„Vždycky to byla jedna z možností. Věděl jsem, že existuje. Nikdy jsem neřekl: 'Můžete mě zabít, ale já to neudělám.' Kdyby překročili červenou linii – a červená linie pro mě byla moje rodina –, nemohl jsem to riskovat. Znal jsem povahu těchto lidí a věděl jsem, že nelžou, když vyhrožují, že budou zabíjet, mrzačit nebo dělat hnusné věci vaší rodině. (...) Problém byl v tom, že jsem to musel napsat dvakrát, protože když jsem to napsal, zatímco mě drželi v izolaci, snažili se to utajit. Možná se jim nelíbil jazyk, který jsem použil, už si nevzpomínám. Ale čas plynul a žádná reakce nepřicházela. A pak jsem pochopil, že se mnou mají nějaké další plány, a dostal jsem strach. Ne o sebe, ale o svou rodinu. Bylo jasné, že jsem ten papír o milosti napsal poté, co vyhrožovali mé rodině, ale nic jsem se o tom nedozvěděl a nic se nedělo. Nepřipustili nikoho, aby se se mnou setkal, dokonce i moji právníci mě hledali a nějakou dobu mě nemohli najít. Byl jsem držen sám na samotce, nesměl jsem s nikým komunikovat, a tak jsem to musel napsat podruhé. A pak jsem křičel. Na samotce jsem byl sám, ale v podobných celách byli poblíž trestáni i další vězni. Když jsem ráno při obvyklé kontrolní proceduře odevzdával ten papír, křičel jsem, že jsem ho napsal. Tak, aby to slyšeli i ostatní lidé. Protože oni chystali něco velmi hnusného.“
„Tak jsme přišli na náměstí a začali mít proslovy a vyzývali jsme lidi, aby se k nám přidali. Říkali jsme, že chceme změnu. Všechno bylo docela v klidu, tak jsme se rozhodli jít k sídlu vlády, na jiné náměstí, přes centrum Minsku. Pokračovali jsme v našem shromáždění a s projevy, mluvilo mnoho lidí. A pak zničehonic někdo začal rozbíjet okna v sídle vlády a objevila se policie, která dav rozehnala. Lidé začali utíkat, protože vypadali opravdu hrozivě, bili lidi, už tekla krev. Já jsem byl také zmlácený a jeden přítel a moje žena mě odvedli k nejbližšímu autu (nabídli mi ho nějací přátelé novináři) a vyrazili jsme do nějaké... to byla nemocnice, protože jsem byl těžce zmlácený a necítil jsem se dobře a chtěl jsem požádat o nějakou pomoc. Když jsme byli na Vítězném náměstí, na dalším náměstí, poblíž kterého jsme bydleli, tak nás zastavili, znovu zbili a zatkli.“
„Bránili nám v tom. Snažili se stavět nám do cesty mnoho překážek, ale přesto jsme měli možnost s lidmi mluvit. Například poté, co jsem mluvil na své vlastní Univerzitě cizích jazyků, tak tuhle praxi zastavili. Zakázali opozici veřejně mluvit na téhle univerzitě. Protože sami tam neuspěli. Setkávali jsme se s mnoha lidmi, velmi dobře jsme organizovali sběr podpisů a bylo vidět, že naše stánky pro sběr podpisů přitahují lidi a stojí se na ně fronty. Pokud byli Lukašenkovi lidé poblíž, neměli u stánku nikoho. Naši lidé je dokonce krmili, dávali jim horkou kávu a čaj. Byl už pozdní podzim, zima. Využíval jsem všechny příležitosti mluvit před velkým publikem, ale nezanedbával jsem ani malé skupinky. Hodně jsem cestoval a hodně cestoval i můj tým. Podívejte, měl jsem ve svém týmu dvě hlavy státu, Šuškieviče a Gryba. Měl jsem dva generály, bývalého ministra obrany Kazlovského a generála Frolova. Ti cestovali po své ose. Měl jsem tam lidi, kteří byli známí, novináře, slavného režiséra Chaščevadského, který v roce 1996 natočil první film kritizující Lukašenka. Ti také cestovali a vedli kampaň za náš tým. Věřím, že právě proto se nám podařilo dosáhnout okamžiků vysokých očekávání. A tato očekávání byla ve společnosti cítit. Proto Lukašenko hned ve volební den použil sílu, což nikdy předtím neudělal.“
„Tehdy zatkli Pavla Šeremeta, běloruského novináře pracujícího pro ruskou televizi, a Dzmitrije Zavadského. Zatkli je na hranicích s Litvou, kde dělali reportáže o Lukašenkových nepravostech. A my jsme se bavili o tom, co by se dalo udělat nejen za účelem propuštění těch novinářů, ale také organizování odporu proti celému režimu. A přišli jsme s nápadem Charty 97. Protože to bylo v roce 1997. A bylo to dvacet let po československé Chartě. V tomto velmi krátkém prohlášení bylo napsáno, že myšlenka komunismu je ve střední Evropě stále živá a my se s ní chceme vypořádat. Byli tam lidé z různých politických skupin, skupin občanské společnosti. A my jsme se rozhodli spojit, zapojit nezávislé novináře do distribuce těch textů a sběru podpisů. A mělo to okamžitý úspěch. Protože lidé chtěli vidět u opozice jednotu a srozumitelnost. A to v té době byla Charta 97.“
V roce 2010 byl Andrej Sannikov nejsilnějším protikandidátem běloruského diktátora Lukašenka v prezidentských volbách. Narodil se roku 1954 v Minsku do rodiny úzce spjaté s divadelním prostředím – otec byl divadelní kritik, babička herečka, děda režisér. Po maturitě vystudoval katedru cizích jazyků, pracoval jako tlumočník na sovětských stavbách v Pákistánu a Egyptě i při sekretariátu OSN v New Yorku. V dobách perestrojky vystudoval v Moskvě elitní diplomatickou školu – Státní institut mezinárodních vztahů (MGIMO) a začal působit na běloruském ministerstvu zahraničí. Po rozpadu SSSR vedl za běloruskou stranu jednání o jaderném odzbrojování a dotáhl to až na náměstka ministra zahraničí. V roce 1996 na protest proti koncentraci moci v rukou prezidenta Lukašenka na funkci abdikoval a přidal se k demokratické opozici. Spoluzakládal organizaci Charta 97, spolupořádal Pochod za svobodu (2000) a Pochod za lepší život (2003). V roce 2003 byl poprvé zatčen a odsouzen k 15 dnům ztráty svobody. V roce 2010 kandidoval na prezidenta, vzbuzoval značné naděje, ale podle oficiálních výsledků obdržel jen necelá tři procenta hlasů. Při protestech proti volebním manipulacím byl zbit, společně s manželkou, novinářkou Irinou Chalyp, zatčen a následně odsouzen na pět let za údajné organizování masových nepokojů. Ve vězení a trestaneckých koloniích strávil přes rok a půl, propuštěn byl v dubnu 2012. Poté nemohl sehnat práci a musel se obávat o život. Rozhodl se Bělorusko opustit, utekl do Litvy a poté se přestěhoval za sestrou do Londýna. Dnes (2024) žije v Polsku, ve Varšavě, stále se snaží podporovat běloruskou demokratickou opozici a nepřestává věřit v evropskou budoucnost své rodné země. V Praze pobýval v roce 2024 na pozvání Nadace Forum 2000, jíž děkujeme za zprostředkování rozhovoru.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
