Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Helena Karla Salfická (* 1944)

• narodila se 5. května 1944 v Českých Budějovicích

• její otec byl farář Československé církve husitské

• rodina kvůli tomu zažila mnoho ústrků a potíží

• pamětnici se posmívaly děti ve školce a nesměly se s ní přátelit

• nemohla studovat a nastoupila do učení na cukrářku

• nakonec získala maturitu a přihlásila se na externí studium husitské teologie

• za cenu velkého a vyčerpávajícího úsilí zvládla při práci vystudovat

• na své první místo farářky nastoupila v Holicích

• vydržela zde více než padesát let, až do důchodu

• v roce 2023 žila v Holicích

Otec Heleny Salfické byl farářem Československé církve husitské a to jemu i jeho rodině způsobovalo různé potíže. Děti ve školce si s malou Helenkou nesměly hrát. „Jejich rodiče se asi báli komunistů, a tak jim to zakazovali, ale mě to poznamenalo na celý život. Děti na mě také pokřikovaly: ‚Farářko!‘, což měla být nadávka. Ještě dlouho poté, co jsem se stala povoláním farářkou, mi toto oslovení nebylo příjemné, protože moje vnímání tohoto slova prostě zatěžovaly dávné vzpomínky,“ vysvětluje pamětnice.

Helena Salfická nesměla jako dítě z věřící rodiny studovat, a nastoupila tedy ve svých čtrnácti letech do učení na cukrářku. Později při zaměstnání vystudovala střední školu a poté i teologii na Husitské teologické fakultě v Praze, přestože to bylo spojeno s velkým odříkáním a fyzickým vyčerpáním. Pracovala poté celý život jako farářka v Holicích.

Nikdy nebyli na rodinné dovolené

Tatínek se jmenoval Karel Salfický a pracoval jako farář Církve československé husitské. Byl jedním ze tří prvních bohoslovců, kteří za první republiky vystudovali na tehdy nově zřízené Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké v Praze, jež se později rozdělila na Husitskou teologickou fakultu a Evangelickou teologickou fakultu. Vysvětil ho zakladatel této církve Karel Farský. Maminka Františka, rozená Holubová, byla ženou v domácnosti a starala se o děti. „Táta se na faráře hodil, měl na to osobnost a lidí si vážil. A oni ho měli opravdu rádi. Maminka mi dala rodinnou pohodu, ale přece jen mě víc ovlivnil tatínek,“ vzpomíná pamětnice.

Rodina Salfických pocházela z Hlinska, ale tatínek sloužil jako farář v Českých Budějovicích. V roce 1948 se nechal přeložit do sboru v Olomouci, kde s přestávkami strávil celý svůj pracovní život. Komunitní život olomoucké farnosti byl velmi živý. Na bohoslužby přicházelo kolem 250 lidí, dále farář vedl několik skupin náboženské výchovy a biblických hodin. „Tatínek měl hodně práce. Chodil za nemocnými, učil děti, křtil, oddával a pohřbíval. Nikdy jsme jako rodina nebyli na dovolené, nebyl na to čas,“ říká pamětnice.

Na padesátá léta nikdy nezapomněla

Ve škole měla občas horší známky, protože se některým učitelům nelíbilo její rodinné křesťanské zázemí. Ačkoli zpívala ve sboru a milovala operu, z hudební výchovy měla trojku. „Tatínek už to nevydržel a šel si to s panem učitelem do školy vyříkat. Tak jsem pak měla dvojku,“ směje se pamětnice.

Padesátá léta zanechala v její paměti výrazné vzpomínky, zejména jí utkvěla měnová reforma, která připravila obyvatelstvo o uložené a těžce nastřádané peníze. „Farářské platy byly ubohé a my jsme tehdy měli peníze jen na jeden den a byli jsme čtyři. Tak tatínek měnil peníze i za cizí lidi,“ popisuje pamětnice fakt, že hotovostní obnosy do 300 korun na osobu byly vyměňovány v poměru 5:1, zatímco vyšší částky už banky měnily v jiných a ještě nevýhodnějších kurzech.

Jelikož s tatínkem poslouchala Rádio Svobodná Evropa, měla už od dětství přehled o poltickém dění. Procesy v padesátých letech citlivě vnímala, mezi rodinnými známými byli i faráři, kteří strávili nějakou dobu ve  vězení, například Oldřich Boukal.

Od dětství si přála být farářkou jako tatínek

V sedmé třídě řekla veřejně, že si přeje být farářkou. Měla v této věci jasno už od svých sedmi či osmi let. Děti se jí tehdy opět vysmály, ale tentokrát už se jí třídní učitel Vojtěch Kráčmar zastal. Nicméně jako dítě z křesťanské rodiny studovat nesměla. Ve čtrnácti letech musela nastoupit do učení na cukrářku do olomoucké cukrárny Dejmal. Jinou možnost neměla. „Učil mě ještě starý pan Dejmal, mistr nad mistry, kterému to znárodnili, ale nechali ho tam jako vedoucího.“

V šestnácti letech nastoupila na plný úvazek. Útlá, padesát kilogramů vážící dívenka musela přenášet metrákové pytle s moukou či těžké kvádry čokolády. Odrazilo se to i na jejím zdraví a problémech s pohybovým aparátem. Po několika letech těžké dřiny se přihlásila na večerní studium střední školy pro pracující a v roce 1965 získala maturitu.

V roce 1969 se přihlásila na Husitskou teologickou fakultu. „Tatínek byl sice překvapený, že jsem si vybrala teologii, ale byl velmi rád. Těžce nesl, že jsem původně nesměla studovat,“ vypráví pamětnice. „Studovala jsem externě bez povolení podniku, protože by mi ho ředitel nedal. Ale na fakultě se toho odvážili a přijali mě i bez povolení.“

Studiu obětovala všechnu svoji fyzickou i psychickou sílu a veškerý čas. Několik let pracovala na plný úvazek v cukrárně a o víkendech dojížděla z Olomouce do Prahy. „V práci se divili, že po víkendu vypadám tak bledě a vyčerpaně, ale já jsem jim neřekla pravý důvod. Věděli to jen dva lidé a ti mě neprozradili. Ostatní se všechno dozvěděli až dva dny před mým odchodem z cukrárny,“ vysvětluje pamětnice. „Posledních sedm měsíců studia už jsem do práce nechodila, protože se to nedalo zvládnout, bylo to příliš vyčerpávající.“

Ještě před ukončením studia nastoupila na své první a také poslední farářské místo v Holicích. Ve svých osmadvaceti letech musela mít nějaké zaopatření – již se na ni nevztahovala vyživovací povinnost a tatínek navíc zemřel.

Práce farářky byla tehdy nesmírně náročná

V Holicích pracovala v duchovní službě více než padesát let. Lidé ji zde přijali poněkud rezervovaně, měli obavy z komunistické vrchnosti. Budova sboru byla v havarijním stavu, nefungovala elektřina, voda ani odpady a všechno se opravovalo jen velmi pomalu. Trvalo dvacet let, než se vyřešil problém s odpady. V Holicích pamětnice nesměla připravovat žádné akce pro věřící. Problémem byla i pastorace a návštěvy starých a nemocných farníků.

Nicméně aspoň jedna věc zde nebyla tak špatná, a to spolupráce s církevními tajemníky, kteří tehdy měli v podstatě neomezenou moc nad duchovními všech církví. „Měla jsem zkušenosti se čtyřmi tajemníky a se všemi byla dobrá dohoda. Vím, že to je skoro zázrak, protože všude jinde s nimi byl velký problém a moje kolegy faráře hodně šikanovali,“ vysvětluje pamětnice. „Přesto jsem zůstala svobodná, abych svoji potenciální rodinu nevystavila perzekucím.“ Navíc se k ní hned po tatínkově smrti přestěhovala maminka, jež musela uvolnit farářský byt v Olomouci.

Její tatínek Karel Salfický měl vlastní neblahé zkušenosti s církevními tajemníky. Na jeho kázání chodili různí udavači. Právě kvůli udání ho následně přeložili do Velké Bystřice a pak zase zpátky. „Jeden náš známý dokonce nachytal nějakého tajného, který chodil kolem fary, nahlížel do oken a poslouchal, co se tam děje,“ vzpomíná pamětnice.

Karel Salfický nikdy nedostal povolení k opravě fary, přestože z ní opadávaly metrové kusy omítky. Bránili mu nejen v opravách, ale tak jako později i jeho dceři v pořádání různých akcí či zájezdů, které rovněž musely mít úřední povolení. „Tehdy jsme se nemohli z farnosti ani vzdálit. Nesměla jsem jet vlakem ani jednu stanici do Borohrádku, i kvůli tomu bych musela žádat o povolení,“ popisuje pamětnice absurdní dobovou praxi. 

Tehdejší biskup husitské církve neblaze proslul svou příchylností ke komunistům. „Leo Marceluch byl hrozný člověk, velmi prokomunistický. Škodil církvi, kde mohl, a odrovnal mnoho farářů. A jak měl tatínek mírumilovnou povahu, tak řekl, že si nepřeje, aby mu tento biskup šel na pohřeb,“ říká pamětnice.

Víra jí vždy přinášela povzbuzení

Sametovou revoluci Helena Salfická přivítala s radostí a s velkými nadějemi, přestože se kvůli péči o své blízké nemohla více zapojit. „Nastala svoboda, my faráři jsme se konečně mohli bez povolení vzdálit z farnosti a lidé se s námi už nebáli mluvit. Těšili jsme se, že se k církvi vrátí víc věřících. Čekali jsme to lepší,“ říká pamětnice. „Československá církev je malá, věřících je málo a stárnou a nemohou tolik přispívat.“

Z toho důvodu si pamětnice, podobně jako mnozí její další kolegové, našla další zaměstnání. Vystudovala pedagogiku a sociální psychologii a učila na gymnáziu v Holicích. Nicméně přesto měla svoji církev a víru vždy na prvním místě. „Přála bych lidem, aby získali dar víry, aby věděli, že je ještě někdo nad námi a nejsme v tom sami,“ zakončuje své vyprávění Helena Salfická.