Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Salomonovič (* 1938)

• narozen 1. července 1938 v židovské rodině v Ostravě

• v listopadu 1941 deportován s rodiči a bratrem do ghetta v Lodži

• roku 1944 rodina odvlečena do koncentračního tábora v Osvětimi a poté do Stutthofu

• ve Stutthofu byl zavražděn otec Erich Salomonovič

• s matkou a bratrem převezen do pracovního tábora v Drážďanech

• v únoru 1945 přežili bombardování Drážďan

• v dubnu 1945 utekli z pochodu smrti

• ukrývali se u sedláka v Brnířově u Kdyně

• po válce se přestěhovali zpátky do Ostravy

• absolvoval gymnázium a strojní průmyslovku

• pracoval v ostravském těžkém průmyslu

• roku 1971 se legálně vystěhoval do Rakouska

• při návštěvách Československa čelil nátlaku StB na spolupráci

• řadu let měl jako nežádoucí osoba zakázáno jezdit do Československa

• v důchodu začal hledat doklady o věznění rodiny v nacistických lágrech

Nejcennější památkou Josefa Salomonoviče je malá kovová lžička. „Přežila se mnou holocaust. Zachránila mi život,“ říká pamětník, který poskytl Paměti národa rozhovor ve svých dvaaosmdesáti letech v lednu 2020 v Ostravě. Do rodného města kvůli tomu přijel z Vídně. „Po bratrově smrti mě to do Ostravy táhne stále méně. Není moc příjemné vědomí, že jsem poslední Ostravák, který přežil Osvětim.“

Památnou ocelovou lžičku mu dala matka Dora, když v listopadu 1941 odjížděli s transportem Židů z Prahy do ghetta v Lodži. Byly mu tři roky. Lžičku měl v kapse bílého zimního kabátku. Málem o ni přišel v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau v roce 1944, kdy jim po očistě v takzvané sauně, stříhání a holení vzali všechno, co jim nesebrali do té doby.

Lžička zůstala v kapse Josefova kabátku v hromadě svršků žen, se kterými byl spolu s matkou v jednom baráku. „Ženy dostaly stejné šedivé, příšerně ošklivé oblečení. Pro mě žádný mundůr neměli. Většinu dětí v Osvětimi zabíjeli. Dozorkyně, které říkali Katja, mě vzala za ruku, dala mi bonbón, zavedla mě k hromadě oblečení a polsky mi řekla, abych si vzal své věci. Našel jsem svůj zimák i se lžičkou v kapse. Z další kupy jsme vytáhli moje bílé kožené botky koupené v Praze u Bati. Už nebyly bílé, ale nosil jsem je do konce války. Netlačily ani po třech letech, protože jsem přestal růst.“

Jeho lžička pro něj byla životně důležitá. Když mu vypadaly mléčné zuby, nenarostly mu nové a neměl čím kousat. Vězni koncentračních táborů nesměli mít nože. Krouhal si jí třeba syrové brambory, které by jinak nepozřel. „Jaký jsem měl hlad, to se vůbec nedá popsat.“

 

Do transportu s nočníkem

Josef Salomonovič se narodil 1. července 1938 v Ostravě. Rodiče, Dora a Erich, byli z židovských rodin. Otec byl strojní inženýr. Pracoval v petrolejce v Ostravě-Přívoze. Maminka, absolventka německé obchodní školy, byla dříve zaměstnána jako sekretářka. Z ostravského pobytu si Josef nic nepamatuje, protože ještě neměl dva roky, když se s matkou a starším bratrem Michalem, narozeným v roce 1933, přestěhovali k jedné židovské rodině do Prahy. Otec tehdy s nimi nebyl.

V březnu 1939 začala německá okupace Československa a s ní i protižidovská nařízení. Erich Salomonovič byl v říjnu 1939 odveden do takzvaného přeškolovacího tábora v Nisku nad Sanem ve východním Polsku. Jednalo se o první hromadné přesídlení evropských Židů. Nacistické vedení tábor na jaře 1940 zrušilo, protože se mezitím rozhodlo koncentrovat Židy do velkých ghett. Erich se mohl vrátit k rodině. Do Prahy se Salomonovičovi stěhovali v naději, že se jim tam podaří získat vízum k vystěhování do bezpečnější země. Otec to zkoušel i do Šanghaje. Nacisté je nepustili.

Začátkem listopadu 1941 dostala rodina od pražské židovské obce předvolání, aby se dostavila na shromáždiště u Výstaviště v Holešovicích. Mohli si s sebou vzít padesátikilová zavazadla. Zbytek věcí, včetně klíčů od bytů, museli všichni deportovaní odevzdat. „Rodiče mi dali ruksak s nočníkem a skládaným toaletním papírem. Ten hajzlpapír proložili bankovkami, což mi tenkrát neřekli. Batoh mi byl velký, tloukl mě do kolen. Tatínek mi udělal do popruhů nové díry a zvednul mi ho. Přišel jsem o něj až v Osvětimi,“ vzpomíná.

Od poloviny října do začátku listopadu 1941 odjelo z Prahy do Lodže pět transportů Židů po tisíci lidech. Holocaust jich přežilo ani ne tři sta. Další Židé z Protektorátu Čechy a Morava pak byli odváženi do Terezína. Salomonovičovi byli v pátém, posledním transportu do Lodže. Pamětník odhaduje, že na shromaždišti strávili asi dva dny, než je odvedli na nádraží v Bubnech k vlaku. „Všichni jsme měli kufry, deky, jídlo. Leželi jsme na betonu. Na tisíc osob tam byly dva nebo tři záchody, lidé si stěžovali, že jsou v katastrofálním stavu. Já byl hrdý, že mám svůj nočník. Když jsem potřeboval, otevřel jsem ruksak a vytáhl vlastní toaletu.“

 

Sám s dvaceti gramy chleba

Matka Dora vzala s sebou do Polska také sítko. „V Lodži se jí spoluvězni ptali, co to má. Vysvětlovala, že nemá ráda, když se uvaří mléko a nahoře se udělá škraloup, a že tím se to dá odstranit. Dlouho se tomu smáli. Během jednoho dne pochopila, že v ghettu mléko neexistuje,“ vypráví.

Do Lodže cestovali ještě osobním vlakem. „Stále jsem se ptal, kam jedeme. Matka říkala, že na výlet do Polska,“ vzpomíná. Než je v Lodži přidělili do bytů k polským rodinám, spali několik nocí ve škole. V ghettu, odděleném od zbytku města ostnatým drátem a hlídaném ozbrojenými Němci na strážních věžích, bylo velké množství továren a dílen. Vězni tam vyráběli části zbraní, uniformy a další věci pro wehrmacht. Otce zařadili do takzvaného metalového resortu. Matka pracovala v papírně. „Například v roce 1943, když Němci došli do Stalingradu, pletly ženy z ghetta ze slámy izolační ochranu na boty vojáků. Bylo to něco jako galoše.“

Jako zámečnický učeň chodil do práce už od devíti let i pamětníkův bratr Michal. Třídil a narovnával poškozené jehly textilních strojů. V továrnách se pracovalo dvanáct hodin. Josef byl od časného rána do večera sám. Na den dostal od maminky dvacet gramů chleba. Bydleli v pokoji v bytě polské rodiny. „Pokoj byl velmi malý, a ještě k nám nastěhovali další lidi. Otec zatloukl do stropu hřebíky a pověsil doprostřed záclonu, takže vznikly dva mrňavé pokojíčky. V tom našem byla postel, do které jsem si mohl lehnout a zabalit se do deky. Často jsem mluvil sám se sebou,“ vypráví.

Bratr Michal Salomonovič, se kterým dokumentaristé Paměti národa natočili rozhovor v roce 2017, vzpomínal, jak malý Pepek, jak mu doma říkali, zdůvodnil, že snědl marmeládu pro celou rodinu. Josef si na to také pamatuje: „Byly to takové sladké koule. Matka je udělala z marmelády z tuřínu, kterou smíchala s lógrem z cikorky. Pak to dala na plotnu, aby to zhutnilo. Koule byly čtyři a každý si měl večer sníst jednu. Když naši přišli z práce, byly koule pryč. Přiznal jsem, že jsem je snědl. A když se máma ptala, kdo mi to dovolil, když jsem to měl přísně zakázáno, řekl jsem, že ten pán. Máma se ptala: ‚Jaký pán? Byl jsi tady sám!‘ Ukázal jsem na svůj ksicht, který se zrcadlil v okně. Lehce se usmála a nic neřekla. Nikdy mě nebila.“

 

Záchrana v díře pod střechou

Peníze, které si Salomonovičovi přivezli z Prahy, jim v ghettu nebyly k ničemu. „Přišlo nařízení odevzdat veškeré peníze. Měnili je za bezcennou ghetto měnu. Kdo neuposlechl, dopustil se těžkého provinění,“ říká. Příděly potravin byly minimální a sehnat cokoliv k jídlu navíc bylo těžké. Pracující měli aspoň jistotu, že v poledne dostanou polévku a kus chleba. V nejtěžší nouzi byly pro Salomonovičovy záchranou balíky s jídlem od tety Berty z Ostravy, která přežila válku u jednoho sedláka.

„Nevzpomínám si, že bychom měli maso. Někdy byly koňské kosti, ze kterých se vařila polévka. Jedli jsme hlavně chleba, brambory, tuřín,“ vypráví. Lidé hladem umírali. Spousta jich zemřela na tyfus a další nemoci. V zimě přibylo další utrpení. Permanentní chlad. „I když to bylo přísně zakázáno, ve velkých mrazech obyvatelé pálili i dřevěné schody z baráků, takže některé domy se stávaly životu nebezpečné,“ říká pamětník.

Letní měsíce byly v ghettu trochu snesitelnější. Josef si hrával s dětmi, které mluvily polsky a jidiš, na dvorku. V tom jim nikdo nebránil. Nacisté chodili do ghetta jen při takzvaných uzávěrách. Od roku 1942 „čistili“ s pomocí židovské policie přeplněné ghetto od dětí, starých a nemocných, kteří nemohli pracovat. Pochytali je a odváželi do nedalekého Chelmna, kde je vraždili v pojízdných plynových komorách. Posadili je do utěsněných nákladních aut a pustili na ně výfukové plyny. Malý Josef byl jako nepracující ve velkém nebezpečí a musel se schovávat. Živé vzpomínky má na to, jak zátah přežil v malém prostoru pod střechou domu, kde bydleli.

„Rodiče se dozvěděli o uzávěře předem. Měli známého pana Hausera, který se dostal k hasičům. Sehnal žebřík, přinesl ho do našeho baráku a ve třetím patře ho postavil k poklopu na půdu. Dost ostrými slovy mě nutili, abych lezl nahoru. Nechtěl jsem, připadalo mi, že šprušle jsou strašně daleko od sebe. I s matkou jsme tam ale vylezli, matka odtáhla poklop, a po kolenou jsme se vsoukali do malého prostoru, kde jsem si musel lehnout na břicho a být úplně zticha. Zatáhla poklop, pan Hauser odnesl žebřík. Chtělo se mi brečet, protože když jsem zvednul hlavu, okamžitě jsem se uhodil do střechy. Navíc jsem měl zánět středního ucha. Tlumeně jsme zdola slyšeli pláč dětí, které chytili.“

 

Poslední pusa od tatínka

V létě 1944 rozhodli nacisté o likvidaci lodžského ghetta. Z východu se blížila sovětská armáda, v Normandii se vylodili spojenci a otevřeli západní frontu. Většinu obyvatel ghetta Němci poslali do vyhlazovacích koncentračních táborů. Jak později zjistil pamětník, nacisté rozhodli velkou část strojů z Lodže přemístit do Drážďan, kde se mělo pokračovat ve výrobě pro wehrmacht. K tomu potřebovali kvalifikované vězně z lodžského ghetta. „V té době už byla některá německá města silně bombardována, železniční tratě byly rozbité, takže převoz strojů trval dlouho. Mezitím nás museli někam dát,“ vysvětluje Josef.

Někdy v půli léta 1944 byl převezen s rodiči a bratrem do Auschwitzu. To už jeli v dobytčích vagónech. Dostali se do takzvaného uzavřeného transportu. Osvětim pro ně byla jen přestupní stanice. Strávili tam pár dnů. Josef s matkou v ženské části, otec s bratrem v mužském baráku. Z Osvětimi pokračovali do koncentračního tábora Stutthof nedaleko Gdaňska. „Tento lágr, kde jsme byli několik měsíců, byl nejhorší, protože tam zavraždili mého otce,“ říká Josef. Erich Salomonovič byl usmrcen injekcí do srdce poté, co se přihlásil o nabízené vitamíny, což nacisté hodnotili jako přiznání nemoci, a tedy nepoužitelnosti pro další práci v muniční továrně v Drážďanech.

Naposledy si otce pamatuje po příjezdu do Stutthofu. „Než nás rozdělili do mužského a ženského tábora, políbil mě a něco mi pošeptal.“ Matka se o otcově smrti dozvěděla od jeho spoluvězňů. „Měla neuvěřitelnou odvahu. Šla za německou dozorkyní a poprosila ji, aby dala mého bratra k nám do ženského lágru. A stal se zázrak. Asi druhý den přišla dozorkyně a za ruku vedla bráchu. Pořád mrkal očima, na nic neodpovídal, byl v šoku. Od tohoto momentu byl ale pořád s námi. V papírech jsme pak byli já i bratr zapsáni jako dívky,“ vypráví Josef.

 

Teplo pod máminou sukní

Matka Dora měla takovou kuráž, že ještě chtěla pro chlapce punčochy. To už se prý výjimečně hodná dozorkyně naštvala a nechala matku, která nevážila ani pětatřicet kilogramů, dělat za trest dřepy. Ze Stutthofu si Josef vybavuje utrpení na appellplatzu. „Bylo chladno. Stál jsem mezi nohami mé matky. Jeden druhého jsme zahřívali. Pořád nás počítali, trvalo to strašně dlouho,“ vzpomíná. Když se kápové konečně dopočítali, dostali promrzlí vězni teplou kávu z cikorky.

Ve Stutthofu se mu stala i jedna výjimečně příjemná věc. V areálu byli vězněni a likvidováni lidé různých národností. Například někteří Skandinávci měli volnější režim. Josef jednou potkal před barákem dva mladé muže v civilních šatech. „Byli to Finové nebo Norové. Jeden se mě německy zeptal, jestli chci karotku. Nevěděl jsem, co to je, ale řekl jsem samozřejmě, že ano. A ten druhý mi nabídl krabičku sardinek. Popadl jsem to a utíkal za mámou. Smáli se mi. Máma mi karotku nastrouhala tou mou lžičkou a dávala mi ji do pusy. Pak udělala díru v plechovce se sardinkami. Nejprve dala napít bráchovi, pak jsem pil já. Potom krabičku otevřela a já poprvé ochutnal sardinky. Jak moc mi chutnaly, to ani nejde popsat. Dodnes sardinky miluji.“

Ze Stutthofu jeli dobytčákem do Drážďan, do jednoho z pobočných pracovních lágrů koncentračního tábora Flossenbürg. Matka a bratr pracovali v muniční továrně. V horních patrech fabriky byly pro vězně ložnice. „Oproti Stutthofu to bylo parádní. Měli jsme na spaní pryčny, v ložnici svítilo jedno světlo,“ popisuje Josef. Vzpomíná na blaho, když ho matka jednou v noci probudila a dala mu chleba tlustě namazaný margarínem a posypaný krystalovým cukrem. Jídlo dostala prostřednictvím nuceně nasazeného dělníka v balíku opět od ostravské tety Berty.

I v Drážďanech se musel malý Josef schovávat. „Esesáci chodili na kontroly. Pečlivě evidovali, kolik musí vydat vězňům chleba, aby byli schopni pracovat. Při kontrolách mě máma vždycky hodila do velkého barelu s montérkami a přikryla poklopem. Říkala, že můžu jen dýchat. Jednou jsem asi vydal nějaký zvuk a objevili mě. Esesák řval na dozorkyni, že ta špína, jako já, musí okamžitě pryč,“ vypráví. Druhý den měl být zastřelen. Nedošlo k tomu, protože bylo 13. února 1945 a začalo bombardování Drážďan. Britsko-americký vzdušný útok proměnil během dvou dnů město v hromadu trosek. Při náletech zahynulo podle odhadů až dvacet pět tisíc lidí.

 

Krásné mrtvoly v Drážďanech

Vězni byli nahnáni do sklepů továrny. „Když začaly padat bomby, německý dozorce začal řvát, abychom otevřeli ústa. Bylo to pro naše dobro, aby nám tlakem nepopraskaly bubínky. Otevřel jsem pusu a tiskl se k matce, která mě držela za ruku. Sklo v oknech se tlakem roztříštilo, padala omítka, ale nám se nic nestalo. Lidé, kteří zůstali nahoře v ložnicích, uhořeli, protože továrna byla zasažena zápalnou bombou. Okolní baráky byly zničené,“ říká.

Když bylo po bombardování a mohli vyjít ven, viděl hořící stromy a žárem ohnuté telegrafní sloupy. Nohy se mu bořily do asfaltu, který byl ještě teplý. Matku poslali odklízet trosky. „Musela také vytahovat mrtvé ze sklepů. Já jsem vždycky čekal venku. Jednou donesla bramboru, která se při bombardování upekla,“ vzpomíná. Překvapil ho vzhled zemřelých. Pamatuje si hlavně ženy. „Nikdy předtím jsem neviděl tak krásné mrtvoly,“ říká. Vysvětluje, že byly vlasaté, dobře živené a civilně oblečené. Z lágrů znal jen vyzáblá těla s oholenými hlavami.

„Jednou matka přinesla krabičku od sirek, ve které byly čtyři kostky cukru. Dala mi ji, ale řekla, že to smím jíst jedině tehdy, až ona už nebude, a odešla zpátky do sklepa. Měl jsem šílené dilema. Chtěl jsem maminku a chtěl jsem jíst ten cukr. Pořád jsem krabičku otevíral a zavíral. Odolal jsem, maminka potom přišla a ten cukr jsme jedli společně,“ vzpomíná. Jednoho dne dozorci seřadili vězně z továrny k pochodu. Vyrazili pěšky nejprve do dvacet kilometrů vzdáleného města Pirna. Odtud se ale zase vrátili do Drážďan. Pak je hnali směrem k protektorátu. Pamatuje si na zastávku v ženském lágru Svatava v západních Čechách, kde nocovali.

„Měl jsem na těle dvacet jedna vředů, které mi praskaly. Strašně jsem brečel a ostatní vězeňkyně, unavené pochodem, žádaly matku, aby mě dala ven, protože nemůžou spát. Matka někde sehnala bednu, kterou vystlala pilinami a dřevitou vatou. Dala to před barák, zabalila mě do deky a položila mě tam. Bylo chladno, byl jsem sám a byl jsem u konce sil. A tehdy jsem vedl poslední rozhovor s Bohem: ‚Milý pane Bože, nech mě umřít,‘ prosil jsem. On to neudělal. Buď neslyšel, anebo není. Nevím.“

 

Zůstaňte ležet, ani muk, nařídila matka

Strastiplný pochod pokračoval protektorátem na jih směrem k německé hranici. Přes den šli, v noci spali venku nebo v nějakém dalším lágru. Podle Michala Salomonoviče byli ti, kteří nemohli dál, stříleni. V čele jel vůz s esesáky tažený dvěma koňmi. „Šli jsme těsně za vozem. Když jsem už nemohl, matka mě posadila na tyčku, která trčela vzadu z vozu. Esesáci si toho buď nevšimli, anebo to tolerovali. Střílela na nás americká letadla. Jeden kůň byl zabit a museli ho vypřáhnout. Někteří vězni odřezávali pomocí skla koňské maso a zkoušeli to jíst,“ vypráví.

Při náletech jim esesáci poručili, aby zalehli do příkopu. Po útoku nedaleko Domažlic řekla Dora synům, aby zůstali tiše ležet. Dozorci křičeli, že mají vstávat a pokračovat v pochodu. Leželi pod dekami a nikdo si jich nevšímal. Když byli ostatní daleko, na matčin pokyn se zvedli a utíkali do lesa. „Matka řekla, abychom si obrátili deky, na kterých byla velká značka KL (konzentrationslager), a zakryli si i hlavy, aby nebylo vidět, jak jsme vyholení. Došli jsme k železniční trati. Byl tam železničář, kterého matka česky prosila o pomoc. Zavedl nás k nejbližšímu statku.“

Nacházeli se v obci Brnířov. Hospodář je schoval do stodoly na seno a nosil jim tam jídlo. Asi po třech dnech jim oznámil, že je osvobodili Američané. Bylo po válce. Konečně mohli svobodně vyjít ven. Josef si vzpomíná, že od lidí z Červeného kříže dostali velkou zavařeninu třešňového kompotu a také doklady na další cestu. Dopravili je do Domažlic a pak pokračovali do Prahy. Z Prahy vyrazili domů do Ostravy. Vlaky často stály, protože byl nedostatek uhlí. V Ostravě byli zpočátku u tety Berty, která bydlela v dnešní Nádražní ulici v centru. Ve stejném domě pak dostala od města byt i Dora Salomonovičová.

Josef Salomonovič si je vědom toho, že v jeho vyprávění se mísí vlastní vzpomínky s tím, co mu řekla matka, i s tím, co vypátral později. „Je jasné, že tříleté nebo šestileté dítě si nemůže pamatovat všechny detaily. A je zajímavé, jak si s bratrem pamatujeme rozdílně některé události, které jsme prožili spolu.“

 

Učitel s rákoskou

V Ostravě začal válečné vdově a jejím synům normální život. Josef jel v létě do ozdravovny v Beskydech. „Poprvé jsem byl bez matky a byl jsem nešťastný. Bylo nás tam asi čtyřicet kluků. Pravidelně nám dávali lžičku rybího tuku. Dostávali jsme výborné polévky. Chleba si každý mohl vzít, kolik chtěl. Nemohl jsem si pomoct, ale kus chleba jsem si vždycky dal do kapsy. Jednou mi ho našli pod polštářem a byl z toho skandál. Říkali, že z jídelny se nesmí nic odnášet, a chleba mi vzali. Další den jsem chleba zase ukradl a schoval ho tentokrát pod matraci. Zase ho našli a zase mě peskovali. Byl jsem rád, když ozdravný pobyt skončil,“ vzpomíná.

Maminka mu ještě v lágru slibovala, že když přežijí, už nikdy nebude mít hlad, nikdy nebude trpět zimou a nikdo ho nebude bít. To třetí se nesplnilo. Učitel ve škole ho švihal rákoskou po dlani za to, že píše levou rukou. „Byl jsem strašně naštvaný a říkal jsem mamince, že už do školy nikdy nepůjdu,“ vypráví. Nakonec ale začal psát pravou rukou. Ze školy nosíval dvojky z mravů a učení ho moc nebavilo.

Dora sehnala práci v elektrárně. Odečítala z elektroměrů spotřebu a vybírala od lidí peníze. I když bylo po válce všechno na lístky, Josef už nikdy neměl hlad a začal růst. „Neuvěřitelně rychle mi narostly zuby, i když křivě. Musel jsem nosit rovnátka,“ říká. Žádnou zvláštní pomoc rodina nedostala. „Jen jedna americká dobročinná organizace nám občas poslala balík s lehce obnošeným oblečením. Velice jsem se pyšnil proužkovaným tričkem. Nikdo jiný v Ostravě neměl takové, jen já.“

Ve vzpomínkách si vybavuje rozhořčené reakce matky a politické procesy v padesátých letech. Komunisté, kteří v únoru 1948 převzali moc v republice, zorganizovali na příkaz sovětského Kremlu sérii vykonstruovaných procesů. Likvidovali tak politické odpůrce i nepohodlné lidi z vlastních řad. Jeden z největších procesů se odehrál v roce 1952. Hlavní obžalovaný byl generální tajemník komunistické strany Rudolf Slánský, se kterým bylo odsouzeno dalších třináct vysoce postavených komunistů. Většina byla židovského původu a komunistická propaganda je označovala mimo jiné za sionisty. Židé byli opět v nemilosti. „Bylo mi čtrnáct roků. Televize ještě nebyla. Rádio vysílalo přímý přenos z procesu. Slánský prosil o nejvyšší trest. Maminka vyskakovala ze židle a křičela: ‚Lež, lež, lež!‘ Tehdy jsem si začal říkat, že něco není v pořádku,“ vypráví.

 

Z Ostravy do New Yorku

Pamatuje si, jak se soudruhem učitelem začerňovali v učebnicích pasáže, které se režimu nehodily. Živé vzpomínky má na měnovou reformu v roce 1953, v jejímž důsledku lidé přišli o úspory. Peníze se měnily v poměru 50 : 1. „Maminka mi dala síťovku plnou bankovek a řekla, ať si jdu něco koupit. Byl jsem nadšen. Většina obchodů ale byla zavřená a nic se koupit nedalo. Široko daleko fungoval akorát bufet hotelu Palace, kde jsem vystál frontu a bez řečí jsem dostal pivo, které jsem nechtěl. Všichni nadávali. Byla to jedna veliká zlodějina.“

V dětství a dospívání Josef hodně sportoval. Basketbal hrál závodně. Po maturitě nastoupil v mostárně Vítkovických železáren Klementa Gottwalda, ale brzy byl povolán na dvouletou vojenskou službu do Plzně. Poté pracoval v ostravské Nové huti Klementa Gottwalda a vyučil se mechanikem měřících přístrojů. Asi po dvou nebo třech letech odešel na šachtu Ludvík. Pracoval v různých pozicích. Udělal si také kurz střelmistra. Večerně vystudoval strojní průmyslovku. V polovině šedesátých let přešel do Vědecko-výzkumného uhelného ústavu v Ostravě-Radvanicích. Odmítl vstoupit do komunistické strany.

V noci na 21. srpna 1968 přijela do Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, aby potlačila údajnou kontrarevoluci. „Probudil jsem se nad ránem a otevřel okno. Na ulici byl bulharský tank. Dělali jsme různé protestní akce, vyráběli jsme plakáty proti okupaci. Nic to nepomohlo,“ říká. Už před srpnem si vyřídil vízum do USA a na podzim tam odcestoval. Rodinná přítelkyně, kterou poznali za války, se vystěhovala do Ameriky a poslala mu pozvání. Chtěl tam původně strávit tři týdny, ale nakonec získal pracovní povolení a legálně zůstal za oceánem rok. Poznal kus Ameriky, když vozil z New Yorku do San Francisca ojetá auta.

 

Hodný lítosti, kdo opouští socialismus

Kolegové v práci si klepali na čelo, že se do počínající normalizace vrátil. Kvůli matce a bratrovi o útěku neuvažoval. V Americe se seznámil s budoucí učitelkou z Vídně, která pak za ním přijela do Ostravy. V roce 1971 se v Brně vzali. Elizabeth odjela po svatbě zpátky do Vídně. Josef se měl přistěhovat za ní. Nechtěli ho pustit. Trvalo asi půl roku, než dostal všechna potřebná povolení. Zvláště bizarní prý bylo vyřizování na vojenské správě.

„Byl tam pán, který nejprve říkal, že mě nemůžou pustit, protože znám vojenská tajemství. Pak říkal, že by mě i pustili a že mu je mě líto, protože Československo je už na prahu komunismu, kdežto kapitalistické Rakousko má ještě moc daleko byť k socialismu. Kdybych se tomu smál anebo mu řekl, co si myslím, asi bych ten štempl nedostal. Já ale s vážnou tváří řekl, že má pravdu, ale že s tím nic neudělám, že když moje žena je tam,“ vypráví.

Ve Vídni se uchytil ve firmě, která vyvážela vrtací stroje do světa. Pomohla mu znalost důlního prostředí a schopnost domluvit se mnoha jazyky. Jezdil jako obchodní zástupce po veletrzích, kongresech i šachtách. Pravidelně se vracel do Ostravy za matkou. Musel se vždycky hlásit na Bezpečnosti a při těchto příležitostech ho začala Státní bezpečnost (StB) verbovat ke spolupráci.

 

Nežádoucí osoba

„Chtěli, abych jim sháněl v Rakousku nějaké informace. Vždycky jsem to odmítl. Vydírali, že moje matka umře žalem, když mě za ní nepustí,“ líčí. Protože odmítl donášet, estébáci skutečně zajistili, že jako nežádoucí osoba nesměl do Československa. Zákaz trval asi osm nebo devět let. Matka jezdila jednou ročně za ním do Vídně, anebo se potkávali v Maďarsku.

Po pádu komunistického režimu se vypravil s manželkou do archivu a vyžádal si materiály, které o něm vedla StB. „Byl jsem v šoku, když mi tamní pracovnice řekla, že je toho devět set stran. Nechal jsem si poslat kopie do Vídně. Doma jsem u toho seděl celou noc. Takovou noc bych nepřál ani nepřátelům. Sledovali a odposlouchávali mou rodinu, přátele, spolupracovníky. Bylo hrozné zjištění, co všechno si ti pánové o mně psali. Je to velice smutné.“

V roce 1999 odešel oficiálně do penze a začal se vracet do všech míst, kterými prošel v letech 1941 až 1945. Například se spřátelil s potomky sedláka z Brnířova, který je schoval ve stodole. Depresivní pouť začal v Praze, opakovaně navštívil Lodž, Osvětim, Stutthof, Drážďany, Svatavu, Flossenbürg. Několikrát projel autem trasu více než třísetkilometrového pochodu, který ušli na jaře 1945 s matkou a bratrem. Jednou to absolvoval i se synem.

Pátral po dokumentech v muzeích koncentračních táborů a v archivech. Kvůli originálům transportních listin ze Stutthofu, na kterých byli s bratrem zapsáni jako Josefa a Michaela, jel do národního archivu ve Washingtonu. Přednášel o holocaustu skoro po celém světě. Stále si klade otázku, jak to, že přežil, když muselo zahynout jeden a půl milionu židovských dětí. To ho přesvědčuje, že Bůh není, protože jinak by to nemohl dopustit.