Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Šálová (* 1939)

• narozena 11. dubna 1939 ve Zlíně

• válku prožila v hájence ve Vlčkové, později žila rodina v Kašavě, kde mají půdu a kořeny

• její rodiče Jindřich a Božena Ruskovi pomáhali partyzánům

• po válce rodina čelila pronásledování komunistickým režimem kvůli odbojové činnosti za války

• i přes dobré školní výsledky se nedostala na maturitní obor

• v roce 1962 byli rodiče nuceni vstoupit do JZD v Kašavě

• vystudovala dvouletou hospodářskou školu a pak pracovala jako sekretářka v bance

• maturitu získala v roce 1961 díky tříletému večernímu studiu při zaměstnání

• roku 1961 se provdala za ekonoma Jaroslava Šálu, se kterým v Gottwaldově vychovali tři děti

• v roce 1994 odešla do penze, od roku 2000 žije znovu v Kašavě

Božena Šálová, rozená Rusková, se narodila v roce 1939, měsíc po okupaci Československa, do hájenky v Hostýnských vrších, která jí v dětství k srdci nepřirostla. Stala se totiž dějištěm dramatických událostí a strachu, kterým ona a její rodina musela čelit při spolupráci s partyzány. Zatýkání, domovní prohlídky, vydírání, přestřelky, mrtví byli v posledním roce války v lesích okolo Vlčkové součástí „běžného“ života. Po roce 1948 Ruskovi čelili provokacím ze strany StB, která testovala, zda se zapojí do prokomunistického odboje, podobně jako někteří protifašističtí odbojáři z jejich okolí, kteří končili v pracovních lágrech. 

Bylo mi záhadou, že prarodiče měli tak krásné hroby

Božena Šálová se narodila 11. dubna 1939 v porodnici ve Zlíně do rodiny hajného Jindřicha Ruska a jeho ženy Boženy. Božena Šálová měla o deset let starší sestru Marii. Žili ve vesnici Vlčková.

Příchod na svět neměla Božena Šálová jednoduchý. Narodila se necelý měsíc po německé okupaci, tedy již do Protektorátu Čechy a Morava, v době, kdy byl její otec ve vážném stavu hospitalizován v kroměřížské nemocnici s mozkovou mrtvicí. „Naštěstí se začal jeho stav lepšit – a ještě než se se mnou maminka vrátila z porodnice, tatínka už z nemocnice propustili do domácího léčení, a tak se rodina šťastně shledala. Moje desetiletá sestra byla zatím doma na hospodářství sama, každý den jí chodila z Kašavy pomáhat babička,“ začíná své vyprávění o nelehkém životě ve vesnici na Zlínsku Božena Šálová. Její maminka Božena, za svobodna Zbránková, pocházela z Kašavy. Vyučila se švadlenou, po svatbě už ale na zakázku nešila. Otec Jindřich Rusek se narodil v Březové na Nových Dvorech. Vyučil se nejdříve tesařem, pak se stal hajným.

Relativně nedávno, při genealogickém bádání, zjistila dcera pamětnice, že Boženin dědeček Jan Rusek byl s největší pravděpodobností nemanželským synem hraběte Eugena Kinského. Narodil se jedenatřicetileté služebné Anně Ruskové v Krásnu pod Bečvou v roce 1861, na panství Eugena Kinského. Vše nasvědčuje tomu, že se o svého nemanželského syna i jeho matku hrabě Kinský postaral. Jan Rusek totiž v dospělosti sloužil jako trenér koní a působil jako šafář na statku v Nových Dvorech, kde ve svých 65 letech zemřela i jeho nikdy neprovdaná matka Anna Rusková. „Bylo mi vždycky záhadou, že mí prarodiče mají tak krásné pomníky na hřbitově a že byli nezvykle dobře zaopatření. Nikdy se o tom v rodině nemluvilo,“ vysvětluje Božena Šálová.

Hájenka mi za války k srdci nepřirostla

Božena Šálová prožila dětství za války v hájence u potoka Kameňák, č. p. 60, na konci vesnice Vlčková, která je vzdálená asi 4 km od Kašavy. V okolí byly zalesněné kopce. Měli malé hospodářství s polem a třemi kravami, což jim poskytovalo dostatek jídla po celou válku. Na výpomoc měli Josefa Hunana, původem ze Slovenska, který byl pro malou Boženku jako strýc. I díky jeho pomoci se Ruskovým podařilo v roce 1941 dostavět domek v Kašavě, kde pak bydlela babička Zbránková a nakonec i Ruskovi. Hájenka Boženě Šálové k srdci příliš nepřirostla, protože od roku 1944 zde rodina zažila spoustu dramatických událostí, kdy šlo o život.

V letech 1942–1943 se na Moravě začaly formovat první partyzánské skupiny. Klíčovým okamžikem jejich vzniku se stalo období heydrichiády, kdy rozsáhlé represe ohrozily mnoho odbojářů, kteří kvůli tomu museli přejít do ilegality. Tito odbojáři se často ukrývali ve venkovských oblastech, lesích a horách, kde nacházeli podporu u místních obyvatel. Gestapo a další bezpečnostní složky vynakládaly velké úsilí na likvidaci partyzánských aktivit, zejména kvůli zvyšujícímu se počtu seskoků parašutistických skupin od jara 1944. Tyto výsadky byly organizovány z Londýna a také ze Sovětského svazu.

V Hostýnských horách se pohybovalo velké množství partyzánských skupin i individuí, stejně tak ale udavači, infiltrovaní provokatéři a agenti nasazení gestapem. Policejní razie, domovní prohlídky, přestřelky a zatýkání nebyly v oblasti v posledním roce války ničím neobvyklým.

Tatínek se do odboje zapojil už dříve

Hajný Jindřich Rusek zřejmě spolupracoval s odbojem s vědomím své ženy již dříve před rokem 1944. Alois Sedlář, pasekář ze samoty na Kuželku u Vlčkové, který se zapojil do odboje již v roce 1939, vzpomíná jméno hajného Jindřicha Ruska ve svých písemných pamětech v souvislosti s událostmi ze srpna 1940. Tehdy byl Alois Sedlář kontaktován Karlem Oškerou, bratrem Jana Oškery, kapitána československé armády z Hodonína a velitele ilegální odbojové skupiny. Karel Oškera hledal spolehlivé a odvážné muže v obcích Hostýnských hor pro odbojovou činnost. Po několika návštěvách Oškera požádal Sedláře o pomoc při organizaci odboje. Jindřich Rusek se stal jedním z členů této skupiny. Aloise Sedláře 5. listopadu 1944 zatklo gestapo, přežil pochod smrti a v 50. letech byl vězněn za spolupráci s protikomunistickou skupinou Světlana.

První setkání s partyzány bylo otřesné

Božena Šálová, které bylo na podzim 1944 pět a půl roku, přesto věděla, kdo jsou to partyzáni, a že o nich nesmí s nikým mluvit. O podstatě činnosti svých rodičů, kterým od útlého věku více či méně vědomě také pomáhala, se ale dovídala později.

První setkání s partyzány jí hluboce otřáslo. Vypráví, že přišli večer v listopadu 1944. Maminka tehdy trpěla zánětem okostice; bolel ji zub a Marie doprovázela mladší sestru Boženu přes dvůr na záchod. Dívky si svítily olejovou lampou, protože neměli v domě zavedenou elektřinu. Sotva se děvčata vrátila domů, začal štěkat pes. „Tatínek uviděl za oknem několik postav. Rychle jsme zhasli světlo, ale ti lidé vtrhli do domu. Zapomněly jsme totiž zamknout. Jeden z nich křičel, že jsme zbabělci, protože jsme před nimi zhasli světlo. Bylo jich šest až osm, mezi nimi jedna žena. Byli hrubí a vzteklí. Měli jsme z nich strach,“ vypráví Božena Šálová. Požadovali nocleh, a tak je Ruskovi nechali přespat mimo dům, v tzv. „malé kuchyni“, kde se obvykle připravovalo krmení pro dobytek. Nedůvěřovali jim, nevěděli, kdo jsou. Mohl mezi nimi být někdo nastrčený, kdo je mohl udat. „Tatínek jim řekl, že je musí nahlásit, protože byla povinnost hlásit nocležníky. Oni s tím nesouhlasili, ale byli mezi nimi dva Slováci, kteří rodičům potají naznačili, aby skupinu na četnické stanici nahlásili. Později se ukázalo, že to ještě nebyli opravdoví partyzáni, ale první lidé z oddílu Olga, která se později spojila s partyzánskou brigádou Jana Žižky,“ vzpomíná pamětnice.

Její slova částečně potvrzuje studie s názvem „Partyzánský oddíl Olga – Krvavá cesta jedné odbojové skupiny,“ kde se na str. 41 píše: „Operovali [skupina Olga] v prostoru Hostýnských vrchů, ale svou činnost omezovali pouze na akce zaměřené k získání potravin a cigaret. Mezi 17. a 27. listopadem zachytila hlášení četnických stanic jejich pohyb na území okresů Zlín a Vsetín...“ Neurvalé jednání se v textu také zmiňuje na str. 33: „Oddíl Olga představuje specifickou partyzánskou jednotku už vzhledem k osobě svého velitele. Josef Houfek byl poněkud svéráznou postavou a zcela mu chyběly zkušenosti, které by velitel každé rezistenční organizace neměl postrádat. (…) po skončení druhé světové války ho obvinila řada vlastních spolubojovníků ze zbytečné a v mnoha případech ničím nevyprovokované krutosti...“

Dávala jsem vzkazy pod kámen

Božena Šálová vypráví, že s takto agresivním chováním se u partyzánů později už nesetkali. Její vzpomínky jsou útržkovité a jsou směsí zážitků pětiletého dítěte a výkladů, které se dovídala po válce. Její rodiče i tehdy patnáctiletá sestra Marie pomáhali jako spojky partyzánskému oddílu 1. československé brigády Jana Žižky, který se propojil s Tajnou vojenskou a civilní organizací (TVCO) a také s paravýsadkem Clay (někdy označovaný jako Clay-Eva). Partyzánská brigáda Jana Žižky měla z hlediska partyzánských operací v oblasti Moravy největší význam. Tato skupina se po rozsáhlé gestapácké razii „Tetřev“ v listopadu 1944 v Beskydech přesunula do oblasti Vsetínských a Hostýnských vrchů a štáb v čele s D. B. Murzinem nakonec nalezl úkryt v prostoru Hošťálkové, zhruba šest kilometrů od Vlčkové. O tom, jak rušno a nebezpečno v lesích kolem Vlčkové v roce 1944–1945 bylo, vypovídají syrově strohé zápisky Marie Ruskové, které se nacházejí v rodinném archivu pamětnice.

Božena Šálová vzpomíná, že ji maminka brávala někdy s sebou „na procházky“ a že měla dávat lístky pod kámen pod mostek u potoka. Vypadalo to, jako když si dítě hraje. „Věděla jsem, že jsou to nějaké vzkazy pro partyzány, ale neznala jsem souvislost. Až mnohem později, když několik z těchto partyzánů přijelo v roce 1971 k nám na návštěvu, řekli mi, o co šlo,“ vypráví Božena Šálová.

Vzpomíná také, že jednou přinesl tatínek domů padák, který se zamotal do stromu při seskoku parašutistů. Hrozilo prozrazení, a proto musel být ze stromu rychle odstraněn. Další zážitek, který se jí vepsal do paměti, se odehrál, když šla s otcem naproti mamince, která se vracela na kole z Chomýže. „Cestou jsem si vzala jakousi hůlku s oloupanou kůrou, ale když si toho všiml tatínek, rozrušilo ho to. Museli jsme jít zpátky a musela jsem mu ukázat přesně to místo, kde jsem klacek vzala, a museli jsme ho vrátit na místo stejně, jak byl. Bylo to totiž znamení pro partyzány. Pak ukázal jiné znamení – dva nahoře useknuté stromečky, které označovaly křižovatku,“ vzpomíná Božena Šálová. Partyzáni se schovávali na tajném místě v bunkru, jehož zbytky viděla až po válce. „Bylo to zakryté chvojím, uvnitř už ale nic nebylo. Vypadalo to jako zemljanka.“

Rodiče v opatrnosti nepolevili

Partyzáni se prý často objevovali i u Rusků v hájence. Rodiče ale v opatrnosti nikdy nepolevili. „Když partyzáni přišli, rodiče měli pravidlo nic jim nenabízet, nedávat, ale pouze to nechat na stole nebo v kredenci, aby si vzali sami. Tím se chránili před případným udáním [pokud by mezi nimi byl konfident], že jim aktivně pomáhají.“ Nedostatkem jídla Ruskovi netrpěli, a tak mohli partyzány podporovat. Základní potraviny měli vlastní, mouku mleli u sestry ve mlýně, maminka pekla několik pecnů najednou a vydržely i deset dní. Část zásob másla schovávali v přístřešku studánky, u potoka pod hájovnou, aby je četníci při kontrolách nenašli. Mohli si z nich vzít i partyzáni.

Ukrajinští partyzáni, s nimiž byli Ruskovi v bližším kontaktu, si dle vzpomínek Boženy Šálové schovávali zásoby potravin u nich v kůlně ve velké kádi zakopané v zemi a důmyslně zakryté. „Jednou se Ukrajincům roztrhl pytel s kroupami, který si vezli, a sypaly se po cestě. My s tatínkem jsme to pak zametali, aby je, ani nás, vysypané kroupy neprozradily.“

Partyzáni v ložnici, četníci pod okny

Jedna z nejdramatičtějších událostí nastala, když četníci s německou posilou přišli prohledat hájenku právě v době, kdy byli dva partyzáni u Rusků. Razie se obvykle prováděly brzy ráno. „Já a sestra jsme byly ještě v ložnici, když k nám do místnosti vtrhli dva partyzáni. Marie viděla z okna, že venku jsou četníci se zbraněmi. Jeden z partyzánů byl také ozbrojen. Bylo to tak vypjaté, že to vypadalo, že se chystá zbraň použít. Mohlo by to mít katastrofální následky nejen pro nás, ale pro celou Vlčkovou,“ vypráví Božena Šálová. Líčí, jak její duchaplná sestra chytla hlaveň a stáhla ji dolů. Pustil ji. Všichni byli rozrušení a vystrašení, protože nebylo úniku. „Naštěstí mezi četníky byl maminčin známý, jmenoval se Pazderský, který tajně spolupracoval s odbojem. Díky němu se kontrola odbyla rychleji a četníci do ložnice nešli.“

Kontroly a domovní prohlídky bývaly časté. Týkaly se hledaných osob, skrývání partyzánů, zbraní, zemědělských produktů, potravin. Na konci války prožili poslední prohlídku, která prý nakonec vzbudila u německých četníků úsměv. „Dům obraceli vzhůru nohama, zatímco my všichni stáli u skříně s rukama nad hlavou. Pak ze skříně vytáhli krabičku, což Marii vyděsilo. Prosila německé četníky, aby ji neotevírali před rodiči. Kontrola zřejmě čekala, že tam bude nějaká zbraň, ale vytáhli sluneční brýle, které si Marie koupila tajně bez vědomí rodičů. Nakonec se nad tím pousmáli i ti Němci a nechali nás už být,“ vypráví Božena Šálová.

Omyl ohledně jména Šmíd

Rodina Ruskových zůstala po celou válku v utajení, o jejich spolupráci s partyzány vědělo jen pár lidí. Válečnou účast na protifašistickém odboji prokazovali pomocí různých dokumentů a svědectví, což nebylo vždy jednoduché. Maminka Boženy Šálové dokonce kvůli shodě jmen upadla v podezření, že spolupracovala s konfidentem. Po válce totiž napsala, že spolupracovali se „Šmídem“, což se dostalo do dokladů a způsobovalo problémy. František Šmíd byl totiž konfident gestapa, když se na podzim 1944 infiltroval do sítě podporovatelů členů výsadku Clay. „Omyl kolem jména Šmíd se s námi táhl ještě dlouho a mrzí mě to dodnes,“ říká Božena Šálová. Její maminka měla totiž na mysli Aloise Šmída z Lukovečka, který se sám skrýval a pomáhal partyzánům z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky vyhledávat úkryty.

Skautský tábor přepadli banderovci

Božena Šálová chodila po válce do obecné školy ve Vlčkové a v létě 1947 zažila nejkrásnější období se skauty. Do Vlčkové přijel skautský tábor dívek z Prostějova. Osmiletá Božena byla nadšená, že ji skautky vzaly mezi sebe, a trávila s nimi celé dny. Toužila zůstat i přes noc, a když jí to rodiče dovolili, zůstala v táboře několik dní. „Jedly jsme z ešusů a chodily se mýt do potoka, který byl tehdy ještě plný ryb. Vedoucí tábora byla Jarmila Hrabalová,“ vypráví pamětnice. Tou dobou se ale v okolí stále potulovali banderovci. „Jedné noci, když jsem zrovna spala doma, přišly skautky celé vyděšené a uplakané. Banderovci přepadli tábor a musel být předčasně ukončen.“

Pronásledovali nás provokatéři

Po únorovém převratu v roce 1948 se Československo dostalo pod kontrolu komunistického režimu, který zahájil perzekuci skutečných i domnělých odpůrců nové totality. Účast v protifašistickém odboji se mohla považovat za problematickou. Měl-li někdo zkušenost s protinacistickým odbojem, mohl pokračovat v odboji i proti komunistům, zvláště pokud nebyl levicově orientovaný. Na válečné odbojáře se proto zaměřovali provokatéři nasazení Státní bezpečností (StB). Božena Šálová vzpomíná, že rodiče po válce volili demokraty a její rodina byla považována za potenciální hrozbu a těmto provokacím čelila.

Jmenuje například člena zlínské SNB Kamenčáka, který rodiče provokoval a nabízel jim různé tiskoviny. „Neváhali za námi přijet i na pole. Otec pak musel ve Zlíně odevzdat zbraně, které měl jako hajný. Když zbraně odevzdával, překvapivě si nevzali pistoli a flobertku, což byla past, kterou otec prohlédl, a zbraně jim musel vnutit,“ vypráví. Vzpomíná také, jak synovec tatínkova kamaráda v padesátých letech ukazoval otci, jak se chytá Svobodná Evropa. „Tatínek ale poznal, že to byla provokace od StB, a nezajímal se o to. Pořád jakoby se na nás něco snažili najít, na něčem nás nachytat, ale nebylo na co,“ vypráví Božena Rusková.

V roce 1949 se Ruskovi z Vlčkové přestěhovali do Kašavy do domu, který dostavěli počátkem války. V Kašavě se maminka pamětnice zasloužila o stavbu památníku, na který nechala zapsat i jména amerických pilotů, kteří zahynuli při pádu letadla v Kašavě v roce 1944. Kus letadla spadl nad stodolou poblíž jejich domu, kde tehdy bydlela babička. „I to, že na památník nechala zapsat jména Američanů, dělalo ve vesnici problémy. Jedni byli pro a druzí proti,“ vypráví pamětnice.

StB otravovala i mě

V roce 1949 začala chodit do měšťanky v Kašavě a v roce 1953 se hlásila na hospodářskou školu. Přestože měla dobré školní výsledky, nepřijali ji na maturitní čtyřletý program, ale pouze do dvouletého. Školu dokončila v roce 1954 a pak dostala umístěnku do banky ve Zlíně (tehdy Gottwaldově), kam jako patnáctiletá nastoupila na místo sekretářky. Mezi lety 1958 a 1960 pracovala na EPO (Emisní a pokladní operace) – denně posílala kódovaná hlášení o pohybu peněz v kraji. „Byla to nejzajímavější práce, jakou jsem měla. Musela jsem vědět o všem, co se kde děje,“ vzpomíná. V té době se přihlásila na tříleté večerní studium při zaměstnání, aby si dodělala maturitu, a přestěhovala se do Zlína na svobodárnu pro zaměstnance banky.

Jednou měla na ubytovně podezřelou návštěvu. Byl to její dávný kamarád Emil ze sousední vesnice, se kterým ztratila kontakt poté, co odešel na vojnu, a který začal pracovat pro StB. Náhle se neohlášeně objevil na ubytovně u dveří pokoje Boženy Šálové, ačkoli šlo o objekt banky, kam neměl být nikdo cizí vpuštěn. „Hrozně mě rozčílilo, že si dovolil projít vrátnicí a přijít až k mým dveřím. Nepustila jsem ho dál, vyptával se jakoby nic na můj život, na rodiče, ale já ho vyhodila. Pak jsem se od vrátného dověděla, že ho musel pustit, protože se legitimoval průkazem StB. Strašně mě to rozzlobilo, protože mi mohl poškodit pověst. Lidi v bance si mohli myslet, že se stýkám s StB a že s nimi spolupracuji,“ vypráví Božena Šálová.

Tehdy se také seznámila se svým budoucím manželem Jaroslavem Šálou, kolegou z banky, který do Zlína přišel z Valašských Klobouků. Vzali se v roce 1961 a v témže roce složila maturitu. V následujících letech se jim narodily tři děti a žili v Kašavě.

Kolem roku 1966 přišli v práci za Boženou Šálovou s nabídkou vstoupit do komunistické strany, což odmítla. Jak říká, od konce války, po všem, co zažili, se ona i její rodiče stranili politiky a do ničeho se nenechali vtahovat. „Nebyla jsem ani s komunisty, ani proti nim. Nezajímalo mě to. Nejdůležitější pro mě byly děti a rodina,“ říká. V roce 1968 se vrátila po několikaměsíční mateřské dovolené do práce v bance. Tehdy už měli auto a každodenně dojížděla z Kašavy do zaměstnání, po práci zase zpátky k dětem, které hlídala babička.

O půdu se přeme dodnes

V roce 1962, během kolektivizace zemědělství v Kašavě, vstoupili Ruskovi do JZD (jednotné zemědělské družstvo). Před kolektivizací vlastnili kolem sedmi hektarů nejkvalitnější půdy v Kašavě, kterou zdědili po babičce. „Na těch polích hospodařila se svými šesti dětmi už za první světové války a velmi na nich lpěla. Dlouho je obdělávala bez moderních strojů, pěstovali jsme na nich obilí, brambory a řepu,“ vysvětluje.

Ruskovi se do JZD nechtěli zapojit, ale i když to bylo pro mou maminku těžké rozhodnutí, nakonec uvěřila, že společné hospodaření může být lepší. Maminka pak získala místo pokladní v JZD, plat měla zanedbatelný, ale přesto nelitovala. Na velké hospodaření by už nestačila. Dostala záhumenek, malý kus půdy, aby si rodina mohla přilepšit vlastními výpěstky. V roce 1980 obec postavila kulturní dům na pozemku, na který měli smlouvu, a to byl zárodek problémů ohledně vlastnictví půdy. Dodnes nemají spory s obcí kvůli pozemkům vyřešené.

Božena Šálová pracovala v 70. letech na pobočce České národní banky a pětičlenná rodina se přestěhovala z Kašavy do Zlína na sídliště Jižní Svahy. „I když jsem byla zvyklá na život na venkově, změnu jsem uvítala, protože odpadlo dojíždění a měla jsem více času na práci a rodinu,“ vysvětluje pamětnice. Na konci 80. let měla povýšit na vedoucí, což byl také důvod, proč nakonec podepsala přihlášku do strany. „Přišel za mnou předseda strany, že musí doplnit kvóty členů, potřebovali mě jako vedoucí na oddělení v bance po kolegyni, která odcházela do důchodu. Byla jsem tedy dva roky kandidátkou a pak asi rok a půl členkou... ale jako bych nebyla, nezapojovala jsem se, pak už přišel rok 1989 a změna režimu,“ vzpomíná Božena Šálová. Ani revoluční listopad 1989 příliš neprožívala a demonstrací se neúčastnila, soustředila se na práci a péči o nemocnou maminku, která žila v Kašavě.

Roku 1991 povýšila na hlavní kontrolorku odpovědnou za banky v několika městech. V roce 1993 odešla do penze, ale ještě rok přesluhovala. Po smrti maminky v roce 2000 se přestěhovala zpět do Kašavy, kde žije dodnes.