Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Mgr. Miroslava Šandová (* 1947)

• narozena 20. dubna 1947 v Hostomicích pod Brdy

• vyrůstala v učitelské rodině

• dětství trávila ve středočeských Hořovicích

• v srpnu 1968 zažila sovětskou okupaci ve funkci vedoucí na pionýrském táboře

• jako nestraník opakovaně čelila problémům v zaměstnání

• v letech 1990 až 2015 úspěšně vedla rokycanské Muzeum Dr. Bohuslava Horáka

• několikanásobná držitelka Pamětní medaile Českého svazu bojovníků za svobodu

• po odchodu do důchodu pracuje v muzeu jako kurátor sbírek-botanik

RNDr. Mgr. Miroslava Šandová je uznávaná odbornice v oblasti botaniky a ochrany památek. Stála u zrodu dnešní podoby Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech. Její úspěšnou profesní kariéru by v minulých letech jistě uspíšil vstup do komunistické strany. K tomu se však pamětnice nikdy nesnížila ani přes opakované nabídky a sankce, které přicházely po jejich odmítnutí.

Miroslava Šandová se narodila 20. dubna 1947 v Hostomicích pod Brdy. Pochází z učitelské rodiny; učitelkou byla její babička Terezie Štochlová i otec Kamil Štochl. V době narození pamětnice řídil místní školu. Maminka Zdeňka Štochlová, rozená Bendlová, byla dcerou známého hořovického cukráře Adolfa Bendla. V roce 1951 se rodina přestěhovala do domku babičky Štochlové v Hořovicích. Pamětnice s bratrem Kamilem tak mohli chodit mlsat k dědečkovi do cukrárny. „Pro nás jako děti to byl sladký ráj,“ usmívá se Miroslava.

Provozovnu však komunisté po roce 1953 znárodnili. Část strojů nechali převézt do komunální cukrárny a část jich nechali rozbít. „Dědeček to nesl dost špatně, protože si podnik sám vybudoval. Dodnes lidé vzpomínají na jeho moučníky a speciality,“ dodává Miroslava Šandová.

Pionýrkou ano, svazačkou ne

Na statku museli oba sourozenci pomáhat. „Doma se chovala spousta králíků, slepic, krůty a ovce. Tatínek zastával zásadu: Škola je tvoje záležitost, kdy si to uděláš, je jedno, ale musíš být v pohodě.“ Otce si rodina doma příliš neužila. Učil na různých školách berounského okresu a po večerech se angažoval ve veřejném životě, aby mohl v zaměstnání vykázat tehdy pro učitele povinnou veřejně prospěšnou činnost. „Byl členem Svazu chovatelů a Svazu československo-sovětského přátelství, hrál loutkové divadlo,“ vypočítává pamětnice. Podle ní byla tehdy většina lidí u loutkařiny učitelé. „Slušní kantoři si hledali takové aktivity, aby se nemuseli politicky angažovat. Když se hrálo divadlo, byla za to čárka.“

Ve třetí třídě se pamětnice s celou třídou stala pionýrkou. „V Hořovicích neprobíhalo nucení, chodili jsme tam rádi. Nebylo to o politice, ale o společném, pěkném trávení času.“ Do SSM už ale nevstoupila díky uvolněné atmosféře na počátku šedesátých let. „Naši profesoři s námi mluvili jako s dospělými. Člověk leccos slyšel a hledal si informace.“ Ve svazácké košili však musela stejně jako všichni v roce 1965 maturovat, měla ji jen půjčenou.

Protože měla vztah k přírodě, rozhodla se zkusit učitelský obor na pražské přírodovědecké fakultě. Nebyla přijata. Přihlásila se ještě na pedagogickou fakultu v Plzni, ale i tam měla smůlu, přestože gymnázium ukončila jako premiantka roku. „V Praze mi natvrdo řekli: ‚Máš smůlu, že jsi holka, my potřebujeme dostat do školství chlapy.‘“ Nastoupila proto v Hořovicích na poště jako spojová manipulantka. Otec se přes své zásady pokusil domluvit jí v zaměstnání možnost dálkového studia, ale nakonec zapracoval osud. V Plzni totiž zjistili, že učitelů budou potřebovat více. V září 1965 tedy pamětnice začala studovat obor přírodopis a základy zemědělské výroby.

Důstojník, který plakal

Na pedagogické fakultě také prožila rok 1968. V květnu se zúčastnila každoročního studentského majálesu, ze kterého se postupně stalo kritické protirežimní fórum. Mládež fandila Dubčekovi a demokratizaci veřejného života. Protestní charakter plzeňského majálesu podpořila i ekonomická situace – řada studentů pedagogické fakulty věděla, že pro budoucí absolventy nejsou místa. „Měli jsme na sobě různé nápisy, já třeba: ‚Všichni mladí učitelé chodí učit do p…‘ (malým písmem připsáno ‚do pohraničí‘),“ přibližuje pamětnice. „Nejaktivnější účastníci pak museli ze školství odejít.“ Vzpomíná na osud tehdejšího asistenta Svatopluka Holce, který později z politických důvodů přišel o místo na fakultě: „Jezdil s vlakovou poštou. Setkala jsem se s ním až o mnoho let později jako s mykologem.“

V srpnu 1968 jela pamětnice jako oddílová vedoucí na pionýrský tábor pod horou Svatobor, poblíž západočeské Sušice. Měla na starosti oddíl chlapců od první do čtvrté třídy. Dne 20. srpna večer uložil táborový vedoucí, který napjatě poslouchal rozhlas, oddílovým vedoucím, aby drželi noční hlídky místo dětí. Obcházení tábora přerušil hluk helikoptér a vojenské techniky. „Nevěděli jsme, co se děje. Hlavně jsme se starali, aby nám nějaké dítě neuteklo a nestal se malér,“ přibližuje pamětnice. Ráno zjistili, že celý tábor je obležený vojskem. Vojáci byli zakopaní kolem tábora, na louce stály helikoptéry a kolem lesní cesty se shromáždily tanky. „Věděli jsme, že se stalo něco, co se stát nemělo.“

Všichni se shromáždili v jídelně a nervózně vyčkávali na další dění. Do tábora přijel gazík, ze kterého vystoupil sovětský důstojník. Podle pamětnice šlo o staršího člověka ověnčeného medailemi. „Říkal, že nám přijeli pomoci, že je tu kontrarevoluce a že tu byl v roce 1945 při osvobození Prahy.“ Protože všichni uměli výborně rusky, snažili se mu vysvětlit, že zde žádná kontrarevoluce není. Že chtějí jen regulérní vládu a chtějí žít po svém. Podle pamětnice se tehdy důstojník rozplakal. „Uvědomoval si, že květnu 1945 jsme je vítali, ale teď jsme byli rozhořčení. Ale on sem byl taky poslaný, uposlechl rozkaz. Nakonec se choval vstřícně.“ Na základě propustky se mohli všichni vrátit domů autobusem. Tábor byl rozpuštěn.

Miroslava se podle svých slov bála, když viděla mladičké chlapce se zbraněmi a v uniformách, kteří vypadali, jako by přišli z fronty. „My jsme byli zvyklí na naše vojáky, jaké měli vybavení, ale tohle bylo něco úplně jiného. Působilo to, jako když se vrátil čas o několik desetiletí zpátky,“ dodává.

Chmelová brigáda před namířenými děly

Vrátila se na kolej do Plzně, pomalované protiokupačními hesly. Na rozhlasovou výzvu zemědělců se s partou dalších vysokoškoláků vydala do Lubence na Ústecku pomoci místním zemědělcům sklidit chmel. Česali ho před nabitými a namířenými okupačními děly. „Ti vojáci tam prostě byli a lelkovali kolem děl. Nevěděli jsme proč, stát se mohlo cokoliv. Přeskočí mu v hlavě... Měli jsme strach.“

Na celou okupaci Miroslava vzpomíná jako na velmi stresující záležitost. Bála se, že přijde o své přátele z Ruska, se kterými si celý život dopisovala. „Oni politiku také neprožívali. Nedovedla jsem si představit, že ta děvčata nikdy neuvidím. Vůbec jsem nevěděla, co bude. Z běžných lidí nepočítal s okupací nikdo. Pořád jsme věřili, že se to podaří dojednat,“ vzpomíná.

Rodina v Hořovicích o ni měla strach, vrátila se tedy domů a soustředila se na dokončení diplomové práce. „Vojska se tady stáhla rychle a život běžel normálně dál. Tohle jsme pak ani nevnímali.“ Jednu pozitivní věc však tábor ve Svatoboru přece jen přinesl – pamětnice se sblížila se svým budoucím manželem Karlem Šandou, se kterým onu srpnovou noc držela hlídku.

Rezervujte mi místo uklízečky

V době počínající normalizace si Miroslava začala shánět práci. Přestože končila studium s červeným diplomem, místo nesehnala. V Hořovicích, kde praktikovala na škole bez žádného aprobovaného učitele v jejím oboru, ji nevzali kvůli otci. Kamil Štochl totiž už v padesátých letech vystoupil z KSČ a po roce 1968 se netajil svým kritickým názorem na režim. „Můj otec vždycky lidem říkal pravdu. Když měl svůj názor, tak si za ním stál. Měl mezi kolegy, kteří po roce 1968 tzv. přešli na druhou stranu, problémy. Nebyl v kurzu.“

Pamětnice byla ochotná jít učit i do pohraničí, ale Karel Šanda s ní nemohl odejít kvůli závazkům doma. Nikde jinde učitelku nepotřebovali. Nebyla totiž v komunistické straně. „Na okresech to bylo tak, že pokud měli alespoň krátký úvazek na tuhle aprobaci, bralo se tzv. na paragraf. A tam už působilo, jestli měl někdo správnou legitimaci,“ vysvětluje Miroslava. Vstup do KSČ odmítla poprvé už v roce 1968, kdy ji navrhl jeden z učitelů na fakultě. „Říkala jsem, že ne, že do strany vstoupit nechci. Můžu pro sebe, rodinu i společnost pracovat a nepotřebuji na to legitimaci. Jsem mladá a nemám žádné životní zkušenosti.“

Po vyčerpání všech možností zašla zoufalá pamětnice do Západočeského muzea v Plzni, které vedl její bývalý učitel, doktor Luděk Hůrka. Na ekonomickém oddělení se dozvěděla, že potřebují jen uklízečku. Projevila zájem. „Říkala jsem, že když neseženu nic jiného, že sice mám pedagogickou fakultu obor přírodopis, ale klidně mi to místo uklízečky rezervujte. Byla jsem si vědoma, že musím někde začít.“ Naštěstí potkala na schodech doktora Hůrku, který ji informoval o uvolněném místě preparátorky. S úlevou nastoupila do laboratoře.

Tatínek se uštval

Při práci se Miroslava rozhodla dálkově studovat obor odborná biologie a geobotanika na přírodovědecké fakultě v Praze. Při práci se starala o manželovy příbuzné v Holoubkově, u kterých bydleli, i o malé hospodářství. „Vstávala jsem ráno ve čtyři hodiny. V půl páté jsem jela do Plzně do práce. Vrátila jsem se ve čtyři odpoledne, postarala se o příbuzné, uvařila jsem a obstarala zahradu. Večer v deset hodin jsem si sedla ke skriptům a studovala jsem do dvou hodin. Tak to šlo šest let,“ popisuje pamětnice. Intenzivní období bylo načas přerušeno dvouletou mateřskou dovolenou se synem Martinem.

Radost z úspěšné promoce v roce 1976 jí však kalila smrt otce, který zemřel předčasně, ve svých čtyřiapadesáti letech. „Řekla bych, že se uštval. Dojíždění, různé aktivity po večerech a doma, protože platy učitelů nebyly nijak velké. Sečení trávy a krmení bylo na tatínkovi,“ vzpomíná Miroslava.

Paní doktorka se ještě dočká

Pokračovala ve studiu a v roce 1979 získala titul doktora přírodních věd. Profesně se jí dařilo. Pracovala už v muzeu jako odborný pracovník. Podílela se na řadě důležitých výzkumů a přednášela na konferencích. Slibně rozjetou kariéru však zbrzdilo paralyzující politické klima na počátku osmdesátých let. Vyměnilo se vedení a pracovníci museli nastoupit do školy marxismu-leninismu. „Hráli jsme tam s kolegou piškvorky,“ usmívá se pamětnice.

Nový náměstek ředitele se v roce 1984 rozhodl pro reorganizaci. Z mladé vědecké pracovnice se najednou měla stát sekretářka oddělení. „Na poradě vedení řekl: ‚Paní doktorka je mladá, ještě se dočká,‘“ přibližuje pamětnice, která poté podala výpověď. Nedlouho předtím totiž podruhé odmítla přemlouvání ke vstupu do KSČ. S poukazem na péči o rodinu. „Říkala jsem: ‚Ne, rozhodně nepůjdu.‘ V té době už to byla výmluva. Měla jsem svoje životní zkušenosti a už jsem nechtěla. Myslím, že to byla trochu pomsta.“

Pamětnice nastoupila jako inspektorka ochrany přírody, památek a muzeí na rokycanském okresním národním výboru, kam se ji již dlouho pro její zkušenosti a pověst snažili získat. Ale třetí pozvánka do KSČ na sebe nenechala dlouho čekat.

Ekonomka odboru na schůzi oznámila, že se rozhodli přijmout ji do komunistické strany. Odpověděla, že se ale zapomněli zeptat, jestli by chtěla. Koukali na ni nevěřícně. „Povídala mi: ‚Už je vám osmatřicet, máte nejvyšší čas,‘“ vzpomíná Miroslava. „Já jsem říkala: ‚Vydržela jsem to do téhle doby a myslím, že to vydržím i dál.‘“ V práci jí od té doby nepřiznali žádnou odměnu. „Nikdy jsem nebyla zvyklá si moc vyskakovat, a tak jsme to s manželem zvládali.“

Vedoucí okresního výboru komunistické strany také pamětnici zamítla žádost o studium specializace na ochranu životního prostředí. S odůvodněním, že je kvalifikovaná dostatečně. Pamětnice věděla, že má u nadřízených vroubek. V rámci pracovní náplně často jezdila na kontroly do terénu, ačkoliv si z ní ostatní úředníci utahovali. Snažila se, aby jí nikdo nemohl nic vytknout. Velké pracovní vypětí odnesla zdravotně. V roce 1988 ji postihla mozková mrtvice, ze které se naštěstí plně zotavila. Po návratu do práce se mohla plně soustředit pouze na ochranu přírody.

Kdo to četl?

V roce 1989 se atmosféra začala měnit. „Vyšel inzerát s výročím Václava Havla, běhali s tím po okrese, kdo to dal do novin a kdo to četl,“ vzpomíná Miroslava. (Narozeninové přání Václavu Havlovi z října 1989 v Rudém právu – pozn. ed.). Dění sledovala kvůli zdravotním problémům částečně z nemocnice. Když se v lednu 1990 vrátila, nestačila se divit. „Kanceláře byly vystěhované, celé vedení okresu se změnilo. Jednalo se o tom, co bude dál.“ Nabídli pamětnici místo vedoucí odboru životního prostředí, ale rozhodla se přihlásit do konkurzu na místo vedoucí Okresního muzea v Rokycanech (dnes Muzeum dr. Bohuslava Horáka).

Prvního května 1990 nastoupila do muzea, ve kterém dříve prováděla kontrolní činnost, jako ředitelka. Za měsíc šla s manželem k prvním svobodným volbám. „Taková euforie to byla! Všichni jsme si mysleli, že to bude úplně jiné.“

Konec socialistického Rokycanska

Muzeum pod jejím vedením prošlo kompletní přestavbou a změnou expozic. Témata Socialistické Rokycansko a Síň družby byla nahrazena expozicí postavenou na lokální historii. Pamětnice hodnotí pětadvacet let strávených ve funkci jako úspěšných. „Podařilo se nám přivést vodní hamr v Dobřívě až do statusu Národní kulturní památka. Získali jsme evropské projekty.“

Jako ředitelka zde Miroslava poskytla zázemí pro rokycanskou organizaci Českého svazu bojovníků za svobodu a spolupracovala s tehdejším předsedou Historicko-dokumentační komise Miloušem Dobromyslem. Pomáhala také  s ověřením lokálních historických údajů pro brožuru Rokycansko v boji proti fašistickým okupantům 1939–1945, která zde v roce 1995 znovu vyšla. Na základě dlouholeté spolupráce jí dokonce svaz nabídl členství, které však odmítla. „Říkala jsem, že kdykoliv pomůžu, ale ta organizace je určena pro pozůstalé. Z mé rodiny za války nikdo nezahynul.“ Je ale nositelkou Pamětní medaile Českého svazu bojovníků za svobodu, kterou obdržela v letech 2005, 2011 a 2016 za pomoc rokycanskému Svazu.

Muzeum Dr. Bohuslava Horáka vedla pamětnice až do roku 2015, kdy se sloučilo se Západočeským muzeem v Plzni.  Nadále v něm však působí jako kurátorka sbírek a botanik a těší se z odborné práce.

Stále se drží svého životního kréda, které převzala od otce a díky němuž měla stejně jako on v životě těžkosti: Chceš-li něco změnit, musíš pro to něco udělat. „Člověk si musí určité věci vybojovat a zasloužit, nic se nestane samo. Pečení holubi nikde do huby nelítají,“ uzavírá Miroslava Šandová.