se k ní chovali příjemně, její práci hodnotili kladně i školní inspektoři. Ředitel ji ale kvůli špatným posudkům ze Stonařova nikdy nepřeřadil do vyšší platové třídy a i po letech praxe dostávala nízký plat.

 

Osmnáct měsíců za legraci v hospodě

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy nastala normalizace a dle Josefy se totalitní režim ještě zhoršil. Na počátku sedmdesátých let dvacátého století se Miloš Šána mladší dostal do problémů. U piva ve stonařovském hostinci probírali s chlapy nedávnou událost, kdy dva Češi uletěli malým letadlem přes železnou oponu do západního Německa. Miloš se třemi přáteli se o útěku bavili a z legrace plánovali, jak by takovou akci provedli. Ještě téhož večera je jedna ze zaměstnankyň restaurace udala a v noci si pro Miloše přišla domů Státní bezpečnost. Všichni čtyři kamarádi dostali nepodmíněné tresty za plánování útěku. Miloše odsoudili na osmnáct měsíců. Po propuštění nemohl nalézt zaměstnání a opětovně ho zatkli pro příživnictví. V socialistickém Československu měl tehdy každý občan povinnost pracovat.

 

Škodili dětem i vnoučatům

Když chtěl člověk za komunismu studovat, nestačily mu výborné studijní výsledky ani úspěšně složené zkoušky. K přijetí na střední či vysokou školu potřeboval kladný kádrový posudek. Tento tajný spis s údaji o původu, postojích a názorech dotyčného putoval s každým již od základní školy. Nikdo nevěděl, co v posudku má a kdo všechno k jeho náplni přispěl.

Dcera Alena se učila na samé jedničky. Po střední škole chtěla studovat práva. Zdárně udělala přijímací zkoušky, na studia ji ale kvůli špatnému kádrovému posudku nepřijali. Nejmladší syn Zdeněk měl také excelentní studijní výsledky. Toužil jít ve šlépějích své matky a stát se pedagogem. Studium učitelství nepřipadalo pro chlapce z protirežimní rodiny v úvahu. Na přímluvu učitele mohl jít studovat na vysokou školu alespoň techniku. Problémy s přijetím na školu měla dokonce i vnoučata pamětnice.

 

Jednou to muselo skončit

Josefa s manželem věřili, že komunistická totalita jednou skončí. „My jsme si pořád říkali, že to nejde, donekonečna devastovat zem a lidi takhle zavírat a trestat za nic. To musí přestat. A poslouchali jsme to rádio. [Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky.] Tak jsme měli takové zdání o té politice,“ popsala nám pamětnice při natáčení rozhovoru.

Po sametové revoluci začali do Stonařova přijíždět němečtí rodáci. Zprvu své někdejší domovy pozorovali jen s odstupem. Časem navázali s místními komunikaci, mimochodem i díky tomu, že vozili ze Západu dárky. „Bylo to zvláštní, museli pryč, neměli nic a přijeli, měli peníze, hezká zaměstnání, někteří podnikali,“ vzpomínala Josefa na návštěvy bývalých sousedů.

V roce 2020 žila Josefa Šánová v péči své dcery Aleny Veliké ve Stonařově. „Važte si věcí, které máte, volnosti a svobody. Ve dvacátém století se lidé museli stále přizpůsobovat totalitním režimům a poslouchat jejich představitele – nacisty a komunisty. Jste svobodní, můžete si volit školy, jaké chcete. To dříve nebylo. Učte se, ať to někam dotáhnete,“ vzkázala pamětnice mladým generacím na konci rozhovoru.