Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Samková (* 1948)

• narozena 20. prosince 1948 v Praze Boženě a Radoslavu Ventovým

• v roce 1964 nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu

• po maturitě nastoupila na školu společného stravování, kde vystudovala dvouletou nástavbu

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila na praxi v Bulharsku

• v roce 1969 strávila asi dva měsíce na brigádě ve Velké Británii

• v roce 1980 během dovolené ve Švýcarsku předčasně porodila dceru Zuzanu

• úřady jí odmítly prodloužit pobyt v zahraničí, musela se vrátit do Prahy, dcera v inkubátoru zůstala ve Švýcarsku

• po měsíci se jí podařilo do Švýcarska vrátit a dceru odvézt

• v roce 2024 žila v Praze

Velkou část života prožila v komunistickém Československu. Ačkoliv se o politickou sféru, jak sama říká, nikdy nezajímala, vstup do strany pro ni byl vždy nepřípustný. Režim ji ovšem nijak neperzekvoval, prožívala poměrně bezstarostná léta, měla bydlení, práci a rodinu, která ji vždy podpořila. Střet s realitou nastal v roce 1980, kdy předčasně porodila ve Švýcarsku. Socialistický stát ji tehdy přinutil vrátit se zpět a novorozenou dceru nechat v cizině.

Měli jsme strach, ale Bulhaři nás uklidňovali

Helena Samková, rozená Ventová, se narodila 20. prosince 1948 v Praze Boženě a Radoslavu Ventovým. Otec pracoval jako elektrikář, matka byla kresličkou. V prvním roce života Heleny Samkové se rodina přestěhovala do rodinného domu v Podolí, kde žije dodnes. Ventovi k režimu měli spíše negativní vztah, ale otevřeně se proti němu nestavěli. „Tatínek razil heslo, že co dítě neví, to nepoví,“ vysvětluje Helena Samková. Rodiče se prý o politických záležitostech bavili mimo její doslech. Ani jeden z nich nikdy nevstoupil do strany. Rodinu režimní perzekuce částečně zasáhly. Dědečkovi z matčiny strany zestátnili po převratu jeho knihařství. I druhý dědeček, bankovní úředník, nesl změnu režimu špatně. Tyto události ovšem Helenu Samkovou příliš nezasáhly, byla ještě malé dítě.

Prožívala tak spokojené a ničím nerušené dětství naplněné smíchem. To, že žije v nesvobodné zemi, nevnímala. Když nastoupila roku 1955 do školy, nepociťovala tlak propagandy. Vstoupila do Pionýra, jehož prorežimní podtext nevnímala a užívala si čas strávený s přáteli. V roce 1964 nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešního gymnázia). Během studia se stala členkou Československého svazu mládeže (ČSM). Ovšem ani tato skutečnost jí nepomohla v přijetí na vysokou školu. Nakonec ji přijali na školu společného stravování, kde vystudovala dvouletou nástavbu zakončenou druhou maturitou. V létě roku 1968 se spolu se svými spolužáky vypravila na dvouměsíční pobyt do Bulharska, kde v jednom z tamních hotelů pracovali jako servírky a číšníci československých a sovětských turistů.

Právě tam je zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy, jejíž součástí byla i bulharská vojska. „Když se to tady stalo v tom srpnu, tak my jsme o tom skoro nic nevěděli, protože jsme měli jenom takový malý rádijíčko, který nám trošku chrastilo. Akorát jsme věděli, že nebudeme moct jet domů, že se potom zavřely hranice,“ vzpomíná a dodává: „Měli jsme trochu strach, ale Bulhaři nás uklidňovali. Říkali nám, ať se nebojíme, že u nich budeme mít práci v zemědělství.“ Vztek vůči bulharské straně mezi studenty nepřevládal, zato vůči Sovětům byl velký. Helena Samková vzpomíná, že někteří její spolužáci otevírali lahve s šampaňským naschvál tak, aby špunt vletěl mezi sovětské turisty. Čechoslovákům tedy nakonec zakázali jejich obsluhování. Ačkoliv, jak sama říká, měla Helena Samková strach, hlavu si z celé události příliš nedělala. „Nám bylo dvacet, byly jsme mladý, zajímali nás kluci,“ říká.

Po výhodách jsem netoužila

Pobyt v zahraničí se jim nakonec prodloužil asi o deset dní. Do Prahy se vraceli vlakem, který kvůli vojenské technice neustále zastavoval a byl odstavován na vedlejší kolej. Když přijeli domů, šli se podívat, jaké škody jsou napáchané na Václavském náměstí. Rozčarování však dlouho Heleně Samkové nevydrželo a brzy se její život vrátil do původních kolejí. Změny ve společnosti nevnímala. Roku 1969 odmaturovala na škole společného stravování. Poté se jí znovu podařilo vycestovat do zahraničí, tentokrát přímo na Západ. Odjela na brigádu do Velké Británie nedaleko Brightonu. Musela si ovšem sehnat pozvání, to se jí podařilo přes jednu kamarádku, která měla v Anglii známé. V červenci tak vyrazila vstříc západnímu světu. Ohromilo ji, kolik věcí se dá v Británii pořídit na rozdíl od komunistického Československa. Cizina ji ovšem nenadchla natolik, aby přemýšlela nad emigrací. Jak několikrát ve svém vyprávění Helena Samková opakuje, doma měla střechu nad hlavou a rodinu. Neměla důvod zůstávat za hranicemi. V Anglii pracovaly s kamarádkami jako pokojské a měly tam zůstat asi dva měsíce. Povinnosti si odbyly dopoledne a odpoledne procházely okolí. Všude na ně, jako na Čechoslováky, byli milí.

Blížil se čas odjezdu a Heleně a jejím kamarádkám se naskytla příležitost strávit pár dní na venkově u ženy původem z Rakouska. Na jízdence zpátky měly napsané datum 10. září 1969, musely tedy zapojit kreativitu. „Nulu jsme přepsaly na šestku. Cestou zpátky nám to všude procházelo, až na hranicích s Německem to zjistili,“ popisuje a dodává: „Vytáhli nás ven a křičeli na nás. My jsme jim ale nerozuměly ani slovo a rozbrečely jsme se, tak nás nakonec pustili.“ Helena Samková se tedy nakonec v pořádku dostala zpátky domů.

Po návratu nastoupila do podniku Restaurace a jídelny Praha 1 a začala pracovat v hotelu Centrum na Poříčí. Jak říká, dělala tam „holku pro všechno“ – šlo hlavně o administrativní práci. V roce 1974 začala pracovat v restauraci Luxor na Václavském náměstí. V zaměstnání jí nabízeli členství ve straně, které odmítla. Režim ji nijak znatelně neutlačoval a o politické dění se v podstatě vůbec nezajímala, mohlo by se tedy zdát, že vstup do strany pro ni není problém, opak byl ale pravdou. Nikdo v její rodině straníkem nebyl a ani ona jím nechtěla být. „Po žádných výhodách jsem netoužila,“ vysvětluje.

Starali se o nás jako o vlastní

V roce 1975 se provdala za Miroslava Samka, se kterým ve stejný rok přivítali na svět svou první dceru Kristýnu. Po třech letech na rodičovské dovolené se vrátila do podniku, tentokrát ale jako zástupkyně vedoucího. Volné chvíle trávila s rodinou, jezdili na výlety a užívali si společně strávený čas. S manželem každý rok usilovali o to, aby dostali povolení k výjezdu do ciziny. Nakonec se jim to podařilo roku 1980 (povolení získala celá rodina včetně dcery). V té době již byla podruhé v očekávání potomka. Poradila se proto s lékařem, který jí cestování povolil. Cílem jejich cesty, kterou započali poslední týden v květnu toho roku, bylo Rakousko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Při pobytu ve Švýcarsku ovšem nastaly komplikace. „Já jsem tam nějak divně sklouzla, neupadla jsem, ale já nevím, jestli se ve mně něco škublo nebo co. Pak mi začalo být špatně, nevolno, tak jsme spali do rána, ráno to bylo ještě horší,“ vzpomíná. Rozhodli se odjet na letiště, kde doufali, že najdou nějakou pomoc. Jenže žádnou nenašli, a zrovna ani do Prahy neletělo žádné letadlo. Odjeli proto do blízkého Winterthuru, kde se ubytovali v tamním kempu. „Ráno ve stanu už jsem začala mít jako porodní bolesti, tak mě manžel naložil do auta a jeli jsme. Jeli jsme do špitálu, velká budova, asi státní. Tam se ke mně chovali strašně dobře. Nejdřív se snažili udržet to dítě, jenomže pak zjistili, že to nejde, že už začínám rodit, takže s tou postelí mě odvezli na porodní sál, tam urvali spodek postele, nastrčili tam porodní nástavec a malá se narodila,“ vzpomíná na nenadálý porod.

Dcera Zuzana se narodila o tři měsíce dřív, byla tak drobná, že si byla Helena Samková jistá, že nemohla přežít. Viděla jen, jak novorozeně odnášejí zabalené ve fólii pryč ze sálu. Jelikož byla pod vlivem léků, celou událost vnímala poněkud utlumeně. Ráno se vzbudila a čekalo ji radostné překvapení – její dítě přežilo. Následující týdny musela ale dcera strávit v inkubátoru. Pobyt Heleny Samkové v nemocnici se ovšem chýlil ke konci a lékař jí silně nedoporučil spát ve stanu. Samkovi tak začali řešit, kam půjdou. Místní personál byl ovšem nesmírně ochotný. Recepční navíc byla emigrantka z Československa, a tak jim vše překládala. Poradila jim, aby nepřijímali nabídky emigrantů, protože by pak mohli mít v Československu po návratu problémy. Nakonec jim jedna z porodních asistentek podala pomocnou ruku a ubytovala je u svých rodičů – manželů Josefa a Heidi Kalaskových. Josef Kalasek pocházel z Vídně a uměl trochu česky, což jim zjednodušilo komunikaci. „Starali se o nás jako o vlastní,“ vzpomíná Helena Samková, která trávila v nemocnici u dcery co nejvíc času. Celá rodina byla ovšem pod velkým tlakem, jelikož událost byla hodně stresující. Vše jim ulehčovali Kalaskovi, kteří byli laskaví a velmi ochotní. Dokonce jim nabízeli pomoc v případě, že by se rozhodli ve Švýcarsku zůstat. O tom ale Samkovi ani na chvíli nepřemýšleli. Doma byli v Československu.

Za nějakou dobu Samkovým vypršelo povolení k pobytu. Ačkoliv se jim snažili Kalaskovi pomoct, na ambasádě jim místní úředníci řekli, že jim pobyt neprodlouží a musí se neprodleně vrátit – ani okolnosti narození dcery jejich názor nezměnily. Došlo tak k nepředstavitelné situaci, kdy novorozená dcera Zuzana, která stále musela být v inkubátoru, zůstala sama ve švýcarské nemocnici. Její převoz švýcarští lékaři zakázali, byl by příliš riskantní. Komunistický režim, který nikdy Helenu Samkovou neperzekvoval, ji tak na dlouhý měsíc oddělil od její druhorozené dcery.

V Praze se Helena Samková nezastavila, prožívala velmi těžké období a snažila se co nejdříve získat povolení, aby se mohla vrátit za Zuzanou. Úřady její žádosti neustále odmítaly. Sdělily jí, že musí mít pozvání od přímého příbuzného – co na tom, že žádný takový příbuzný neexistoval. Nakonec jí opět pomohli Kalaskovi, se kterými se spojila. Ti vyjednali přes Červený kříž, aby Helena Samková výjezdní doložku získala. Po měsíci tak konečně mohla vycestovat a shledat se s dcerou. Když se obě společně vrátily domů, čekalo Samkovy další překvapení. „Hned nás pozvali na ministerstvo zahraničních věcí. Chovali se k nám slušně, ale předhodili nám papír, že musíme podepsat, že všechno uhradíme – léčení a veškeré náklady nemocnice. A my jsme říkali proč, vždyť jsme pojištění. Oni říkali: ,Dokud to nepodepíšete, tak nepůjdete domů,‘ a zamkli nás tam. Takže jsme si s manželem řekli, co máme dělat, podepíšeme to, aniž jsme věděli, kolik vlastně to bude stát,“ vypráví. Celková částka byla samozřejmě obrovská, v podstatě nesplatitelná. Nakonec ale bez vysvětlení stát všechny finance zaplatil a Samkovi si tak mohli oddychnout.

Další léta prožívali opět bez problému, dokonce se jim podařilo do sametové revoluce ještě několikrát vycestovat – v roce 1985 odjela dokonce celá rodina do Jugoslávie. V roce 1990 pak navštívili ve Švýcarsku Kalaskovy, se kterými si o deset let dříve slíbili, že společně oslaví první dekádu Zuzanina života – a nakonec se tak stalo. Dcera zůstala s potomky Kalaskových v kontaktu dodnes. Dění sametové revoluce se Helena Samková neúčastnila, politické zvraty zkrátka celý život neřešila. V roce 2024 žila stále v Praze v domě, ve kterém vyrůstala, a věnovala se turistice.