Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Alžběta Salmová (* 1931  †︎ 2022)

• narozena 17. srpna 1931 na zámku v Rájci nad Svitavou

• je starohraběnkou z moravské linie šlechtického rodu Salmů

• v době okupace čelila její rodina tvrdému nátlaku ze strany nacistického režimu

• po osvobození byl rodině kvůli německé příslušnosti zabaven veškerý majetek

• z politických důvodů nesměla studovat

• roku 1957 emigrovala s manželem Jiřím Čubukem do Rakouska

• v roce 2021 žila ve Vídni, za domov ale považuje svou rodnou vlast

Jako dětem nám tehdy nikdo na rovinu neřekl, že jsou nacisté prasata a vrazi, i tak jsme to ale věděly

„Aby se společnost změnila, musí se změnit hlavně myšlení lidí, revoluce sama o sobě nestačí,“ říká starohraběnka Marie Alžběta Salmová. Pochází ze starého šlechtického rodu spojeného s Moravou. Své dětství prožila na rodinném zámku v Rájci nad Svitavou. O majetek, který zahrnoval například i Zámek Blansko, Skalní mlýn v Moravském krasu, některé tamní jeskyně, lesy a polnosti, chtěli šlechtický rod Salmů připravit už nacisté. Jejich započaté dílo pak po druhé světové válce úspěšně dokončili komunisté. Otec pamětnice v důsledku válečných útrap brzy zemřel a ona sama se musela několik let živit jako řidička náklaďáku. Později emigrovala a dlouhá léta žila v zahraničí. Za svůj domov ale považuje Českou republiku.

Starohraběnka Marie Alžběta Salm-Reifferscheidt-Raitz se narodila v roce 1931. Radost v rodině při jejím narození prý ale nepanovala – byla už třetí dcerou a tehdy se stále více cenili synové. Doma mluvili česky, a když nastal osudný 15. březen 1939, stála celá rodina u rádia a plakala. Jí samotné bylo v té době necelých osm let a teprve zpětně pochopila, co se tehdy stalo. Po nacistické okupaci bylo pro ni největší změnou a zároveň problémem to, že se musela začít učit německy. „A také nás děti pak vychovatelka více hlídala, abychom někde neřekly něco, za co by pak rodiče museli trpět. Jako malým nám tehdy samozřejmě nikdo na rovinu neřekl, že jsou nacisté prasata a vrazi, ale i tak jsme moc dobře věděly, že jsou to nepřátelé a že je potřeba je odmítat. A s tímto pocitem jsme pak musely chodit do německých škol,“ vzpomíná.

 

Otec odmítl vstoupit do nacistické NSDAP, i když k tomu byl výslovně vybízen

Rodina starohraběnky Salmové byla po celou dobu nacistické okupace tvrdě perzekvována, i přesto pak po válce přišla o veškerý svůj majetek a společenský status kvůli své německé příslušnosti. Otec pamětnice Hugo Salm-Reifferscheidt se cítil být Čechem a v tomto smyslu vedl také své čtyři děti, což potvrzuje i studie historičky Dity Jelínkové z Ústavu pro studium totalitních režimů dostupná na webových stránkách ústavu. Za války ho nacistické úřady automaticky přiřadily k Němcům, a to na základě jeho dřívějšího přihlášení se k německé národnosti. Nutno dodat, že k tomu došlo v roce 1930, kdy se národnost odvozovala od jazyka a kdy Salmové, stejně jako většina moravské šlechty, mluvili německy. Záhy po okupaci čelil otec v rámci germanizační politiky nátlaku, aby při přijímání nových pracovníků upřednostňoval německé zaměstnance. Nacistickému a říšskému diktátu se snažil Hugo Salm-Reifferscheidt od počátku bránit. Vstoupil například do Národního souručenství, které mu mělo zaručit podléhání české jurisdikci, nikoli tedy německé, a zároveň mu mělo zaručit, že nebudou omezena jeho vlastnická práva. Souručenství bylo tehdy jedinou legální snahou českého národa přežít v podmínkách okupace. Tímto aktem dával otec Marie Alžběty najevo, že se cítí být Čechem. Své postoje pak potvrdil například i tím, že odmítl vstoupit do nacistické NSDAP, i když k tomu byl výslovně vybízen.

 

Otec nemohl nacisty ani cítit, pak ho ale nařkli z toho, že uráží Hitlera, a už moc na vybranou neměl

Ani členství v souručenství ale hraběte Salma Reifferscheidta neuchránilo od dalšího nátlaku. Nacisté mu zabránili ve správě vlastního majetku a pohrozili, že když se nepřihlásí k německé národnosti, budou jeho majetky s okamžitou platností převedeny ve prospěch vedoucího SS Heinricha Himmlera, a zároveň dojde také k propuštění všech českých zaměstnanců, kterých bylo tehdy více než 120, a k internaci jejich rodin do Německa. Hrabě nakonec požadavku vyhověl a k německé národnosti se přihlásil. „Nacisty otec odmítal, nemohl je ani cítit. Potom ho ale nařkli z toho, že uráží Hitlera. Měl tedy na vybranou, buď koncentrák, nebo němectví. Koncentrák věděl, že by nepřežil, tak podepsal.“ I nadále ale zůstal Čechem. Údajně podporoval české rodiny, jejichž členové byli zatčeni gestapem, sabotoval válečné sbírky a na svém zámku také poskytl úkryt osobám stíhaným gestapem. Dále také například nepobíral zvýšené příděly potravin, nepřijímal oficiální německé návštěvy a stýkal se jen s českými rodinami. I kvůli těmto jeho postojům na něj byla i navzdory tomu, že se k německé národnosti oficiálně přihlásil, v roce 1942 uvalena nucená správa jako na osobu nespolehlivou.

 

Nechtěli jsme, aby naše děti vyrůstaly v zemi, ve které nemají vůbec žádnou budoucnost

Definitivně pak rodina o majetky přišla po osvobození, a to na základě takzvaných Benešových dekretů, které se na ni vztahovaly právě kvůli přihlášení k německé národnosti v době nacistické okupace. Zámek v Rájci nad Svitavou, kde Salmové bydleli, i další rodinné vlastnictví bylo zkonfiskováno, všichni členové rodiny museli následně viditelně nosit označení „N“, dostávali méně potravinových lístků a jejich pošta byla cenzurována. „Lidé z okolí nám ale hodně pomáhali. Rodiče za první republiky pomáhali jim, a když už pak po roce 1945 pomáhat nemohli, tak zase oni pomáhali nám.“ I když se hrabě Salm Reifferscheidt snažil o udělení výjimky pro svou rodinu, neuspěl. Jeho žádosti o navrácení československého občanství, které měla rodina před válkou, bylo vyhověno až v roce 1953. On sám se toho ale už nedočkal, zemřel o devět let dříve. „Všechen ten nátlak, kterému musel neustále čelit, se velmi neblaze projevil na jeho zdraví. Otec byl Němec původem, a právě toho nacisté zneužili.“

Marie Alžběta nemohla posléze kvůli svému původu, politickým důvodům a také kvůli tíživé finanční situaci rodiny po roce 1948 studovat. Po maturitě proto pracovala v administrativě a následně pak několik let řídila nákladní vozy v ČSAD Brno. „Práce jsem se ale nebála. Nevadilo mi to.“ Později se provdala za Jiřího Čubuka, syna ruského emigranta, který zemřel při výslechu StB v roce 1949. V roce 1957 spolu emigrovali do Rakouska, kde už žily její sestry a posléze i matka. Postupně se jí narodili synové Georg a Leopold. „S manželem jsme moc dobře věděli, že je to riskantní a že oba můžeme skončit ve vězení. Už ale nebylo času nazbyt. Čekala jsem tehdy prvního syna a nechtěli jsme, aby vyrůstal v zemi, ve které nemá vůbec žádnou budoucnost.“ Jejich společná cesta za hranice byla zčásti legální a zčásti nelegální. „Utíkali jsme přes Jugoslávii. Byly to nervy, ale stálo to za to.“ Jejich emigraci následně odnesl její bratr Hugo, který v totalitním Československu zůstal. „Celé noci ho vyslýchala StB, i jemu se ale nakonec podařilo dostat do Rakouska.“

Manželství pamětnice se později rozpadlo a ona se opět ocitla v tíživé životní situaci. „Musela jsem hodně pracovat, abych nás zabezpečila.“

 

Komunistický režim lhal a to je v lidech stále hluboce zakořeněno, nelze to jen tak změnit

Politické události tehdejšího totalitního Československa sledovala i v emigraci. Sametovou revoluci pak přivítala. Pokud se má ovšem ve společnosti něco skutečně změnit, musí se podle ní změnit především myšlení lidí. „Komunistický režim lhal a to je v lidech stále hluboce zakořeněno, nelze to jen tak změnit. Komunistům se podařilo změnit myšlení lidí a vnímání jejich vlastní důstojnosti. Člověk si zkrátka musí uvědomit, že není loutka.“

I přes útrapy, které ve své rodné zemi zažila jako dítě a následně i jako mladá žena, svou vlast starohraběnka Marie Alžběta Salm-Reifferscheidt-Raitz miluje. Považuje ji za svou domovinu, ráda a často se do ní vrací a ráda by v ní také svůj život završila. Zároveň však s Českou republikou vede dodnes (2021) spor o navrácení majetku a také o občanství a dobré jméno svého otce.