Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Michal Šaman (* 1965)

• narozen 6. prosince 1965 v Plzni

• dětství prožil v Nemanicích a v Novém Kramolíně

• vystudoval gymnázium v Ostrově nad Ohří

• roku 1984 nastoupil na pedagogickou fakultu v Plzni

• kvůli organizaci literární besedy v T-klubu v Ostrově nad Ohří vyslýchán StB

• dne 6. května 1989 se zúčastnil demonstrace na plzeňském náměstí Míru

• v listopadu 1989 zvolen šéfem stávkového výboru pedagogické fakulty v Plzni

• po dostudování působil jako učitel na plzeňském Masarykově gymnáziu

• v letech 1997–2010 podnikal

• poté působil jako pečovatel o seniory a terapeut

Michal Šaman se narodil 6. prosince 1965 v Plzni. Jeho maminka se jmenovala Eva, za svobodna Strnadová. Tatínek se jmenuje Josef Šaman. „Je ještě naživu a bydlí v Plzenci. Ten příběh s ním je však velmi zapeklitý…“ Michalův tatínek se vyučil instalatérem, ale celý život pracoval na dráze. „Buď v opravnách, anebo pokládal koleje.“ S maminkou byl Michal prakticky neustále až do samého konce, s otcem však k sobě cestu pořád nenašli. Absence tohoto citově důležitého prvku jej, jak sám říká, ovlivnila na celý život. „Když jsem byl v Plzni na vysoké škole, jezdil jsem za ním. Vždy mě ale odkázal na to, ať si povídám s jeho tehdejší partnerkou. Ne že by byl zlý, ale prostě takový svébytný. Já jsem měl ty otce celkem čtyři, takže pořád na sobě pociťuji, že jsem v životě jakoby podseklý,“ vysvětluje s pohnutím v hlase pamětník, kterému na jeho životní cestě chybí mužský vzor, který by mu byl oporou.

Vymetl jsem celé západní Čechy

S matkou žil do svých tří a půl let v rodné Plzni. „Když se pak rozvedla, začalo moje kolečko, při kterém jsem doslova vymetl celé západní Čechy,“ vzpomíná. S maminkou a se svým „novým tatínkem“ se přestěhoval do Nemanic na Domažlicku, kde také přišel na svět jeho bratr. Bydleli tedy v blízkosti hraničního pásma se západním Německem. „Byly tam ostnaté dráty a jezdilo se tam na propustku,“ vzpomíná Michal na místo, kde žil až do svých sedmi let, tedy do poloviny první třídy. Další jeho štací se stal Nový Kramolín u Postřekova, rovněž na Domažlicku, ve kterém pamětník setrval pro změnu do poloviny páté třídy. „Vychodil jsem tam vesnickou dvojtřídku a bylo to pro mě nejpříjemnější, nejšťastnější období života. Ta příroda, háječek, srub, který jsem si stavěl…“ Rodina přitom bydlela ve staré hospodské kuchyni a spala na jevišti přepaženém dřevotřískou. Otčím však v hospodě udělal manko, a tak následovalo další stěhování, tentokrát do panelového domu v Ostrově nad Ohří. Tam byl Michalův otčím zaměstnán jako mistr odborného výcviku učňů a maminka jako poštovní doručovatelka.[1]

Útočiště mezi knihami

Přesun z bydlení na vesnici obklopeného krásnou přírodou do šedivého paneláku představoval pro Michala šok. Už z časů trávených v Nemanicích si však s sebou přinesl lásku ke knihám, která mu pomáhala utvářet si svůj vlastní svět. Číst se naučil už v útlém věku, do Ostrova putoval se samými jedničkami a učit se prakticky nemusel, jelikož mu to šlo samo. Chladná betonová budova, absence kamarádů a vcelku anonymní vyučování však na citlivého chlapce těžce zapůsobily. „Najednou jsem přinesl dvě dvojky a byl jsem z toho celý špatný,“ říká pamětník. A tak ležel v knihách a stal se z něj vášnivý knihomol. Jelikož brzy přečetl veškerou dostupnou dětskou literaturu, dostal dokonce v knihovně svolení, že si může půjčovat tituly pro dospělé, ovšem vyjma milostné tematiky. A protože literatura kráčí ruku v ruce s historií, dostala se i ta do ohniska jeho zájmu. „Začala mě zajímat starověká Mezopotámie, Egypt a tak dále.“ Půjčil si tehdy v knihovně jednu knihu psanou klínopisem, který se pak doma – plně rozhodnut stát se archeologem – učil.

Záhy mu však vysvětlili, že dostat se na archeologii není jen tak. „Brali jich pět za rok z celé republiky. A i když jsme neměli škraloup, nebyli jsme komunistická rodina,“ vypráví Michal a dodává: „Takže po té základce to nejbližší, co vycházelo jako nejlepší možnost, byla literatura.“[2] V Ostrově nad Ohří tehdy nastoupil na gymnázium, které mělo v rámci tehdejších poměrů dobrou pověst. „Byli tam výborní profesoři a na tu politiku se tam moc nehrálo. Měli jsme bezvadného třídního. Dokonce porevoluční ředitel, šéf SSM, s ním kamarádil a jezdil s námi na školní výlety. Takže i ten šéf SSM byl vcelku normální člověk,“ vypráví pamětník, který na gymnáziu odmaturoval roku 1984. „Komunisti říkali, že už to takhle dál nejde, že jsou uvolněné mravy, že v Ostrově si studenti s kantory málem tykají a vůbec je neoslovují ‚soudruhu‘ a ‚soudružko‘. Tak tam dali doktora politických věd, pana Dubského, a začal režim.“ To už ale Michalovo studium v Ostrově naštěstí skončilo.

Otčím mě neměl rád, ale když umíral, neměl nikoho jiného než mě

Po úspěšném absolvování gymnázia v Ostrově nad Ohří se Michal vrátil do Plzně, kde nastoupil na pedagogickou fakultu. Změna proběhla také v rodině, když se matka s otčímem rozvedla. Nedovedla už totiž snášet jeho zálibu v milenkách a alkoholu. Jakmile na ni vztáhl i ruku, našla zastání ve svém synovi, který jej rázem nahlásil na policii. „Ten s nimi pak ale zahrál dobře nacvičenou komedii,“ říká Michal. Matka také přestala pracovat jako poštovní doručovatelka a nastoupila na práci v Tesle Jáchymov. „Nevím, jestli se tam tehdy seznámila sama, spíš ji ti příbuzní do toho vychytrale navezli. Takže se poznala s o dost starším partnerem. Už tehdy byl skoro v důchodovém věku. Věděli, že má rakovinu a že je moje maminka dobrák, že ho neopustí. Dali je dohromady a hned dva měsíce po svatbě rakovina propukla,“ vypráví pamětník.

Tento už třetí Michalův otčím byl kdysi zapálený komunista, kterého po roce 1968 vyloučili ze strany. Jeho zdraví se stále zhoršovalo. „Maminka skončila s pocuchanými nervy na psychiatrii. A já dodnes vzpomínám na citát mého češtináře: ‚Smrt mění osudy a názory lidí.‘ A vzpomínám také na to, že mě ten otčím neměl rád a dělal mi to nejhorší, a pak v okamžiku toho umírání neměl nikoho jiného než mě.“ Tehdy devatenáctiletý Michal tak musel zanechat plzeňských studií a vrátit se do Ostrova, kde o svého otčíma pečoval. Nakonec ale stejně musel vzít za vděk jeho umístěním do nemocnice. Neposkytovala sice ani zdaleka kvalitní služby, ale péče o umírajícího otčíma už byla nad jeho síly.

„Pajdu“ si komunisté hlídali

Když se maminka vrátila z psychiatrické léčebny, Michal mohl pokračovat ve studiu na pedagogické fakultě v Plzni. Tehdy mu také našla čtvrtého a posledního „tatínka“, za kterého se provdala a s nímž je pamětník v kontaktu dodnes. Rodinná situace se tak zklidnila a Michal se mohl plně věnovat studiu. „Tu ‚pajdu‘ si komunisti hlídali, což se pak projevilo o sametové revoluci. Do té školy chodili ti nejprověřenější a děti těch prověřených,“ vysvětluje pamětník, který chtěl studovat učitelství literatury a uměleckého předmětu pro druhý stupeň. Pro to však neměl patřičné kádrové předpoklady, a tak se jako sázka na jistotu jevilo učitelství pro první stupeň. „Protože kdybych neudělal přijímačky na učitelství pro druhý stupeň, šel bych na dva roky na vojnu. Přihlásil jsem se tedy na učitelství pro první stupeň se zaměřením na tělocvik, kam mě bez problémů vzali.“ První ročník tak absolvoval s tím, že poté přestoupí na svůj vysněný obor, což se mu se štěstím podařilo. K literatuře si nakonec přidal občanskou výchovu. „Protože cizí jazyky nebyly a dějepis také nebyl.“

Michal se tehdy jen těžko odpoutával a nejinak je tomu i dnes. Jezdil proto navštěvovat bývalé profesory na gymnázium v Ostrově nad Ohří. Vracel se také do T-klubu, který v Ostrově fungoval při Domu kultury: „To bylo takové zařízení, kde se dělaly neformální besedy. A František Jarkovský tam dělal folkové Velikonoce a Vánoce a zval tam oficiální i polooficiální spisovatele. A jednou, v době takzvané perestrojky, když už se trochu více mohlo mluvit, tam udělal takovou besedu.“ Pozval na ni básníky Jiřího Žáčka a Karla Sýse, ale i karlovarského spisovatele Zdeňka Šmída, který byl Michalovým přítelem a zároveň prvním učitelem literatury. A byl tam také Jan Lukeš, publicista, kritik a historik. Proběhla oficiální povolená beseda, na které si pamětník jako správný literární nadšenec dělal pečlivě poznámky, jež pak doma přepisoval na stroji. „Nepovídalo se tam nic protistátního.“

Uspořádal besedu, musel k výslechu

Po oficiálně povolené literární besedě měl však Michal nečekanou návštěvu. „To tak jednou ležím na koleji a kouřím si a najednou ťuk ťuk na dveře. Vejde nějaký pán a říká: ‚Dobrý den, já jsem major Kovařík, Státní bezpečnost,‘“ vypráví pamětník, který jím byl na základě literární besedy předvolán k výslechu. „Naložil mě do auta a jeli jsme tady do toho proskleného Scotland Yardu.“ Následoval klasický scénář s jedním hodným a druhým zlým příslušníkem StB. Výslech se točil především kolem přepisovaných textů z literární besedy, které měl Michal rozšiřovat mezi kamarády, ale jež dal například i Viktoru Viktorovi, jeho profesorovi češtiny. „Je to, jako když se říká: ‚Každý má znát svého žalobce.‘ Ale nevím, jestli to chci doopravdy vědět…“ Rozšiřované texty přitom nebyly výrazně protirežimní. Pamětník pokračuje ve vyprávění: „Tak samozřejmě, že jsem v hlavě věděl, jak je ta ideologie myšlená, ale tam opravdu nebylo nic vysloveně ve stylu: ‚pošlete je do hajzlu‘ nebo ‚jsou to zločinci‘. A tak jsem jim řekl: ‚Ptáte se mě na můj názor, tak mám snad právo vám ho říct.‘ Načež se ten malý estébák rozběsnil a říká: ‚To je sice vaše právo, ale už mě neserte! Přestaňte mi tu kecat o citečkách a o literatuře a koukejte mi tady odpovědět na to, co chci slyšet, nebo vám ukážu moje právo!‘ A já říkám: ‚Jaké právo?‘ A on: ‚Já vás teď dám na čtyřiadvacet hodin na Bory, tam pěkně změknete, pak mi tu podepíšete to, co já chci, a se studiem jste skončil. Půjdete na vojnu a k lopatě!‘“

Nakonec s ním ten hodnější estébák vzal větu po větě a Michal mu musel všechno vysvětlit. „Samozřejmě, že se mnou nehnuli. Věděl jsem, že mě můžou vyhodit ze školy, klidně i zavřít na ty Bory, ale nemohl jsem jít proti své duši,“ říká pamětník, který sice navenek působil vcelku neohroženě, ale uvnitř se mu hroutil celý svět. Měl zkrátka strach, co s ním bude. Výslech pak konečně skončil a on se mohl vrátit ven do krásného dubnového dne. „Chodili tam milenci, holky v minisukních, bylo prostě jaro… A mně takhle tekly slzy. Já jsem chtěl řvát na celé město: ‚Vy vůbec nevíte, v čem žijete!‘“

Propadl kvůli výslechu na StB

V té době Michal pečoval o nemocného otčíma, odložil si zkoušku z literatury na podzim a vydal se do Ostrova nad Ohří. Měl ji pak složit u pana docenta Viktora Viktory, který mu vždycky říkal, jaký je literární talent. Jenže kvůli psychicky i fyzicky vyčerpávající péči o otčíma, po které následovala pro změnu bramborová brigáda, neměl čas ani sílu se na zkoušku pořádně připravit. Sice by jeho výkon na trojku stačil, ale panu docentovi bylo líto mu takovou známku dát. Vyzval ho tedy, ať si raději zkoušku později zopakuje. „Jenže se zjistilo, že náhradní termíny nejsou,“ říká Michal. Nakonec tedy propadl a později zjistil, že to bylo právě kvůli výslechu na StB.

V létě roku 1989 studoval pamětník už poslední ročník vysoké školy. „A jeli jsme na letní brigádu do Polska, kde jsme pracovali v pivovaru. Když jsem tam přijel, byl jsem v šoku. Na jednom domě, u kterého jsme se společně fotili, byl například nápis ‚Sověti domů‘,“ vzpomíná na tehdejší uvolněné poměry, tolik odlišné od doznívající československé pozdně normalizační reality. Po návratu z Polska se plný nové naděje vydal 6. května na demonstraci na plzeňské náměstí Míru, která se obešla bez zásahu předem připravených ozbrojených složek.

Chyběl přímý účastník událostí v Praze

Vrchol však v Plzni přišel až v návaznosti[3] na pražské listopadové události. Zatím byl ale víkend[4] a většina studentů byla pryč. „Na kolejích bylo vymeteno a nebylo s kým se bavit. Večer se tam však zjevil Luboš Smatana,[5] který byl se mnou ve vedení stávkového výboru,“ vzpomíná Michal a dodává: „Ptal se nás, jestli víme, co se stalo v Praze, popisoval nám tamější situaci a informoval nás, že se tady u Slovanu sešli lidé a že o tom všem diskutovali.“ Na pedagogické fakultě tak od pondělí začali dávat hlavy dohromady a přemýšleli, co podniknout. Na rozdíl od jiných fakult se věci dávaly do pohybu pomaleji, protože chyběl přímý účastník pražských událostí. „A to by bylo to, co vás udělá uvěřitelnější, když to z vás ti lidé vycítí,“ vysvětluje Michal. „Takže se tam o tom začalo diskutovat, někteří nešli na výuku a v úterý se domluvilo, že se sejdeme v aule a předložíme vedení, že se to má všechno vyšetřit. Šlo zkrátka o takové první body. Mezitím na jiných fakultách, hlavně na lékařské a myslím, že i ta strojírna byla rychlejší, tu stávku vyhlásili. A zřejmě měli i kontakty s tou Prahou, s FAMU a s Martinem Mejstříkem. A také to bylo nějak koordinované,“ vypráví pamětník.

Ať je tam Šaman!

Poté se o pedagogickou fakultu v Plzni začali zajímat i sami pražští studenti a vyzývali je, ať jdou s nimi do stávky. Plzeňští už s tím však počítali – na středu byla výuka pozastavena s tím, že se uvidí, co dál. V ten den se tak místo výuky v aule diskutovalo a na závěr se rozhodlo, že musí být zvolen stávkový výbor. „A teď tam někdo řekl: ‚Ať je tam Šaman!‘ To mě překvapilo...“ Zvolil se tedy stávkový výbor o pěti až sedmi členech, přičemž do trojčlenného vedení byl zvolen Michal Šaman, jeho kamarád Martin Sichinger[6] a Luboš Smatana. V širším vedení stávkového výboru přitom bylo zhruba do deseti lidí. Sám Michal však netušil, zda vůbec může stávkový výbor vést. Nejistota se v něm mísila se strachem, a tak zašel za svým oblíbeným češtinářem pro radu. Na otázku, co si o tom myslí, mu odpověděl: „Michale, co ti mám říct? Hele, my jsme v osmašedesátém dostali na zadek, takže my už máme strach. Jdi a rozhodni se srdcem.“ A tak se také rozhodl.

Vznikl tedy stávkový výbor a v následujících dnech se oficiálně celá pedagogická fakulta, doposud prolezlá bolševiky, a tudíž vůči změnám i nejvíce odolná, začala pomalu ubírat správným směrem. „A první, co jsem zažil, bylo setkání na zámku ve Štiříně, kde se sešli děkani fakult a zástupci studentů,“ vzpomíná Michal, který tam odjel právě jako zástupce studentů. „Šofér pana děkana Brychty mě pak po příjezdu zpátky do Plzně obdivoval, čemu všemu jsem tam byl ze strany děkana vystaven a jak dobře jsem tomu čelil,“ vypráví pamětník. Za ten den se pohnula i situace ve stávkovém výboru, ve kterém se začaly rozdělovat úkoly. „A v tom si zase myslím, že jsme měli před ostatními fakultami navrch, protože jsme měli ty výtvarkáře a i ty národkáře. Je zajímavé, jak každý obor s lidmi něco udělá. Takže jsme nakoupili baličáky a oni byli schopní za večer nebo za noc vychrlit hromadu plakátů s hesly a malůvkami. A pak tu byla výlepová služba tak deseti lidí, kteří s těmi plakáty lítali po Plzni a lepili je všude možně na lampy a také na budovu krajského výboru.“

Studenti, herci, škodováci…

Pak už následovaly další demonstrace, při kterých se ke studentům a hercům začali přidávat i ostatní lidé. „Asi den po návratu ze Štiřína jsem na jedné z těch demonstrací promluvil. Tam už bylo asi čtvrt nebo půl náměstí zaplněno. Potom jsem si to šel ještě dvakrát poslechnout a pak už jsem tam přestal chodit, protože té práce bylo příliš,“ vypráví Michal. Na pondělí 27. listopadu byla vyhlášena celorepubliková generální stávka a právě v Plzni byla obava zejména z toho, zda se jako největší zdejší podnik přidá Škodovka a zda vedení zaměstnance vůbec z areálu pustí. Na náměstí Republiky byly tehdy tisíce lidí, kolem půl druhé pak dorazily další tisíce. A šlo právě o škodováky. Padla tak poslední naděje režimu, že dělnická třída zůstává věrná myšlenkám komunismu. Celkem se demonstrace zúčastnilo až padesát tisíc lidí. V úterý 28. listopadu pak studenti a divadelníci oznámili, že setrvávají ve stávce. O den později Federální shromáždění provedlo ústavní změnu, když byl zrušen článek o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. Svobodě už tedy nic nestálo v cestě. 

Stále věřím v čisté ideály

Po absolvování pedagogické fakulty působil pamětník jako učitel na plzeňském Masarykově gymnáziu, v letech 1997–2010 se pro změnu věnoval podnikání. Když firma ukončila svou činnost, začal pečovat o seniory v ústavu se zvláštním režimem a provozoval také svoji soukromou praxi terapeuta, které už se v současné době věnuje na plný úvazek. Jak je tedy vidno, uplatnil v životě nejen svou lásku k literatuře a ideálům, ale také pohnutky své citlivé a dobré duše. „Věřím, že už nejsem romantický idealista, ale stále věřím v čisté ideály. A snažím se tak žít. Pořád věřím v pravdu a poctivost. Nesnáším nesvobodu a jakýkoliv druh nespravedlnosti. Mojí slabinou není soucit, ale to, že mnohdy až přehnaně a na svůj úkor nechci nechat nikoho trpět. A cit mi, věřím, nikdo nevezme. To zůstalo. Samozřejmě, zbavil jsem se naivity. Vlastně mě to učily i ty partnerské vztahy. Jít sice se srdcem na dlani, ale jako jeliman, není moc praktické. Protože když sem přijdete jako čistá duše a nejste kódován na mrchárny, tak se tady člověk musí naučit žít, aby přežil. Získat protilátky, ale nestát se tím.“[7]

 

 

[1] „Dělala poštovní doručovatelku, protože předtím byla v domácnosti a ještě na Domažlicku také pracovala jako poštovní doručovatelka. Dědeček byl totiž živnostník, konkrétně krejčí. Měl salon ve Veleslavínově ulici v Plzni a společně s babičkou šili. Po revoluci jim to samozřejmě zakázali, takže dědeček šel pracovat do Škodovky. Takže tehdy to bylo tak, že i když maminka měla dobré známky a byla talentovaná, nemohla z politických důvodů studovat. Vyučila se tedy v opravářství kancelářských strojů, což bylo tehdy na rohu Veleslavínovy a Rooseveltovy ulice.“

[2] Nemiloval však jen vzdělání, ale také sport. Závodně se věnoval cyklistice.

[3] „Od 19. listopadu začalo v Plzni docházet k integraci a koordinovanému postupu studentů, divadelníků, nezávislých skupin a aktivistů. Zatímco v pondělí 20. listopadu se sešlo před Velkým divadlem cca třicet takto aktivních osob, v úterý již bylo založeno v Pivovarském muzeu Občanské fórum Plzeň a téhož dne vznikl stávkový výbor Škody Plzeň. Od středy 22. listopadu se pak náměstí Republiky pravidelně intenzivně plnilo nespokojenými Plzeňany a občany z blízkého okolí. Nad protestujícími se samozřejmě vznášely obavy, zda nezasáhnou Lidové milice a další ozbrojené složky nebo zda nebudou vyhozeni ze školy či zaměstnání. Ale i pro komunisty začínala být situace vážná. Probíhaly přípravy na generální stávku, v podnicích vznikaly stávkové výbory a zárodky podnikových OF, do Plzně jezdili informovat o situaci známí herci z Prahy. Generální stávka 27. listopadu byla v Plzni plně v režii stávkujících studentů VŠ. Třicetitisícová účast na náměstí Republiky a následný příchod přibližně 15 000 škodováků znamenaly fenomenální úspěch, který (stejně jako jinde v republice) odstartoval skutečný dialog o podobě vlády v Československu.“ (https://goout.net/cs/vystavy/listopad-1989-v-plzni-objektivem-radovana-kodery/lbeaf/+umfqo/)

[4] „Už v sobotu, dne 18. listopadu, se v Plzni objevily první známky aktivity ze strany divadelníků. Před uvedením premiéry v Komorním divadle přečetl herec Pavel Pavlovský jménem souboru prohlášení, v němž přítomní odsoudili policejní zákrok na Národní třídě v Praze. O den později vyhlásilo Divadlo J. K. Tyla stávku. Víkend jinak pro většinu lidí uplynul zcela poklidně.“ (https://plzensky.denik.cz/kultura_region/listopad-1989-jak-se-revoluce-odehrala-na-zapade-cech-20141117.html)

[5] „Lubomír Smatana se narodil v roce 1967 na Slovensku, vyrostl v Horním Slavkově. Vystudoval Západočeskou univerzitu v Plzni, obor učitelství, biologie a chemie. Od roku 2000 působil jako zpravodaj Českého rozhlasu. Nejdříve se otrkával na venkově jako regionální zpravodaj ze západních Čech, v letech 2003–2004 pracoval pro China Radio International v Pekingu, poté strávil dva roky v redakcích ČRo v Plzni a v Praze. V letech 2006–2010 působil jako stálý zpravodaj Českého rozhlasu na Slovensku. Tím si splnil svůj sen vrátit se na rodnou hroudu a hledat své kořínky. Spolupracuje s mnohými českými i slovenskými médii.“ (http://www.65pole.cz/clanky/73-lubomir-smatana)

[6] Spisovatel Martin Sichinger, rodák z Vimperku, vyrostl na Šumavě. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vystudoval v Plzni pedagogickou fakultu, nyní žije a učí v Praze. „Napsal jsem jednu kapitolu o stávce na pedagogické fakultě v listopadu 1989, jenže v zatím dost nedokončeném románu, o kterém nevím, jestli ho někdy dopíšu.“
(https://www.denik.cz/ostatni_kultura/sumava-laska-a-inspirace-martina-sichingera-20130130-kgbe.html)
 

[7] http://www.studenti89.usd.cas.cz/studenti/saman-michal/#o3