Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Šamánek (* 1931  †︎ 2020)

• narodil se 9. května 1931 ve Zborovicích u Kroměříže

• vystudoval gymnázium a následně lékařskou fakultu

• svou lékařskou kariéru začínal v Uherském Hradišti

• v 60. letech se mu podařilo odcestovat na pracovní stáž do Spojených států amerických

• po srpnu 1968 měl nabídky ze zahraničí, ale nakonec se rozhodl zůstat

• v roce 1977 založil dětské kardiocentrum, se kterým dodnes spolupracuje

• dva roky po sametové revoluci odešel z nemocnice

• zemřel 29. dubna 2020

Dětství v moravské vesnici

Milan Šamánek se narodil 9. května 1931 v moravské vesnici Zborovice u Kroměříže, kde také prožil své dětství. Doma měli vždycky co jíst a uživili se, nicméně i tak vzpomíná, že v předválečném období ani během války to nebylo jednoduché: „Bylo to tvrdý, ale byl to normální život mladýho kluka.“ A dodává, že to pro něj především byla vesnice se všemi svými radostmi. Odmala třeba hrál v kapele na harmoniku, což zůstalo jeho celoživotním koníčkem.

Do základní školy chodil přímo ve Zborovicích a po válce se hlásil na gymnázium. „Dostal jsem se do Kroměříže, do kroměřížského gymnázia. Tam se dělaly zkoušky a vybírali lidi, kteří přijdou do kvarty nebo do kvinty. A my jsme měli jít všichni do kvarty. Jenomže oni jich do té kvinty měli málo, tak nás, co jsme udělali ty zkoušky nejlíp, dali do kvinty. Takže já byl celej svůj život o rok mladší než moji spolužáci.“

V roce 1948 na škole odmaturoval a složil přijímací zkoušky na lékařskou fakultu do Olomouce. Když byl Milan Šamánek ve třetím ročníku, přešel na fakultu dětského lékařství na pražské Univerzitě Karlově. Přestože studoval v padesátých letech, nemyslí si, že by politika měla na jeho studium vliv: „Já si myslím, že medicína je tak závažný a těžký obor, že tyhle vedlejší věci nás moc nemohly omezovat, protože jsme museli studovat.“ Nicméně také říká, že jeho o dva roky mladší bratr se už na vysokou školu nedostal možná i kvůli tomu, že jejich otec byl živnostník.

Ke konci studia stál pamětník před dilematem, jestli vstoupit, nebo nevstoupit do komunistické strany. „Když jsme končili fakultu, tak měli vybrané lidi, kteří dobře studovali a které chtěli dostat do strany. Takže nás samozřejmě do strany dostali. Po promoci jsem byl pár let v komunistické straně, v roce 1968 jsem samozřejmě vystoupil a od té doby jsem tam už nebyl.“

Začátek lékařské kariéry a pobyt ve Spojených státech 

Po skončení vysoké školy Milan Šamánek dostal, jak bylo tehdy pravidlem, pracovní umístěnku. „Po promoci jsem odjel do Uherského Hradiště. Vlastně odjel jsem do Zlína, kde byl krajský lékař, který mi řekl: ,Nastupuješ do Uherského Hradiště.‘ Takže já jsem nastoupil do krásné zemské nemocnice tenkrát v Uherském Hradišti. A to bylo veliké štěstí, protože můj primář, který tam byl, to vedl klinickým způsobem. Takže já jsem vlastně byl na klinice, i když jsem byl v Uherském Hradišti.“ V Uherském Hradišti pracoval jako sekundární lékař na dětském oddělení, poté na infekčním a nějaký čas byl přidělen i do Luhačovic.

Jako ostatní, musel i on absolvovat základní vojenskou službu. Na tu nastupoval už v Praze, ale poslán byl opět do Uherského Hradiště. Po návratu z vojny byl na 2. dětské klinice, postupně se stal přednostou laboratoře a z ní později vytvořil dětské kardiocentrum.

V roce 1963 se Milanu Šamánkovi shodou náhodou podařilo dostat na pracovní cestu do Spojených států amerických. „Přijel pokladník nějaké světové instituce, která tady měla uspořádat kongres. A ptal se organizátorů, kdo tady co dělá, a tak ho mimo jiné poslali za mnou. Já jsem tenkrát pracoval na Ústavu chorob oběhu krevního v Krči. A on se na to díval a říkal: ,No, mně by se to, co děláte, docela líbilo. Nemohl byste jít ke mně pracovat? Já bych měl místo na tři měsíce.‘ Já jsem říkal: ,No, víte, pane profesore, já bych hrozně rád. Ale ono je to tady složité, ty výjezdní doložky...‘ On říkal: ,No já zítra budu mluvit s vaším panem prezidentem, tak já mu to řeknu, jestli by vás pustil.‘ No a pak mi zavolal a říkal: ,Jó, váš pan prezident říkal, že mladé lidi na takovýhle cesty pouštějí.‘ Tak já jsem byl šokovanej, protože jsem o žádném takovém, kterého by pustili do Ameriky, oficiálně neslyšel.“ Na univerzitě ve Filadelfii tak měl strávit tři měsíce, ale po jejich skončení mu profesor zařídil, že si mohl pobyt ještě o rok prodloužit. Poté se Milan Šamánek podíval ještě do Japonska a až poté se vrátil do Československa. „Pobyt v Americe byl pro mě nesmírně úspěšný.“

Založení kardiocentra

Pražské jaro i srpen 1968 strávil Milan Šamánek v Praze: „Bylo to krutý, Sověti nás zmáčkli, s tím se nedalo nic dělat, a my jsme podlehli.“ Chvíli přemýšlel o emigraci, dokonce dostal pozvání do Denveru, ale nakonec se rozhodl zůstat – jeho bratr totiž už emigroval do Německa, a tak by se neměl kdo postarat o jejich staré rodiče. Ani v roce 1969, kdy mu nabízeli místo ve Švédsku, svůj postoj nezměnil. „Nakonec jsem tady zůstal. A nelituju toho.“ V té době také musel projít prověrkami a chvíli už to vypadalo, že se bude muset vrátit do Uherského Hradiště. Nicméně nakonec zůstal. Jedenáct let sice nemohl vycestovat, ale postupně se přibližoval k realizaci své myšlenky dětského kardiocentra.

Přes veškeré komplikace a pochybnosti, zda se založení centra vůbec povede, v roce 1977 s dalšími spolupracovníky dětské kardiocentrum skutečně založil. Pozvolna se tak praxe, že třetina dětí s vrozenou srdeční vadou umírala, protože nebyla včas ošetřena, začala měnit. V roce 1983 pozval známé lékaře z celého světa, aby se přijeli na kardiocentrum podívat. „Oni byli šokovaní. Protože to, co jsme měli my, neměli nikde.“ Průlom spočíval v tom, že kardiochirurgie s kardiologií byla sloučena na jedno pracoviště, a dařilo se tak zachraňovat mnohem více dětských pacientů.

Doba po roce 1989

V osmdesátých letech mohl pamětník občas vycestovat do zahraničí. Vždy ale jen pod podmínkou, že mu přišla pozvánka a někdo mu cestu zaplatil. V době sametové revoluce byl zrovna v Thajsku, kde se scházel se svými kolegy z celého světa. Změna po listopadu 1989 podle něj byla velká, nicméně „demokracii se musí člověk naučit, to nespadne z nebe, a ještě to neumíme“.

Po sametové revoluci nastalo také velké personální zemětřesení v Motole a hodně lidí na vedoucích pozicích, kteří tam byli dosazeni za stranické zásluhy, bylo vyhozeno. Milana Šamánka jakožto odborníka nevyhodili, ale sám se o dva roky později rozhodl abdikovat, aby uvolnil místo mladším kolegům. Když skončil jako šéf kardiocentra, přemýšlel, co bude dělat dál. A tak se jeho velkým tématem stalo víno. Dodnes střídmé pití vína propaguje jako zdraví prospěšné a přednáší jak na témata spojená s lékařstvím, tak s vínem. V roce 2002 měl závažné zdravotní problémy, kdy nebylo jisté, zda bude ještě žít. Nicméně díky kolegovi Janu Pirkovi, který mu transplantoval srdce, přežil a dnes žije s novým srdcem.

O tom, co všechno ve svém životě dokázal, příliš nepřemýšlí. Nicméně průlomové dětské kardiocentrum rozhodně vzniklo jeho velkou zásluhou. A oslavilo již čtyřicáté narozeniny!

„Člověk musí být optimista – byl jsem optimista celý svůj život a jsem až do dneška.“ I když je Milanu Šamánkovi již více než osmdesát let, tak každý den pracuje: „Musím se ráno vzbudit s tím, že vím, co mám dělat. Člověk se musí vzbudit s tím, co ho ten den čeká.“ A na závěr ještě radí: „Musíte mít myšlenku, co chcete udělat. Najděte si třeba malý cíl, každý z vás, a já myslím, že to je ono.“